Podle nejnovějších údajů lidé již zničili polovinu lesů. Přesto přes 70 % rostlin na Zemi tvoří stále dřeviny – vytrvalé rostliny se zdřevnatělými stonky. Některé jsou trpasličí, jiné ční vysoko k nebesům jako obři. Dělí se na tři základní skupiny – stromy (arbor), keře (frutex) a polokeře (suffrutex). Mnohé mají společné. 
Arbor (strom) – dřevina se zřetelným kmenem, který se nahoře větví a vytváří korunu (corona –viz). Tu tvoří olistěné větve (slovensky konáre) resp. kmen obklopený velkými listy v určité vzdálenosti od země. Naproti tomu polokeře mívají stonky větvené hned od země a v dolní části zdřevnatělé, vytrvávající, v horní části bylinné. U keřů se stonky větví stejně jako u polokeřů, jsou však dřevnaté. Definice stromu není jednoduchá – např. banánovník je vysoká bylinná rostlina stromovitého vzhledu. Geobotanici považují za stromy všechny rostliny, které v urostlém stavu dosahují výše minimálně čtyři metry a vytvářejí zde vegetativní vrcholy, popř. regenerační pupeny. Stromy se řadí mezi fanerofyty – dobře viditelné rostliny.
Běl – světlejší obvodová část dřeva v kmeni (viz) stromu. Obsahuje nejmladší vrstvy druhotného dřeva mnohaletých dřevin. Zřetelně se odlišuje od vnitřních, tmavších a vývojově starších vrstev – jádra.
Corona (koruna) – vrchní rozvětvená část stromu. Jde o důležitou část dřeviny, protože zpravidla se podle ní klasifikuje habitus (celkový vzhled dřevin). Odborníci rozlišují základní typy: kuželovité (smrk), válcovité (mj. u jedle bílé), vejcovité (u mnoha listnáčů), vřetenovité (topol černý), kulaté (jabloň planá), elipsovité. Jsou i zvláštní typy korun – např. u smuteční vrby.
Členění stromů – základní dvě skupiny představují jehličnany s jehličnatými listy (borovice, smrk, jedle aj.) a stromy listnaté, jejichž listy nejsou jehlicovité ani šupinovité, ale mají relativně široké čepele listu. Čepel (lamia) je nejdůležitější ze tří základních částí listu (folium) – vedle řapíku a pochvy, která však nemusí být vyvinuta u každého listu. Jde o plošně vyvinutou část listu v protikladu k řapíku a bázi listu. Čepele listnáčů nabízejí různé tvary: kopinatý (kaštan), okrouhlý, vejčitý, eliptický (buk lesní), deltovitý, srdcovitý, ledvinovitý srdčitý, trojhranný…
Dřevo (xylém) – nikdy není stejné ani u totožného druhu stromů. (Záleží např. na místě, kde konkrétní strom roste a jak je starý.) Z anatomického hlediska dřevo tvoří součást systému vodivých pletiv rozvádějících minerální látky. Tzv. druhotné dřevo je organická hmota vznikající při druhotném tloustnutí dřevin činností kambia, tj. dělivého pletiva. Z technologického pohledu je druhotné dřevo přírodní surovinou složenou ze dvou typů organických látek – polysacharidů a ligniny
Endemické druhy – určité dřeviny rostoucí pouze v omezené oblasti. Endemismus jako výskyt druhu s úzkým geografickým rozšířením je jedním z nejdůležitějších měřítek biodiverzity (celkové variability života). Nejvíce endemických druhů vyrůstá v tropech, zejména na ostrovech.
Flos (květ) – soubor přeměněných listů, seskupených na zkráceném stonku a přizpůsobený ke spojování pohlavních buněk. Rostliny odkázané na opylování hmyzem ho k sobě lákají ( u nás zejména zjara) vylučováním nektaru – sekretu obsahujícího cukry, někdy i aminokyseliny. Nektar se vylučuje nektarovými žlázami (medník), které vytvářejí pletivo umístěné uvnitř květu. Globální ekosystémy souvisejí s hlavními společenstvími rostlin na globální úrovni (biomy). Tyto základní typy vegetace se vyvinuly jako odpověď na převažující podmínky prostředí, hlavně klimatické faktory (srážky, teplota). Tak srovnatelné druhy dřevin (ale i živočichů aj.) se vyskytují na obdobných místech jak v Africe, tak třeba v Jižní Americe či v Asii.
Habr obecný se stal stromem roku 2009. Oficiální ocenění získal od pracovníků podniku Lesy ČR, jež každoročně vyhlašují dřevinu, kterou poté přibližují široké veřejnosti. Listnáč habr obecný (Carpinus betulus) dorůstá do výšky až 25 metrů. Největší u nás roste poblíž Krašovic u Příbrami; má obvod kmene přes tři metry. Kvalitní tvrdé dřevo z habru se kdysi využívalo mj. pro výrobu ozubených kol u mlýnů.
Chinovník (Cinchona) – jedna z rostlin, které výrazně změnily svět. Z kůry jihoamerického stromu se získává chinin, který poskytuje ochranu (??) před parazity způsobujícími malárii. Vzhledem k tomu, že chinin se dal bez problémů získávat již v koloniální době, mohli kolonizátoři osídlovat i místa, kde tato smrtelná choroba hrozila.
Introdukce – vysazování dřevin v oblastech, kde se nevyskytují přirozeně.
Jinan dvoulaločný (ginkgo) – vzácný strom, který již před více než 50 miliony roky znali na Dálném východě. Starobylý „léčivý“ strom s listy ve tvaru roztřepených dvoulaločných vějířů, které se na podzim mění ve zlatožluté a opadávají, vytrval až dodnes. Jeho nejbližšími příbuznými jsou jehličnany.
Kmen – dřevnatý a nevětvený stonek stromů. Spojuje listový aparát s kořeny. Stromy se od většiny ostatních rostlin liší nejen výškou, ale i zdřevnatělým kmenem, který (stejně jako větve) v průběhu života dorůstá ve svém průměru (objemu). Růst do tloušťky způsobuje kambium – vrstva neustále se dělících buněk umístěných pod kůrou kmene. Pod ní je
Lýko – v podstatě jediná živá část kmene. Prochází jím sítkovice, které rozvádí organické látky po celé rostlině. Nad lýkem je kůra, která jako svrchní vrstva kryje zdřevnatělé kořeny, stonky a větve. Největší část kmene vyplňuje dřevo (viz), což je v podstatě mrtvá hmota cév.
Makroblasty – dlouhé výhonky, vytvářející kostru koruny. Zkrácené výhonky se nazývají brachyblasty. Každoročně narůstající část na koncích větví a větévek se označuje jako letorost (výhonek).
Nauka o dřevinách se nazývá dendrologie (viz např. www.dendrologie.cz).
Odrůda kulturní (kultivar) – odchylka od běžné podoby; vzniká buď domestikací či umělým křížením.
Prýt – nadzemní část stromu.
Radix (kořen) – podzemní orgán vyšších rostlin. V porovnání se stonkem není článkovaný, nemá listy ani pupeny, nepravidelně se větví a na vrcholu má kořenovou čepičku. U všech rostlin je důkazem, že mají smysl pro zemskou přitažlivost. Kořeny totiž rostou dolů, kde je největší naděje na nalezení vody. Hlavní funkcí kořenů je rostlinu upevňovat v zemi a čerpat z půdy výživné látky. Pokračováním stonku v zemi je hlavní kořen (radix primaria), ze kterého vyrůstají boční kořeny a z nich kořenová vlákna (fibrillae radicis).
Stáří konkrétního stromu pomohou určit letokruhy na průřezu kmene (viz). Každý letokruh znamená přírůstek dřevní části během jednoho vegetačního období. Pod lupou vidíme, že letokruh se skládá ze dvou rozdílných dřev: světlejší (vnitřní) část představuje dřevo narostlé na jaře (další je z léta).
Trn (spina) – tvrdý špičatý útvar vzniklý přeměnou větviček, listů, palistů či chlupů. Může být jednoduchý nebo rozvětvený. Pokud vznikne jako útvar pokožkovitých pletiv, nazývá se osten – např. u růže, ostružiny. (Ostny se na rozdíl od trnů dají poměrně snadno oddělit od základu.)
Unikátní strom dostal pojmenování Wollemia nobilis. Až v roce 1994 ho australský biolog náhodně objevil v horské rokli 150 km od Sydney. Strom vysoký až 40 metrů má jehličí a kmen s boulovitým povrchem kůry. Podle odhadu na světě je pouze čtyřicet exemplářů.
Výživa – zelené rostliny vyžadují k výrobě potřebných látek pouze oxid uhličitý, vodu a minerální látky, anorganické látky rozpuštěné ve vodě. Nejdůležitější je světlo. Důležitou roli sehrává list (folium), jehož úkolem je fotosyntéza, dýchání a transpirace (vylučování vody v podobě vodní páry). Při procesu fotosyntézy vzniká kyslík, který odchází do vzduchu. Pro tvorbu dalších životně důležitých molekul (aminokyseliny, proteiny) a nukleových kyselin RNA a DNA potřebují rostliny dusík, fosfor, síru, hořčík, železo.Tyto látky přijímají ve formě minerálních solí rozpuštěných ve vodě.
Zachování druhu zajišťují dva typy rozmnožování. Pohlavní charakterizuje spojení embryonálních buněk obou jedinců téhož druhu, které lze označit jako otce a matku či rodiče, v tzv. zygotu nového jedince. U semenných rostlin jsou sídlem pohlavních orgánů květy. Pylové zrnko usazené na blizně má schopnost vyklíčit.
Nepohlavní rozmnožování: U něj nedochází k žádným novým kombinacím genů. Buněčným dělením vzniká klon původního jedince (například u ostružiníku.).
Životní prostředí – souvisí s biomem jako souhrnem ekosystémů určité zeměpisné zóny s charakteristickou vegetací a faunou. Nejdůležitější biomy – tropický deštný prales, jehličnatý a opadavý listnatý les, tundra, step, savana, tvrdolisté dřeviny, polopouště a pouště. Dále známe les smíšený, prales (s původním lesním společenstvem), lužní les (vlhký porost na okraji řek a jezer), subtropický smíšený les, monzunový (tropický opadavý nížinný les) a podhorský les, tajgu (jehličnaté lesy a rašeliniště), sucholes a mlžný les (ve vysokých polohách, blízko mraků).
Více se dozvíte:
Rostliny, EUROMEDIA- Knižní klub, 2006
B. P. Kremer: Stromy, Knižní klub, 2006
V. Větvička: Evropské stromy, Aventinum, 2003
