„Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“– praví lidová moudrost, vážící se k 24. dubnu. A nejen s hady se objevuje nebezpečí otrava zvířecím jedem. Umíte si představit, že by všechny obyvatele Ústí nad Labem a Plzně dohromady naráz zahubili jedovatí živočichové? Nejnovější údaje Světové zdravotnické organizace (WHO) dokazují, že každý rok způsobí nečekanou smrt více než 250 000 lidí. Zdaleka nejvíce nástrah číhá v tropických oblastech.
1. ZA TOXINY SE VYDÁVÁME DO CIZINY
Nadcházející období nás často láká za „hranice všedních dnů“ – do cizích krajů. Není to strašení, když uvedeme, že tam – pokud jde o jedovaté tvory – mohou čekat mnohá nepříjemná překvapení.
Vadí nám hadi?
Třída plazů (Reptilia), která má přes 6000 druhů, zahrnuje dva podřády – hady a ještě rozšířenější ještěry. Jejich četní reprezentanti se stali symboly jedovatosti, ale mnohdy i zákeřnosti.
Popularita hadů (Ophidia) a jejich jedovatost v živočišné říši nemá konkurenci. Na souši, ale v menší míře i ve vodě, se vyskytují v asi 2700 různých podobách, řazených do 12 čeledí. Z toho cca 400 hadích druhů (z pěti čeledí) má jedovou žlázu. Jedovatí hadi žijí jak na souši, tak ve vodě, kde jsou nejnebezpečnější. Některé druhy zvládly i obojživelný způsob života či žijí i ve sladkých vodách. Každoročně jedem usmrtí nejméně 60 000 lidem, takže by způsobili smrtelnou otravu třeba pro obyvatele celé Opavy.
Jak svoji kořist napadají?
V tlamě mají jedovou žlázu a prodloužené jedové zuby, kterými vstřikují jed do postiženého těla. Jedový aparát je součástí trávicího ústrojí. Jedová žláza je původně žláza slinná, u které se vyvinula schopnost vyrábět toxiny, schopné omámit či přímo usmrtit oběť. Tato žláza je kanálkem spojena s jedovým zubem. Jedovatá látka je z této žlázy na patře vytlačována pomocí svalů. Jedové zuby různého tvaru najdeme v horní čelisti. Chřestýš i zmije dokážou dlouhé jedovaté zuby v době, kdy je nepoužívají, ladně sklopit podél patra.
Mnozí hadi se do kořisti zakousnou a opětovným stlačením čelistí vstříknou do rány toxin hned několikrát. Jiné druhy uštknou prudce a rychle, oběť nedrží.
Jaké jedy používají?
Hadí toxin v okamžiku uštknutí se jeví jako bílá, žlutá nebo oranžová, silně viskózní tekutina , která obsahuje 70–80 % vody. (Zatímco roztoky nejsou stabilní, jed v suchém stavu si aktivitu udrží desítky let.) Jedná se o směsi chemicky velmi složitých látek.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Australský výzkumník Bryan Fry nedávno při analýze DNA zjistil, že většina proteinů a enzymů, které hadí jed obsahuje, v sobě nemají jen hadí sliny, ale jsou rozesety po mnoha jiných částech hadího těla, kde plní různé funkce. Tyto látky vědci objevili mj. v trávicím traktu hada. Geny, které mají na starost produkci enzymů a proteinů, se aktivují ve slinných žlázách.
Všechny hadí jedy v podstatě působí na jednu ze dvou hlavních tělních soustav kořisti – na nervový systém či krevní oběh.
Vyhlášení odborníci (?) Antonín Kůrka a Václav Pfleger uvádějí následující hlavní složky hadích toxinů:
Neurotoxiny – působí na periferní či centrální nervstvo (včetně mozku a míchy) a na nervosvalová zakončení. Tento typ jedu se projevuje velmi rychle. Oběť je paralyzována a vzápětí u ní dojde k zadušení, protože se zastaví dýchací pohyby. (Neurotoxin používají zejména korálovcovité a vodnářovité druhy.)
Neurotoxin má bílkovinnou povahu a jeho smrtící dávka je setina mikrogramu na kilogram živé váhy. Jeden gram neurotoxinu by tak mohl zabít tisíc lidí!!! Nutno ovšem dodat, že by musel být absolutně chemicky čistý. Ve skutečnosti hadí neurotoxin obsahuje 3/4 vody, proto nemůže mít pro lidi takové fatální následky v počtu usmrcených lidí.
Kardiotoxiny – působí přímo na vlákna srdečního svalu, čímž vyvolávají zástavu srdce. (Vědci jejich užití dokázali u kober.)
Hemorrhaginy – rozrušují stěny cév a vyvolávají podkožní, vnější nebo vnitřní krvácení, které může skončit smrtí. (Dobře to znají zmijovité a chřestýšovité druhy.)
Hemolysiny – uvolňují krevní barvivo z červených krvinek. (Využívají mj. korálovcovití.) Cirkulační toxiny – vyvolávají prudký pokles krevního tlaku a působí na obvodové cévy. (Tento princip si oblíbili téměř všichni jedovatí hadi.)
Koagulačně aktivní složky – ovlivňují krevní srážlivost; buď potlačují anebo naopak urychlují srážení krve. (Najdeme u zmijovitých, některých australských korálovcovitých a chřestýšovitých.)
Enzymy – látky s velmi rozmanitým působením, často vyvolávají nekrózy (umrtvení). (V arzenálu mají zmijovití, chřestýšovití a někteří korálovcovití hadi.) Podle nejnovějších odhadů hadi na celém světě ročně uštknou kolem dvou milionů lidí. Nejčastěji je to v jižní a jihovýchodní Asii, nejvíc takových tragédií prožívá Indie.
21. STOLETÍ dodává:
Známe však i oblasti, kde jedovatí hadi vůbec nežijí – např. na Krétě a jiných řeckých ostrovech, na Maltě, Kanárských ostrovech, v Chile. Další příhodné lokality: Madagaskar, Mauritius, Seychely, Irsko, Island, Korsika, Havajské ostrovy, Mikronésie, Nový Zéland, Galapágy…
2. CO SE PLAZÍ PO KONTINENTECH?
EVROPA
Na našem „starém“ kontinentu počet mrtvých vinou uštknutí nedosahuje ročně ani sta případů – však je tady také nejméně nebezpečných hadů. Jde především o oběti různých druhů zmijí. Není tajemstvím, že ve srovnání se zmijí obecnou, kterou známe i z domova, jižněji od nás, kde bývá tepleji, hrozí mnohem větší ohrožení.
Zmije růžkatá (Vipera ammodytes)
Výskyt: jihovýchodní Evropa
Podoba: Tlustý plaz, dlouhý cca do jednoho metru, se zbarvením podobá zmiji obecné – na světlejším podkladu uvidíme tmavší klikatou čáru, na bocích pravidelné tmavší skvrnky. Barva je velmi proměnlivá – od světle žluté až po černou. Na čenichu má charakteristický růžek, který jí dal pojmenování.
Hrozba: Má dvojnásobné množství jedu a také častěji zaútočí.
Zmije levantská (Vipera lebetina)
Výskyt: řecké ostrovy a Kypr, žije v nížinách i na horách. (Mimo Evropu se s ní můžeme setkat mj. v severní Africe, Malé Asii, v Iráku, Íránu, Afghánistánu, Indii.)
Podoba: Největší evropský jedovatý had má silné tělo, dlouhé až dva metry. Zbarvení: žlutavé, hnědavé, šedavé či nazelenalé.
Hrozba: Účinný toxin. Uštknutí často končí smrtelně.
Zajímavost: Ve střehu si lebedí na vyhřátých místech – třeba v olivových hájích, vinicích či v sadech, někdy i v lese. S oblibou útočí na velbloudy, oslíky, ovce či koně.
Afrika
Zmije gabunská (Bitis gabonica)
Místo výskytu: tropická Afrika
Podoba: Tlusté tělo s krátkým ocasem a širokou trojúhelníkovou hlavou měří necelé dva metry. Vrchní část je většinou žlutavá, na ní jako na kobercích uvidíte pravidelné bílé, žluté, modročerné a červenohnědé obrazce.
Hrozba: Má nejdelší smrtonosné zuby – až 5 cm.
Zajímavost: Domorodci, jejichž děti si s touto zmijí rády hrají, tvrdí, že útočí, jen když na ni někdo šlápne.
Mamba černá (Dendroaspis polylepis)
Místo výskytu: Tropická střední a Jižní Afrika.
Podoba: Štíhlý, bičovitý had, dlouhý až 4,5 metru – nejdelší jedovatý v Africe. Barva: hnědá, šedohnědá až černá. (Jsou další tři druhy mamb, ty jsou zelené.)
Hrozba: Člověka usmrtí už dvě kapky (15–20 mg) těstovitého bělavého jedu: Přitom při jediném kousnutí, kdy několikrát po sobě zatne do oběti velké jedové zuby, mamba vpraví do těla oběti až 100 mg jedu.
Charakteristika toxinu: Blokuje nervovou činnost; zejména však ochromuje dýchací svalstvo a poškozuje srdce. Vědci mají podezření, že u mamby se podle okolností mohou měnit hlavní složky jedu.
Terapie: Je nutné ihned podat sérum, jinak se umírá i do dvou hodin, při zasažení hlavní tepny do několika minut.
Zajímavost: Některým mambám, zvaným „postrach Afriky“, se zalíbilo na stromech, odkud skáčou na oběť a namnoze ji uštknou do obličeje nebo hrudi. Plaz dokáže vyvinout rychlost až 23 km/hod.
Objev: Ačkoli se traduje, že jde o agresivního „démona buše“, je to had plachý, který se před člověkem snaží ukrýt v jeskyních, pod padlými kmeny či v opuštěných termitištích. Ovšem jinak nervózní plaz uštkne velmi prudce a rychle.
Bojga africká (Dispholidus typus)
Místo výskytu: V Africe na jih od Sahary. Často „boomslang“ žije na stromech, kde loví chameleony, žáby apod.
Podoba: Štíhlý had (z čeledi užovkovitých), dlouhý až dva metry, svrchu zeleně zbarvený.
Hrozba: Má velmi účinný jed, jehož toxicita předčí mambu.
Zajímavost: Nepřítele se zprvu snaží postrašit nafouknutím krku či značné části trupu.
AUSTRÁLIE
Kontinent protinožců jedovatí živočichové doslova prolezli. Žije tam i nejjedovatější suchozemský had světa – taipan.
Taipan (Oxyuranus scutellatus)
Výskyt: severní, severovýchodní a východní Austrálie, pobřežní nížiny Nové Guineje
Podoba: Štíhlé tělo může měřit až tři metry, svrchu je zbarveno hnědavě, naspodu krémově až žlutavě.
Hrozba: Neurotoxin z jediného kousnutí (400 mg) by usmrtil osmdesát lidí. Jed účinkuje velmi rychle, smrt nastává za pár minut. (Kůň uhynul pouhých pět minut po uštknutí.)
Zajímavost: Jako většina korálovcovitých jedovatých hadů, i taipan se snaží vyhýbat přímému kontaktu s nepřáteli. V případě ohrožení se však mění v hromadného vraha.
Smrtonoš zmijí (Acanthopsis antarcticus)
Výskyt: téměř celá Austrálie
Podoba: Plaz, dlouhý 60–90 cm, s velmi silným trupem, trojúhelníkovou hlavou a krátkým ocasem, ukončeným ostnem.
Hrozba: Neurotoxin, silnější než u kobry. Jedové žlázy obsahují před 230 mg jedu.
Terapie: Uštknutí tohoto hojně rozšířeného hada je smrtelné v 50 % případů. Velké jedové zuby jako nůž máslem pronikají hluboko do rány. Pokud postižený nedostane včas účinné sérum, umírá.
Pakobry
V Austrálii jich je mnoho druhů (páskovaná, australská, červenobřichá, olivová, diamantová aj.) a mají na svědomí nejvíc smrtelných případů.
Výskyt: téměř celé území kontinentu
Podoba: Podle jednotlivých druhů je délka těchto štíhlých plazů 5–3 metry. Také zbarvení je rozmanité:
Hrozba: Jed většinou působí na nervovou soustavu, má výrazné účinky proti srážlivosti krve. Nejnebezpečnější je pakobra páskovaná (Notechis scutatus); toxicitu jejího jedu lze srovnat s taipanem.
Terapie: Co nejrychleji podat vhodné sérum.
Zajímavost: Kobra páskovaná má přídomek „tygří had“ („tiger snake“). Do rány vstříkne až 50 mg jedu, což je pro člověka smrtelná dávka.
ASIE
Kobra
Nejproslulejším hadem v lidských dějinách se stala kobra (čeleď korálovcovitých – Elapidae). Pro Indy zůstává posvátnou, ačkoli tam ročně ukončí život desítek tisíc lidí. Má četné reprezentanty – především v Asii, ale také v Africe, kde žije více druhů plivajících kober. Teprve v roce 2003 byla objevena plivající kobra nubijská (Naja nubiae).
Největším jedovatým hadem světa je kobra královská (Ophiophagus hannah).
Výskyt: Indie, Malajsie, Filipíny, Indonésie (mj. v porostech bambusu)
Podoba: Délka až 5,5 m, zbarvení černé, hnědé, olivové či žlutavé.
Hrozba: V jedových žlázách má jed na zabití 10 000 svých obvyklých obětí, což jsou hlodavci, ptáci, ještěrky, žáby… Jednorázově by stačila zahubit i 150 lidí; na ně však útočí jen výjimečně.
Zajímavost: Přesně mířené plivání jedu a výstražné roztahování kápě (roztažením žeber na krku) používá jen v sebeobraně.
Aktivnější je kobra indická (Naja naja).
Výskyt: tropická Asie od Středního východu až po Sundské soustroví, nejhojnější je v Indii
Podoba: Dlouhá obvykle přes metr. Zbarvení velmi proměnlivé – od světle hnědé až po černou. Pokud se s ní náhodou na dalekých cestách setkáte, poznáte ji podle „brýlí“ na hřbetní straně krku. (Proto se jí také říká „brejlovec“.)
Hrozba: Při útoku vás stiskne čelistmi a do těla vstříkne jed, někdy i opakovaně. Jednou dávkou (0,2 mg) může teoreticky zabít až 16 lidí.
Terapie: Včasné podání séra.
Zajímavost: Člověka napadne tehdy, když se jím cítí ohrožena. Nejprve varuje – vztyčí přední část těla a syčí. Když možná oběť zůstane v klidu, nic se neděje. K útoku hada vyprovokuje pohyb.
Velice nebezpečná je také kobra kapská (Naja nivea), žijící na jihu Afriky. Tento černý had se velmi rád vplazí i do lidských obydlí, kde hubí hospodářská zvířata, ale mnohdy uštkne i lidi. Bez pomoci zemřou za pár hodin.
V Africe žije kobra egyptská (Naja haje).
Jeden poddruh kobry indické, zvaný Naja naja atra, dokáže vystřikovat jed až několik metrů daleko – třeba i v Číně či ve Vietnamu. Většinou míří na oči.
Podobně v Africe kobra černokrká (Naja nigricollis) vystřelí do vzdálenosti přes dva metry přesný proud jedu. Jediný jeho gram v usušeném stavu by naráz usmrtil 165 lidí!
21. STOLETÍ vypátralo:
Kobra červená (Naja pallida) z Mosambiku má úspěšnost zásahu jedovatých slin 100 %! Zajímavé je, že jed hned dovedou (ještě z vejce) plivat čerstvě vylíhlé kobřičky!
Bungar
Obávaným asijským hadem jsou různé druhy velice plachých bungarů. (Název je odvozen od domorodého „bungar“, což znamená zlatý.) Objevuje se v mnoha podobách.
Bungar proužkovaný (Bungarus fasciatus)
Výskyt: od severovýchodní Indie až po jižní Čínu
Podoba: Až dvoumetrový plaz – jasně žlutý se širokými příčnými tmavými pruhy.
Hrozba: Do rány drobnými zuby vpraví nevelké množství jedu, který působí na nervový systém, zvláště na dýchací centrum.
Zajímavost: Aktivní v noci, ve dne nekousne, ani když ho mají např. vietnamské děti v ruce.
AMERIKA
Nejproslulejším na americkém kontinentu se stal chřestýš, který zde pro výstrahu hrozivě chřestí chřestítkem (z několika článků) na konci ocasu ve 27 podobách. Z toho v Jižní Americe žije jediný – ale stojí za to.
Chřestýš brazilský (Crotalus durissus)
Výskyt: Střední a Jižní Amerika, od Mexika po Brazílii a Argentinu
Podoba: Délka až dva metry, zbarvení žlutavé, červenavé či olivové, bělavé kosočtverečné kresby.
Hrozba: Jed obsahuje především hemorrhaginy. V jedových váčcích ukrývá až 300 mg prudkého jedu. (Na usmrcení člověka postačí 18 mg!). Pokud jedové zuby zasáhnou žílu, smrt přichází do 10 minut. Při neléčení je úmrtnost až 70 %.
Zajímavost: Všichni chřestýši mají termosenzorický orgán (smyslové lícní jamky za nosními otvory), díky němuž zjistí v okolí blízkost teplokrevných živočichů.
Chřestýš kostkovaný (Crotalus adamanteus)
Hmotností až 15 kg se stal nejtěžším jedovatým hadem na světě.
Výskyt: Severní Amerika
Podoba: Dlouhý až dva metry.
Hrozba: Velmi účinný jed, který vstřikuje do rány, způsobené až třícentimetrovými zuby. Mnohokrát převýší smrtelnou dávku pro člověka (cca 60 mj).
Zajímavost: Stejně jako všechny jiné druhy chřestýšů jde o nočního živočicha.
Chřestýš texaský (Crotalus atrox)
Výskyt: západní část USA (mj. Arkansas, Oklahoma, Kalifornie) a severní polovina Mexika
Podoba: Dlouhý až 220 cm, tělo je světle žlutohnědé barvy s tmavšími hnědými kosočtverečnými skvrnami. Ocas má silné černobílé pruhy.
Hrozba: Jestliže se stočí a chřestí, chystá se bránit. Když kousne, vstřikuje do rány velké množství jedu, což z něho dělá jednoho z nejnebezpečnějších hadů. Jeho jed je hemotoxický, způsobující silnou bolest a poškození tkání.
Zajímavost: Tento chřestýš (zvaný též západní) představuje zdejšího velmi běžného hada, ale dost agresivního. Vegetuje v kaňonech, pouštích, na zalesněných částech, ale běžně i na pastvinách či obdělávaných pozemcích, kde může zaútočit na skot či dokonce člověka.
Křovinář němý (Lachesis mutus)
Výskyt: Nejobávanější had tropické Ameriky (surucucu), místními ustrašenými obyvateli zvaný též „bushmaster“ („pán buše“), žije skrytě v pralesních porostech.
Podoba: Až třímetrovou délkou je nejdelším zdejším jedovatým hadem s jedem.
Hrozba: Je velmi útočný; postačí, aby se člověk k jeho úkrytu jen přiblížil – a už vyskočí s divoce otevřenými čelistmi, zuřivě kouše a vypouští jed. Ten je naštěstí slabší než u ostatních druhů křovinářů. Samozřejmě za příhodných podmínek dokáže usmrtit člověka.
21. STOLETÍ dodává:
Křovinář je příbuzným chřestýšů, ale nemá chřestítko. Severoamerická oblast je rovněž domovem rozmanitých pestrobarevných korálovců, kteří jsou dlouzí 50–70 cm.
Zmije žije všude
Většina druhů zmijí náleží mezi největší zabijáky.
Tragický žebříček vraždících hadů podle počtu obětí vede kobra indická (Naja naja). Hned za ní je však zmije paví (Echis carinatus) zvaná také „efa“. (Více o ní v separátním příspěvku.)
To nám známá zmije obecná (Vipera berus) je proti ní úplný andílek. Uvedený noční tvor přes den nejraději relaxuje. Nemusí to být jen na vyhřátých pasekách či skaliskách, ale i tam, kde má dostatek potravy. Podle odborníků je naše zmije obecná neútočný mírný had, který útočí, jen když na ni šlápneme nebo ji dokonce bereme do ruky.
Nejhroznějším zmijím druhem Vipera je zmije řetízková (Vipera russeli), která sužuje zejména Asii. Také ona má ráda slunce a navíc blízkost lidských obydlí, kam se vkrádá hlavně za nocí. Tak má v některých asijských oblastech údajně na kontě více…..?????
Nejpočetnějším jedovatým hadem na celém africkém kontinentu je zmije útočná (Bitis lachesis), dlouhá 1,5 metru. Žije až do nadmořské výšky 2000 m. Miluje noc a napadá nejen hospodářská zvířata, ale i člověka. Předtím se však nafukuje a výhrůžně syčí. Nebojí se za kořistí vlézt ani do lidských obydlí,
Největší zmijí vůbec je již zmíněná zmije gabunská (dlouhá až 180 cm), vegetující v tropické Africe. Tlustý had odpudivého vzhledu je lenivý, takže se stal oblíbenou hračkou gabunských dětí. Ovšem běda tomu, kdo na něj šlápne, když leží třeba ve spadaném listí.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Zmije gabunská má nejdelší jedové zuby ze všech hadů – prý až pěticentimetrové, takže vniknou hluboko do rány. Její toxin nebyl ještě spolehlivě popsán – odborníci tvrdí, že spojuje příznaky kousnutí u zmijí a kober.
Hadi mají společného pradědečka
Ještě donedávna žili herpetologové s domněnkou, že jednotlivé druhy hadů se v průběhu evoluce vyvíjely nezávisle na sobě. Důkladné zkoumání hadí DNA a bílkovin z hadích toxinů ukázalo, že všichni jedovatí hadi mají společného prapředka. Žil asi před 60 miliony let, měl být podobný hroznýši a svou kořist obmotával dlouhým tělem, aby ji poté rozdrtil.
Kdo užívá nejsilnější jed?
Nejsilnější hadí jed mezi suchozemskými hady mají druhy, které se živí rychlou kořistí. Příkladem mohou být křovináři ostnití (?), kteří jsou schopni usmrtit i rychle se pohybujícího kolibříka.
Mezi pozemními hady mají nejsilnější jed kobra královská (Ophiophagus hannah), australský taipan menší (Oxyuranus microlepidotus) a mamba černá (Dendroaspis polylepis).
To však neznamená, že by měli na svědomí také nejvíce útoků na lidi. Je to tím, že jsou poměrně vzácní, takže se s nimi člověk tak často nesetká. Navíc jsou plaší a před člověkem se schovají. Možnost útoku volí až jako nejkrajnější řešení situace.
Nejnebezpečnější plaz
Podle množství obětí – cca 10 000 mrtvých ročně – se na první místo proplazila zmije paví (Echis carinatus). Je to běžný a hojně rozšířený druh, který je velmi nedůtklivý a může působit vůči člověku až agresivně. Miluje vyprahlé pustiny a pouštní písky – zejména v Egyptě a Indii. Netvor dlouhý do 70 cm se však nebojí za kořistí pod rouškou noci vnikat ani do lidských příbytků.
Při uštknutí uvolní 12 mg jedu, který působí zejména na krev, cévy a srdeční sval. (K usmrcení člověka postačí necelá polovina uvedeného množství.) Vzhledem ke svému hojnému rozšíření má zmije paví na svědomí mnohem více útoků na lidi. Často se před sluncem skrývá na plážích v písku, odkud vystrkuje pouze hlavu. Tak uštkne mnoho naháčů, kteří běhají bosí. Zárukou jejich přežití nemusí být ani včasné podání séra.
Jak chutnají chřestýši?
Leden je v USA každoročně hrůzným měsícem pro přezimující chřestýše. Půl milionu jich přijde pro život při četných zásazích lidí, kteří plazy loví. Maso zkonzumují, z kůže chřestítek a hlav vyrábějí suvenýry. Při této podivné lidové zábavě dokonce volí Miss Chřestýš.
Sérum proti hadímu uštknutí vzniká po dojení
Hadi se chovají na speciálních farmách , kde se pravidelně „dojí“. Tak se nazývá činnost, kdy se jed z jedových žláz vytlačuje do nádobek. Malé dávky se vstřikují koním, kteří vytvoří zvláštní ochranná tělíska a protilátky v krvi. Krevní plazma těchto koní je surovinou na výrobu séra proti uštknutí určitým hadem. Při včasném podání uštknuté osobě dokážou tyto protilátky v séru hadí toxin neutralizovat.
Britští vědci se pomocí biotechnologických metod pokoušejí vytvořit „univerzální sérum“.
3. JEŠTĚŘI JEŠTĚ ZDALEKA NEVYMŘELI
Někteří lidé ztotožňují ještěry s dinosaury, kteří vyhynuli. Skutečnost je však jiná – podřád ještěrů (Sauria) naopak zastřešuje nejpočetnější skupinu plazů. Na různých koutech planety bychom jich napočítali přes 3000 druhů, rozdělených do 21 čeledí.
Naštěstí jen u dvou čeledí a tří druhů vědci objevili schopnost produkovat jed:
Koho se máme ve vzdálené cizině hlavně bát?
Korovci (rod Heloderma)
Ve dvou druzích žijí v Severní a Střední Americe. Jsou to pomalí a neútoční ještěři s obvykle pestře zbarveným zavalitým tělem. Ve srovnání s ostatními ještěry mají jiné uspořádání šupin – ty se nepřekrývají střechovitě jako tašky na střeše, ale leží vedle sebe. Část potravy se proto ukládá jako tuk do silného ocasu, který slouží jako zásobárna energie. Jde o největší ještěrky na světě. V soutěži krásy by však asi neuspěly. Mají robustní tělo, širokou hlavu, krátké nohy, silné drápy a krátký silný ocas, který slouží díky uloženému tuku jako zásobárna energie. To je životně nutné, protože korovec se někdy nedostane k potravě třeba i rok. Žije totiž
na pustých místech s charakterem polopouště, kam živáček jen málokdy zamíří. Pokud by ho však člověk vyrušil, bude na něj nejprve výstražně funět a syčet. Přes den se před přímými slunečními paprsky ukrývá v různých podzemních norách, kde tráví i zimní spánek. Na lov (zejména drobných hlodavců, ale i žab, ptáků a jejich vajec) se korovec vydává s příchodem večera. Úkryt opouští i za deště. Když si na podivnou ještěrku sáhnete, šupiny na omak připomínají korálky. Slouží jí jako výborné mimikry při ukrývání.
Jedový aparát korovců: Výrazně se liší od hadího. Na rozdíl od hadů jsou jedové žlázy umístěny na zadním okraji dolní čelisti. Kuželovité zuby (41–45) jsou dlouhé 2–6 mm a velice ostře zašpičatělé. Většina zubů má rýhy, kterými do těla oběti vytéká jedový sekret, vznikající v jedových žlázách. Mísí se však se slinami, takže do značné míry ztrácí koncentraci. Zdá se, že jedové orgány korovců slouží spíše k obranné funkci.
Korovec mexický (Helloderma horridum)
Výskyt: nehostinné pustiny západní části Mexika
Podoba: Zvíře je dlouhé do 80 cm, zbarveno je obvykle černě a žlutě, má delší ocas než korovec jedovatý.
Hrozba: Toxin, který působí především na nervový systém. Korovec má vždy zásobu postačující na usmrcení pěti osob. Drobné obratlovce rychle usmrtí, při zasažení člověka způsobuje vážnou otravu, někdy i smrt. Kousnutím korovec připomíná kobru, protože kořist určitou dobu podrží v „ocelových“ čelistech a do rán proudí jed. Pokud by se vám zahryzl třeba do končetiny, zalila by vás silná bolest, šířící se jako mořský příliv po celé končetině. Rána silně krvácí, otok se šíří, je vám hrozně zle. Záchranou je sérum.
21. STOLETÍ zjistilo: Mexičané mu říkají escorpión a tvrdí, že člověk zemře, když mu korovec do obličeje foukne svůj jedovatý dech.
Korovec jedovatý (Heloderma suspectum)
Výskyt: pustiny jihozápadu USA a severního Mexika
Podoba: Dlouhý do 60 cm, má nápadné černé a červené skvrny, ocas černě a červeně pruhovaný. Existují ještě různé poddruhy těchto zvířat
Hrozba: Stejná jako u korovce mexického
21. STOLETÍ vypátralo:
Málo odborníci dosud prozkoumali vzácného varanovce bornejského (Lanthanotus borneensis). U tohoto plaze (z čeledi varanovcovitých – Lanthanotidae) dlouhého cca 40 cm, který se vyskytuje velmi výjimečně (v džunglích na Borneu), zatím neznáme přesné složení jedu a jeho účinky. Je příbuzný varanům, ale i korovcům a nově se považuje za prapředka hadů.
Ještěrka léčí cukrovku a otylost
Korovec jedovatý přispěl k objevu léku užívaného při cukrovce: Podobně jako Alexander Fleming objevil náhodně v neumyté Petriho misce „zelenou plíseň“ – antibiotikum, šťastná náhoda stojí i u objevu léku pro diabetiky s pomocí korovce. Mladý endokrinolog dr. John Eng, výzkumný asistent v newyorské laboratoři, se zaměřil na objevování nových hormonů. Při zkoumání proteinů ve slinách korovce jedovatého tak objevil nový peptidový hormon, který pojmenoval exendin-4. Po důkladných klinických zkouškách se lék (pomocí injekce) úspěšně užíval od dubna 2005 v USA, poté se dostal i do Evropy.
Z jedu korovců se nově vyrábějí i medikamenty proti otylosti.
4. ZÁKEŘNÍ ŠTÍŘI ŠÍŘÍ STRACH
Po hadech (někdo tvrdí, že i po blanokřídlém hmyzu) nejvíce řádí štíři alias škorpioni, kteří se zabydleli v tropických a subtropických oblastech. Badatelé dosud objevili na 1231 druhů; všichni z nich disponují živočišným toxinem (různé intenzity).
Na konci těla mají jedový bodec s vakovitým zásobníkem. V něm se ukrývají dvě jedové žlázy, které obklopují silné svaly. Při stažení jed ze žláz vystříkne do dvou vývodů ústících po stranách bodce, který s velkou silou štír bodne do těla překvapené kořisti.
Podle odborníků je nejnebezpečnější štír tlustoretý (Androctonus australis).
Výskyt: od severní Afriky přes Blízký východ až do Indie
Podoba: Délka asi 14 cm, nápadně silná ocasní část zadečku, na jehož konci je nápadná jedová žláza s ostnem. Vzhledem k tomu, že je špinavě žlutý, ztrácí se v písku. (Lesní štíři jsou naopak tmaví.)
Hrozba: Jeho nervový jed je silnější než u kobry. Tento neurotoxin vyvolává pocení, neklid, úzkost, podrážděnost, otoky, zvracení, nadměrné slinění, dost často i nezřetelnou výslovnost, ba i bezvědomí. Bez lékařské pomoci smrt u méně odolných jedinců nastává 5–20 hodin po bodnutí, a to zástavou dechu. Uvedený štír má na svědomí 80 % všech bodnutí lidí a dokonce 90 % všech úmrtí!
Terapie: Je zbytečné do rány řezat a vysávat jed. Lepší je přiložit škrtidlo a led. Po dobu cca 12 hodin postiženého pozorujeme, zejména pokud jde o dítě či o bodnutí do hlavy či krku. Jestliže se neobjevují výše uvedené symptomy , jde jen o lehkou otravu bez následků.
Zajímavost: Štíři tráví den v podzemním úkrytu, na lov se vydávají až v noci.
21. STOLETÍ zjistilo: Neblahé zkušenosti ukazují, že nejnebezpečnější bývají menší druhy. Osvědčenou ochranou v severní Africe je vytvořit kolem stavby domu kruh z hladkých kachlíků. Proč? Štíři nedokážou překonat hladké plochy.
Smrt se může skrývat v botě
Pozor: Člověk je na bodnutí štírů až desetkrát citlivější než ostatní savci. Některé druhy štírů se zahrabávají do písku – třeba v Tunisku (nejnebezpečnější je prý ostrov Djerba), Maroku a Alžírsku. Po nočním lovu zase hledají tmavé vlhké kouty, zalézají pod různé předměty. Proto při oblékání zkontrolujeme, zda se nám škorpioni neusídlili v oblečení či v botě. Nejvíce ohrožují malé děti, zvláště když si hrají u země. (V Mexiku zaviní osm procent úmrtí dětí ve věku do 5 let.)
Největším evropským štírem je osmicentimetrový Buthus occitanus . Můžeme ho potkat na jihu Španělska a Francie, na Krétě, v balkánských zemích.
21.STOLETÍ uklidňuje: Podle odborníků je pro lidi nebezpečná pouze desítka druhů. Mezi nimi se navíc nenajde ani jeden, který by s jistotou dokázal usmrtit člověka.
Proč se neotráví vlastním jedem?
Jedovatí živočichové se při požírání kořisti, usmrcené jejich toxinem, neotráví z prostého důvodu: K tomu, aby byl jed účinný, musí se dostat do krve nebo tkáně. Když však predátor kořist požírá, jeho toxin se v ní již rozptýlil. Navíc potravu tráví a dále rozloží silné kyseliny a jiné chemické látky v žaludku predátora. Trávicí proces tak možné účinky jedu zničí.
5. NEJVĚTŠÍ NEBEZPEČÍ PLAVE VE VODĚ
Zejména při dovolené u moře čeká mnoho neobvyklých nástrah. Asi nejhorší jsou mořští hadi z čeledi vodnářovitých (Hydrophiidae). Živí se obvykle korálovými rybami.
Tito vodní predátoři zůstávají pro badatele do značné míry neznámí; stále se objevují nové druhy. Zatím jich znají padesát. Záludní tvorové osídlili tropické oblasti Indického a Tichého oceánu, Perský záliv a číhají podél pobřeží indického subkontinentu až do Austrálie. Díky poněkud zploštělému tělu a ocasu výborně plavou.
Nejjedovatějším hadem na světě je údajně vodnář kobří (Enhydrina schistosa); 15 g jeho suchého jedu by naráz zahubilo 4000 myší. Konkurentem se mu stal vodnář Belcherův (Hydrophis belceri), jehož jed je desetkrát silnější než mamby černé. Hrozí v australsko-tichomořské oblasti.
Nevýhodou je, že takové uštknutí téměř nebolí, takže na následky se přichází pozdě. Někdy už není naděje na záchranu, ačkoli existují protilátky. Ty využívají často rybáři, protože se jim dostávají do sítí mořští hadi. Ti jsou velmi zvědaví, a tak rádi připlouvají k potápěčům, kteří by měli zachovat klid, protože prudké pohyby hada vydráždí ke hbitému útoku.
V době páření mořští hadi potápěče dokonce zuřivě pronásledují. Většinou však drobnými zoubky neprokousnou neopren.
21. STOLETÍ uklidňuje:
Naštěstí k útoku mořského hada vyprovokuje jen velké podráždění. Není tajemstvím, že mají drobnou hlavu a malou tlamičku, takže do oběti vstříknou pouze malé množství účinného jedu. Lidé (např. v Japonsku) se jim „mstí“ tím, že je loví pro jejich chutné maso.
Voda je však domovem také cca 20 000 ryb a paryb; jedovatých z nich je cca 700 druhů, většinou málo pohyblivých. Primát mají vodní obyvatelé korálových útesů a ostrovů v Indickém a Tichém oceánu.
Vodstva jsou domovem pro 340 druhů rejnoků. Tyto paryby zdánlivě vypadají přátelsky, lidem se nevyhýbají. Ovšem při podráždění je zuřivě napadají. Zvlášť špatnou reputaci získala trnucha, dlouhá do 450 cm. Ačkoli převážně žije v hloubce do 200 metrů, někdy se objeví až u pobřeží na mělčině. Tam se zahrabe do písku či bahna. Když na ni šlápnou dospělí a hlavně děti, zaútočí: vztyčí dlouhý trn, usazený při kořeni ocasu a spojený s jedovou žlázou. Větší druhy dokážou probodnout končetinu, ba i propíchnout tělo. Způsobené rány jsou velmi bolestivé a špatně se hojí. Při šlehnutí žahavým ocasem zanechá v těle oběti háčky, které se obtížně vytahují a často mají na svědomí smrt. Evropským druhem je menší (cca dva metry dlouhá) trnucha obecná (Dasyatis pastinaca) obývající mj. Středozemní moře.
Ježovky (Echinoidea) mající ostré ostny, které se snadno zlomí v ráně, někde dokážou pokrýt celé mělké mořské dno. Naštěstí ani poranění ježovkou, i když hrozně pálí, vyvolává průjem i zvracení, není většinou smrtelné.
Odborníci varují před mořským plžem homolicí, který se svou nádherně tvarovanou velkou ulitou žije v Tichém oceánu. Na kořist vystřelí harpunovitý bodec s jedem. Zasažený cítí palčivou bolest, často nemůže mluvit, špatně vidí, cítí se slabý, začíná zvracet a bez odborné pomoci často umírá v důsledku zástavy dechu při otoku bránice. Zkušení potápěči se tedy zdánlivou krásou homolic v tropických vodách nedávají zlákat. Vědí, že jediný hmat by mohl znamenat jejich smrt.
Mnoho nebožtíků má ve statistice chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata), dlouhá maximálně 20 centimetrů. Když se podráždí, tmavé kroužky jí zářivě zmodrají. Tím tento tvor – trošku větší než golfový míček – láká zvědavce, které potom kousne zobanem. Pokousaní to vůbec necítí, ovšem pokud se jed dostane hlouběji do poranění, nelze vyloučit ani následnou smrt. Vždyť jednorázová dávka silného toxinu by usmrtila 10 mužů!
Naštěstí tento „jedovatý trpaslík“, kterého bez problému požírají třeba delfíni, řádí zejména v Austrálii. U jejího pobřeží plave, i kousek od břehu, medúza čtyřhranka smrtelná (Chironex Flec keri), přezdívaná „mořská vosa“. Má 20 cm velký zvon z rosolovité hmoty, ze kterého vlaje 60 až třímetrových ramen s miliony jedovatých žahavých buněk. Při vymrštění se do oběti tato vlákna, opatřená trny, pevně zaseknou. Jediná dávka nervového jedu dokáže usmrtit čtyři osoby, které umírají do tří minut. Není divu, že v místech, kde tyto medúzy plovoucí rychlostí až 9 km/hod., jsou žluté výstražné tabule.
Ve vodě žije i mnoho jiných jedovatých živočichů. Vzdálenou příbuznou uvedené medúzy je např. měchýřovka portugalská (Physalia physalis), která za sebou táhne vlákna dlouhá až 50 m. Vytváří velké kolonie.
U korálových útesů se zabydlel velmi žravý perutýn ohnivý (Pterois volitans), který je jedovatý až po špičky ploutví. Dobře ho znají zejména ve vodách kolem Kuby.
Pojmenování „tygři moří“ mají barakudy (soltýni)), dlouhé 2–3 metry. Často je v teplém moři podráždí lesklý předmět na potápěči, kterého potom začnou zuřivě pronásledovat.
Fugu panovník neochutná!
Ryby a paryby do nás mohou dostat jed dvěma rozdílnými způsoby. Převažují ryby aktivně jedovaté, které mají jedový aparát – tedy jedovou žlázu a sdělný aparát. Druhou skupinou jsou ryby jedovaté pasivně – u nich nás mohou otrávit specifické toxické látky, obsažené v mase a vnitřnostech. Zde bývá viníkem některý ze 120 druhů čtverzubců (délka 6–90 cm), kteří svým kulatým tělem a vystouplýma očima brázdí všechny oceány, někdy i sladké vody.
Jako syrová pochoutka zvaná fugu (porce za 250 dolarů!) je oblíbena zejména v Japonsku, kde má na kontě také nejvíce nebožtíků – jedlíků. Příznaky otravy tetrodotoxinem, když se špatně odstraní jedovatá kůže, játra, žlučník a vaječníky, se ohlašují už půlhodinku po požití – a sice ztrátou citlivosti rtů, konečků prstů a špičky jazyka. Úmrtnost je více než 60 %, účinnou terapii vědci zatím neobjevili.
21. STOLETÍ vypátralo: Fugu je jediným pokrmem, který se kvůli možné otravě nesmí objevit na hodovním stole císařské rodiny!
6. OBOJŽIVELNÍCI SE JEDU NEVZDÁVAJÍ
Vědci zatím znají 3000 druhů obojživelníků, z toho 2600 podob mají žáby.
Zdaleka nejnebezpečnější jsou reprezentanti 175 druhů malinké pralesničky ve Střední a Jižní Americe. V křiklavě zbarvené kůži se ukrývá vůbec nejsilnější zvířecí jed. Člověka zabíjí již dávka 0,00001 gramu! Umírá se na paralýzu svalů a centrální nervové soustavy, někdy na zástavu srdce. Indiáni jed používají na svoje otrávené šípy, takže se travičkám také říká „šípové žáby“.
Favoritkou je pralesnička strašná (Phyllobates terribilis). Pokud by se jed z jediné kůže tvorečka dlouhého 45–50 mm dostal do krevního oběhu, zahubil by 20 000 myší či deset mužů!
Jed mají skoro všechny žáby, v omezeném množství i ropuchy., Nebezpeční jsou některé druhy mloků, kteří produkují jedy samandaron či samandarin. K usmrcení žáby tohoto toxinu postačí 0,019 g, myši 0,0034 g a 0,01 g (???) (na kilogram hmotnosti). Člověka však neusmrtí!
21. STOLETÍ upřesňuje:
Na druhé straně žabí jedy slouží k výrobě výborných medikamentů proti bolesti, nově i k léčení roztroušené sklerózy a Alzheimerovy choroby.
Jak už to v moudré přírodě bývá, všechno zlé je k něčemu dobré – třeba při vhodném využití toxinů jedovatých živočichů k léčebných účelům.
7. ČEHO SE MŮŽEME BÁT DOMA?
A z výletu do různých koutů světa jsme zase ve zdraví šťastně doma. Tady nám hrozí nebezpečí zejména od zmijí, sršňů, vos a včel. Tito tuzemští jedovatí tvorové v ČR dohromady za rok způsobí smrt asi 50 mužů, žen i dětí.
Jak jsme již uvedli, největším zabijákem ve světovém měřítku jsou jedovatí hadi. U nás naštěstí máme ve volné přírodě vlastně jen jediného.
Zmije obecná (Vipera berus)
Výskyt: od britských ostrovů (mimo Irska) a Skandinávie až na ostrov Sachalin
severně od Japonska. nepotkáme ji na jihu Evropy (biotop – otevřená lesnatá krajin, louky a vřesoviště)
Podoba: Délka 65–90cm. Světle šedí samci mají na hřbetě černou klikatou čáru, zatímco samice bývají obvykle hnědé, s tmavě hnědou klikatou čárou (některé samice jsou úplně černé).
Hrozba: Zmijí jed podle některých odborníků není příliš toxický, jiní ho však přirovnávají k toxinu kobry indické (viz dále). Každopádně však jednorázová dávka jedu, který působí i na nervovou soustavu, není pro zdravého dospělého smrtelná. Horší je to v případě dětí.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Tradičně se tvrdí, že zmije vyhledává jen mýtiny, paseky, kamenité straně a jiné osluněná místa, kde se přes den vyhřívá, přičemž na mnoho metrů citlivě registruje lidské kroky. To je pravda jen do jisté míry: Plaz se zas stahuje tam, kde má dostatek potravy, tedy i do mokřin, bažin, rašeliniště. Ač je to noční lovec, vysoko v horách lovívá i ve dne.
Včely nejsou velkou hrozbou
Na našem území žije asi 650 druhů včel. Nám nejbližší je medonosná (Apis mellifera), která vedle medu poskytuje různé jiné látky – včetně včelího jedu (využívaného i v medicíně.). Nejvíce jedu má včela ve stáří 2–3 týdnů. Po vpichu žihadla, které nemá většinou pro člověka fatální následky (pokud není alergik), včela umírá. Proč? Včelí žihadlo má velké zpětné háčky, které znemožňují jeho vytažení z rány. Tak se jedový aparát odtrhne od včelího tělíčka.
Mnohem hůř by se nám žilo s vražednými včelami, které zabíjejí v Jižní a Severní Americe. Tam genetik Warwick Kerr na žádost brazilské vlády vyšlechtil supervčelu, která nashromáždí více medu než evropská včela medonosná. Zkřížil evropské včely s africkými, které však jsou agresivní. Původně úspěšný pokus se vymkl lidské kontrole, když se tyto včely v roce 1957 nedopatřením dostaly do volné přírody. Napadají převážně zvířata, ale usmrtily i stovky lidí. Nyní se populace agresivních včel („killer bees“) odhaduje na miliardu jedinců. Navíc se silný jed těchto včel liší od včel, které nás občas bodnou.
Pozor na záludné vosy
Mnohem agresivnější než včely medonosné jsou vosy, které patří mezi 1000 sršňovitých druhů, bzučících v různých koutech zeměkoule.
U nás žijí dva druhy vos:
Vosa obecná (Vespula vulgaris) si staví známá hnízda na půdách, pod převisy, pod kmeny stromů.
Vosa útočná (Vespula germanica) umisťuje hnízdo do země.
21. STOLETÍ doplňuje:
Oba vosí druhy způsobují u nás nejvíce zranění po bodnutí, které většinou opakují vícekrát, aniž by se jim jedový aparát utrhl (mají jiné zpětné háčky než včely). Daleko za nimi zaostává pět druhů vosíků. Všichni tito živočichové mohou bodat opakovaně.
Sršeň nemá problémy
Při podráždění (např. našimi prudkými pohyby) útočí jinak mírumilovná sršeň obecná (Vespa crabro), dlouhá až 40 mm. Agresivita tohoto hmyzu se zvyšuje také před bouřkou, kdy je parno. Sršni obývají duté stromy, ale třeba i štěrbiny stavení. Umírají v říjnu. Několik žihadel najednou dospělý zdravý člověk přežije, horší je to s alergiky a malými dětmi. Bodnutí více sršní může vést k ochrnutí srdce a dýchacího ústrojí, což přivolá smrt.
Nakonec nás poštípe i mravenec
Spolu se včelami, vosami a sršni patří mezi blanokřídlý hmyz i mravenci. Jejich slabší jed je různý podle druhů, důležitá je kyselina mravenčí.
Můžeme být rádi, že u nás nemáme mravence ohnivé, kteří řádí zejména na jihu USA. Tam ročně ve skupinách pobodají žihadly a „popálí“ na 14 milionů lidí (třeba česáče citrusů). A co víc – stovky jejich obětí nepřežijí. Není výjimkou, že opilec, jenž usne u jejich mraveniště, se pod lavinou tisíců jedovatých žihadel rána nedožije!
Také samička čmeláka má žihadlo
Má žihadlo čmelák zemní (Bombus terrestris)? Ano, ale jen jeho samička. Příliš se neliší od jiných podobných tvorů, ale nemá háčky. Složení: jedový váček, jedové žlázy a žihadlo, které mívá zpětné háčky. Žihadlo je vlastně přeměněné kladélko, modifikované pohlavní ústrojí samic.
Co dělat po vpichu žihadla? U běžného bodnutí včelou většinou postačí žihadlo opatrně vytáhnout, aby se stiskem váčku a žlázy nad povrchem lidské kůže do otevřené rány nevyprázdnil zbývající jed. Poslouží nám pinzeta, v případě nouze dvě zápalky se zašpičatělými konci. Vzniklý pupenec nakonec rychleji zmizí, když na něj přiložíme obklady se silnějším alkoholem, který působí proti zánětům. Příjemné je i ochlazení.
Účinky jedů se liší
Již slavný lékař a přírodovědec Paracelsus (1494–1541) tvrdil: „Všechny věci jsou jedovaté a nic není bez jedu, pouze dávka způsobuje, že věc není jedem.“ Tak slabý jed mají i u nás žijící malí mravenci či komáři. Mnozí hadi vytvářejí jed, specializovaný na určitý druh kořisti. To znamená, že může úspěšně působit např. na drobné hlodavce a zase např. pro ptáky stejné váhy a velikosti je neškodný. Jiné složení jedu najdeme u obojživelníků, brouků atd. (Více o složení toxinů píšeme na jiném místě.)
Více se dozvíte:
M. Ludwig, H. Gebhardt: 55 nejnebezpečnějších zvířat naší planety,Fortuna Libri, 2007
S. Parker: Velká kniha predátorů, Ottovo nakladatelství – Cesty, 2002
R. Preston – Mafham: Kniha o pavoucích a štírech, Svojtka+ Co,1998
A. Kůrka, V. Pfleger: Jedovatí živočichové, ACADEMIA, 1984
Pavouci nenosí jen štěstí
Na Zemi se pavouci objevili už před 380 miliony let. Nyní ji obývá na 25 000 pavoučích druhů, většinou jedovatých. Nejhorší z nich je snovačka jedovatá (Latrodectus mactans. Potvůrka, dlouhá asi 15 mm, osídlila všechny kontinenty. Většinou po spáření sežere menšího samečka, takže v USA, kde se vyskytuje velmi hojně, dostala přídomek „černá vdova“(„black widow“). Její jed je patnáctkrát působivější než chřestýše. Pokud kousne člověka, dostaví se svalové křeče, nevolnost, někdy i smrt. V USA často číhá na venkovních toaletách a nic netušícímu postiženému se zahryzne do odkrytých intimních partií.
Až k nám občas docestuje z Jižní Ameriky prudce jedovatý bojovný palovčík černavý (Phoneutria fera), zvaný „banánový“ pavouk, který se často ukrývá v banánových trsech. Je to údajně nejjedovatější pavouk světa – jedové žlázy obsahují 1,35 mg jedu, což se teoreticky rovná možnosti usmrcení 200 lidí.
Pro Austrálii a Jižní Ameriku jsou zdravotním prokletím sklípkani. K nim náleží i největší pavouci světa – chlupaté tarantule, dlouhé až 30 cm. (Naštěstí nemají tak silný jed.)
Velmi jedovatý je sydneyský sklípkan (Atrax rubustus), který je běžným zjevem zejména v Sydney. Jeho samička s roztaženými nohama má velikost talíře. Nebojí se lidí a chová se agresivně. Na oběť (i lidskou) přímo skočí a kouše. Jeho jed má přes 60 složek; převažuje nervový jed atraxotoxin, který lidem ochromuje dýchací a srdeční svaly. Nyní už existuje protilátka, kterou mají v každé australské nemocnici. Zajímavé je, že toxin usmrcuje jen člověka a opice, zatímco ostatní savci jsou vcelku imunní.
Zabít může i brouk
Jedovatí jsou mnozí z 250 000 druhů brouků. Při podráždění vylučují z kloubů končetin zapáchající jedovaté výměšky, které obsahují zejména látku kantharidin. Pro člověka jsou smrtelné už tři setiny gramu. Jediný gram může vyvolat otravu u 5000 obyvatel. Má zhoubný účinek na ledviny i nervovou soustavu. Vyvolává záněty sliznice a bolestivou erekci. Nebezpeční jsou zejména puchýřníci. U nás to však nehrozí ani u střevlíků, drabčíků, majek. Účinná látka je zejména v krvi brouků. Jed mívá funkci obrannou.
