Rostliny patří k dávným spojencům lidstva. Jedny nám poskytují obživu, jiné estetickou potěchu, další nás zase léčí. V posledních letech lidé čím dál častěji využívají i jejich schopnosti bránit úrodu před ataky nevítaných škůdců. Látky získané z rostlin jsou totiž pro lidi většinou neškodné, a dobře tak nahrazují zabijáky chemické.
Rostliny skutečně nemají příliš mnoho možností k obraně. Některé z nich se svou chabou bilanci snaží vylepšit tím, že se udělají pokud možno neviditelnými, jiné zase sázejí (nebo vsadily) na nepříjemné trny, osiny či spatně poživatelné listy. Mezi zdaleka nejúčinnější zbraně rostlin však patří chemikálie, kterých si rostliny dokážou vyrobit skutečně neuvěřitelně široké množství. Některé z nich dokáží býložravcům život pouze znepříjemnit svou nevybíravou vůní, jiné však útočí přímo a nevítané strávníky buď rovnou zabíjejí, nebo alespoň nevratně poškodí. Vědci, jejichž hlavní starostí je ochránit úrodu, se v posledních letech čím dál častěji obracejí k tomu, co už příroda dávno objevila sama. „Výzkum rostlinných pesticidů je sice stále spíše stále na začátku, přesto máme v rukou již řadu skutečně využitelných výsledků,“ popisuje situaci průkopník výzkumu rostlinných pesticidů u nás, Roman Pavela z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni.
Zemědělcovo dilema
Dlouhodobé šlechtění hospodářských rostlin, jehož cílem bylo zvýšit především výnosy, mělo bohužel i řadu nepříjemných nezamýšlených důsledků. Jedním z nich je i to, že přešlechtěné odrůdy ztrácejí svou přirozenou schopnost znechutit se škůdcům. Ti samozřejmě neváhají a této slabosti rychle využijí. Rozzuřila se tedy nová bitva, v níž už nemají hlavní slovo rostliny samotné, ale spíše vědci. Ke kýženému výsledku vede několik možných cest. Jedna z nich například přes metody genetického inženýrství. Dnes již pro vědce není velkým problémem uměle vpravit do genetické výbavy rostliny gen, který její rezistenci vůči nevítaným hostům výrazně vylepší. Zemědělci však přirozeně sahají i k tradičnějším způsobům ochrany rostlin – k postřikům. Insekticidy, akaricidy či fungicidy, tedy látky hubící hmyz, roztoče či houby, mohou být připravovány nejrůznějším způsobem. 20. století bylo obdobím chemie a zejména po 2. světové válce se insekticidy začaly vyrábět uměle ve velkém. Logika tedy zemědělcům diktuje používat přípravky, které zlikvidují co největší množství druhů nevítaných vetřelců, takzvané širokospektrální insekticidy.
Nenič vše, co se hýbe!
Sklizení úrody v tom největším možném množství a kvalitě se staví do cesty obrovské množství nepřátel. Patří mezi ně infekce nejrůznějšího původu (viry, bakterie, mykózy), ale především rozličné skupiny živočichů. Jedná se například o půdní hlístice (nematody) či plže. Zdaleka nejvíce z nich tvoří pochopitelně zástupci nejpočetnějšího kmene živočichů – členovci (roztoči, hmyz). Použití širokospektrálních pesticidů však skrývá řadu závažných problémů. Takové přípravky (jako např. nechvalně známé a dnes již zakázané DDT) dokážou sice zlikvidovat řadu škůdců, spolu s druhy škodlivými se však „svezou“ i druhy naprosto neškodné. Lavinovým efektem se chemické přípravky navíc šíří potravním řetězcem a ničí i přirozené predátory škůdců. Mnoho syntetických látek poté ještě pokračuje ve svém koloběhu přírodou. Dostanou-li se k člověku, mohou způsobovat řadu nejrůznějších alergií, o mnohých z nich se dokonce spekuluje, že mají přímo karcinogenní účinky. Vědci proto začali připravovat řadu látek, které hubí jen některé škůdce – tzv. selektivní insekticidy. Postřiky syntetizované v laboratořích a chemických továrnách obsahují většinou jednu až dvě účinné látky. To je na jednu stranu výhoda. Čím méně účinných látek, tím přesněji mohu být zacílené a nehubí vše živé. Přesná zacílenost však nemusí být nutně pouze výhodou. Někteří škůdci sice zmizí, postupně se však buď vynoří nové, rezistentní populace.
Pomocná ruka od rostlin
Nevýhody uměle vyráběných pesticidů začaly vědce postupně nutit, aby se obrátili zpět k přírodě. Látky získané extrakcí přímo z těl některých rostlin totiž dokážou zabít pěknou řádky pomyslných (i skutečných) much najednou. V rostlinných výtažcích se totiž většinou vyskytuje velké množství nejrůznějších látek, jejichž účinky jsou navíc mnoha způsoby propojeny. Během milionů let vývoje totiž příroda nasměrovala účinné látky tak, že ve většině případů nejsou toxické pro vše živé v okolí, ale pouze pro skutečné škůdce. Přirozené pesticidy navíc nemají tendenci se v přírodě usazovat. Zejména díky působení slunečního záření a přirozených chemických procesů se v přírodě velmi snadno rozkládají na sloučeniny, které jsou již zcela neškodné. Společná evoluce rostlin a jejich nepřátel totiž nasměrovala jejich účinky zejména vůči organismům studenokrevným, mezi které můžeme počítat kromě jistých skupin obratlovců (obojživelníci, plazi) i hmyz nebo dokonce i bakterie. „Lidem proto zelenina či jiné potraviny postříkané rostlinnými pesticidy prakticky nevadí. Naopak, většina rostlinných pesticidů je vyráběna z léčivých rostlin, takže jsou jejich rezidua člověku spíše prospěšná než škodlivá,“ usmívá se Roman Pavela při dotazu na škodlivost přírodních přípravků.
Pesticidy z bylinek
Mezi látky, které si nejrůznější rostliny vyrábějí na svou obranu, patří i silice neboli esenciální oleje. Tyto látky mohou mít velmi různou chemickou podstatu (nejčastěji jsou v nich zastoupeny jednoduché fenoly a terpeny), mívají však velmi podobné vlastnosti. Nejnápadnější z nich je ta, že jsou látkami těkavými, tedy vypařují se velmi rychle už za běžných teplot. Snad každý, kdo má doma pokojové nebo zahradní květiny, zná moment, kdy například na list máty či levandule usedne moucha či brouček. Bez řady bylinek si prakticky nedokážeme představit ani nedělní oběd – používají se totiž jako tradiční dochucovadla. Pro lidi ani jiné teplokrevné živočichy nebývají těkavé oleje toxické, vůči hmyzu a jiným škůdcům však mohou mít přímo „zabijácké“ vlastnosti. Své místo mají proto nejen ve výrobě nejrůznějších léčiv, ale čím dál častěji také při výrobě biopesticidů. Díky tomu, že se snadno vypařují, jsou vhodné především pro použití v uzavřených prostorech, jako jsou například sklady potravin či jiných organických látek. Olej z tymiánu a majoránky dokáže pěkně zatopit škodlivému brouku zrnokazovi (Acanthoscelides obtectus), olej z badiánu a hřebíčku zase proti skladištním škůdcům potemníkům Tribolium castaneum či pilousům kukuřičným (Sitophilus zeamais). Z rostlinných olejů se ale vyrábějí i postřiky, např. proti savému hmyzu mšicím či roztočům sviluškám.
Co se staví do cesty?
Pesticidy na bázi přirozených rostlinných látek se pomalu, ale jistě propracovávají nejen do obchodů pro domácí použití, ale i k rozsáhlému zemědělskému využití. Jejich výroba však ještě není tak masová, jak by si možná ekologicky smýšlející lidé přáli. Důvodů je hned několik. Nese sebou totiž řadu rizik, které ne každý podnikatel chce nést na bedrech. Finančně náročná není pouze výroba, ale zejména proces testování, nutný pro registraci nového výrobku s potenciálním dopadem na životní prostředí. „Směrnice Evropské unie jsou nemilosrdné a odborníkům ze Státní rostlinolékařské správy (SRS) nezbývá, než se jich držet,“ stýská si Roman Pavela. S bylinkami jsou však i jiné problémy než finanční či úřední. Zdaleka ne každá úroda je stejná a množství účinných látek ve sklizených rostlinách může významně kolísat. Biopesticidy ale někdy odmítají i sami zemědělci, jelikož jejich účinné látky hmyz třeba ihned nezabijí, ale pouze zabrání škodám způsobených nezřízeným žírem (??) škůdce tím, že mu potravu znechutí. Hmyz pak neškodí, hladoví a nakonec (pokud neodletí) umírá. Lidé si pak myslí, že postřik nefunguje, ačkoliv je v tomto případě opak pravdou. Navíc rostlinné pesticidy zkrátka byly, jsou a budou dražší než chemická velkovýroba. Rozum však velí, aby překážky pro jejich uplatňování byly v budoucnu co nejmenší.
Více se dozvíte v:
R. Pavela: Rostlinné insekticidy. Hubíme hmyz bez chemie, Grada Publishing, Praha 2006
Dlouhá tradice spolupráce
O příznivých účincích rostlinných výtažků na odpuzování hmyzu a dalších škůdců se lidé rozhodně nedozvěděli až od vědců 20. století. Řada z nich patří k lidským spojencům již léta. Například prášek vyrobený z kopretin řimbab, takzvaný dalmátský či japonský prach, se užíval již od starověku k hubení blech, štěnic či vší. Mezi nejrozšířenější rostlinné pesticidy patří ostatně dodnes. Dlouhou tradici má i výroba postřikových látek z nejrůznějších druhů tabáku. Řada jeho alkaloidů (nikotin, nornicotin, nicotyrin) působí jako nervový jed nejen na lidi, ale i na většinu dalších živočichů. Postřiky z tabákového výtažku využívali první američtí osadníci přinejmenším od 16. století. Zajímavou tradici využívání mají i látky zvané roterony, které se vyskytují především v tropických liánách rodu Derris (čeleď Fabaceae). Jelikož tato látka působí především na studenokrevné živočichy, užívali ji malajští domorodci ke snadnému lovu ryb. Vyluhovaný extrakt vlili do vody a na hladině už omráčené ryby snadno sesbírali. Dlouhou tradici má zejména v Indii používání přípravků z tropického stromu zederachu indického (Azadirachta indica), nyní známých jako neem (čti: ným). Tato látka má širokou škálu využití od nejen v zemědělství, ale i ve zdravotnictví.
Rostlinné pesticidy v Čechách
A jak jsme na tom u nás? Pionýrskou práci provádí zejména Roman Pavela a jeho výzkumný tým. Mezi jeho úspěšně odzkoušené přípravky patří látky na hubení a odpuzování savých škůdců na bázi oleje z plodů zederachu indického nebo saturejky zahradní či tymiánu. Velmi účinná je i injektáž azadirachtinu, tedy hlavní účinné látky získané z oleje zaderachu indického, do kmenů jírovců, která dokáže přistřihnout křidélka jednomu z nejúpornějších škůdců posledních let – klíněnce jírovcové. Tyto přípravky však zatím nejsou oficiálně schváleny. V současné době testuje Roman Pavela například velmi účinný odpuzovač plžů (například plzáků španělských) či vysoce selektivní přípravek proti mandelinkám. „Uvádění do praxe je u nás poměrně složité, dík patří především mimopražským výrobcům. Velmi se mi například osvědčila spolupráce s podnikem Agro CS, a. s., z České Skalice, kde se nám podařilo ve spolupráci registrovat první ryze český přípravek na bázi oleje z Pongamia pinnata, který se začne vyrábět pod názvem Rock Efekt již v tomto roce. A další přípravky se v současnosti připravují na trh. Cílem našeho výzkumu je dát lidem opravdu ekologické a nejedovaté přípravky proti celé řadě chorob a škůdců a díky mravenčí práci se nám to snad i daří,“ konstatuje Roman Pavela.
Nepotlačitelná kočičí vášeň
Potěšení z krásné vůně rostlin nemáme zdaleka jen my, lidé. I mezi zvířaty se najde pěkná řádka těch, které některé druhy rostlin rozhodně nenechávají chladnými. Stejně jako my, lidé, zvídavá zvířata totiž zjistí, že některé rostliny jim kromě vůně dokážou přivodit jiné, ještě intenzivnější rozkoše. Své o tom vědí zejména milovníci koček. Kočky se totiž dokážou zamilovat do vůně nejedné bylinky. Největší rozkoše jim ale působí jedna z nich, která má své spojení s kočkami vypsané dokonce v názvu. Jde o šantu kočičí (Nepeta cataria) z čeledi hluchavkovitých, jejíž původ je třeba hledat v jižní Evropě. Dnes však tato poměrně nenápadná bylina roste poměrně běžně i u nás, oblíbila si zejména rumiště a okolí cest. Na kočky působí trsy šanty jako magnet. Sotva ji ucítí, nedokážou odolat jejímu vábení a musí se v ní vyválet a sem tam si ukousnout nějaký ten lístek. Za touto podivuhodnou přitažlivostí stojí látka zvaná nepelakton. Jedná se totiž o látku, kterou je i součástí kočičí „drogy lásky“, tedy koktejlu feromonů, které kočky vylučují při páření. Někteří biologové spekulují, že by se mohlo jednat o cílený úskok rostliny. Kočky, které se v ní vyválejí, si totiž ve svém kožichu odnesou trochu jejích semen a šanty se tak vesele šíří po světě. Ačkoliv účinky šanty na kočky nápadně připomínají účinky kokainu na lidi, šanta pro ně není nebezpečná ani návyková.
