První gesta, která se děti naučí opakovat po svých rodičích, dokáží na tvářích maminek i tatínků vykouzlit zářivý úsměv. Nejinak se asi tvářili korejští inženýři, když jim stejná věc podařila u jejich umělých dětí – robotů.
Představce si následující situaci: dospělý člověk a batole sedí naproti sobě a dospělý po něm hodí míček. Jakoby mu to ale nestačilo, rozjede dospělý směrem k dítěti ještě autíčko. Dítě, které je zmatené dvěma objekty najednou, vrhne na rodiče tázavý pohled. Rodič rukou naznačí pohyb házení, načež dítě pochopí, že ve hře je míček a vrátí jej dospělému zpět. Přesně tak to vypadalo v Ústavu pro pokročilou vědu a technologie v jihokorejském Daejeonu. S tou výjimkou, že Ji-Hyeong Han a Jong-Hwan Kim nebyli biologickými rodiči, ale konstruktéry. Jejich „dítě“ pochopitelně nenaznačovalo své zmatení tázavým pohledem, ale otazníkem, který se rozsvítil na jeho displayi.
Elektronický „mozek“ robota byl totiž vybaven speciálním softwarem, který mu umožňuje učit se. Robot pozoruje, co člověk dělá a převede si jeho pohyb do jednoduchého slovního popisu, který si uloží do paměti. V té jej poté porovná s vlastí databází popisů a nakonec provede úkon, který se popisu nejvíce blíží. Současně dokáže provádět také spojování činností s objekty. Povel „hoď“ může například spojit s objektem „míč“ a vytvořit si tak pro budoucí použití spojení „hoď míč“. Když je ale skutečnost příliš komplikovaná, dokáže se zastavit a vyžadovat doplňující informace. Právě takovým potřebným doplňkem například gesto, které naznačovalo hod. Korejští konstruktéři tak učinili další drobný krok na cestě k robotům, kteří budou schopní učit se přímo od lidí.
