Rozrůstání a expanze měst je jevem obvyklým od té chvíle, kdy se začaly bourat hradby obklopující sídla. Jakmile byl tento korzet odhozen, města vystrčila své růžky do okolní krajiny. 
Města se rozrůstala nejen vertikálně, ale i směrem vzhůru, jak o tom svědčí mrakodrapová mánie. Nizozemci se nyní chystají na poněkud neobvyklou expanzi své metropole Amsterdamu – směrem dolů, pod zem.
Ambiciózní projekt za 14,5 miliardy dolarů už má svůj název – Amfora. Již jej schválila městská rada a měl by být hotov do roku 2018. Realističtější odhady však hovoří o tom, že v roce 2018 budou provedeny teprve první práce a Amfora bude hotova roku 2028.
Hurá pod zem
Amsterdam je ve světě proslulý svými populárními cofee shopy, mnoha výtvarnými galeriemi nebo vodními kanály. V samotném městě žije tři čtvrtě milionu obyvatel, ovšem s přilehlou aglomerací tento počet narůstá dvojnásobně. Amsterdam je vyhledávaným turistickým centrem, takže v některých měsících počet lidí, pohybujících se po městě, ještě stoupne. Město podobně jako řada dalších evropských metropolí trpí dopravními zácpami a nedostatkem parkovacích míst.
Podzemní parkoviště jsou naprosto běžnou záležitostí. Ale podzemní města? I ta již historie pamatuje. Našla se na Středním východě, v Turecku nebo třeba na Ukrajině. Tragickou kapitolou je stavba podzemních továren za dob nacismu, kde svou smrt našlo ohromné množství vězňů koncentračních táborů (viz box). Z dob studené války pak pochází řada protiatomových krytů. Ale plánovaná amsterdamská stavba je svým rozsahem jedinečná.
Hledání prostoru
Projekt vznikne podle návrhu nizozemské architektonické kanceláře Zwarts & Jansma. Ta už má na svém kontě řadu jiných zajímavých staveb. Mimo jiné futuristický most v Dubaji, moderní fotbalový stadion pro nizozemský tým AZ Alkmaar 67, některé pavilony v amsterdamské botanické zahradě nebo halu, která je určena výhradně pro golf.
Podzemní město Amfora vyroste 30 metrů pod povrchem a bude mít výměru 100 tisíc metrů čtverečních. Podle plánů má být vybudováno 50 kilometrů různých tunelů (pro srovnání, délka pražského metra činí necelých 60 kilometrů). Hlavním účelem výstavby poněkud megalomanského podniku je odlehčení centra nizozemské metropole. „V Amsterdamu byl vždy nedostatek prostoru, takže to, co děláme, je vlastně budování jednoho města v rámci druhého města pomocí nové stavební techniky, která nebude rušit pouliční provoz,“ řekl jeden z tvůrců návrhu Moshe Zwarts.
Multifunkční město
Amfora má mít celkem šest podlaží, z čehož čtyři mají být technická. Nemalá část bude vyhrazena pro parkoviště (50 000 míst), ovšem Amfora se má stát především rekreačně-obchodní čtvrtí, dá-li se tak systém bunkrů nazvat. Vyrostou zde nová obchodní centra, vznikne zde kino, nahrávací studio, bowlingové hřiště, fitness centrum, tenisové a squashové kurty, plavecký bazén, lezecké stěny, muzeum, rockový klub, kavárny a mnoho dalších zařízení pro volný čas.
Automobilová doprava se bude na několika místech napojovat na amsterdamský městský okruh a odtud svede obyvatele i návštěvníky do podzemí. Ti zde budou mít vyhrazena svá parkovací místa, která budou vždy spojena s výhledem na přilehlé podzemní obchodní, kulturní, sportovní a mnohé další objekty.
Stálá teplota i vlhkost
Amfora má být napojená na veřejnou elektrickou síť, ale zároveň bude mít i svůj záložní zdroj. Odčerpávání oxidu uhličitého a výfukových plynů je samozřejmostí, stejně jako klimatizace. Byť budou venku panovat tropická vedra či třeskuté mrazy, Amfora bude mít svou stálou vnitřní teplotu kolem osmnácti stupňů.
K vnitřní výstavbě mají být využity prefabrikované prvky. Zastánci Amfory věří, že přes vynaložené náklady se projekt vyplatí, třeba i kvůli tomu, že se může stát jednou z turistických atrakcí nizozemské metropole.
Pochyby jsou na místě
Jako každý projekt podobného rozsahu má i tento své odpůrce. Někteří kritici namítají, že projekt není napojen na všechny formy veřejné dopravy. Tvůrci Amfory sice tvrdí, že podobné stavby jsou nutností, ale britský teoretik architektury Michael Hammond tvrdí, že podobné plány jdou proti principům trvale udržitelného rozvoje. Pro stavbaře nebude jednoduché ani to, jak se vyrovnat se spodními vodami. Velká část města totiž stojí na bažinaté půdě a je protkána hustou sítí kanálů.
Moshe Zwarts rovněž přiznal, že propočty výskytu oxidu uhličitého v Amfoře nemusí být zcela přesné. Každopádně je celý projekt technicky proveditelný a na vychytání jeho much je ještě čas. Otázkou však zůstává, zda by se peníze do něj vložené nemohly investovat jinde. Developeři si na podobné projekty již jistě brousí zuby. To už ale je věcí amsterdamské radnice.
Podzemí – fetiš nacistů
Podzemní továrny vznikaly nejen v Říši, ale i na okupovaných územích, české země nevyjímaje. Jedním z nejrozsáhlejších komplexů tohoto typu byla továrna Dora v Dolním Sasku. Poté, co Britové provedli zničující nálet na továrnu v Peenemünde, nacisté v srpnu 1943 přestěhovali výrobu raket V1 právě do těchto prostor. Jako pracovní síla zde byli zneužiti vězni z koncentračních táborů. Deset tisíc vězňů nacisté zavřeli do čtyř propojených tunelů podzemního komplexu. Zde vězni nejen pracovali (klidně i 16 hodin denně), ale i přespávali. V podzemí byla nejen zima, ale i vysoká vlhkost vzduchu, nuceně nasazení zde přitom na sobě měli jen tenké vězeňské uniformy. Mezi vězni se rychle šířily plicní choroby. Ze tří tisíc obětí během prvních pěti měsíců jich zemřela na tuberkulózu a další plicní nemoci téměř polovina. Další se upracovali k smrti nebo zahynuli hladem. Když sem v dubnu 1945 dorazili Američané, ke svému zděšení nalezli jeskyně plné mrtvol a na kost vyhublých lidí.
O Hitlerově posedlosti podzemím svědčí nejen to, že věřil v teorii duté Země (na Rujaně dokonce probíhaly experimenty, které tuto myšlenku měly potvrdit), ale i to, že pro své vlastní použití nechal zbudovat nejméně pět podzemních bunkrů. A 30. dubna 1945 ho v jednom z nich dostihla smrt.
Některé podzemní objekty v Čechách
* Asi nejznámějším podzemním komplexem v České republice je pražské metro. To v sobě nezahrnuje jen stanice a koleje, ale i rozsáhlý ochranný systém, ve kterém se v případě nenadálé povrchové katastrofy může ukrýt okolo 300 000 lidí. Mezi kryty s nejvyšším stupněm odolnosti patří všechny stanice na trase A, na trase B stanice mezi Novými Butovicemi a Českomoravskou, na trase C pak úsek mezi stanicemi Roztyly a Háje a navíc ještě stanice Vltavská a Nádraží Holešovice. V některých případech je celý systém napojen na další objekty. Například na velitelské stanoviště armády, na podzemní prostory pod Letenskou plání, na pohotovostní vojenskou nemocnici s kapacitou 3000 lůžek, nebo třeba na pohotovostní podzemní vojenskou radiostanici, jejíž výkon po odstřelu ochranného pláště nad anténou a po jejím vysunutí dostačuje pro vysílání po celém kontinentu po dobu několika týdnů. V případě nouze elektrickou energii dodávají dieselagregáty, vzduch prochází skrz filtroventilační centrály, podobně i voda projde úpravnou. Konstruktéři systému nezapomněli ani na izolaci infekčně nemocných nebo kriminálních živlů.
* V republice se nacházejí i podzemní nemocnice, například v pražské Krči nebo na Bulovce. Mohou sloužit jako kryt, využívají se i jako izolace pro pacienty s nějakou nebezpečnou nakažlivou chorobou. Například krčská podzemní nemocnice pamatuje operaci pacienta s otevřenou tuberkulózou. Jedná se o samostatné objekty, které mají svůj zdroj energie, ventilaci i zásobárnu vody.
* Na žižkovském vrchu Parukářka stojí oblíbená zahradní restaurace. Pod ní se nachází protiatomový kryt štolového typu pro 2500 osob pocházející z 50. let. Nachází se zde i nouzové vysílací středisko Českých radiokomunikací.
* Největší podzemní továrna v českých zemích se nachází u Litoměřic. Vznikla v letech 1944 až 45 v rámci programu přestěhování průmyslových objektů do podzemí. Nuceně nasazení dělníci tehdy zpevnili desítky kilometrů štol původních vápencových dolů. Při její výstavbě zahynulo téměř 5000 vězňů z koncentračního tábora Terezín.
* Asi 12 kilometrů severovýchodně od Brna se nachází jeskyně Výpustek. Za 1. republiky se zde těžily fosfáty, v době akutního ohrožení ČSR zde měl být vybudován sklad munice. Od roku 1944 do konce války zde nacisté vyráběli letecké součástky. Po válce zde bylo vybudováno záložní velitelské stanoviště jihomoravského okruhu ČSLA, odolné proti účinkům jaderných zbraní. Své místnosti zde měli i členové ÚV KSČ. V současnosti je jeskyně přístupná veřejnosti.
* Po celém území republiky je rozeseta řada dalších podzemních objektů. Některé mají zdravotnický charakter, jiné využívá armáda, v dalších jsou strategické rezervy pohonných hmot. Mnoho bývalých podzemních továren je dnes přístupných veřejnosti, například ta v Rabštejně (nedaleko České Kamenice), jiné chátrají.
