Ryby – nejtišší ze všech domácích zvířat
Zatímco prakticky všechna domácí zvířata máme pěkně na očích, ať již ve svých příbytcích, stájích či volných výbězích na farmách, ryby jakoby by žily tak trochu mimo náš svět. A přece jsou ryby a další vodní zvířata důležitými lidskými spojenci už po celá tisíciletí. Setkat se s nimi nemusíme jen v akváriu či na vánočním stole.
Řadu druhů ryb – zejména těch, které jsou chovány pro okrasu – poznamenal proces domestikace do míry, s níž se mohou měřit snad jen nejdéle domestikovaná zvířata – psi. Při pohledu na původního divokého karase stříbrného (Carassius gibelio) a obrovské množství forem akvarijních závojnatek laik jen skutečně stěží uvěří, že z pohledu biologa jde o jeden a tentýž živočišný druh. Ryby však zdaleka nechováme jen proto, aby nám svými barevnými těly a pomalými pohyby zpříjemňovaly chvíle oddechu. Ačkoliv je lov divoce žijících populací mořských či sladkovodních ryb stále jedním z nejdůležitějších odvětví potravinářského průmyslu, rybí velkochovy zažívají (zejména v Asii) od druhé poloviny 20. století svůj historický vrchol. Celých 97 % procent všech 465 druhů vodních živočichů, které lidé více či méně záměrně chovají, bylo domestikováno až v průběhu 20. století.
První ryby na lidském jídelníčku
Kdy přesně si lidé osvojili schopnost obohacovat si rybími úlovky stůl, přesně nevíme, zcela spolehlivě však můžeme říci, že vášeň pro rybolov sahá až hluboko do doby kamenné – paleolitu. Zatím nejstarší známé rybáře se v loňském roce podařilo identifikovat týmu antropologů pod vedením Erik Trinkause z Washingtonovy univerzity v St. Louis v jeskyni Tianyuan (Tchien-jüan) nedaleko Pekingu. Lidé, kteří žili v této jeskyni před asi 39 000–42 000 let, patřili již prokazatelně k lidem dnešního typu (Homo sapiens sapiens) a byli tak také nejstaršími známými moderními Číňany. Z izotopové analýzy zbytků jejich tkání (zejména proteinu kolagenu) vědci vyčetli, že přinejmenším někteří z nich se pravidelně živili stravou, jejíž původ byl ve sladké vodě. O oblibě ryb a dalších vodních živočichů (zejména menších druhů kytovců) jakožto potravy svědčí i řada nálezů zbytků rybářského náčiní, zejména kostěných harpun a háčků, ale nástěnných maleb z období svrchního paleolitu na většině území „starého světa“. U nás v Evropě považujeme za nejstarší takové svědectví nástěnné malby z Cosquerovy jeskyně nedaleko dnešního Marseille, staré 19 000 let, které zobrazují lov nejrůznějších mořských zvířat. Ke skutečné domestikaci vodních živočichů však byla cesta ještě dlouhá.
Ryby na jídlo i na okrasu
Kandidátů na statut prvních skutečných chovatelů ryb je více. Nejčastěji se hovoří o Číně v době okolo roku 2500 př. n. l. Ve prospěch Dálného východu hovoří jedna důležitá skutečnost – pěstování rýže. Podvodní políčka, která tato bylina vyžaduje, jsou totiž ideálním předstupněm pro pozdější rybníky. Právě v nich se ideálně dařilo kaprovitým karasům stříbrným (Carassius gibelio), kteří v přírodě dorůstají délky až 55 cm. Právě karasové, které Číňané nazývají „či“, jsou podle všeho nejen nejstaršími domestikovanými rybami vůbec, ale také těmi, u nichž se poprvé začalo s intenzivní genetickou manipulací prostřednictvím křížení. Ačkoliv byly nejspíše původně pěstováni pro jídlo, přinejmenším od dob prvních staletí našeho letopočtu si získali oblibu také jako okrasné rybky. Dnes je známe v nejrůznějších barevných formách jako „zlaté rybky“ z venkovních nádrží či jako akvarijní rybičky závojnatky. Mnohem starší doklad lidské záliby v krásných rybičkách však známe již ze starověkého Egypta. Nástěnné malby, které pocházejí z doby okolo roku 1400 př. n. l., tedy z období egyptské Nové říše, zobrazují rybičky cichlidy v zahradních rybníčcích.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Jak upozorňuje britský historik George F. Hervey (1902–1988), měla domestikace karasů a jejich přetvoření do podoby dekorativních ryb zásadní souvislost s příchodem buddhismu do Číny v průběhu 1. století n. l. Buddhističtí mniši, kteří chtěli žít v co největší harmonii s přírodou, nejprve vypouštěli zajaté ryby na svobodu, později je však začali chovat v rybníčcích v blízkosti svých klášterů.
Kapr – ryba nejen vánoční
Když se v Čechách řekne domestikovaná ryba, každému snad okamžitě vytane na mysli nejoblíbenější ryba naší kuchyně – kapr. Díky postupnému vysazování je dnes kapr prakticky všudypřítomnou a velice hojnou rybou prakticky ve všech sladkých vodách.
Původ všech divokých poddruhů a i pozdějších vyšlechtěných plemen domácích kaprů je třeba hledat v oblasti Kaspického moře, odkud se později rozšířil do povodí Dunaje a do kontinentální Asie. Jméno této ryby sice pochází z řečtiny (kyprínos), za zrodem jeho obrovské popularity však stáli až Římané. Římská vojska se s divokými kapry, sazany, seznámila díky své invazi do Podunají. Využívali jej nejprve jako potravu pro legionáře, později však začali zakládat i chovné rybníky. Další cestu na naše stoly umetl kaprům přechod Evropy na křesťanské náboženství. Povinností středověkého křesťana bylo totiž postit se až 140 dní v roce – během této doby však bylo povoleno konzumovat jen vodní živočichy. Chovné rybníky proto zakládali především mniši pro zásobování svých klášterů. Koncem 16. století byly Čechy v chovu kaprů již evropskou velmocí a tuto pozici si v podstatě udržujeme dodnes.
21. STOLETÍ doplňuje:
Miláčci českých šlechtitelů
I když je u nás kapr stále rybou číslo jedna, šlechtitelé se dnes zdaleka nevěnují pouze jemu. V posledních letech je stále více úsilí věnováno vyšlechtění ideální podoby doplňkové rybniční ryby lína obecného, pozornost se zaměřuje i na další tradiční české druhy, jako je sumec obecný či jeseteři. Z druhů vysazených zaměstnávají nejvíce pozornosti genetických specialistů různé druhy lososovitých ryb, např. původně američtí pstruzi duhoví, síh severní, maréna původem z německých jezer a síh peleď, jehož pravlast leží v evropské části Ruska.
Vysoká cena za uzeného lososa
Lví podíl na tom, že proteiny z ryb dnes tvoří celých 16 % všech živočišných proteinů, které lidstvo ročně zkonzumuje, má i umělý chov lososovitých ryb, zejména lososů a pstruhů. Od roku 1982 se celkový objem celosvětové produkce lososího masa zvedl více než desetinásobně. V současné době trůní na špici vývozců Norsko a Chile, zbylá procenta si pro sebe ukrajují většinou další evropské země. Rybí farmy však v posledních letech zaznamenaly hodně pozornosti především ze strany ochránců přírody, neboť mají skutečně enormní vliv na okolní prostředí. Jejich obrovská koncentrace v sádkách či zvláštních mořských klecích způsobuje, že se mezi nimi velmi snadno šíří řada parazitů, především tzv. „mořských vší“, korýšů příchytek (např. druh Lepeophtheirus salmonis), které sají rybám krev. Mladí divocí lososi, kteří táhnou mořem v blízkosti sádek, mají až 90% šanci, že na ně parazit přeskočí a dospělosti se nikdy nedožijí. Své okolí dokáží lososi pěkně „zaneřádit“ svými výkaly, které se do něj přímo rozptylují. Odhaduje se, že farma o 200 000 kusů vypouští do vody tolik splašků jako město o 60 000 lidech. I toto je cena, kterou musíme platit za chutný a zdravý nedělní oběd.
Genetické modifikace v akváriu
Trhák a zároveň strašák posledních let – genetické modifikace – se nevyhnul ani akváriím. Toto pokušení se zvýšilo zejména od té doby, co byl z medúz druhu Aequorea victoria izolován zelený fluorescenční protein (GFP). Gen pro tuto bílkovinu je možno úspěšně „vpašovat“ do genetické výbavy buněk řady nejrůznějších organismů včetně člověka a způsobit tak, že některé tkáně „svítí“. Smysl takových pokusů se nachází většinou v oblasti medicíny, u akvarijních rybiček se uplatňují i důvody dekorativní. Nejrychleji byl gen aplikován u dvou druhů rybek – zebřičky neboli dania pruhovaného (Danio rerio) a u medaky japonské (Oryzio latipes). Obě tyto rybky se totiž díky svému snadnému a rychlému množení staly již před mnoha lety ideálním modelovým organismem genetiků a jejich dědičná výbava je proto velmi dobře prozkoumána. „Svítící“ zebřičky, které jsou na trhu známé pod označením GloFish, stvořil poprvé v roce 1999 dr. Zhiuyuan Gong z univerzity v Singapuru. Jen velmi krátce po něm přišel tchajwanský vědec, profesor Huai-Jen Tsai, se „svítící” medakou, která se dnes prodává pod názvem TK-1. Proti genetickým manipulacím s rybkami se mezi akvaristy sice rychle zvedla vlna protestů. Ty mají však smysl spíše tam, kde díky křížení vznikají skutečná monstra, kterým se na světě rozhodně nežije lehce.
Desetinožci na farmách
Garnáti, krevety či krabi sice přirozeně nejsou ryby, ale korýši, kteří spadají podobně jako hmyz či pavoukovci do kmene členovců. Jejich původ ve vodě je však přinejmenším z obchodního hlediska částečně hází s rybami „do jednoho pytle“. Farmy na mořském pobřeží, v nichž se chutní korýši pěstují, se rozrostly jako houby po dešti zhruba v 70. letech minulého století, kdy poptávku po tomto luxusním zboží výrazně zvedla hospodářská prosperita. Mezi největší spotřebitele, ale i vývozce korýšů patří asijské státy, především Čína, Japonsko a Thajsko, z mimoasijských mají korýše v největší oblibě v Brazílii. Většina farem se nachází v mělkém moři v přílivové zóně, v posledních deseti letech však získaly velkou oblibu i farmy sladkovodní. Nejoblíbenějším druhem, pěstovaným ve sladké vodě, je obří říční malajská kreveta Macrobrachium rosenbergii, zvláště v Číně je stále oblíbenější i pěstování sladkovodních krabů. Žhavou novinkou jsou také pokusy pěstovat mořské kraby modré (Callinectes sapidus) ve sladkovodních rybnících, zejména ve Spojených státech.
Další bezobratlé laskominy
Akvakultura čili cílené obhospodařování vodních ploch nemusí mít za svůj hlavní předmět pouze ryby. Kromě nich mají největší podíl na výtěžku vod také korýši (viz rámeček „Desetinožci na farmách“). Výčet skupin bezobratlých živočichů však těmito skupinami zdaleka nekončí. Mezi tradiční mořské pochoutky patří především mlži, a to zejména ústřice. V Evropě začali s jejich systematickým pěstováním již v 1. století n. l. Římané, dnes nalezneme největší evropské ústřičné farmy především ve francouzské Bretani a na pobřeží Velké Británie. Počínaje 90. lety minulého století však převzala pomyslné žezlo nadvlády nad světovým trhem s ústřicemi Čína. Mezi pěstovanými druhy se vyskytují především různí zástupci příbuzných rodů Crassostrea a Ostrea. Číňané, kteří jsou proslulí svou ochotou zkonzumovat prakticky cokoliv živé, se v posledních dvou desítkách let zaměřili také na pěstování dalších mořských živočichů, kteří z biologického hlediska patří do kmene ostnokožců. Jedná se především o sumýše, tedy známé „mořské okurky“ a různé druhy ježovek, tedy „mořských ježků“. Zda si tyto plody moře oblíbí i Češi, známí milovníci prorostlého bůčku, ukáže až čas.
