Oxid uhličitý není žádnou vzácností, tento plyn je běžnou součástí zemské atmosféry. Jeho koncentrace (v roce 2004 činil její průměr 0,038 ?%?) v ovzduší kolísá v závislosti na místních podmínkách, na výšce nad povrchem a relativní vlhkosti vzduchu v ovzduší.
Vzhledem k průmyslové činnosti lidstva jeho percentuální zastoupení v atmosféře neustále vzrůstá, proto se vědci rozhodli mapovat jeho zdroje přímo z vesmíru.
Tento bezbarvý plyn má v chemii jedno zajímavé prvenství. Pionýři chemie jej popsali jako první sloučeninu, která je rozdílná od vzduchu. V 17. století totiž vlámský chemik Jan Baptist van Helmont zjistil, že při spalování dřevěného uhlí v uzavřené nádobě je váha zbylého popela nižší než váha ještě neshořelého uhlí. Došel tedy k závěru, že část uhlí se musí proměnit v něco neviditelného. Ono neviditelné pak pojmenoval jako plyn spiritus sylvestre.
V polovině 18. století se na tuto záhadnou substanci zaměřil skotský lékař Joseph Black. Zjistil, že zahříváním vápence nebo jeho reakcí s kyselinami vzniká plyn, který nazval „fixovatelný vzduch“ („fixed air“), protože jej bylo možné vázat silnými zásadami (hydroxidem vápenatým). Zjistil také, že je těžší než vzduch, na rozdíl od normálního vzduchu nepodporuje hoření a že živočichové v něm nepřežijí.
Dnes se o oxidu uhličitém hovoří především v souvislosti s globálními změnami klimatu. Jejich hlavním hybatelem však není tento plyn, nýbrž vodní pára. Přesto není oxid uhličitý zcela bez viny. Do atmosféry se uvolňuje především spalováním fosilním paliv.
Emise CO2 v přepočtu na 1 000 obyvatel
1.Katar
2.Spojené arabské emiráty
3.Kuvajt
4.Bahrajn
5.USA
6.Lucembursko
7.Trinidad a Tobago
8.Austrálie
9.Kanada
10.Singapur
11.Česká republika
12.Belgie
