Stačí se podívat na obrázek rekonstrukce podivného anomalokarise z moří prvohorního kambria, a máme jasno. Musel patřit k největším postrachům tehdejších moří. Od roku 1892, kdy byl první exemplář této skupiny objeven v kanadských horách, se paleontologové hádají, ke které ze skupin živočichů jej vlastně přiřadit. Naší jistotě však přidal nedávný objev z Německa. 
Paleontologie je skutečně velmi náročnou profesí. Profesionální lovec zkamenělin musí být v první řadě velmi zdatný při práci v terénu – jeho manuální zručnost se dá leckdy přirovnat ke zručnosti chirurgově. To nejhorší však přijde na řadu až v momentě, kdy pečlivě vypreparovaná fosilie leží na stole jeho pracovny v některém ze světových muzeí. Příroda totiž ráda dělá vědcům nejrůznější „naschvály“. Nejen že většinou nenechá organismy fosilizovat pěkně celé, nebo alespoň v poloze, v níž by byli dobře k rozeznání. Za miliony let je také často naláme a zpřehází tak, že nebozí paleontologové tráví pak třeba i desítky let, aby dali takové pradávné „puzzle“ dohromady. Aby každou fosilii interpretoval správně, musí paleontolog zapojit nejen svou fantazii, ale zejména veškeré znalosti o vývoji života za Zemi.
Fosilie z Britské Kolumbie
Ačkoliv patří anomalokaridi mezi dlouho známé vyhynulé organismy, cesta ke správné interpretaci jejich zkamenělin rozhodně nebyla přímočará. Když v roce 1892 objevil britský paleontolog Joseph Frederick Whiteaves nedaleko hory Mt. Stephen v kanadské Britské Kolumbii zkamenělé zbytky zadečku neznámého živočicha, pojmenoval jej Anomalocaris canadensis a zařadil jej mezi korýše do třídy lupenonožců (Branchiopoda). Další významný paleontolog, Američan Charles D. Walcott, objevil v roce 1909 slavnou lokalitu Burgess Shale (taktéž v kanadské Britské Kolumbii). Řadu nejrůznějších úlomků, které zde nalezl, pak popsal jako samostatné druhy. Nejrůznější části těl živočichů, které dnes řadíme do rodů Anomalocaris či Laggania, byly popsány například jako zkamenělá medúza, sumýš (známý také jako „mořská okurka“, který je příbuzný hvězdic a ježovek) či mnohoštětinatý kroužkovec. V této podobě si pak musely kanadské nálezy počkat v muzeích na dobu své největší slávy, která začala v 80. letech minulého století.
Různé dílky ve správném pořadí
Harry Whittington a Derek Briggs obrátili svou pozornost ke kanadským břidlicím v roce 1981. Tak dlouho si hráli s podivnou skládačkou jednotlivých dílků, až jim celá věc došla. V roce 1985 pak publikovali přelomový článek, v němž z dřívějších nesouvisejících dílků přesvědčivě sestavili elegantního prvohorního dravce. A právě díky jejich práci se začal anomalokaris vyhřívat na pomyslném výsluní paleontologické slávy. Když už byl celý organismus pohromadě, začali se odborníci přít, do které skupiny by jej měli vlastně zařadit. Na úplném počátku výzkumů měli vědci jasno – dávné kambrijské živočichy řadili do skupin, jejichž zástupci žijí na Zemi dodnes. V roce 1989 však přišel veleslavný harvardský paleontolog S.J. Gould a s představou, že nejen anomalokarisové, ale i řada dalších kambrijských živočichů představují zástupce živočišných kmenů, které se náhle objevily v kambriu a záhy se zase bez dalšího potomstva zcela vytratili. V dnešní době zastává většina vědců umírněnější přístup. Celá třída Anomalocarida bývá řazena buď přímo mezi členovce (tedy mezi příbuzné hmyzu, stonožek či korýšů) nebo do blízkosti jejich dávných předků.
Nedávný nález z hunsrückých břidlic
Profesor Derek Briggs, který je kurátorem paleontologických sbírek v The Peabody Museum of Natural History při americké Yale University, je jedním z největších specialistů nejen na anomalokaridy, ale na všechny pradávné členovce. Podstatnou část své vědecké kariéry věnoval také výjimečné lokalitě v sousedním Německu. V oblasti Hunsrück v západoněmeckém Porýní-Falci se totiž nalézají rozsáhlá naleziště břidlic, jejichž původ sahá až do dalekého prvohorního devonu (před 416 miliony–360 miliony let). Právě v těchto břidlicích byl nalezen výjimečně dobře zachovaný pradávný členovec druhu Schinderhannes bartelsi. Vědci jsou si prakticky jistí, že tento druh je přímým potomkem anomalokaridů, kteří ale vymřeli během kambria – žili tedy o celých 100 milionů let dříve než on. „Tento exemplář, který je jediným znám zástupcem svého druhu, má hlavu jako kambrijský vodní predátor Anomalocaris a tělo jako moderní členovec,“ komentuje nález Briggs. Podle Briggse a jeho německých spolupracovníků tento nález jasně ukazuje, že mezi dávnými anomalokaridy a pozdějšími členovci existuje jasný spojující článek.
Kde najdeme zkamenělé anomalokaridy?
Zástupci všech tří rodů, z nichž známe kompletní exempláře jednotlivých druhů (Anomalocaris, Amplectobelua, Parapeytoia), lze najít na mnoha místech na světě. Nejdůležitější podmínkou je, aby byly na příslušných místech k nalezení horniny, které mají původ v dávném kambriu. Nejznámějším nalezištěm anomalokaridů je přirozeně místo, kde byli objeveni poprvé, tedy na veleslavné paleontologické lokalitě Burgess Shale v Kanadě. Kromě tohoto místa, které leží v provincii Britská Kolumbie, jsou v Kanadě k nalezení i ve středně kambrijských vrstvách v severozápadních teritoriích. Další americké anomalokarise proto najdeme např. ve státech Kalifornii, Pensylvánii, Nevadě či Utahu v USA a také v Grónsku. Zbytek světa však za Severní Amerikou příliš nezaostává. Krásné kousky byste nalezli například na australském Emu Bay nedaleko australského Adelaide či na rozsáhlých nalezištích v čínském Čcheng-ťiang v provincii Jün-nan. Úplně nejstarší anomalikaridi na světě pocházejí ale kupodivu z našeho blízkého sousedství – z polských Svatokřížských hor.
Obávaní predátoři kambrijských moří
Příslušníci rodu Anomalokaris a jeho příbuzní, které všeobecně označujeme jako anomalokaridy, patří mezi nejpodivnější, ale současně i nejznámější a nejzajímavější živočichy, kteří se proháněli po mořích prvního geologického útvaru prvohor, kambria (před 542–488 miliony let). Podle toho, co o nich v současné době víme, je považujeme za volně plovoucí organismy, které byly ve své době jedním z největších postrachů své doby. Jejich vědecký název znamená doslova „podivní garnáti“ a také byli do jejich příbuzenstva, tedy mezi korýše, dlouhou dobu přiřazováni. Tělo mají sice podobně jako korýši či ostatní členovci článkované, na první pohled je však od nich odlišuje pár dopředu směřujících přívěsků na hlavě, které měly zjevně jednu základní a důležitou funkci. Jakmile hladový anomalokaris narazil na trilobita nebo nějaký jiný organismus, který si to vykračoval po dně některého z mělkých kambrijských moří, mohl se takový nebožák rozloučit se životem. „Čelisti“ anomalokarise mu nedaly sebemenší šanci. Dospělý anomalokaris zjevně neměl ve své době konkurenci a stál tak na vrcholu potravní pyramidy. Aby také ne. Největší exempláře doposud známých druhů měřily okolo 2 metrů a zůstávají tak pro nás největšími dravci své doby.
