Výzkum organismů, které se na nějakou dobu obejdou bez potravy, je mezi vědci v poslední době čím dál větším hitem. Jejich metody hospodaření se zdroji by totiž mohly pomoci nalézt klíč například k problému lidské obezity. Pravou umělkyní v hladovění je australská žába hrabavka.

Nepříznivá období, kdy je v okolí nedostatek zdrojů k obživě, dokáže řada organismů přežít velmi elegantně. Upadnou do strnulého stavu, během něhož se spotřeba energie sníží na minimum a za příznivých podmínek se z něj opět proberou. Tento trik zvaný hibernace (zimní či letní spánek) ovládá řada organismů od dálného severu po tropické pouštní oblasti. Australští vědci z University of Queensland v Brisbane se rozhodli zkoumat hibernační schopnosti žab hrabavek druhu Cyclorana alboguttata. Tyto podivuhodné žáby dokáží přežít zahrabané v bahně bez přísunu vody či potravy i několik let. Jak to ale dokáží? Jejich vnitřní procesy se zcela nezastaví, ale přepnou se na jakýsi „šetrný modus“, který odborníci nazývají „mitochondriální spřažení“ (mitochondrial coupling). Energetická centra jejich buněk, mitochondrie, začínají díky sérii drobných boiochemických změn pracovat v období spánku  s nevídanou efektivitou. Záhadou však je, proč vlastně nejsou tyto „záložní baterie“ v přírodě více rozšířené. Podle australských vědců je to z toho důvodu, že tento způsob výroby energie má jeden nepříjemný vedlejší účinek – produkuje příliš mnoho kyslíkových radikálů. Tyto molekuly způsobují organismům největší škody v momentě, kdy se probouzejí. Jelikož však velká část hibernátorů během se během svého spánku několikrát probudí, aby dočerpala zdroje, je pro ně tento způsob hospodaření nevýhodný. Žabím „šípkovým růženkám“, které prospí i několik let v kuse, však nic takového vadit nemůže.