Před neuvěřitelnými schopnostmi dávných mořeplavců, kteří v průběhu staletí osídlili ostrůvky rozeseté po obrovské ploše Tichého oceánu, nezbývá než smeknout. Tyto schopnosti jistě udivují, ještě více udivující je však jiná věc – proč se na své cesty vlastně vydali?
Na obrovské ploše Tichého oceánu se nacházejí stovky menších či větších ostrůvků, pro které se vžil jeden kolektivní název – Oceánie. Mnoho z nich je natolik malých či chudých na vodu a ostatní zdroje, že lidi ani nenapadlo se zde usadit. Překvapivě velké množství ostrůvků však obydleno je. Dalo by se vlastně říci, že se lidé usadili prakticky na všech místech, kde to bylo jen trošku možné. Osidlování takto obrovsky rozsáhlé oblasti trvalo po celá staletí a přímé stopy po jednotlivých cestách už dávno zavál čas.
Vědci, mezi které dnes patří etnologové, lingvisté, archeologové ale i genetici, se proto už léta snaží trasy dávných migrací zrekonstruovat. Stejně jako každá jiná oblast vědeckého poznání, je i tato kolbištěm nejrůznějších hypotéz, pro jejichž ověření vědci trpělivě a kousek po kousku shromažďují důkazní materiál. Díky nejmodernějším vědeckým metodám je skládačka jednotlivých důkazů stále lépe srozumitelná.
Mikro, Mela, Poly…
Ostrov se ve staré řečtině, ze které pochází obrovská řada nejrůznějších vědeckých názvů, řekne „nésos“. Když pak budeme chtít jistou oblast ostrovů nějak charakterizovat, stačí před slovo „nésos“ umístit nějakou ze známých řeckých předpon a nový název je na světě. Geografové mezi skupinami tichomořských ostrovů tradičně rozlišují tři oblasti. Nejblíže k pevnině se nachází oblast Melanésie neboli „černých ostrovů“ (melas = řecky černý). Melanéské oblasti vévodí jeden velký ostrov – Nová Guinea. K ní přiléhají ze západní strany Moluky, na východ až jihovýchod od ní leží zase např. Bismarckův ostrov, Šalamounovy ostrovy, Nová Kaledonie či Fidži. Na sever od Melanésie leží velká skupina ostrůvků, které získaly přiléhavý název Mikronésie (mikros = malý). Tyto drobné ostrůvky jsou většinou korálového původu. Rozsahem největší plochu Tichého oceánu však zabírá Polynésie, která je známá i největším počtem ostrovů (poly = mnoho). Rozkládá se zhruba v trojúhelníku vymezeném Novým Zélandem na východě, Havajskými ostrovy na severu a Velikonočním ostrovem na západě.
Cesty na vratkých kánoích
V průběhu desítek let, během nichž se vědci snaží zjistit, jakým způsobem kolonizace Oceánie vlastně probíhala, zformulovali etnologové mnoho hypotéz. Většina z nich počítala s tím, že předkové obyvatel Tichomoří pocházeli z oblasti jihovýchodní Asie. Nebyli by to však vědci, aby mezi sebou nevedli učené spory o nejrůznější detaily. V dnešní době patří k nejuznávanějším teoriím zhruba tři následující scénáře. První dva, které se pro zjednodušení nazývají „teorie expresního vlaku“ a „teorie pomalých lodí“ předpokládají, že předkové Mikronésanů a Polynésanů opustili svou původní pravlast v oblasti dnešního Tchai-wanu a postupně se šířili skrze melanéskou oblast dále na východ. Oba se liší pouze v tom, že „teorie pomalých lodí“ předpokládá, že populace migrující ze severu se v melanéské oblasti zdržely poněkud déle a hojně se křížily s místními domorodci. Třetí z teorií, známá jako „teorie kypícího břehu“ zase spočívá v představě, že tyto dávné migrace byly mnohonásobné a komplikované, a že je tedy nelze nikdy přesně zrekonstruovat. Existuje však i teorie zcela opačná. Zhruba v polovině 20. století s ní přišel norský badatel Thor Heyerdahl (viz rámeček). Jeho teorie, která předpokládá, že Polynésie byla naopak osídlena z opačného směru, tedy z Jižní Ameriky, však není ve vědecké komunitě příliš nadšeně přijímána.
Slovo mají genetici
Se svou troškou do mlýna chtějí při zkoumání cest dávných předků dnešních ostrovanů přispět i vědci z jedné z nejprogresivnějších disciplín současnosti – paleogenetici. Příbuznost jednotlivých národů je totiž vepsána do jejich dědičné informace, a genetické metody o ní proto dokážou říci skutečně hodně. Na začátku každé takové studie je sběr obrovského počtu vzorků, které pak genetici mezi sebou porovnávají. Mezinárodní tým vědců z mnoha předních světových univerzit, nedávno zveřejnil v prestižním časopise Plos Genetics studii, v níž se především snažil zjistit, jak moc se vzájemně podobají geny Melanésanů s geny Mikronésanů a Polynésanů. „První zástupci druhu Homo sapiens se v oblasti Austrálie a Nové Guiney objevili v době mezi 50 000–30 000 lety. Jednotlivé skupinky byly izolovány a staly se záhy velmi geneticky rozdílnými. První zástupci pozdějších Mikronésanů a Polynésanů, kteří jsou si naopak geneticky velmi podobní, se v Melanésii objevili před asi 3000 roky, příliš velkou stopu však mezi Melanésany nezanechali,“ popisuje výsledky výzkumu vedoucí autor studie Jonathan Friedlaender z Tempeovy university v americké Philadelphii. „Viděno genetickou perspektivou, »vlak« z okolí Tchai-wanu nemusel být zrovna expres, příliš mnoho pasažérů z něj však cestou nevystoupilo,“ uzavírá Friedlaender.
Migranty prozradí i jazyk!
Pro vědce, kteří se zabývají rekonstrukcí dějin migrace národů Oceánie, je neocenitelnou pomůckou svědectví, které v sobě uchovávají jazyky. Jejich vzájemná příbuznost je totiž může poučit o tom, jak příbuzní jsou si lidé, kteří jimi mluví. V prostředí izolovaných ostrovů platí tato pravda dvojnásob. Nejrozsáhlejší studie na toto téma se zatím podařila díky spolupráci různých odborníků z univerzity v novozélandském Aucklandu. „Způsoby, jimiž se jazyky vyvíjely, můžeme sledovat prostřednictvím studia základních slovíček různých jazyků, například názvů zvířat, barev, čísel či jednoduchých sloves,“ vysvětluje prof. Russell Gray z katedry psychologie Aucklandské univerzity. Metodu, prostřednictvím které příbuznost jazyků zkoumali, převzali zase z biologie. Konkrétně z té oblasti, která se zabývá vzájemnou příbuzností organismů – fylogenetiky. Pravlastí Austronésanů je podle jejich zjištění skutečně oblast dnešního Tchai-wanu, odkud se asi před 5200 lety vydali na cesty. Osídlování dalších oblastí pak podle nich postupovalo v sérii takzvaných „expanzních pulzů“. Ještě před tím, než dorazili na Filipíny, si dali asi tisíciletou pauzu. Další pulz následoval poté, co dosáhli Filipín. Odtud, se během doby kratší než 1000 let, rozšířili až do vzdálenosti 7000 km na ostrovy Samoa, Tonga a Fidži. Krajní oblasti Polynésie, tedy Nového Zélandu, Havaje a Velikonočního ostrova, se jim podařilo osídlit až za dalších 1000 let.
Vyhnaly Polynésany jedovaté ryby?
Co přesně ale způsobilo, že předkové dnešních ostrovanů nasedli do kánoí a vydali se na cesty? Spekulovat se přirozeně o spoustě důvodů, přímé důkazy však chybí. Jeden takový důkaz se nedávno pokusil podat postgraduální student mořské biologie Floridského technologického institutu Teina Rongo, který pochází z Cookových ostrovů. Za migrací Polynésanů z tohoto souostroví v průběhu 11.–15. století, která nakonec vyústila v další expanzní pulz směřující na Nový Zéland a na Velikonoční ostrov, mohlo podle něj rozšíření otravy jídlem zvané ciguatera. Toto onemocnění má původ v rybách kontaminovaných bakteriemi. Není sice ve většině případů smrtelné, ale působí nepříjemné zažívací obtíže (průjem, zvracení), bolesti hlavy, poruchy krevního oběhu a v neposlední řadě bolesti a pocity tepla na kůži. „Civilizace na Cookových ostrovech byla závislá na rybách jako na hlavním zdroji proteinů. Když se tento zdroj ukázal jako nepoživatelný, lidem nezbylo nic jiného než se vydat na cesty,“ vysvětluje podstatu své představy Rongo. Bylo by samozřejmě nemístnou spekulací předpokládat, že ciguatera byla příčinou i dřívějších migračních vln. Rongovy závěry však nabízejí vědcům další téma na přemýšlení.
První jihoamerická kuřata
Jedno z nejběžnějších domácích zvířat, slepice domácí, je potomkem divokého kura bankivského (Gallus gallus), který byl domestikován v oblasti jihovýchodní Asie před více než 10 000 lety. Předkové dnešních obyvatel Oceánie jej tedy přirozeně znali a brali si jej na své cesty jako důležitý zdroj potravy. Slepice tak využily pohodlné lidské „taxi“ a postupně osídlily celou oblast Tichomoří společně s člověkem. Otázka, na kterou vědci donedávna neznali odpověď, však zní: Jak se slepice dostaly do Ameriky? Bylo to až s prvními Evropany, nebo zde žily již „před Kolumbem“? Odpověď přinesly až nálezy archeologů z poloostrova Arauco v oblasti centrálního Chile, provedení v roce 2007. Vědci zde objevili kosti kuřat, jejichž stáří se pomocí datování prostřednictvím izotopů uhlíku podařilo určit do rozmezí let 1321–1407. Z tohoto nálezu je nejen jisté, že se dějiny slepic se v Jižní Americe začaly odvíjet ještě v předkolumbovské době, ale i to, že dávní Polynésané navštívili jihoamerický kontinent ještě před příchodem Evropanů. Další genetické studie prokázaly, že kuřata z Arauca jsou velmi blízce příbuzná s těmi, která žila na ostrovech Tonga a Americká Samoa. Takzvaná „západní cesta“ migrace slepic do Ameriky tak byla definitivně potvrzena. K jejich masovému rozšíření došlo však přeci jen až díky Evropanům – Polynésané se totiž v Americe natrvalo neusadili.
Velká rodina austronéských jazyků
Kdyby někdo vyhlásil soutěž, která z jazykových rodin má největší počet mluvených jazyků, rodina tzv. austronéských jazyků by nejspíše zvítězila na celé čáře. Podle našich současných znalostí do ní patří celých 1268 jazyků, což je celá pětina všech řečí, jimiž se v současné době na zeměkouli mluví. Valnou většinou těchto jazyků však mluví pouze pár lidí, kteří zůstali uzavřeni na některém z drobounkých ostrovů. Obrovský je nejen počet jazyků, kterými se může austronéská rodina pochlubit, ale i rozsah oblasti, kde se jimi mluví. Jedná se totiž v první řadě o ostrovy celé oblasti Oceánie, ale také Velkých a Malých Sund či Indického oceánu. Nejvýchodnějším z nich je až Madagaskar u jihovýchodního pořeží Afriky Tamní malgaššina (malgaština??) si však během staletí vypůjčila řadu slov z afrických bantuských jazyků (svahilštiny) a také z arabštiny, takže její spřízněnost s austronéskou rodinou byla rozpoznána až v 19. století. Nejrozšířenějším z těchto jazyků je zase indonéština, která je rodnou sestrou malajštiny. Jako oficiální jazyk ji užívá asi 240 milionů lidí a patří tak nejrozšířenějším jazykům na světě. Některými z těchto jazyků se ale mluví i na pevnině – mezi takové patří například malajština nebo chamické jazyky, užívané v dnešní Kambodži, Vietnamu či jihočínské provincii Chaj-nan.
Teorie Thora Heyerdahla
Jen málokterý z vědců plnil během druhé poloviny …??? stránky novin a časopisů tak často jako norský zoolog a etnolog Thor Heyerdahl (1914 – 2002). Pozornost budil především tím, že patřil mezi hrstku vědců, kteří své závěry a teorie pouze nepublikovali v odborných časopisech, ale neváhal ověřovat je v praxi. Svůj život zasvětil studiu polynéského obyvatelstva a zejména problémům spojeným s praktickou realizací dalekých cest za technologických podmínek, které byly dávným etnikům dostupné. Jeho nejslavnějším činem byla plavba na replice inckého voru od pobřeží Jižní Ameriky na Velikonoční ostrov, kterou uskutečnil v roce 1947. Pokusil se tak prokázat platnost své teorie, že původní pravlastí obyvatel této nejzazší výspy polynéského světa je Amerika, a nikoliv jihovýchodní Asie. Plavbu dlouhou 6880 km se nakonec podařilo uskutečnit za 101 dnů. Dějiny mu nakonec daly i nedaly za pravdu. Pravdu měl nejspíše v tom, že mezi Jižní Amerikou a Velikonočním ostrovem se nejspíše během předkolumbovské éry skutečně cestovalo. Genetické a lingvistické analýzy však jednoznačně ukazují, že předky dnešních obyvatel Velikonočního ostrova byli přece jen Asiaté.
