Rozruch mezi vědci, ale i církevními představiteli vzbuzuje starodávná hliněná tabulka s klínovým písmem, která se hrou šťastných náhod dostala k odborníkům Britského muzea. Nyní z vyluštěného textu odborníci s úžasem zjistili převratnou informaci, týkající se údajné světové potopy.
Při ní měl veškerý život na Zemi zachránit bohabojný muž jménem Noe. Nejnovější poznatky vyvracejí i tvrzení bible o podobě jeho spásonosného plavidla.
Mají se jako v ráji
Podle údajů z rodokmenů, zapsaných v bibli, došlo k této tragédii, způsobené nezkrotným vodním živlem, roku 1556 židovského kalendáře, tj. 2204 př. n. l.
Tenkrát údajně existovala jediná velká pevnina, kolem které hučel nedozírný oceán. Vládlo příjemné subtropické podnebí – inu ráj. Pohodu si vychutnávali i spokojení pralidé. Renomovaní badatelé vyslovili hypotézu, že vypadali jako obři. Roku 1968 v oblasti Antelope Springs (americký stát Utah) objevili zkamenělé stopy lidské nohy (obuté!) o délce 32,5 cm a šířce 11,25 cm. Navíc v nášlapu levé nohy výzkumníci našli zkamenělého rozdrceného trilobita. Nejnovější zjištění předpokládají, že nález by měl pocházet z období kambria – tedy asi 600 milionů let nazpět. Podle Darwinovy evoluční teorie není možné, aby člověk už tehdy žil!
Někteří paleozoologové tvrdí, že v té době žili i dinosauři. Vycházejí mj. ze skutečnosti. že i v Texasu odkryli stopy chodidel člověka vedle otisků drápů veleještěrů.
Na beznabohy přišel trest
Písemné náboženské prameny uvádějí, že tehdejší lidskou společnost reprezentovaly dva rozdílné tábory. První vedl biblický bratrovrah Kain a jeho potomci. Přestali věřit v Boha a dokonce ve vzpouře proti němu vychovávali děti. Sami sebe nazývali „syny a dcery lidskými“. Protipól těchto „bezbožníků“ reprezentoval Adam a jeho blízcí, kteří moudrého Hospodina vroucně vzývali. Proto si říkali „synové Boží“. Na přání Stvořitele se tyto dvě skupiny nestýkaly. Tak to trvalo snad tisíc let. Potom se však Adamovým potomkům zalíbily přítulné dcery z Kainova rodu. Začali se mísit, ba žít nezřízeným životem, Bohem opovrhovali, ba i jemu natruc falešné bohy uctívali.
„Lidé se začali vzájemně okrádat a vraždit. Tělesné a duchovní smilstvo bylo na denním pořádku. Pořádaly se náboženské slavnosti, při kterých docházelo k nejohavnějším orgiím a k obětem malých dětí na usmíření bohů…,“ upřesňují písemné zdroje.
Architektem měl být Bůh
Všemocný Bůh se rozhodl k ráznému trestu – nehodné lidské plémě vyhubí! Předtím dal lidem ještě šanci v podobě ultimáta. Nevyužili ho!
Proto na ně seslal osudovou potopu. Tu měl z lidského rodu přežít jen bohabojný Noe se ženou a jejich tři synové (Sem, Cham a Jáfet) se svými manželkami, aby se stali praotci nové – lepší – lidské společnosti.
Plán na katastrofu prozradil mnoho let dopředu a dal mu pokyny ke stavbě archy. V plavidle měl Noe zachránit i suchozemská zvířata, která by sama o sobě v dravém vodním živlu nepřežila.
Archa se podobala Titaniku?
Podle bible (knihy Genesis) Bůh vyzval Noema, aby chystal záchranné plavidlo ve tvaru krabice. Mělo se udržet na hladině a nepropouštět vodu. Badatele nepřestává zajímat, jaké rozměry asi mělo mít. Bible je udává v loktech. Značný problém je v tom, že vedle míry zvané loket obecný (48,45 cm) existuje ještě 14 dalších druhů loktu s rozmanitou délkou. Nejčastěji se uvádějí rozměry 300 x 50 x 30 loket, tj. přibližně 156,9 × 26,15 × 15,69 m. Přitom experti vycházejí z předpokladu, že délka lokte činila 0,45 m (v takovém případě poměr délky a šířky byl 6 : 1, což se používá při stavbě lodí i dnes.) Celkový objem by tedy činil cca 40 000 m3. Podle odhadů odborníků by takové plavidlo mělo podobný výtlak jako Titanic (dlouhý 269 m).
Ovšem při jiných rozměrech lokte se jedná až o úctyhodných 211 094 m3. Taková je už plocha velkých zaoceánských lodí, s jejichž stavbou se v novém věku začalo až v roce 1905. Noemovu archu plošně předčil zmíněný Titanic, vysoký jako jedenáctipodlažní budova. (Poprvé – a také naposled – vyplul 10. 4.1912. Při tragédii zahynulo 1517 lidí.)
Uvnitř se archa dělila do tří podlaží; celková podlahová plocha tak (s využitím lokte obecného) činila 8900 m2. Do jednoho lokte pod okrajem střechy sahalo okno nebo světlík pro zajištění světla a větrání a v boku archy byly dveře pro naložení a vyložení „pasažérů“.
A jaký stavební materiál Noe použil? Bible odpovídá, že se jednalo o dřevo ze „stromu gofer“ neboli „pryskyřičný strom“. Znalci se domnívají, že to byl cypřiš. Je velmi vhodný ke stavbě lodí, protože výborně odolává vodě i hnilobě. Uvnitř i vně stavitelé archu potřeli dehtem, aby nepropouštěla vodu.
Voda řádila jako zběsilá!
Potopa byla zahájena prudký deštěm, který se z nebe lil 40 dnů. Dalších 335 dnů poté trvalo, než všudypřítomný vodní živel opadl a osazenstvo archy vystoupilo na pevninu. Tak zbožný Noe s rodinou a zástupci živočišné říše strávili v arše jeden více než rok!
Mnoho údajů o potopě zaznamenali Sumerové svým klínovým písmem na hliněných tabulkách. Zbytky 384 unikátních tabulek prostudoval v 70. letech 19. století odborník Britského muzea George Smith. A právě na některých z nich (zvláště označené číslem 11) nalezl fragmenty legendy o potopě světa. Ta se do značné míry obsahově shoduje s verzí, kterou o apokalypse předkládá Starý zákon, přesněji jeho kniha Genesis. (Z ní jsme čerpali výše). Není novinkou zjištění, že si dávná a mnohými ústy předávaná svědectví leckdy odporují.
Historickou roli sehrála náhoda
Dějiny vědy znají bezpočet příkladů, kdy k velkému objevu dochází víceméně náhodou. Zde se symbolickým hybatelem dění stal britský pilot RAF a nadšený amatérský historik Leonard Simmons. Po skončení druhé světové války na Blízkém východě kupoval různé archeologické památky ve zdejších bazarech nebo od lidí, kteří věděli, že se o takové věci zajímá. Jednou se tak k němu dostala hliněná deska s klínovým písmem, kterému nerozuměl. Byla datována do roku 1700 př. n. l.
Jeho syn pro britský list The Guardian nyní zavzpomínal: „Když se otec vrátil, přivezl celou truhlici takových věcí – pečetě, desky, výrobky hrnčířů. Nedařilo se mu ale uspět, akademici nad jeho deskou mávali rukou: Takových předmětů z Babylonie prý mají víc než dost!“
Odborník málem spadl ze židle
Zklamaný sběratel odkázal sumerskou desku svému synovi Douglasovi. Rovněž ten marně hledal zájemce o rozluštění textu z podivných znaků. Teprve po dlouhé době s nálezem zaklepal na dveře kabinetu Irvinga Finkela v Britském muzeu.
Jak 21. STOLETÍ zjistilo, tento padesátiletý vědec je odborníkem na mezopotamskou magii a medicínu. Dokonale zná klínové písmo. The Guardianu prozradil: „Irving se na desku letmo podíval a málem spadl ze židle.“ Není divu: Na 60 řádků úhledného klínového písma popisovalo loď, která zachránila ctnostného muže, jeho rodinu a zvířata před obří potopou.
Uvedená Simmonsova deska je zajímavá právě tím, že jako dosud jediná známá popisuje tvar plavidla, na kterém se lidé a zvířata měli zachránit
Plavidlo snad nemuselo plavat…
„Na všech obrazech lidé předpokládají, že archa byla ve skutečnosti plavidlo,
které se mohlo vydat na oceán, se štíhlou přídí a kormidlem – tak ji zobrazovali. Ale archa nemusela nikam plout, stačilo, aby se udržela na vodě,“ argumentuje Finkel. A jaký popis zjistil? „Člun zbuduj kruhový; nechť jeho délka a šířka jsou stejné.“ V dalších instrukcích je výzva ke zbudování lodi ze splétaného palmového vlákna. Nepropustnost měl zajistit asfalt.
Stavební instrukce podle Finkela odpovídají plavidlu, kterým se dodnes v Íránu a Iráku používá pro přepravu zvířat.
Bylo všechno jinak?
Nutno dodat, že v tomto mýtu se neobjevuje zachránce jménem Noe, ale
sumerský král Atrachasis. To je pouze dalším potvrzením toho, že příběh o potopě se neobjevuje jen v křesťanství a judaismu. Znali ho starověcí obyvatelé vyspělé Mezopotámie, píše se o něm v koránu, zná ho mnoho jiných civilizací. Kurátor Irving Finkel soudí, že se Židé během babylonského zajetí dozvěděli místní příběh o záplavě. Po nabytí svobody ho pak zakomponovali do knihy Genesis jako vyprávění o Noemovi. Někteří badatelé v této souvislosti dokonce uvádějí, že bible zřejmě „opisuje“ ze starého sumerského Eposu o Gilgamešovi, přičemž si ho upravuje k obrazu svému.
Dávná legenda o potopě světa se tak od letošního ledna veřejně obohatila o další verzi s předobrazem biblické Noemovy archy. Tentokrát však nikoli podlouhlého plavidla, plujícího všudypřítomnými vodami, které údajně ukončily životy téměř dvou miliard bezbožníků, ale statického kruhového palmového voru!
Více se dozvíte:
Tajemství kolem nás, Reader´s Digest Výběr, Praha, 1999
http://cs.wikipedia.org/wiki
Potopa byla asi jen lokální
Od renomovaného vědce, RNDr. Jiřího Grygara, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Fundamentalisté berou při výkladu bible líčení doslova a hledají tomu odpovídající ‚vědecká´ zdůvodnění. Tím se ovšem často dostávají do rozporu s poznatky současné přírodovědy, zejména pak fyziky, astronomie, paleontologie a geologie. To se týká zvláště popisu potopy světa. Nic takového přirozeně věda nepodporuje – biblická podoba světa byla zřejmě místně omezená událost.“ U většiny badatelů dnes převažuje názor, že se z břehů vylilo Černé moře (sladkovodní jezero). Rychle zaplavilo rovinaté okolí s četnými lidskými sídly. Mělo se jednat až o plochu 110 000 km2 na území dnešního Turecka, Bulharska, Ruska, Gruzie, Ukrajiny Moldavska.
Mnohem méně je domněnek, že šlo o globální pohromu – v důsledku srážky Země s ohromným kosmickým tělesem či dokonce o zásah mimozemšťanů.
Kdo tvořil plovoucí zoo?
Noe měl přivést do archy ze všech živočišných druhů po dvou jedincích (samce a samici). Někteří vědci, kteří biblické verzi události věří, uvádějí, že pro zachování biodiverzity živočišné říše tenkrát postačilo shromáždit mnohem méně živočišných druhů, než kolik jich existuje dnes. Údajně by stačilo jen 43 „druhů“ (nebo čeledí) savců, 74 druhů ptáků a 10 druhů plazů, aby se postupným rozmnožováním v rámci jednotlivých skupin živočichů vyvinul život do rozmanitosti, kterou známe nyní.
Zvířata nemusel Noe s pomocníky na palubu pracně nahánět, z Boží vůle tam ve dvojicích nastupovala sama. Ovšem jak se vyrovnat s názorem vědců, že největším zvířetem předpotopního světa byl brontosaurus?
Kde skončila archa?
Podle biblických zdrojů Noe s archou po sedm měsíců „kotvil“ u hory Ararat v dnešním severním Turecku. Tam mělo skončit putování plovoucí zoo. Vyčkával, až opadnou vody, aby se živočichové z paluby mohli vrátit na suchou zem. Zprávu o návratu pozemského života údajně zvěstovala holubička s olivovým lístkem v zobáčku.
Třináctikilometrové hřebeny sopečného masivu Ararat spojují dva vrcholy – zaledněný Velký Ararat (persky Kuhi Nuh – hora Noemova) s nadmořskou výškou 5165 m a Malý Ararat (3925 m. n. m). Vrchol Velkého Araratu je stále v mracích a pod sněhem. U vrcholku má být v ledu velká dřevěná loď, jejíž části lze prý se štěstím vidět jen v parném létě, pokud ledový krunýř trochu roztaje.
Od roku 2007 mají jinou loď
Roku 1960 turecké letectvo objevilo 30 km jižně Araratu podivný útvar, připomínající zkamenělou loď. V něm vědci nalezli stopy železa a uhlíku, což by naznačovalo zkamenělé dřevo. Nebylo však v celém útvaru. Nejnovější poznatky ukazují, že pokud jde o Ararat jako místo přistání plovoucí lodi, není to pravda. Nejspíše šlo o následek nesprávného překladu či překroucení starších líčení katastrofy. Přesto turecké ministerstvo vnitra každoročně dostává až 200 žádostí o povolení hledat na hoře Ararat trosky biblického plavidla. Většinu odmítne. Stejný osud potkal i expedici, která chtěla ve výšce 4200 metrů přemístit asi 900 000 m3 ledu, věznícího údajné pozůstatky lodi.
Jak 21. STOLETÍ aktuálně zjistilo, přesto na hoře Ararat (poblíž hranic Turecka s Arménií i Iránem) od roku 2007 Noemovu archu spatříme. Jde ovšem o pouhou repliku! Slouží jako přístřešek pro horolezce a ekologové zde varují i před změnami klimatu.
Sumerská říše vzkvétala
V Mezopotámii (na území asi od dnešního Bagdádu až po Perský záliv) už 3000 let př. n. l. prosperovaly vyspělé městské státy v oblasti Sumeru. Odtud měl pocházet i hrdina Gilgameš, jenž se vydal hledat věčný život. Jeho epos, kde se připomíná i potopa, zaznamenali staří Sumerové pomocí svého klínového písma na tabulky, které byly nalezeny v Ninive – někdejším sídelním městě Asýrie za vlády Sinacheriba (704–681 př. n. l.). Odtud pochází i mnoho tabulek se záznamy o potopě. Ovšem zatím pouze jediná informuje o kruhovém tvaru plavidla.
