Tajuplnost vesmíru nepřestává vědce fascinovat ani překvapovat. Jedním z posledních vesmírných objevů je zachycení jasných optických záblesků vesmírného původu, souvisejících pravděpodobně s eruptivní aktivitou mladé neutronové hvězdy – magnetaru v naší Galaxii. 
Členy mezinárodního vědeckého týmu, který objev uskutečnil, byli i čtyři čeští odborníci –Mgr. Martin Jelínek a Mgr. Petr Kubánek, kteří momentálně působí na Andaluském astronomickém ústavu v Granadě (IAA CSIC, Španělsko), Ing. Stanislav Vítek z Elektrotechnické fakulty ČVUT a doc. RNDr. René Hudec, CSc., z Astronomického ústavu AV ČR.
První pozorování nečekaného jevu
Jev, který se později ukázal natolik výjimečným, zaznamenala americká družice Swift 10. června 2007 ve 22 hodin a 52 minut středoevropského času v souhvězdí Lištičky. Zprvu nebyl ničím zvláštní, vypadal jako vcelku obvyklý, pět sekund dlouhý záblesk záření gama. To by samo o sobě nebylo nic nečekaného, podobné záblesky z vesmíru jsou pro astronomy denním chlebem. Pozoruhodné chování tento vesmírný objekt ukázal až v následujících hodinách a dnech.
Vůbec první pozemní pozorování oblasti, kde se měl podle údajů z družice zdroj gama záření nacházet, pořídil 54 vteřin po objevu družicí robotický dalekohled Watcher, který je umístěn v Jihoafrické republice. Pozorování tímto dalekohledem pak pokračovala několik dalších nocí. V průběhu třetí noci po zachycení záblesků družicí Swift dalekohled Watcher pozoroval krátké záblesky viditelného světla z míst, odkud gama záření vycházelo. Něco takového je zcela výjimečné, ostatně podobná situace nebyla ze Země zatím vůbec pozorována.
Hvězdičko blýskavá….
Vědci odhadli vzdálenost objektu několika metodami a výsledky výpočtů ukázaly, že gama záblesk nevyslal objekt vzdáleného vesmíru, jak to bývá obvyklé, ale že se zdroj nachází přímo v naší domovské Galaxii. Od naší planety je podle výpočtů vzdálen asi 16 000 světelných let, což není zas až tolik.
V optickém spektru, tedy v tom, které vnímá lidské oko, se objekt označený jako J195509+261406 zjasnil, a dal se tedy pouhým okem v průběhu několika dní pozorovat jako velmi slabá hvězdička, která nepravidelně vysílá silné záblesky světla. Poprvé se objekt zjasnil více než čtyřicetinásobně. Většina světelných pulzů trvala méně než dvě minuty, některé byly dokonce kratší než minutu. S něčím takovým se astronomové nikdy předtím nesetkali. Dramatické pulzující chování objekt vykazoval přibližně dva dny, pak aktivita i jasnost rychle slábly a po posledním zachyceném infračerveném záblesku zmizel z dosahu i těch největších dalekohledů. Nicméně téměř dva týdny trvající úchvatné nebeské divadlo vneslo do hlav vědců řadu otazníků. Co to je za vesmírný objekt s tak podivným chováním? Jak to, že vysílá i světelné záblesky? Ihned se v astronomických kruzích začala rojit vysvětlení, kdo že by za tímto jevem mohl stát.
Co je původcem záblesků?
Teoretické vysvětlení chování objektu není jednoduché. Rozhodně jej nebudou mít na svědomí mimozemšťané, takže na setkání s vesmírnými bratry si ještě budeme muset počkat, dočkáme-li se vůbec. Je možné, že gama záblesk z 10. června je jen jedním z mnoha zjasnění objektu. Vědci postupně diskutovali řadu možností, že se jedná o běžný gama záblesk, mikrokvasar (hvězdná soustava, která generuje vysokoenergetické záření), vybuchující pulzar (rotující neutronová hvězda, vyzařující elektromagnetické záření), černou díru, rentgenovou dvojhvězdu nebo jevy v akrečním disku (hmota, která ve spirále krouží kolem nějakého tělesa). Všechny tyto teorie mají své zastánce, ale jako nejpravděpodobnější se zdá, že opakované záblesky vznikly na izolovaném objektu, pravděpodobně magnetaru.
Magnetary jsou nesmírně zajímavými kosmickými objekty. Vlastně se jedná o neutronové hvězdy s magnetickým polem mnohonásobně silnějším, než tomu bývá u běžných neutronových hvězd. Jsou to pozůstatky vzniklé po výbuchu extrémně hmotných hvězd, jakými mohou být supernovy. Tyto velké objekty se ohromnou rychlostí otáčejí kolem své osy, třeba i šedesátkrát za sekundu. O magnetarech je známo, že v gama oboru dokážou vysílat opakované záblesky způsobené praskáním nestabilní kůry hvězdy. Při jediném takovém vzplanutí se uvolní stejně energie, jakou vydá naše Slunce během deseti tisíc let. V tomto případě jde ale o velmi zvláštní magnetar. Nikdy předtím se totiž záblesky obyčejného světla, pocházející z magnetaru, pozorovat nepodařilo – a to byl první z nich objeven již v roce 1979.
Bez robotických dalekohledů by to nešlo….
V gama oboru družice Swift zaznamenala jen jediný záblesk, zatímco v optickém oboru jich byly desítky. Objekt se měnil dosti výrazně, na časových škálách od 20 sekund do 7 minut. Pokud jde opravdu o magnetar, pak je prvním s takovým chováním, který ve vesmíru známe. Pro vědce tak vzniká nová třída vesmírných objektů, projevujících se velmi zvláštním chováním ve viditelném světle. Podle jedné z pravděpodobných hypotéz se jedná o chybějící mezičlánek mezi magnetary a osamocenými neutronovými hvězdami – ale nelze ani vyloučit, že jde o zcela nový typ astrofyzikálních objektů.
Na objevu se významně podílely nejen bystré mozky vědců, ale i roboti, zejména robotické dalekohledy. Mimochodem, na robotickém dalekohledu Watcher, který celý jev sledoval, je nainstalován software českého vědce Petra Kubánka. Tyto dalekohledy významně prodloužily dobu, po kterou mohl být objekt pozorován. Na velkých dalekohledech se pozorovací čas pečlivě přiděluje jednotlivým týmům a získat ho není snadné. „Ukradnout“ si několik dní pozorovacího času pro neznámý objekt, který pouze vykazuje nezvyklé chování, je pak skoro nemyslitelné. Nový objev tak potvrzuje výhody plně autonomních systémů, které jsou schopné bez lidského zásahu pozorovat pozici kosmických gama záblesků od desítek sekund až po celé dny, následující po prvním pozorování daného objektu družicí.
Tajemné souhvězdí lištičky
Lištička (Vulpecula) je malé souhvězdí na severní obloze, uprostřed letního trojúhelníku. Název souhvězdí byl navržen koncem 17. století polským astronomem Johannesem Heveliusem. Původně se jmenovalo „Liška s husou“ (Vulpecula cum ansere). Husa později z oblohy zmizela, ale zůstala po ní hvězda Anser (lat. husa). V roce 1967 byl v souhvězdí Lištičky objeven Antonym Hewischem a Jocelyn Bellovou z britského Cambridge vůbec první pulzar (PSR 1919+21). Hledali původně rádiové signály kvasarů, objevili ale první rychle rotující neutronovou hvězdu, která byla pojmenována CP 19191. Později dostala označení PSR 1919+21. Nedávno v tomto souhvězdí astronomové zpozorovali vzplanutí Novy.
Nebezpečné záření
Záření gama (často psáno řeckým písmenem gama, γ) je vysoce energetické elektromagnetické záření, vznikající při radioaktivních a jiných jaderných a subjaderných dějích. Objevil je francouzský chemik a fyzik Paul Ulrich Villard roku 1900 při studiu uranu. Záření gama je často definováno jako záření o energii fotonů nad 10 keV, což odpovídá frekvencím nad 2,42 EHz či vlnovým délkám kratším než 124 pm, přestože do tohoto spektrálního pásma zasahuje i velmi tvrdé rentgenové záření. To souvisí se skutečností, že hranice není stanovena uměle, ale tyto druhy záření se rozlišují podle svého zdroje, přičemž se samo záření jinak fyzikálně neliší. Záření gama je druh ionizujícího záření. Do materiálů proniká lépe než záření alfa nebo záření beta. Gama záření často vzniká spolu s alfa či beta zářením při radioaktivním rozpadu jader. I když je záření gama méně ionizující než α i β, je pro živé organizmy včetně člověka nebezpečné. Způsobuje podobná poškození jako rentgenové záření: popáleniny, rakovinu a genové mutace. Proto je nutno se před jeho účinky chránit. Záření γ z nukleárního spadu by pravděpodobně způsobilo nejvíce úmrtí a zranění v případě použití jaderných zbraní. Účinný protiatomový kryt však sníží ohrožení lidí tisíckrát.
Lovec gamablesků
Družice Swift zkoumá vesmír něco málo přes tři roky a už nyní si může připsat řadu úspěchů. Mezi ně patří například pozorování rekordně jasného gama záblesku, který byl spatřen v souhvězdí Pastýře. K Zemi tento záblesk dorazil po 7,5 miliardy let, vznikl tedy v době, kdy Země ještě vůbec neexistovala. „Je to fantastické, protože na tak jasný gama záblesk jsme čekali od chvíle, kdy družice Swift začala před třemi lety monitorovat oblohu. A teď ho tu máme! Byl tak jasný, že byl viditelný pouhým okem, třebaže se odehrál v době, kdy měl vesmír polovinu svého současného stáří,“ prohlásil David Burrows z Pensylvánské státní univerzity. Neil Gehrels z NASA s tím souhlasí: „Výbuch byl ohromující. Překonal všechny gama záblesky, jakých jsme byli dosud svědky.“
