„Závist je ošklivá vlastnost,“ říkávají maminky svým ratolestem. A mají pravdu, možná ještě víc, než si samy uvědomují. Podle zjištění japonských vědců totiž závist nezanechává stopy nejen na duši. Působí totiž na lidský mozek podobně jako fyzická bolest.

Lidský mozek je nejdokonalejší a nejsložitější systém, který příroda vytvořila. Jeden z posledních výzkumů ukázal, že tento shluk neuronů zvládne 38 biliard operací během vteřiny, což nezvládne žádný počítač. I proto nepřestává mozek a pochody v něm probíhající výzkumníky neustále překvapovat.

Kus zvířete v člověku

Magnetická rezonance je šikovná věc. Může totiž bezpečně zobrazovat vnitřní orgány jakéhokoliv živočicha. Využívá velké magnetické pole a elektromagnetické vlnění s vysokou frekvencí, takže s sebou nenese žádné riziko, které se týká záření. Japonský vědec Hidehiko Takahaši se pomocí magnetické rezonance podíval blíže na lidský mozek. A výsledky byly překvapující.
Pokud člověk začne cokoliv závidět, jeho mozek začne vjemy zpracovávat stejně jako fyzickou bolest. Výsledkem je, že závistivec trpí, v takové chvíli je aktivováno mozkové centrum bolesti. Pocit závisti je přitom jen spouštěcím mechanismem k této docela drsné reakci mozku. Atavistické sklony člověka potvrzují i další testy. Ukázalo se, že lidský mozek pociťuje radost, když může sledovat bolest a utrpení jiného člověka. V tu chvíli jsou podle Takahašiho vybuzeny části mozku, které zodpovídají za sexuální uspokojení. Pokud se v bolestech svíjela osoba, kterou testovaný člověk upřímně nesnášel, byla radost ještě vyšší.

Cizí útrapy chutnají sladce

Testu se zúčastnilo jen 19 osob, výsledky tedy nemusí být přesně vypovídající. Nicméně i tak dokazují to, že v člověku kus sobeckého zvířete zůstal. Testovaní lidé byli psychologickými triky zmanipulováni k tomu, aby pocítili závist k figurantům. Poté byla na těchto figurantech simulována bolest. V očích testovaných lidí se odrážela nefalšovaná radost a magnetická rezonance prokázala zvýšenou mozkovou činnost.
Pocity bolesti i radosti mají svůj evoluční a adaptační význam. Bolest dává živým organismům najevo, že něco není v pořádku, a stimuluje obranné reakce. Podnětům, které bolest způsobují a poškozují třeba tkáň, se každý živočich snaží vyhnout. Malé dítě, které se jednou spálí, si příště na oheň dá větší pozor. Radost funguje pochopitelně opačně. Mozková centra radosti se u živočichů včetně člověka probouzejí při uspokojení životních potřeb, jakým jsou třeba hlad nebo sex. 
 

7 smrtelných hříchů

Závist patří mezi sedm smrtelných hříchů. Ty definovala křesťanská církev v době, kdy papežem byl Řehoř I. Veliký (540?–604). Jedná se o hříchy, vycházející z lidské nepevnosti a slabosti.

1) Pýcha (superbia)
Nejvážnější ze všech smrtelných hříchů a také ten, z kterého pocházejí hříchy ostatní. Znamená touhu po vyšší atraktivitě a důležitosti, než mají ostatní.

2) Lakomství (avaritia)
Vyznačuje se touhou po získávání co největšího majetku.

3) Závist (invidia)
Tento hřích je charakterizován jako nezkrotná touha po něčem, co patří někomu jinému.

4) Hněv (ira)
Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

5) Smilstvo (luxuria)
Tento hřích označuje přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení.

6) Nestřídmost (gula)
Též obžerství. Rozumí se jím přespřílišné požívání nápojů i potravin.

7) Lenost (acedia)
Lenost se u hříšníka projevuje tak, že odmítá využívat potenciál svých schopností.