Kdo by si nepřál naučit se co nejvíce jazyků!? Nepřirozenější a nejsnazší cestou k ovládnutí více jazyků je naučit se jim, dokud jsme dětmi. Studie prováděná v nedávné době na londýnských dětech z dvojjazyčných rodin však ukazuje, že přece jen existují problémy, s nimiž se musí takto „postižené“ děti vyrovnat. 
Když si u nás půjdete koupit rohlík, v obchodě se většinou nesetkáte s tím, že vám prodavačka nebude rozumět. Ani u nás tomu však rozhodně nebylo vždycky a statistiky ukazují, že jednojazyčná prostředí jsou na Zemi spíše v menšině. V zemích jako je Indie, Indonésie, Libanon, v řadě afrických (Kamerun, Keňa, Rwanda, Tanzanie, Uganda, JAR) ale i ve Švýcarsku se vám dokonce může stát, ke koupení rohlíku nebo jeho místního ekvivalentu budete potřebovat znát i více řečí než jen dvě.
Celkově se odhaduje, že až dvě třetiny celkové populace lidstva jsou přinejmenším bilingvní, tedy mluví na úrovni rodné řeči více než jedním jazykem. Problém dvojjazyčnosti se navíc stává aktuálním ve spojitosti s globalizací světa a velkou pozornost mu proto věnují psychologové zejména v zemích s vysokým podílem přistěhovalců, jako jsou Spojené státy, Kanada, Velká Británie či Německo.
Kolik jazyků umíš…
Bilingvní lidé ovládají oba jazyky na úrovni rodilého mluvčího s plnou slovní zásobou. Člověka, který je skutečně bilingvní, byste měli poznat podle toho, že v jednom jazyce pouze neparafrázuje obraty jazyka druhého, ale užívá oba jazyky zcela rovnocenně. Taková dvojjazyčná osoba je ale více, než jen součet dvou jednojazyčných – dokáže sdílet světy různých lidí a národů a být tak vlastně „více lidmi v jednom balení“. Ten, kdo přirozeně ovládá jazyků více, z toho zcela jistě těží. Dokáže spolupracovat s více lidmi, rozšiřuje si slovní zásobu i paměť a v neposlední řadě se učí i toleranci, která je průvodním znakem porozumění něčemu, co stojí za hranicí každodennosti. Studie psychologů však dokládají, že vícejazyčnost nemusí nutně přinášet jen samá pozitiva. Ukazuje se, že není důležité jen v jakém věku, ale i v jakém pořadí se jazyky učíme.
Každý špás něco stojí
Odborníci se však již po léta přou, zda nežádoucí vedlejší efekty přece jen nejsou příliš vysokou cenou za výhody, které vícejazyčnost přináší. Za nejvýznamnější z nich bývá považováno opoždění plného jazykového rozvinutí dětí vůči jejich vrstevníkům, kteří pocházejí z rodin, v nichž se mluví pouze jedním jazykem. Psycholog Peter Howell z londýnské University College, v nedávné době podrobil analýze ještě jeden negativní jev. Zabýval se skupinou londýnských 317 dětí ve věku 8–10 let, které se obrátily na psychologa s problémem koktání. Ukázalo se, že více než pětina z dětí mluvila doma s rodiči více, než jednou řečí – tedy jejich mateřštinou a angličtinou jako druhým jazykem. Studie přesvědčivě ukázala, že děti, které do svých pěti let mluvily oběma jazyky současně, měly větší tendenci ke koktání. Jako výrazně „koktavější“ se ukázali chlapci – ve srovnání s děvčaty vítězili poměrem 4:1. Howellova studie však současně ukazuje i cestu, jak negativní dopad dvojjazyčnosti v podobě náchylnosti ke koktání zmírnit. Navrhuje, aby se děti nejprve naučily svůj mateřský jazyk a druhý jazyk (angličtinu) se začaly učit až po dovršení pátého roku.
Mnohojazyčná Evropa
Pro Evropu je máloco typičtější než Babylon jazyků. Dějiny však rozhodně nepřály tomu, aby byla jednotlivá jazyková společenství jednoznačně uzavřena v hranicích států. Některé země jsou však patřičně jazykově pestřejší než jiné. K jazykově nejbarevnějším zemím Evropy patří Velká Británie (angličtina, velština, gaelština, irština, ulsterská a manxská ??? gaelština), Španělsko (španělština, katalánština, baskičtina, okcitánština), Itálie (italština, němčina, slovinština, sardština, francouzština), Švýcarsko (švýcarská němčina, němčina, italština, francouzština, rétorománština). Před druhou světovou válkou kvetly nejrůznější jazyky i v Československu. Mohli jste se u nás domluvit česky, slovensky, německy, polsky, maďarsky, rusínsky a jidiš.
