Vita brevis, ars longa – neboli „Život je krátky, umění dlouhé“, praví dávné latinské přísloví. Umělce, jimž často pod rukama vyrostou díla nevyčíslitelné umělecké, historické ale i finanční hodnoty, jejich díla většinou o hodně přežijí. Následujícím generacím pak zůstává úkol si tato díla předávat. Dnešním restaurátorům podává pomocnou ruku i laser!
Na málokterý obor lidské činnosti se tak výborně hodí dnes tak populární termín „multidisciplinární“, jako na restaurování a uchovávání uměleckých děl. Práce restaurátorů se nachází na křižovatce mnoha disciplín a dobrý restaurátor tak v sobě musí spojovat schopnosti mnoha dříve oddělovaných profesí. Základními předpoklady jsou jistě výtvarné nadání a také obrovská trpělivost. Přidat však musí i zevrubné znalosti dějin umění, výtvarných technik a vlastností používaných materiálů. V 18. století, kdy se restaurování jako disciplína zrodilo, by to bylo nejspíš vše. V 19. a 20. století však vědecký pokrok kráčel mílovými kroky a současný restaurátor musí být již velmi dobře obeznámen s nejrůznějšími chemickými postupy a laboratorními technologiemi, jejichž prostřednictvím umělecká díla jak studují, tak opravují a konzervují. Dnes už ale existují i sofistikovaná zařízení, která si lze s sebou přinést v batůžku.
Jeden rozměr navíc
Většina malířů v minulosti se snažila o vytvoření iluze tří rozměrů, byť měli k dispozici pouze dva, tedy plochu. Z hlediska geometrie, a nikoliv estetiky, obraz také plochou je. Před očima restaurátorského odborníka se však obraz stává zase trojrozměrným tělesem. Tentokrát však ne proto, že by restaurátor „naletěl“ klamu, který si pro něj malíř připravil. Z hlediska své profese totiž musí posuzovat obraz jako skutečnou trojrozměrnou strukturu. „Hloubka“ obrazu sice nebývá větší než několik málo milimetrů, pro restaurátora je to však složitě strukturovaný svět vrstev, kde každá setina milimetru hraje důležitou roli. U tradičních malířských děl rozlišují specialisté 3 základní vrstvy. Malba se rozvíjí na tzv. podkladu. Jeho základem je podložka (dřevěná, kovová, plátěná, pergamenová atd.), na kterou je nanesen podkladový nátěr. Vlastní malbu je možno provádět prostřednictvím širokého spektra typů barev – olejů, temper, vodových barev, kvašem, pastelem a dalšími. Spodnější vrstva malby se nazývá podmalba, svrchní, která dává malbě jasné a zářivé tóny, je takzvaná lazura. Když byl umělec se svou prací hotov, zakonzervoval ji svrchní vrstvou laku či spíše fermeže. Čas však obrazům často přidal mnoho dalších vrstviček, které původní tvůrci rozhodně nezamýšleli.
Jak se zkoumá obraz?
Aby mohl být obraz uveden do stavu, který by co nejlépe připomínal stav původní, je třeba jej nejprve detailně prozkoumat. Dnešní věda dává restaurátorům do rukou řadu neinvazních metod, tedy takových, jejichž použití objekt jejich zájmu nijak nepoškodí. Mnoho informací mohou vědci vyčíst ze způsobu, jak malba odráží světlo. Po vyšetření pod binokulární lupou přijde na řadu prohlídka v ultrafialovém či infračerveném světle i pod Röntgenovými paprsky, tedy tzv. luminiscenční spektroskopická analýza. Tyto postupy pomáhají vědcům určit rozložení barev na podkladu a napoví také ledascos o jejich chemickém složení, případně o typu dřeva, z něhož je vyroben rám. Teprve po prozkoumání neinvazními způsoby přijde řada na odebrání vzorků z obrazu a jejich analýza chemickými cestami. Když už mají restaurátoři dobré informace o rozložení a chemické podstatě barev, mohou se pustit do práce.
Laser v batůžku
Ideálem každého restauratéra je používat neinvazní metody nejen k prozkoumání, ale také zrestaurování obrazu. Pro odstranění vrstviček „špíny“ (např. sazí, prachu atd.) z povrchu obrazů se jedna taková technika hodí znamenitě. Restaurátoři si v poslední době oblíbili laser. Když se povrch obrazu nebo i jiného uměleckého díla (lze jej používat např. u drahých kamenů či jiných předmětů s hladkými povrchy) namíří laserový paprsek, dojde k jevu, kterému fyzikové říkají laserová ablace.
Přesné zacílení laserových impulzů způsobí, že drobné částečky nečistot se začnou doslova odpařovat. K dokonalému výsledku je však třeba zkušených rukou. Tajemství úspěchu totiž spočívá v tom, že parametry laseru musí být nastaveny co nejpřesněji, abys společně s nečistotami nevzala za své i samotná malba. Novinkou z nedávné doby je dokonce tzv. „batůžkový laser“ (backpack laser). Celé zařízení, které umožňuje čištění památek přímo v terénu, má hmotnost pouhých 12 kg a lze jej jednoduše nosit na zádech. Zručný restaurátor však i s takovým „drobečkem“ dokáže během hodiny vyčistit plochu o rozsahu několika decimetrů. Aktivní prostředí laseru, který pracuje se zářením o vlnové délce 1162 nm s dobou pulsu 100 ns, je tvořeno ytterbiem. Batůžkové lasery mají zatím jedinou nevýhodu – jejich cena stále ještě přesahuje milion korun. Většina českých restaurátorů tak může o jejich praktickém využívání spíše snít.
Muchova Slovanská epopej
Slovanská epopej Alfonse Muchy patří k tomu nejvýznamnějšímu, co nám, dnešním Čechům, odkázali umělci minulých generací. Jako dědic panslovanských idejí druhé poloviny 19. století pojal Mucha na samém jeho sklonku myšlenku zachytit rozhodující okamžiky dějin Slovanstva (a zvláště pak Čechů) v cyklu pláten, který by svým počtem i velikostí obrazů zachytil události způsobem odpovídajícím jejich historickému významu. Když se mu podařilo od amerického průmyslníka Charlese R. Cranea získat dostatek finančních prostředků, pronajal si v roce 1910 část zámku ve Zbirohu, kde na tomto díle po dalších 18 let pracoval. Cyklus tvoří 20 obrazů o nebývalých rozměrech. Nejmenší plátna mají rozměr 4,8 x 4,1 metru, největší 8,1 x 6,1 metru. Celé dílo dokončil v roce 1928 a spolu se svým mecenášem jej věnoval československému lidu, konkrétně městu Praha. Během II. světové války byly obrazy srolovány a schovány před nacisty na dvou místech v Praze, byly však poškozeny vlhkostí. Proto byly v průběhu padesátých let převezeny na zámek do Moravského Krumlova nedaleko Ivančic, Muchova rodiště. Byly restaurovány a od roku 1963 jsou zde i vystaveny. V současné době se o jejich technický stav stará přední český restaurátor, ak. malíř Pavel Kobylka. Galerii hlavního města Prahy, která je správcem díla, se stále nepodařilo najít v Praze pro obrazy vhodné prostory. V nejbližší budoucnosti se tedy za tímto uměleckým skvostem budeme stále vydávat do Moravského Krumlova.
Alfons Mucha ve Zbirohu
Značka Pilsner Urquell připravila nový reklamní spot, jehož hlavním hrdinou je významný český malíř Alfons Mucha. Krátký příběh se soustředí na vznik malířova největšího díla – Slovanské epopeje. Odehrává se v letech 1910 až 1928 na zámku Zbiroh. Ve spotu v sobě Alfons Mucha „nachází to pravé bohatství, které se skrývá uvnitř“, a vytvoří své největší dílo. „Jsme moc rádi, že se nám opět podařilo natočit výpravnou reklamu, ve které se objeví další výrazná osobnost z naší historie. Alfonse Muchu jsme si vybrali, protože patří k našim nejvýznamnějším umělcům a jeho díla dosáhla světového věhlasu. Doufáme, že tato reklama úspěšně naváže na předchozí oceňované spoty s Bedřichem Smetanou, Emilem Zátopkem nebo Josefem Jungmannem,“ říká Karel Kraus, manažer značky Pilsner Urquell. Reklamní spot vytvořil renomovaný režisér Vladimír Michálek, kamery se ujal Martin Štrba (oba jsou držiteli Českého lva). Spot vychází z historických reálií a byl natáčen na zámku Zbiroh v místech, kde Alfons Mucha doopravdy žil a vytvořil Slovanskou epopej. Příprava spotu byla konzultována i s malířovým vnukem, panem Johnem Muchou.
