Vzdor veškerým snahám astrobiologů se stále nepodařilo objevit ve vesmíru ani ty nejjednodušší formy života. Objev komplexní či dokonce inteligentní formy je však podstatně méně pravděpodobný, než objev tvorů na organizační úrovni virů či bakterií.

Tento názor nedávno podpořil tým složený z britských a německých vědců.

Bakterie, tvořené konstrukčně jednoduššími a hlavně menšími prokaryotickými buňkami, žily na Zemi ničím nerušeny po stovky miliónů let v obrovském počtu. Všechny složitější eukaryotické organismy, jako jsou živočichové, rostliny či houby, jsou s největší pravděpodobností potomky pouze jedné jediné eukaryotické buňky, která se vyvinula z buňky bakteriální.

A proč vlastně k takové události došlo v dějinách Země pouze jedinkrát? Odpověď na tuto otázku se nedávno snažili podat biochemik Nick Lane z University College v Londýně a botanik Bill Martin z univerzity v německém Düsseldorfu.

Biologové tradičně předpokládají, že pro růst do větší velikosti a složitosti musely buňky získat především řadu mutací, které by je vyzbrojily proteiny, nutnými k vykonávání řady dříve neznámých a nepotřebných funkcí.

To by však podle Lanea a Martinem nestačilo. Spolu s růstem se totiž buňky dostávají do energetické krize. Prokaryotické, tedy bakteriální buňky, totiž získávají energii zejména prostřednictvím procesů, které se odehrávají na membráně, která je ohraničuje.

Spolu s tím, jak se buňky zvětšují, se ale také relativně zmenšuje jejich povrch. (Právě z tohoto důvodu bývají zvířata žijící na severu větší, než jejich příbuzní z teplých oblastí.) Vědci vypočítali, že kdyby se bakterie zvětšila do velikosti eukaryotické buňky, brzy by jí, obrazně řečeno, „došla šťáva“. Nově získané geny by jí tedy nepomohly – neměla by dostatek energie na to, aby si podle informací v nich zapsaných dokázala postavit větší tělo.

Bystřejšího čtenáře ale jistě napaden řešení. Buňky přeci mohou zvětšit povrch své membrány poměrně snadno – stačí na ní jen vytvořit řadu záhybů. Bakterie s takovou „varhánkovitou“ membránou dokonce zcela běžně existují!

Ani takové řešení však není zcela bez problémů. Takové energetická baterie nepracuje se stále stejnou efektivitou. Při „spalování“ potravy navíc vzniká řada nepříjemných vedlejších produktů, které buňku poškozují.

Eukaryoti vyřešili tento problém „jednoduše“: ochočili si bakterie (které dnes známe jako mitochondrie či plastidy) a nechali je, ať si své problémy vyřeší sami. Po tomto kroku už byla cesta k růstu velkých a komplexních buněk otevřená.

Práce Lanea s Martinem tak vlastně postavila na hlavu tradiční učebnicové dogma – totiž že buňky nejprve vyrostly a teprve poté získaly své podnájemníky v podobě bakterií. Aby tedy mohlo ke spolupráci dojít, potřebovaly buňky nejprve získat svá nová energetická centra.

K takové události však může narozdíl od mutací dojít zcela výjimečně. Závěr obou vědců je jednoznačný: na jiných planetách život sice existovat může, ale je mnohem pravděpodobnější, že pouze v té nejjednodušší podobě.