Vědci a konstruktéři, kteří se věnují relativně mladému odvětví, takzvané biomimetice, mají téměř „snadný“ úkol. „Stačí“ jim pouze okoukat nápady matky přírody a poté je co nejlépe napodobit. Spojený tým amerických a japonských konstruktérů nedávno stvořil prvního umělého motýla – otakárka. Jen málokterá skupina organismů láká inženýry k napodobování tolik, jako prakticky všudypřítomný hmyz. Tato skupina členovců je dostatečně druhově početná a různorodá na to, aby se v jejich „dizajnu“ uplatnila velmi široká paleta nejrůznějších „nápadů evoluce“. Na oblibě jim přidává i  to, že umělé napodobeniny hmyzu mohou mít velmi praktické využití, například při průzkumu zamořených území či dokonce cizích planet. Hiroto Tanaka z mikrorobotické laboratoře Harvardovy univerzity ve spolupráci s kolegou Isao Šimojamou z univerzity v Tokyu se nedávno rozhodli sestrojit umělého motýla otakárka. „Pokud víme je náš model skutečně první volně létající napodobeninou, která má stejnou velikost, hmotnost a tvar, jako skutečný hmyz,“  říká prof. Tanaka. Jejich záměr byl přeci jen o něco skromnější, než vyrobit kompletního umělého průzkumníka. Hlavním účelem jejich modelu bylo ověřit hypotézu o tom, jak vlastně otakárci létají. Díky tomu,  že se jejich křídla částečně překrývají, musí se tito motýli spoléhat pouze na sílu „pohonu“ křídel bez toho, aby mohli aktivně ovládat „zpětnou aerodynamickou vazbu“, která díky jejich letu vzniká. Tato zpětná vazba pak ovlivňuje deformaci křídel a tudíž i směr a rychlost letu. Ukázalo se, že klíč k úspěchu se skrýval ve skutečně dokonalém napodobení motýlích křídel včetně jejich žilnatiny. Právě žilnatina na jejich křídlech má největší podíl na tom, že deformace křídel díky aerodynamické zpětné vazbě ovlivňuje jejich let méně, než by se čekalo. Autor: Jan Weyer