Jejich původ byl dlouho zahalený tajemstvím, teorie jejich vzniku byly na lákavém a nebezpečném pomezí vědy a básnické fantazie – slzy komet, poslové z vesmíru, skleněné meteority. Když byl prakticky dokázán jejich skutečný původ, na zajímavosti ani kráse tektitů to nic neubralo. Většina z nás zná vltavíny – nejslavnější, nejkrásnější, ale ne jediné.
Název tektit má původ v řeckém slově tektos – tavený. Jsou to přírodní skla s obsahem SiO2 průměrně 77,9 %, typický je i vysoký obsah Al2O3, přítomnost oxidů železa, draslíku, vápníku, hořčíku a sodíku a prakticky nulový obsah vody, kterým se liší od obsidiánů, sopečných skel. Jejich složení potvrzuje teorii jejich pozemského původu. Nutné extrémní podmínky jejich vzniku – tlak 10–150 GPa a teplota více než 5000 °C – ale jen tak na Zemi nenajdeme. Nejlépe vznik tektitů vysvětluje model šikmého dopadu kosmického tělesa o vysoké rychlosti (podle modelování NASA 8 km.s-1). V souladu s tím je i fakt, že známe čtyři pevninská pádová pole různého stáří, u tří je znám i související meteoritický kráter (astroblém). Nejstarší (35 mil. let) jsou severoamerické tektity – bediasity, georgiaity – spojené původem s Chesapeake Bay. Moldavity nebo také vltavíny (14,5 mil. let) pocházejí z bavorského astroblému v Ries Kesselu a nacházejí se v jižních Čechách, na Moravě a v malé míře v Rakousku a německé Lužici. Výrazně mladší jsou ivority (1,1 mil. let) z Pobřeží slonoviny (Ivory Coast), asociované s kráterem v Bosumtwi v Ghaně. Nejmladší je současně největší spádové pole australsko-asijských tektitů (0,8 mil. let, údajně pokrývá až 30 % zemského povrchu) v oblasti jihovýchodní Asie, Indonésie, Filipín (indočínity, javanity, billitonity, filipínity) a Austrálie (australity). Příslušný astroblém by mohl být na hranici Thajska a Laosu. Největší tektity právě z Laosu váží i 3200 g, obvyklá hmotnost je 3–50 g. Barva většiny tektitů se na denním světle blíží černé, i v závislosti na tloušťce, jen pro moldavity a některé georgiaity jsou typické různé odstíny zelené.
