Havajské sopky mají hluboké „kořeny“

Proud roztavených hornin se dere na povrch nejčastěji v místech, kde se pod sebe podsunují litosférické desky. Jak ale vysvětlit vznik sopek uprostřed těchto desek? Odpovědí je teorii hlubinného magmatismu, takzvané „plášťové chocholy“. Tuto teorii se nedávno podařilo potvrdit americkým geologům.

Otázka, odkud se vlastně bere síla sopek znepokojovala lidstvo už od dob samotného úsvitu civilizace. S nejpropracovanější odpovědí přišel až geniální německý geofyzik Alfred Wegener. Jeho teorie takzvaného kontinentálního driftu, poprvé publikovaná poprvé v roce 1915 předpokládá, že po „moři“ roztavených hornin plavou jako „kry“ obří litosférické desky.

V místech jejich styku (tzv. subdukčních zónách) dochází k obrovskému uvolňování energie a proto jsou zde zemětřesení či sopečné exploze takřka na denním pořádku. Po širokém přijetí Wegenerovy teorie však pro geology vyvstal další oříšek.

Jak vysvětlit existenci sopek v místech, kde se litosférické desky zcela evidentně nestýkají? Zhruba před téměř 40 lety proto americký geofyzik W. Jason Morgan formuloval teorii “plášťových chocholů” (mantle plumes). Podle této představy má proud magmatu na těchto místech původ ve velkých hloubkách spodního pláště. Když dosáhnou zemského povrchu, vytvoří na něm vulkanicky aktivní míso zvané „horká skvrna“ (hot spot). Tato teorie sice pro existenci vulkanismu uprostřed zemských desek poskytuje skvělé vysvětlení, poměrně špatně se však dokazuje. Horké skvrny se totiž většinou vyskytují v nepřístupných oblastech mořských hlubin, kde se podrobná měření provádějí velmi nesnadno.

Odborníci v čele se dr. Seanem Solomonem, ředitelem Oddělení pro pozemský magnetismus v Carnegieho institutu v americkém Washingtonu DC, sdružení v projektu PLUME, po poslední dva roky poctivě shromažďovali data na Havajských ostrovech.

Jejich nedávno publikované výsledky se zdají být velmi přesvědčivé. „Myslím, že máme v rukou velmi silné důkazy pro to, že pod Havajskými ostrovy leží plášťový chochol, který zasahuje až do hloubky 1500 kilometrů.

Možná zasahuje ještě hlouběji, o tom však nemůžeme na základě dostupných dat rozhodnout. Pro přijetí modelu plášťových chocholů existuje však již skutečně dobrý důvod,“ libuje si nad výsledky dlouholetého pátrání dr. Solomon.