Možná se vám stalo, že na vás divoce štěkal, ba i výhrůžně vrčel pes, snad proti vám i útočně vyrazil. Každý z nás si dává pozor na jedovaté hady, při cizokrajné dovolené navíc na kočkovité šelmy, krokodýly, žraloky či jiné predátory. Agrese však není neodmyslitelnou součástí zvířecího chování.
Útočné jednání – hrozba a boj – tvoří jeden ze základů živočišného života. K jeho pochopení odborníci doporučují vycházet z prvotního předpokladu, že jeho funkce je především vnitrodruhová.
Rvou se jako psi!
Co to znamená? V přírodě spolu bojují hlavně příslušníci stejného druhu. (To musíme odlišit od lovu, který používají k obživě predátoři, jak ukážeme dále.)
Světoznámý zoolog prof. Zdeněk Veselovský upřesnil: „Není to nikdy krvavé střetnutí dvou druhů… Hlavní hnací silou vývoje živých organismů je kromě dědičných změn – mutací – především nekrvavá konkurence mezi druhy. Konkurence je mnohem účinnějším prostředkem než skutečný boj, a zvířata dvou druhů přitom vůbec nemusejí být přímými nepřáteli a vzájemně se napadat…“
Mnozí znají (nejen díky knížce Karla Čapka) nekonfliktní soužití psa a kočky. Konkurence nutí jednotlivé zvířecí druhy, aby se dokonaleji přizpůsobily určitému životnímu prostředí. Méně přizpůsobivé druhy potom bez krvavého boje ustupují dokonalejším konkurentům.
Útočné jednání má různé důvody
Prof. Zdeněk Veselovský upozorňuje: „Prvním základním projevem útočného jednání je tzv. teritoriální chování. Pojem ‚zlaté svobody‘ se v lidských představách objevuje i jako domnělá naprostá volnost pohybu obyvatelů přírodního prostředí. Ve skutečnosti však každý druh žije jen v omezeném prostředí.“
Každé zvíře má své teritorium, oblast žití. Takové vlastnictví mu poskytuje výhradní právo na některé důležité zdroje, které se na tomto území nacházejí. Hlavní je zdroj potravy (včetně vody), přítomnost partnera opačného pohlaví či vhodné místo ke stavbě hnízda, nory či jiného „příbytku“. Přitom různé druhy zvířat mohou preferovat určité zdroje. Např. pro skupinu kočkodanů ve žhavé africké savaně jsou životně důležité dostatečné zásoby vody.
Velikost teritoria bývá v přímé úměrnosti s velikostí živočicha a skutečností, zda žije sám, v páru, rodině či ve větším stádu (hejnu). Samci žab postačí kaluž, některé velké šelmy (např. tygr) si však přivlastňují teritorium o rozloze přes 100 km2. Velkooké a velkouché opice komby, jež žijí ve skupinách cca o 20 jedincích, obývají území o rozloze až 700 km2.
Vlastnictví neznamená jen výhody
Teritorium si zvířata brání sama či ve skupině zejména proti narušitelům stejného živočišného druhu. Zprvu většinou vetřelce odhánějí, teprve při marných pokusech dochází na přímý boj. Přitom jsou ve výhodě větší, silnější či útočnější jedinci. Ovšem tzv. teritoriální agresivita – nejvíce ve formě výhrůžného postoje – může třeba u psa směřovat i proti neznámému člověku (např. pošťákovi), pokud se objeví v místech, které zvíře hlídá.
Na druhé straně vlastnictví teritoria má i poněkud nepříjemné povinnosti. Mezi ně patří stálé označování hranic – především silně páchnoucí močí či trusem (mj. u nosorožce). Už tyto výkaly mají vetřelce nápadně upozornit, že vstupuje na území, které má už svého pána. (Mimochodem, víme, že močí si značkuje i pes. Čím je taková značka ve větší výšce, tím má větší účinnost.) Ukazuje se, že cizí jedinec takové označení většinou respektuje. Jinak riskuje, že ho vlastník napadne.
To však nehrozí, pokud se v této oblasti usídlí jiný zvířecí druh. Například labuť, která obývá okrsek o rozloze cca 1 km2, si nic nedělá z toho, že se tam s ní zabydleli menší ptáci – kachny, lysky, rákosníci apod. Podobně srnci nevadí mj. zajíci či veverky.
Pokud bychom to připodobnili k lidským poměrům, jako majiteli zahrady vám bude nejspíš lhostejné, že se po ní pohybují různí ptáci, ježek a jiní neškodní živočichové (možná kromě krtka). Ovšem jinak se asi zachováte, když se dočkáte toho, jak na zahradu přes plot přelézá neznámé zarostlé individuum.
Výjimkou nejsou ani drsné mravy
Prof. Veselovský na základě bohatých zkušeností dospěl k závěru: „Útočné chování má důležitý význam pro organizaci společenských formací zvířat.“ To by mohli potvrdit třeba vlci či divocí psi, kteří tvoří smečky s přesně uspořádanou sociální hierarchií. Každý z jedinců má svoje „společenské“ zařazení. Nově badatelé zjistili, že něco podobného praktikují i slepice. Mají tzv. „klovací pořádek“ – každá výše postavená slepička může klovnout příbuznou níže sociálně zařazenou. Na vrcholu ční slepice zvaná „alfa“, která může libovolně klovat všechny ostatní, ji však klovnout nikdo nesmí!
Všeobecně u mnoha zvířecích druhů platí, že autorita vůdce tlupy tlumí veškeré útočné jednání ostatních příslušníků. Vůdcovství někdy mívá i stinnou stránku – např. ve vlčí smečce bývá zvykem, že pokud je dominantní samec zraněn, jeho dosavadní „podřízení“ ho s chutí sežerou!
Predátor neloví z nenávisti
Už pojem predátor nahání hrůzu. V klasickém slova smyslu se kryje s pojmem dravec. Jde o živočicha, který se živí jiným živočichem, jenž je živý ve chvíli ulovení či konzumace. Predace je však způsob získávání potravy, nikoli prostředek k uspokojování vnitřních sklonů či spíše úchylek jistých zvířecích druhů.
„Musíme zdůraznit, že útočné neboli agresivní jednání se vůbec neuplatňuje ve vztahu kořist – nepřítel. Ve výrazu tygra, který loví jelena nebo buvola, není ani stopy po nenávisti a zuřivosti, tedy útočném jednání,“ dozvědělo se 21. STOLETÍ od prof. Zdeňka Veselovského.
Ani žralok, krokodýl či jiný vodní predátor necítí vůči budoucí oběti nějakou zášť. Za příklady nemusíme cestovat ani do dalekých krajů – stačí pozorovat hru domácí kočky s myší anebo se dívat, jak pavouk díky důmyslné pavučině loví mouchy.
Lov živé kořisti je pro predátory životní nutností, součástí jejich běžného chování. Předešleme, že často to není snadné, jako když si lidé kdykoli koupí maso v řeznictví. Podle nejnovějších údajů lvi jsou při lovu úspěšní v méně než třetině případů. Levharti mají šanci ulovit kořist v jediném z dvaceti útoků. Vše se může měnit podle aktuální situace, dané zejména počtem možné potravy v oblasti.
Kdo myslí, využívá smysly
Základním předpokladem úspěchu predátora jsou velmi dobře vyvinuté smysly a schopnost jich efektivně používat. Tak si lze stěží představit orla, sokola či jiného vzdušného dravce, který by měl chabý zrak. Jiní predátoři se spoléhají na sluch – třeba liška loví ve vysoké trávě podle zvuků. Pro její velké boltce zní jako rajská hudba šustění či pískání jinak nehlučných hlodavců. Jiní dravci (např. kudlanka nábožná) reagují jen na kořist, kterou reálně vidí. Další útočí pouze v případě, že se možná potrava pohne. (Jejich „možný“ úlovek to využívá k tomu, že si zahraje na „mrtvolku“.) Jiné šelmy preferují čich. Pes ho má tisíckrát citlivější než my. Medvěd lední ucítí zdechlinu na vzdálenost 20 km! Hadi sledují pachovou stopu pomocí citlivého rozeklaného jazyka, kterým „ochutnávají“ pachy ze vzduchu. Jejich Jacobsův orgán nabrané chemické vzorky analyzuje. Žralok bílý (lidožravý) na 400 metrů rozpozná ve vodě nepatrné množství krve či jiných tělních tekutin. Zrakem v temných hlubinách vnímá pohyb na osm metrů.
Chování i jinak mírumilovných zvířat se občas prudce změní a projeví se u nich nečekaná agrese. Letos v únoru to tragickým způsobem předvedla ochočená kosatka Keiko, která se proslavila ve filmu Zachraňte Willyho. V zábavním parku Sea World na Floridě při show strhla svou cvičitelku do bazénu pod vodu a cloumala s ní několik minut. Zkušená žena se před šokovanými diváky utopila! Zoologové to vysvětlují tím, že každý z predátorů má svou povahu. Každý má své dny, kdy může být nervóznější, jako to je i u domácích zvířat. Z ničeho nic se může zvíře rozčílit a nečekaně zaútočit.
Lov nezná stereotyp
Po zaměření kořisti dravci nastává lov. Typická šelma má ostré zuby a drápy. Gepard využívá běh při rychlosti až 113 km/hod. S dechem však vystačí do vzdálenosti 400 metrů. Jen poloviční trať zvládne levhart, který pronásleduje kořist rychlostí do 70 km/hod. Jiné druhy kočkovitých šelem se musí připlížit ještě blíže, aby na kořist náhle skočily či ji ulovily jen pro krátkém sprintu. Mnozí predátoři však raději šetří energií, a tak s nadějí číhají v úkrytu, až se vhodná kořist přiblíží sama. Odborníky v tomto směru jsou různé druhy hadů. Pavoučí sítě představují příklad pastí. Některé želvy a ryby využívají tlamu s lákadlem např. v podobě pestře zbarveného jazyku. Na náhodu se spoléhají chobotnice, když sklapnou síť mezi chapadly. Poté pátrají, co v síti uvízlo. Naopak promyšleně se chovají ti predátoři, kteří vyhlédnutý úlovek dočasně klamou změnou vzhledu a napodobováním chování neškodného druhu.
Rovněž pes užívá různých druhů agresí. Nejčastější je predační agrese, neboli chytání kořisti. Většinou nesměřuje proti člověku, ale třeba proti ptákům, králíkům, někdy i kočkám. Pokud je však pes (např. policejní) vycvičený k tomu, aby napadl i člověka, jde o tzv. nauč(e?)nou agresi. Při ní však zvíře útočí pouze na určitý povel.
Týmová spolupráce boduje
Velice se osvědčuje kolektivní spolupráce, různé „pasti“ – zejména při skupinovém lovu, kdy např. vlčí smečka budoucí kořist obklíčí. Smečka lvů usmrtí buvola, který má hmotnost třikrát větší než lev. (Dospělý lví samec naráz spořádá cca 43 kg masa!)
Oblíbenou kořistí jsou jednotlivci oddělení od skupiny. Proč? Masožravec se jen obtížně soustředí na jediné zvíře, prchající uprostřed velké skupiny jiných – např. zeber. Vítaným cílem jsou zvířata mladá či naopak postarší. Likvidací zvířat nemocných se šelmy stávají „zdravotníky“ zvířecí říše. Ovšem i odchytem různých druhů zvířat živých, zejména býložravců, predátoři paradoxně pomáhají. Zabraňují totiž přemnožení, což by např. v případě jelenů, buvolů či divokých prasat skončilo vypasením velké oblasti – a většina těchto druhů by zahynula hladem.
Agresivní chování se však projevuje i mezi různými zvířecími druhy. V tomto směru prosluli mrchožrouti. Nad zbytky mrtvých zvířat často dochází tvrdému boji o co nejlepší sousto mj. mezi supy, hyenami či psy hyenovitými.
Vždy ve střehu!
Někdy nás pěkně potrápí rozzuřená vosa. Opatrnost při možném kontaktu s predátory se vyplácí zejména v cizině. Dejme tomu, že na okraji řeky nebo jezera uvidíte zdánlivý kus stromu. Ten se vmžiku promění v dravého krokodýla. Sice nedokáže žvýkat, ale umí rvát kusy jakéhokoli masa.
Agresivní může však být i pes, pokud je vystrašený. Pak třeba pokouše i dítě.. To může přátelským gestem na psa natahovat ruce, ale zvíře, které na dětskou společnost nebylo zvyklé, se jednoduše může vystrašit a gesto si vyložit úplně jinak. Pokud je v blízkosti neznámý pes, je třeba si dávat na děti obrovský pozor.
Vědci zatím znají přes 1,5 milionu druhů živočichů. Většina ovládá schopnosti se bránit – a častokrát také útočit. Na východě Číny nyní objevili druh želvy, o kterém se vědci domnívali, že už vyhynul. Želvě zvané Eaglemouth je prý už 500 let. Želva o délce 80 cm a hmotnosti 11 kg má velikou hlavu a ostnatý krunýř. Je tak agresivní, že útočí na každého, kdo se k ní pokusí přiblížit!
Více se dozvíte:
J. Smrž: Predátor na každém kroku, Scientia, 2005
Život zvířat, Nakladatelství Jan Vašut, 2001
Tajemná příroda, Blesk, 2003
Z. Veselovský: Vždyť jsou to jen zvířata, Mladá fronta, 1994
http://svetzvirat.unas.cz
Bývá režisér popleta?
Krutý boj o život ve smyslu Darwinovy vývojové teorie vypadá v přírodě běžně trochu jinak, než ukazují některé cestovatelské knihy či filmy z divočiny. Jedině tam se totiž může stát mj., že indický tygr se bude rvát s africkým druhem krokodýla a afrického lva zase – díky neznalosti scenáristy či režiséra – škrtí anakonda z Jižní Ameriky.
Zranění většinou není závažné
Při soupeření o území či samičku většinou nejde o život. Smyslem vnitrodruhových soubojů je zahnat, nikoliv zabít soka. Každý druh má po delším vývoji určitá pravidla boje, která soupeři dodržují, takže vítězí skutečně jen silnější a obratnější jedinec. Při takovém boji zvířata nepoužívají zbraně, kterými se v ohrožení brání proti nepřátelům. Příklad? Žirafí samci se navzájem trkají krátkými tupými růžky. Nevyužívají tedy úderů předních kopyt, kterými při obraně dokážou roztříštit lebku predátorovi (lev aj.). Jedovatí hadi při vzájemných soubojích hned nepoužívají smrtící jed. Např. chřestýši si jen uštědřují silné údery hlavou.
Někdy jde o život
Ve vzájemných vnitrodruhových bojích jsou výjimkou mj. mohutní rypouši sloní. Jako největší ploutvonožci z čeledi tuleňovitých žijí v oblastech blízkých Antarktidě. Samci dosahují délky 4,2 až 6,5 m a hmotnosti 2,2–5 tun. Při boji se kolosy částečně vztyčují, řvou na soupeře a uštědřují si navzájem tvrdé rány tělem i hlavou ve snaze získat dominantní postavení. Také bizoni bodnutím rohem do boku protivníka ho mohou usmrtit. Badatelé dospívají k závěru, že navzdory tradičnímu názoru bývají často „mírumilovní“ savci a ptáci mnohem agresivnější než „krvelačné“ šelmy.
Obrana se mění v útok
Mnozí živočichové, kteří se obvykle potyčkám vyhýbají, bývají odvážnými útočníky při obraně bezmocných mláďat. Například turové pižmoni při útoku vlků chrání potomky tak, že telata obstoupí a ven z kruhu nastaví hradbu ostrých rohů. Kosové směle zaútočí na kočku poblíž hnízda. Rozzuřená bachyně divočáka v obavě o mláďata už nejednoho člověka donutila prchat či spěšně šplhat na strom.
