V letních dnech se po mořských vlnách prohánějí na pestrobarevných „prknech“ surfaři. Převažuje mínění, že jde o moderní sport zrozený až v 60. letech 20. století. Není to pravda! Archeologové i jiní badatelé nyní přinášejí důkazy, že obyvatelé Havajských ostrovů surfují nejméně 1500 let.
Dokazují to jeskynní črty nalezené nedávno na Havaji. Tam – a také na Tahiti – dorazili již ve 4. stol. n. l. Polynesané. Znali ploché dřevěné břišní prkno; nazývali ho paipo. Za hukotu vysokých příbojových vln jim umožňovalo překonat korálové útesy u břehů mnohem rychleji a snadněji než čluny či kánoe se zdvojeným trupem.
Surfovali bohové?
Vývoj neustrnul u krátkých břišních paipo. Praxe ukázala, že mnohem výhodnější je delší tvrdé prkno, jehož stabilita umožňuje plavit se i vestoje. Havajský pojem pro surfing –he’henalu – znamenal i něco, co souvisí s meditací či se „svatým přijímáním“. Podle polynéské mytologie na nebeských vlnách surfovali mocní bohové.
Surfboard se stal symbolem společenského postavení – jako třeba dnes značka automobilu. Jak? Mocní do zeleného vlnění vyjížděli na vydlabaných prknech, dlouhých až šest metrů. Spíše to byly lodě z lehkého nepotopitelného dřeva stromu wili wili.
Chudším muselo stačit dřevo z banánovníku či chlebovníku – na mnohem menší plavidla. Nemohli si však vyrazit, kam chtěli. Havajské společnosti vládla kapu – soubor přísných hierarchických pravidel, odlišujících náčelníky od „obyčejných“ lidí. Jen vysocí hodnostáři měli k dispozici určité hezké útesy a pláže.
Často šlo o život!
To neplatilo v období hodování, které trvalo od října do ledna. Užasl nad tím i anglický kapitán James Cook, když u břehu zakotvil právě ve chvíli, kdy vrcholily karnevalové oslavy na počest boha Lona. Uviděl tisíc kánoí a deset tisíc ostrovanů – mužů, žen i dětí, jak s jásotem v příbojových vlnách provádějí rituály na prknech.
Nové objevy dokazují, že odvážlivci „nesportovali“ jako dnes. Počkali, až příboj dosáhne vrcholu, aby ve skupinách (20–30 osob) proplavali kolem dvou řad vln a zůstali na hřebenu největší z nich. Ta se divoce řítila k břehu, kde číhaly ostré skaly. O ty se prkna roztříštila na třísky. V té chvíli už byla bez majitelů. Ti z nich včas seskočili a ponořili se pod vodu, dokud se ničivá vlna nerozpadla. Hrdinou se stal chlapík, který v divokém běsnění doplul ke skalám co nejblíže.
Tak se valily vlny (informací)…
První zmínka v evropských pramenech o surfování na Havaji pochází od poručíka Jamese Kinga, jenž kompletoval deníky po smrti kapitána Jamese Cooka v roce 1779.
Náboženské aspekty surfování mizí s příchodem Evropanů – nových osadníků a křesťanských misionářů, kteří vše považovali za hříšné počínání. Příbojové vlny totiž domorodcům rovněž sloužily jako originální místo k namlouvání.
O renesanci surfingu se ve 20. letech 20. století zasloužil havajský plavec Duke Kahanamoku, jenž zvítězil na olympiádě a vyprávěl o životě ve své domovině. Surfovací prkna se v 50. letech minulého století začala vyrábět ze syntetických materiálů – polystyrénové pěny a sklolaminátu. Podobou se od prapůvodních dřevěných liší jen nepatrně. Ovšem dnešní surfaři náboženskou motivaci nejspíš nemají!
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy, Reader‘s Digest Výběr, 2005
www. surfing-waves.com
http://cs. wikipedia.org /wiki/
Ani surfování není stereotypní
Surfing je vodní sport, při němž surfaře na surfu unáší zlomená mořská vlna. Nejčastěji se používají surfy pro jízdu vestoje, nicméně někteří vyznavači jezdí na kneeboardech (jízda na kolenou), na bodyboardech, v kajacích, na vodních lyžích nebo dokonce na vlastních tělech.
Obdobnými sporty jsou paddleboarding a mořský kayaking, ovšem ty nepotřebují vlny. Další sporty s podobným základem – např. kitesurfing a windsurfing – místo vln využívají sílu větru.
Surfing se podle typu surfu a stylu jízdy na surfu dělí na dvě hlavní odvětví – longboarding a shortboarding. Někdy se – kvůli rychlosti nájezdu na vlnu –
používá i rozjezd pomocí lana a motorového člunu.
