Kouzlu báječně jednoduché hry, v níž nejde o nic většího, než naskládat padající kostičky na sebe, podlehla alespoň v nějaké etapě svého života už možná větší část obyvatel vyspělého světa. Američtí neurovědci se nedávno snažili zjistit, co dokáže hraní Tetrisu udělat s naším mozkem. 
Pro stvoření veleúspěšné věci někdy stačí mít jen geniální nápad. Přesně takový dostal takřka přesně před 25 lety ruský programátor Alexej Pajitnov. Jako Aténa z Diovy hlavy vyskočil z té Pajitnovovy Tetris, hra, kterou dnes prakticky nelze neznat. Zahrát si ji dnes můžete v bezpočtu různých verzí nejen na jakémkoliv počítači, ale i na nejrůznějších herních konzolích či v mobilních telefonech. Vzhledem k celoplanetární popularitě této hry, která dokáže být také po čertech návyková, se tým amerických psychologů a neurovědců rozhodl vyzkoumat, co přesně provádí její hraní s naším mozkem. Jako testovací vzorek si vybrali skupinku 15 náctiletých děvčat (o děvčatech vědci předpokládali, že jejich zkušenosti s hraním videoher jsou menší a výsledky jsou tudíž průkaznější). Ještě před započetím pokusu se všem řádně „podívali do hlavy“ prostřednictvím magnetické rezonance a poté už je po dobu 3 měsíců nechali hrát Tetris. Pravidelným hráčům se možná bude zdát pouhá 1,5 hodina týdně, kterou děvčata hře věnovala jako zcela směšná, ale i tak krátká doba dokázala v jejich mozcích přivodit zaznamenatelné změny. V některých oblastech šedé hmoty mozkové se začala projevovat vyšší aktivita, zatímco jiné oblasti byly jakoby utlumené. Kontrolní skupinka děvčat, která Tetris nehrála, naopak nevykazovala v inkriminovaných oblastech změny žádné. A proč se vlastně aktivita mozku tak výrazně změnila? „Nejsme si jistí, ale myslíme si, že mozek se prostě naučil, které oblasti by neměl požívat. Jakmile se hru naučíte, stává se řada věcí automatickými,“ říká jeden ze spoluautorů studie Richard Haier z University of California. Ale pozor! Výzkumy Američanů možná skutečně naznačují, že se mozek trénovaný skládáním virtuálních kostiček stává efektivnějším, rozhodně však neprokázaly, že by tyto změny byly skutečně prospěšné i jinde, než jen za klávesnicí počítače. Dejme proto ještě jednou slovo Richardu Hairovi: „Víme o tom, že Tetris mění mozek. To, co stále ještě nevíme je však to, jestli je to v náš prospěch či nikoliv.“
