Letiště mívají zvláštní atmosféru. Jsou spojena s očekáváním cestujících, před kterými je dlouhá cesta, ať už za prací nebo odpočinkem. A některá letiště svou konstrukcí či polohou dokážou tuto atmosféru ještě umocnit. Letiště mezi himálajskými kopci? Letiště na pláži? Nebo na umělém ostrově? Ano, to vše lze na naší planetě nalézt.
Letiště a elektrárna v jednom
Denver International Airport
Země: USA
Rok otevření: 1993
Počet přepravených osob za rok: 51 000 000
Denverské letiště zaujímá plochu více než 10 000 fotbalových hřišť a je tak svými rozměry největší stavbou svého druhu v Severní Americe. Jeho design je skutečně specifický, nelze si jej splést s jiným letištěm. Dominují mu konstrukce ve tvaru stanů, které pokrývají celý terminál. Stavba tak evokuje zasněžené vrcholky Skalnatých hor.
Autorem návrhu je denverský architekt Curtis Fentress, který jedinečný projekt stihl připravit za pouhé tři týdny. „Prostřednictvím terminálu se mi dostalo příležitosti provázat zážitek letu s velkolepostí okolní přírody Colorada,“ podotkl k tomu. Denní světlo prostupuje střešními nástavci a průsvitnými stěnami. Fasáda v letních měsících odráží dvacet procent slunečních paprsků, naopak v zimě udržuje v interiéru teplo. A celá budova působí velmi estetickým dojmem, o čemž svědčí i fakt, že po čtyři poslední roky bylo toto letiště cestujícími vyhlášeno jako nejhezčí v USA.
Letiště navíc funguje jako solární elektrárna. Je zde umístěno 9200 slunečních panelů, které vyrobí polovinu elektřiny, kterou terminál spotřebuje. V současnosti se dokončuje další fotovoltaický systém, který by měl napájet hangáry a sklady paliva.
Tajemství umělého ostrova
Kansai Intrenational Airport
Země: Japonsko
Rok otevření: 1994
Počet přepravených osob za rok: 16 700 000
Obyvatelé pražské Ruzyně by celé hodiny mohli vyprávět ságy o hlučnosti provozu na letišti. S tímto problémem se potýkají po celém světě, proto se přistávací plochy staví někdy i v dost veliké vzdálenosti od samotného města. Architekti letiště Kansai tento problém vyřešili radikálním způsobem – jednoduše navrhli postavit umělý ostrov v moři a právě na něj umístit letiště.
Vzhledem k tomu, že letiště stojí celých 5 kilometrů od pevniny, může být v provozu non-stop. Letištní hala je dlouhá téměř dva kilometry, jejím autorem je proslulý italský architekt Renzo Piano. Ten má na svém kontě řasu známých návrhů, mimo jiné pařížské muzeum, věnované modernímu umění – Centre Pompidou, nebo Art Institute od Chicago, které jsme našim čtenářům představili v jednom z minulých čísel. Za návrh letiště Kansai obdržel Piano prestižní Pritzkerovu cenu, což je obdoba Nobelovy ceny pro architekty.
Konstrukce budovy je z oceli a je navržená tak, aby odolala silnému zemětřesení. I kdyby byla celá přibitá na kolmou stěnu, nerozsypala by se, ale držela by bez problémů svůj tvar.
Letiště, které obsluhuje město Ósaka, je první stavbou svého druhu, která je umístěna na moři. Svého času se dokonce uvažovalo, že by ostrov byl plovoucí, což by ovšem bylo na úkor stability. Moře je zde hluboké kolem dvaceti metrů a jeho dno je tvořeno měkkým bahnem. Ostrov si dodnes ještě „sedá“ i přesto, že jej podepřelo 178 milionů m3 zeminy (takový objem by se vešel do téměř čtyř a půl milionu železničních cisteren), která byla přivezena z nedalekých hor.
Bacha na mrakodrapy
Congonhas, Sao Paulo
Země: Brazílie
Rok otevření: 1936
Počet přepravených osob za rok: 13 800 000
Letiště v Sao Paulu nemají piloti příliš v lásce. Nachází se totiž téměř ve středu města. Je tak blízko, že kdyby se poměr vzdáleností mezi letištěm a centrem přenesl do Prahy, letiště by muselo stát někde u Flory. Letiště Congonhas je navíc značně frekventované, takže velká část Sao Paula trpí hlukem. Každopádně, piloti si zde musejí dávat velký pozor, aby „neučesali“ některou ze saopaulských výškových budov.
Letiště větší než Praha
Dammam King Fahd International Airport
Země: Saúdská Arábie
Rok otevření: 1999
Počet přepravených osob za rok: 8 000 000
Zatímco letiště v coloradském Denveru je, co se týče plochy, největší v USA, světový primát v tomto ohledu drží letiště v saúdskoarabském Dammanu. Je dokonce větší než soused Saúdské Arábie Bahrajn, Praha by se do něj vešla téměř dvakrát. Je umístěno v poušti, což ovšem zrovna v Saúdské Arábii není nikterak překvapující.
Základy letiště byly položeny již v roce 1990, o rok později jej využívaly spojenecké síly v první válce v Perském zálivu. Vzhledem k islámskému charakteru země nepřekvapí, že na jednom nejčestnějších míst trůní mešita, schopná pojmout několik tisíc lidí. Letiště využívá saúdskoarabská královská rodina, která zde má několik speciálních salónků a hlavně vlastní, tzv. královský terminál.
Ranvej na mostě
Madeira
Země: Portugalsko
Rok otevření: 1964
Počet přepravených osob za rok: 2 400 000
O tom, že přistávací dráha může mít nejrůznější podoby, svědčí ranvej na letišti na portugalské Madeiře. Nejen že je velmi krátká, ale její část je umístěna na 900 metrů dlouhém mostě, podepřeném dvěmi sty pevnými sloupy.
Původní přistávací dráha, uvedená do provozu 8. července 1964, byla 1600 m dlouhá. Po letecké nehodě roku 1977 byla o 200 m prodloužena. Později byla s pomocí EU, nákladem 520 milionů Euro, prodloužena a 15. září 2000 byla tak dána do provozu dráha s asfaltovým povrchem o celkové délce 2777 a šířce 45 m, umožňující provoz všech současných typů letadel.
Dráha leží 59 metrů nad hladinou moře. Přistání je povoleno jen letadlům, jejichž piloti zde absolvovali školení a test. Přibližovací manévr totiž není jen klesáním v přímém směru, ale v jeho závěru je nutné se v malé výšce vyhnout části města Funchal. V prostoru letiště jsou trvalé turbulence a nebezpečí střetu s ptáky.
Prodloužení dráhy je tvořeno železobetonovým mostem o délce 1020 m a šířce 180 m, je na něm i část odstavné plochy. Začíná nad strmým svahem a v počátcích stavby pokračovalo nad mořem. Je uloženo na 180 válcových sloupech. Některé z nich byly při zakládání stavby uloženy na dně v hloubce až 60 m, takže jejich celková výška je až 120 m. V roce 2004 byla stavba oceněna za estetické kvality a zároveň citlivost zasazení konstrukce do krajiny.
Vskutku adrenalinové letiště
Toncontin International Airport
Země: Honduras
Rok otevření: 1934
Počet přepravených osob za rok: 545 000
Zatímco letiště v Tibetu mají dlouhé ranveje, letiště v hlavním městě Hondurasu Tegucigalpě je pro změnu extrémně krátké. Dráha zde měří jen 1862 metrů, takže větší letadlo než Boeing 757 zde nemůže přistát. Aby se pilot dostal na letiště, musí proletět horským terénem a těsně před přistáním překonat otočku o 45 stupňů tak, aby bezpečně přistál v údolí.
K tragédiím už zde došlo. Například v roce 1997 zde havarovalo americké nákladní letadlo, při neštěstí přišli o život tři lidé. I proto se honduraská vláda rozhodla přesměrovat komerční lety na leteckou základnu Soto Cano.
Letiště se stalo i cílem bombardérů. V roce 1969, během tzv. fotbalové války, salvadorské letectvo několikrát na letiště zaútočilo a významně je poškodilo.
Letiště na ulici
Gibraltar Airport
Země: Gibraltar
Rok otevření: 1939
Počet přepravených osob za rok: 315 000
Představte si, že se vracíte z práce domů. Jedete autem, těšíte se na večerní pohodu. V tu chvíli přes silnici padnou závory. Koleje však nikde žádné, vlak zde asi mít přednost nebude. A najednou před vašimi zraky profrčí letadlo. Nesmysl? Kdepak, přesně takhle funguje doprava na Gibraltaru.
Letištní ranvej se zde totiž křižuje s nejfrekventovanější místní ulicí, pojmenovanou po britském válečném premiérovi Winstonu Churchillovi, která spojuje Gibraltar se Španělskem. Kuriózní křižovatka je ovšem nezbytností, Gibraltar je malý a rovnou plochu aby zde člověk hledal s lucernou. Gibraltarské letiště sehrálo podstatnou úlohu během 2. světové války, kdy bylo důležitou základnou britského královského letectva. V současnosti odsud létají letadla do Londýna, Manchesteru, Madridu, Barcelony a v létě i na Maltu. Provoz zde tedy není příliš silný, což místní motoristé jistě oceňují.
Na letiště s golfovou holí
Don Mueang, Bangkok
Země: Thajsko
Rok otevření: 1914 (znovuotevřeno 2007)
Počet přepravených osob za rok: 300 000
Z reproduktore se ozve půvabný hlas letušky: „Připoutejte se, prosím, budeme přistávat.“ Cestující si kolem sebe obepnou pás, vypnou své notebooky a zvědavě čekají na přistávací manévr. Letadlo už už dosedá na ranvej, a vtom za okénkem proletí golfový míček. Tak by se klidně mohlo stát na letišti Don Mueang v thajské metropoli Bangkok. Mezi přistávacími dráhami je zde totiž umístěno osmnáctijamkové golfové hřiště.
Na přelomu tisíciletí byl Don Mueang jedním z nejdůležitějších letišť regionu, přistávala zde letadla osmdesáti aerolinek a ročně jej využívalo 38 000 000 cestujících. V roce 2006 jej nahradilo jiné Bangkocké letiště Suvarnabhumi Airport. V současnosti je letiště využíváno pouze pro vnitrostátní leteckou dopravu.
Představa letícího míčku kolem přistávacího letadla je však přece jen lehce utopická. Pokud letadlo přistává nebo startuje, zabliká na řídící věži červené světlo a hráči musí vymezený prostor opustit.
Přistání pod střechou světa
Qamdo Bangda
Země: Tibet
Rok otevření: 1994
Počet přepravených osob za rok: 170 000
Nejvýše položené letiště světa se nachází mezi himálajskými giganty v Tibetu. Terminály letiště Qamdo Bangda se nacházejí ve výšce 4334 metrů. Zde už je přece jen nižší hustota vzduchu, takže tibetské letiště má svá specifika. Unikátní je zejména rozjezdová dráha, která měří pět a půl kilometru. Tato délka není samoúčelná, v řidší atmosféře startují a přistávají letadla přece jen o dost obtížněji. Zatímco v nižších polohách letadlo potřebuje na přistání okolo jednoho a půl kilometru, v Tibetu je tato vzdálenost dvojnásobná.
Před přistáním jsou zde cestující varováni, aby při výstupu z letadla nedělali prudké pohyby, jinak jim hrozí nevolnost a závratě. Ovšem, Qamdo Bangda o titul nejvýše položeného letiště již zanedlouho přijde. V Tibetu totiž vyroste další letecký dopravní uzel, který bude položený dokonce ve výšce 4436 metrů. Hotov by měl být v roce 2014.
Přistávací dráha z kopce
Aéroport Courchevel
Země: Francie
Rok otevření: 2004
Počet přepravených osob za rok: 40 000
Zimní středisko Courchevel je známé nejen tím, že se zde v roce 1992 soutěžilo ve sjezdařských disciplínách v rámci zimní olympiády, ale také poněkud zvláštním letištěm, které rozhodně není vhodné pro citlivější povahy. Piloti, kteří zde přistávají, dokonce potřebují zvláštní osvědčení. Letiště je totiž ve svahu, a to nikoliv v nějakém mírném, převýšení zde dosahuje 18,5 procenta. No jo, najděte v Alpách rovný plácek…
Přistávací dráha je dlouhá asi 1700 metrů. Neznalý člověk je pak velmi překvapený obrovským kopcem přímo před přistávacím pruhem. Navíc malá letadla v momentě, kdy vypnou motory, můžou být silným větrem vytlačena přes okraj ranveje.
Odlety určuje příliv
Barra
Země: Velká Británie
Rok otevření: 1930
Počet přepravených osob za rok: 30 000
Moderní řídící věž, ucházející terminál, ale přistávací dráha? Jednoduše písek. Tak by se dalo stručně charakterizovat letiště ve skotském městečku Barra. Je totiž situováno do mělké zátoky a provoz na něm je závislý na přílivu a odlivu. A tak letadla přistávají na pláži, na třech drahách, které jsou na svých koncích vyznačeny dřevěnými sloupy. Pro piloty představuje největší riziko písek a hrudky soli, které mohou zanést ložiska na kolech letounu, proto je tedy nezbytná speciální údržba dráhy.
I přesto, že letiště působí poněkud hororově, každý rok zde přistane 1 000 soukromých letadel. Přesto nepřekvapí, že letiště nemá licenci, která by umožnila běžnou přepravu cestujících, i když zde funguje pravidelná linka do Glasgowa. Stejně tak by se zde nemělo létat v noci, tento zákaz však piloti často porušují.
Jak se trefit mezi útesy
Juancho E. Yrausquin Airport
Země: Nizozemské Antily
Rok otevření: 1963
Počet přepravených osob za rok: jen několik tisíc ročně
Stačí jen malinká chybička a letadlo skončí v mořských vlnách. Podle mnohých odborníků na letectví je právě toto letiště nejnebezpečnější na světě. Z jedné strany jej lemují vysoké kopce, ze zbylých tří stran číhají vysoké útesy. Navíc přistávací dráha je extrémně krátká, měří jen 396 metrů. Je tedy jasné, že žádná velká letadla zde přistávat nemohou, problémy zde může mít i taková lehká Cessna.
Naštěstí za téměř 50 let existence tohoto letiště zde k žádné tragédii nedošlo. Letiště je využíváno nekomerčně, jedinou výjimku zde získala letecká společnost WinAir. Ta zajišťuje lety po okolních ostrovech, na ten nejbližší ostrov sv. Martina trvá let pouhých dvanáct minut.
Značení přistávacích drah
Na vzletových a přistávacích drahách se používá značení, podobné vodorovným dopravním značkám. Samotná dráha a na ní umístěné značení je prováděno v bílé barvě (na světlých, např. betonových, drahách je možno použít černé obrysy pro zvýraznění), navazující značení mimo vzletové a přistávací dráhy je vyvedeno žlutě.
Dráha je orámována plnou bílou čárou a její střed je vyznačen přerušovanou čárou. Práh dráhy je vyznačen podélnými pásy po celé její šířce (obdobné značení přechodu pro chodce na silnici), přičemž počet pruhů obvykle označuje šířku dráhy (4 pruhy pro 18 m dráhu, 6 pro 23 m, 8 pro 30 m, 12 pro 45 m, 16 pruhů pro 60 metrovou dráhu). Dále je na začátku dráhy její číselné označení (s případným rozlišujícím písmenem). V dotykové zóně jsou pravidelně po 150 m rozmístěné značky – nejprve tři pruhy na každé straně, poté dva a nakonec jeden. Místo, kde se přistávající letadla mají při ideálním přistání dotknout země, je vyznačeno jedním širokým bílým pruhem na každé straně dráhy.
Ještě před prahem dráhy může být část dráhy použitelná jen pro vzlety, nikoli pro přistání. Taková část je vyznačena bílými šipkami v ose dráhy a práh je pak zdůrazněn širokým bílým pruhem a šipkami po celé šířce. Ještě před dráhou pak může být zpevněná plocha, kterou nelze využívat pro vzlety ani přistání. Taková dráha je vyznačena žlutou barvou; pokud je to plocha, na které se letadla nemají vůbec pohybovat, je vyznačena širokými žlutými symboly ve tvaru V.
