Návštěvník zoologické zahrady se zastaví před výběhem některého ze zvířat a hlasitě komentuje jeho zjev. „Ten je tak ošklivej!“– slyšíme často v prostoru zahrady, který je vyhrazen lidem. Které je tedy nejošklivější? 21. STOLETÍ vám nabídne alespoň několik kandidátů na trůn „největšího ošklivce“ mezi zvířaty. 
Při pohledu na některá zvířata skutečně takřka oněmíme úžasem a zakroutíme hlavou, že není možné, aby něco takového příroda vůbec vytvořila. Nikdo z nás, a výjimku netvoří ani trénovaní zoologové, se prostě neubrání subjektivnímu hodnocení vzhledu zvířat. Jako jiná hodnocení podléhá ale i vnímání krásy či ošklivosti různých zvířat módním vlivům, stejně jako například oblečení. Jednou jsou v módě jihoameričtí tamaríni, jindy třebas asijští nártouni, kteří sloužili jako předloha pro podobu rytířů Jedi z Hvězdných válek. Zúžili jsme proto výběr pouze na savce a pro naše hodnocení jsme navíc zvolili jednoznačný klíč. My, lidé, jsme totiž navyklí zejména na vnímání tváří ostatních lidí, tedy jedinců stejného druhu. Máme proto sklon hodnotit všechna ostatní stvoření podle toho, jak moc se podobají či nepodobají lidem. Paradoxně jsou na tom „lépe“ ta zvířata, která se lidem podobají méně. Naopak ta, která se nám podobají více, máme tendenci považovat prostě za „podivné lidi“. Právě proto se v našem žebříčku objeví tolik našich nejbližších příbuzných – primátů.
Existuje „gen ošklivosti“?
Ačkoliv to jistě mnoho lidí nerado slyší, my, lidé, nejsme jistě jedinými organismy, kterým lze přiznat nějakou formu vkusu. Proč se ale schopnost zahořet láskou při pohledu na krásnou samici, samce, mládě či věc vlastně vyvinula? Biolog bude za vkusem zvířat přirozeně hledat nějaké přizpůsobení, které dokázalo v minulosti sloužit jako jeden z motorů evoluce. Ačkoliv nám, lidem, může řada zvířat připadat ošklivých, v jejich světě jsou naopak nejkrásnější. Ocas pávů či bažantů přijde většině lidí krásný, poněkud hůře už u nás ale dopadnou například nosy opic kahauů či hlavy aukariů. A proč vlastně zvířata některé své znaky tak „přehánějí“? Takto nápadné znaky mají většinou napovědět samicím, že samec je obzvláště dobře vyvinutý a zdravý a je tím úplně nejlepším kandidátem na případného tatínka. S geny pro „kvalitu“ se tedy do příští generace rovnou svezou i geny pro „ošklivost“.
Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis)
Systematické zařazení: ksukolovití, primáti
Kde je na světě k vidění: endemit ostrova Madagaskar, přednost dává zejména východnímu pobřeží
Jaké prostředí mu svědčí: pralesy a listnaté lesy
Čím se živí: všežravec – přednost dává ovoci a larvám hmyzu
Velikost: tělo až 37 cm, samotný ocas 45 cm
Hmotnost: až 2,5 kg
Toto neuvěřitelné stvoření z ostrova lemurů, Madagaskaru, je mrštným lemurům skutečně blízce příbuzné. Jak ale napovídá starší český název tohoto druhu, ksukol veverkovitý, připomíná tento druh primáta svými nápadnými řezáky hlodavce tak nápadně, že mezi ně byl krátce po svém objevení řazen dokonce i samotnými zoology! Jde o plaché noční zvíře, které se živí zejména ovocem. Na jeho předních končetinách najdeme ale další neuvěřitelné adaptivní „zařízení“, které ledascos napoví o dalších jeho oblíbených pamlscích. Jeho prostřední prst je nápadně prodloužen. Aye-aye, jak zní domorodý název ksukola, si s ním pomáhá při vytahování výživných larev z dutin stromů.
Kahau nosatý (Nasalis larvatus)
Systematické zařazení: kočkodanovití, primáti
Kde je na světě k vidění: endemit ostrova Borneo (Kalimantan)
Jaké prostředí mu svědčí: mangrové lesy, močály a nížinné pralesy
Čím se živí: výhradně listím několika druhů pralesních stromů
Velikost: samci: tělo – až 72 cm, ocas – až 75 cm, samice jsou až o 10 % drobnější
Hmotnost: samci: 24 kg, samice: 20 kg
Kahauové jsou blízkými příbuznými asijských opic langurů. S langurem ani s žádným jiným druhem opice si je však zaručeně nespletete. Jak samci, tak samice kahauú nosatých se totiž okamžitě prozradí svým nápadným nosem, který u samců dosahuje délky až 10 cm. Těmto opicím se málem stala osudnou jejich potravní specializace. Dokážou se živit listím pouze několika druhů stromů, a jsou proto velmi citlivé na zmenšování svého areálu. Kvůli velké vybíravosti se také velmi špatně pěstují v zajetí. Z tohoto podivného tvora se proto postupně stává jeden z nejohroženějších živočichů naší planety.
Rypoš lysý (Heterocephalus glaber)
Systematické zařazení: rypošovití, hlodavci
Kde je na světě k vidění: východní Afrika
Jaké prostředí mu svědčí: písčité a kamenité půdy
Čím se živí: obrovskými kořenovými hlízami rostlin a příležitostně i vlastními výkaly
Velikost: královna: až 15 cm, dělníci: 10–12 cm
Hmotnost: královna: 5 dkg, dělníci: 3–3, 5 dkg
Rypoš lysý, společně se svými příbuznými, rypoši damarskými (Cryptomys damarensis), jsou jedinými druhy savců, kteří žijí eusociálním typem života. V praxi to znamená, že rozsáhlá podzemní společenství rypošů jsou rozdělena na „kasty“ – rozmnožující se královny a dělníky, kterým je rozmnožování zapovězeno. Jejich způsob života je vlastně velmi podobný životu například mravenců, vos či včel. Tito podzemní savci mají ještě jednu zvláštnost – dožívají se na hlodavce, mezi které patří neuvěřitelně vysokého věku – celých 30 let. Desetkrát většího věku než např. myši dosahují díky zvláštnímu hospodaření s antioxidanty, které zamezují škodlivé činnosti volných radikálů.
Kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis)
Systematické zařazení: kapustňákovití, sirény
Kde je na světě k vidění: povodí Amazonky a Orinoka – Brazílii, Venezuela, Peru, Kolumbie, Ekvádor
Jaké prostředí mu svědčí: mělké a teplé říční vody
Čím se živí: vodní rostliny
Velikost: až 2,8 m
Hmotnost: až 330 kg
Ačkoliv patří kapustňáci do řádu s poetickým názvem Sirenia, bájné pěvkyně skutečně příliš nepřipomínají. Mnohem přiléhavější se zdá být starší český název ochechule či anglický „mořské krávy“. Jsou to zavalitá stvoření s plochým čumákem, která se pomalu a líně popásají na vodních rostlinách. Své pozorovatele neudivují jen podivným zjevem, ale také neuvěřitelným zápachem, který kolem sebe šíří. Kapustňák jihoamerický je nejmenším druhem kapustňáka a na rozdíl od svých příbuzných je také výhradně sladkovodním druhem.
Nártoun filipínský (Tarsius syrichta)
Systematické zařazení: nártounovití, primáti
Kde je na světě k vidění: pouze v jihovýchodní části filipínského souostroví, zejména na ostrovech Bohol, Samar, Leyte a Mindanao
Jaké prostředí mu svědčí: pralesy a lesy, s oblibou se skrývá v porostech vysoké trávy a bambusu
Čím se živí: drobný hmyz, pavouci a ještěrky
Velikost: asi 15 cm, ocas až 45 cm
Hmotnost: okolo 13 dkg
Prazvláštní asijští primáti z čeledi nártounovitých (Tarsiidae), kterých dnes rozlišujeme 8 druhů, patří mezi nejpopulárnější „opičky“. Ve skutečnosti se ale nejedná o pravé opice, ale o zvláštní skupinu, dříve řazenou mezi „nižší“ primáty, poloopice. Pro vědce, kteří se zabývají příbuzenskými vztahy mezi živočichy, taxonomy, jsou nártouni obzvlášť zajímaví. Od evolučního kmene, který později vedl k „pravým“ opicím se nártouni odštěpili jako poslední, asi před 60 miliony let. Dnešní formy jsou navíc těmto dávným pranártounům velmi podobné. Můžeme tedy bez nadsázky říci, že tito neuvěřitelní pralesní skřítci jsou skutečnými posly dávné minulosti.
Tadarida evropská (Tadarida teniotis)
Systematické zařazení: tadaridovití, letouni
Kde je na světě k vidění: okolí Středozemního moře, pás Asie od Blízkého východu po Inodčímu
Jaké prostředí mu svědčí: krajina s dostatečným množstvím úkrytů, ideální jsou skalnaté oblasti
Čím se živí: noční létající hmyz, zejména motýli a síťokřídlí
Velikost: tělo – až 8,5 cm, ocas – až 5,6 cm
Hmotnost: až 4 dkg
V řádu letounů (Chiroptera) nalezneme tolik neuvěřitelně vyhlížejících zvířat, že je těžké z nich vybrat skutečně „nejošklivějšího“. Hlava a zejména obličejové partie řady z nich jsou adaptovány na vysílání a přijímání odraženého zvuku, díky němuž dokážou zaměřit a obratně ulovit svou kořist. A právě tyto adaptace mohou za to, že mnozí z netopýrů vypadají tak děsivě. Tadarida evropská je známá tím, že na lov vylétá již v pozdním odpoledni a krmí se tak společně s vlaštovkami, jiřičkami a rorýsy.
Paježura Bruijnova (Zaglossus bruijni)
Systematické zařazení: ježurovití, ježury
Kde je na světě k vidění: pouze na Nové Guiney
Jaké prostředí mu svědčí: horské louky a řídké horské lesy
Čím se živí: mravenci, termiti a žížaly
Velikost: délka těla až 110 cm
Hmotnost: až 16 kg
Spolu se svými nejbližšími příbuznými, tedy dalšími paježurami, ježurami a ptakopysky patří paježura Bruijnova mezi takzvané ptakořitné savce. Je to jediná skupina savců, kteří nerodí živá mláďata, ale snášejí vejce. Paježura Bruijnova je druh, který se vyskytuje pouze ve vysokých horách Nové Guineje. Jsou větší než jejich příbuzné ježury a na rozdíl od nich jsou jejich ostny řidší a takřka se ztrácejí v dlouhých chlupech. Když se tyto rysy spojí ještě s pro ježury typickým protaženým čumákem, výsledek spíše než ježka připomíná malého slona. Díky tomu, že je mezi místními obyvateli považována za pochoutku, se dostala takřka na samý pokraj vyhubení.
Hrabáč kapský (Orycteropus afer)
Systematické zařazení: hrabáčovití, hrabáči
Kde je na světě k vidění: většina subsaharské Afriky
Jaké prostředí mu svědčí: savany a řídké lesy
Čím se živí: potravní specialista – živí se výhradně termity
Velikost: délka těla 1–1,3 m
Hmotnost: 40–65 kg
Hrabáč kapský je jediným druhem velmi podivného a pradávného savčího řádu hrabáčů (Tubulidentata). Ačkoliv na první pohled připomínají nejvíce podivná prasátka, jsou tato noční zvířata nejčastěji řazena do příbuznosti vymřelého řádu prakopytníků. Hrabáči jsou jedinečnými potravními specialisty – živí se termity a mravenci, jejichž hnízda dokážou rozhrabat silnýma předníma nohama a poté je pochytat díky svému 30 cm dlouhému jazyku. Jídelníček si příležitostně zpestřují ještě zvláštním druhem tykve (Cucumis humifructus), kterou vyhrabují z hlíny.
Prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus)
Systematické zařazení: prasatcovití, sudokopytníci
Kde je na světě k vidění: severovýchodní Afrika – Keňa, Etiopie, Somálsko
Jaké prostředí mu svědčí: okraje lesů, křovinaté savany
Čím se živí: typičtí všežravci – od hlíz rostlin po drobné živočichy
Velikost: délka těla: samci – až 150 cm, samice jsou až o 1/3 menší
Hmotnost: až 150 kg
Ačkoliv se tento druh prasete vyskytoval dříve takřka v celé subsaharské Africe, na jejím jihu byl už vyhuben. Největší populace tohoto savanového štětináče jsou dnes především ve východní Africe. Prasata bradavičnatá žijí jak samotářsky, tak v párech i menších skupinkách. Stejně jako ostatní druhy prasat jsou typickými všežravci, kteří nepohrdnou semeny, kořínky či hlízami, ale ani drobnými živočichy či hmyzem. Podobně jako jejich příbuzní dokážou velmi dobře hrabat a rýt, v čemž jim napomáhá jejich výborný čich, který je jejich nejdůležitějším smyslem.
Uakari šarlatolící (Cacajao calvus)
Systematické zařazení: malpovití, primáti
Kde je na světě k vidění: Brazílie, Peru, Kolumbie
Jaké prostředí mu svědčí: bažinaté tropické pralesy
Čím se živí: všežravec – kombinuje ořechy, ovoce a drobný hmyz
Velikost: 55 cm tělo, 15 cm ocas
Hmotnost: okolo 3,5 kg
Uakari šarlatolící je typickým zástupcem skupiny ploskonosých opic, které nenajdeme nikde jinde než v Jižní a Střední Americe. Domovem tohoto druhu jsou pralesy v okolí řeky Japura v západní Amazonii, kde se vyskytují ve skupinkách až o 30 jedincích. Ačkoliv je celé jeho tělo ochlupeno, jeho hlava je zcela holá, což je mezi primáty včetně lidí naprostá výjimka. Červená barva hlavy má důležitý účel – slouží samicím k rozpoznání toho nejzdravějšího samce. Hlavy v zajetí chovaných jedinců většinou velmi nápadně blednou, což je právě znamením znamení jejich špatného zdravotního stavu. V umělých podmínkách je totiž velmi obtížné nasimulovat vysokou vlhkost vzduchu, na kterou jsou ze své domoviny zvyklí.
