První zprávy z buněčného jádra neandrtálců

Homo neandrthalensis čili člověk neandrtálský, je vědcům známý již od roku 1829 (resp. od roku 1856). Jedná se o nejdéle a v podstatě také nejlépe známý druh dnes již vyhynulého hominida. V poslední době pokročila věda v poznání tohoto druhu mílovými kroky.

Zdá se, že tento náš nejbližší příbuzný do našeho genetického profilu příliš nepřispěl.

Od té doby, co se před asi 6 miliony lety rozešly evoluční linie lidí a jejich nejbližších příbuzných, šimpanzů, prošla lidská linie obrovskou řadou změn, na jejímž konci stojíme nyní my, dnešní lidé.

Sledování jednotlivých fází v procesu „polidšťování“ dávných opičích předků mohli vědci po dlouhou dobu pouze prostřednictvím porovnávání fosilních pozůstatků dnes již vyhynulých pralidí. Díky pokroku v molekulárních metodách se však vědci již od konce devadesátých let minulého století mohou snažit nahlédnout i do nitra buněk našeho nejbližšího příbuzného, člověka neandrtálského a přijít s dalšími zprávami o tom, jaké vlastně byly naše příbuzenské vztahy.

Neandrtálci se po svém oddělení od našeho společného předka asi před 370 000 lety vyvinuli v samostatný druh, který byl rozšířen po celé Evropě a Blízkém Východě až po Altaj. Po dlouhou doby tedy sdíleli stejný životní prostor s našimi přímými předky a museli s nimi soupeřit.

Otázka ale zní: mohli se kromě soupeření také milovat? Kdyby tomu tak bylo, museli bychom po vzájemné „lásce“ mezi nimi nalézt stopy v jejich genetické informaci. Odpověď na tyto obtížné otázky by měla zaznít z německého Lipska, kde na slavném Institutu Maxe Plancka v laboratořích evoluční antropologie probíhá dlouhodobý a jedinečný projekt skenování genomu neandrtálců.

Tým z Lipska si vybral kosterní zbytky velmi pozdních neandrtálců, nalezených v chorvatské jeskyni Vindija. Jejich stáří se odhaduje na 38 000 let – tito dávní „Chorvaté“ tedy patřili k téměř posledním příslušníkům svého druhu, kteří po Evropě chodili.

Získat genetickou informaci z kostí i takto „nedávno“ mrtvých organismů je však stejně velmi obtížný úkol. Vzorky nemohou být příliš staré, neboť jako každá jiná organická látka podléhá i DNA postupnému rozkladu.

Mohou být také navíc znečištěny řadou nežádoucích příměsí počínaje nejrůznějšími mikroorganismy a konče DNA výzkumníků, kteří s kostmi přišli do fyzického kontaktu. Týmu, který vedl švédský genetik Svante Pääbo, se však podařilo přes řadu technických obtíží přenést a zveřejnit první výsledky rozsáhlého průzkumu.

Již dříve se jim podařilo získat kompletní genetickou informaci z mitochondrií, nyní se však soustředili na DNA, která se nachází v buněčném jádře. K dispozici mají dnes již okolo již 60% jaderného genomu z jedince mužského pohlaví, tedy asi 3 miliardy „písmen“ kódu. Z porovnání tohoto rozsáhlého vzorku s geny dnešních lidí zatím vyplývá, že neandrtálci se s našimi přímými předky křížili skutečně velmi málo nebo vůbec. Podle německých genetiků jim chybělo několik důležitých genů, které považujeme za typické pro náš druh.

Vindijští neandrtálci například na rozdíl od nás pravděpodobně neuměli v dospělém věku trávit mléko. Stejně tak jim chyběla verze jednoho z genů, který se podílí na vývoji našeho mozku, zvaný microcephalin-1a také genu Tau, který se spolupodílí na stárnutí našeho mozku a také Alzeheimerově chorobě.