Letní červencová tajga někde u sibiřského Tomsku. Píše se rok 1966. Parta lovců je v noci vzbuzena nebývalým rachotem a s údivem sleduje dopad jakési ohnivé koule. Ještě za tmy se jí vydají hledat – konec konců, do sibiřské tajgy nějaké to ohnivé těleso občas dopadne a z Tomska zase není tak daleko k řece Tunguzce… 
Jenomže na rozdíl od hledačů „tunguzského meteoritu,“ kteří nikdy nic nenašli, tito lovci náhle uvidí na mýtině jakousi ohořelou „bublinu“. První dojem – narazili na UFO! Vydají se tam znovu ve dne – a vidí, že koule je plná elektroniky. Jednají impulzivně – oznámí to nejprve ufologům, např. i Antonu Anfalovovi, odborníkovi mezinárodního týmu UFO-CETI. Ten se ale spojí se známým plukovníkem kosmických vojsk a tak posléze dostává poděkování „za významnou pomoc“ při hledání přistávacího modulu družice série Kosmos. „Nevěděli jsme, kam dopadla,“ prozradil plukovník Anfalovovi.
Případ zbloudilého satelitu u Tomska nebyl v šedesátých či sedmdesátých letech, kdy ještě bylo elektronické předávání dat a zejména fotografií v plenkách, ojedinělý. Výsledky kosmické špionáže se předávaly téměř tak jako v románech – v tajných schránkách na vymezených místech. Pouze šlo o přistávací „schránky“ družic s fotomateriálem. Ty vyhledávaly speciální skupiny, které vznikly jak v USA, tak v Sovětském svazu.
V SSSR byla vytvořena záchranná výsadková skupina vojenského letectva (VVS – Vojenyje vozdušnyje sily), pod niž spadali výsadkáři-specialisté, vrtulníky a celá řada speciálních letounů s elektronickými aparaturami, které dokázaly přijímat signály od přistávacího pouzdra a určit jeho polohu. I Pentagon měl speciální letecký útvar, tzv. 6594. zkušební křídlo, které dostalo na starost řízení, kontrolu a vyhledávání vojenských družic.
Kde se vzaly první špionážní družice? Jak se dostala studená válka do vesmíru? 21. STOLETÍ vás zve do supertajného světa kosmické špionáže.
Hi-tech kontra dřevorubci
Sergej Cybin, člen korespondent Ruské akademie věd, m. j. bývalý šéfkonstruktér výzvědných družic ZENIT 2, (vznikajících na bázi Vostoku) vzpomíná: „Kromě toho, že jsem byl inženýr-konstruktér, byl jsem i ve velení skupiny pro vyhledávání a technickou obsluhu návratových pouzder. Problém byl m.j. v tom, že návratový modul přistával na hedvábných padácích a těsně před přistáním je odstřelil.“
Často se pouzdra ale nenašla. Proč? Důvodem bylo padákové hedvábí! Lze z něj udělat nejen pěknou košili, ale třeba i stan. A ve stepích Kazachstánu a pustinách Karakumu, kde moduly dosedaly, se často stávalo, že pátrací týmy musely dohledávat u místních kočovníků nejen padáky a nezřídka se vůbec nenašly.
Američané je chytali do sítí
Nepřesnou mušku měl ale i protivník. Například americké družice Discoverer (viz technologický projekt Corona) také odesílaly své fotomateriály ve speciálních pouzdrech, která měla být zachycena ještě ve vzduchu (!) letadly, mezi nimiž byla napnutá síť. Počátkem šedesátých let to byl velmi odvážný nápad – vyžadoval velice přesnou navigaci a tato technika ještě zdaleka nebyla dobře propracována.
A tak pouzdra dopadala různě, např. místo u Havaje někam na Špicberky (Discoverer 2, 1959), do okolí Los Angeles a tak není divu, že se nějaké pouzdro „trefilo“ i na Sovětské území. To mohlo mít pro Sověty dosti velký technologický význam, protože už tehdy v mikroelektronice USA vedly. Ovšem ne vždy pastevci či lovci a dřevorubci měli respekt z UFO a vůbec z předmětů, padajících s nebes, jako ti od Tomska. A tak se prý stalo, že někdy v zimě 1960–1961 našel poblíž města Kalinin (dnes opět Tver) přistávací pouzdro americké špionážní družice prostý lesní dělník. Bohužel byl hodně zvědavý a tak vzácný nález rozbil sekerou …
Dárky z nebes
Cybin má velmi živou vzpomínku na podobný případ: „Jeden z amerických satelitů typu KH spadl po dezorientaci čidel na území SSSR, někde na Sibiři, mezi vesnicemi v oremburské oblasti, kde bohužel nebylo vzdělanějších lidí s rozhledem… Než jsme tam dorazili, rozbili pouzdro traktorem a rozebrali si co se dalo“.
A nejen padáky. I film se dá přece použít jako podložka pod hrnec nebo ovinovačka. A tak se na místě dopadu našly jen různé úlomky totálně rozbitého satelitu. Potom dorazili příslušníci KGB. Chodili dům od domu a doslova páčili z vesničanů ukradené součástky a části filmu. Bohužel, sestavit z toho něco funkčního už se nepovedlo.
Sověti se ale jistili. Nejen na družicích-špionech, ale i na bezpilotních kosmických lodích, které sloužily k prověrce systémů před pilotovaným letem, bylo umístněno autodestrukční zařízení, zvané APO – Avarijnyj Podriv Objekta. Pokud orientační čidlo zjistilo, že se trajektorie před přistáním změnila natolik, že pouzdro dosedne mimo určenou oblast, mimo území SSSR, došlo už v hustých vrstvách atmosféry ke zničení objektu.
Pak se ve zpravodajství mihla zprávička – družice Kosmos XY zanikla v hustých vrstvách atmosféry…
Těžké začátky
Zní to neuvěřitelně, ale zpravodajské služby velmocí se po druhé světové válce dostaly do jisté patové situace. O protivnících toho věděly velmi málo. Údajně ještě v padesátých letech, před nasazením špionážních stratosférických letounů U-2, odhadovali Američané rozmístění Rudé armády podle fotografických snímků, které pořídily za II. světové války průzkumné letouny německé Luftwaffe. Po roce 1950, mohla ale tzv. „studená válka“ každým okamžikem přerůst v jaderný konflikt. Jediné, co vojákům zoufale chybělo pro takovéto tragické rozhodnutí, byly informace o záměrech protivníka.
Když v říjnu 1957 odstartoval v SSSR Sputnik l, byl to šok nejen pro světovou veřejnost, ale i pro vojenskou elitu USA a NATO. Zejména pro USA, které vsadily na strategické bombardéry jako nosiče jaderných pum to znamenalo, že ztratily monopol na zastrašování protivníka. Z hlediska tehdejších vztahů mezi SSSR a USA to byla ze sovětské strany jasná demonstrace vojenské techniky, protože družice se vypouštěly první mezikontinentální strategickou raketou na světě R-7.
Místo bomby letěla družice
Američané skutečně netušili, kolik jich mají Sověti k dispozici. Například v listopadu 1957, po startu prvních dvou sovětských družic (Sputnik č. 2 – s psíkem Lajkou), předpokládala zpravodajská služba CIA, že Rusové příští léto vývoj mezikontinentální rakety dokončí a do konce roku 1958 jich vyrobí pro vojáky asi deset. Zároveň vyslovila tuto předpověď: „V říjnu 1959 stoupne jejich počet v bojovém postavení na stovku a v prosinci 1960 na 500 kusů. Okolo roku 1962 už může Ameriku ohrožovat 1500 těchto střel, zatímco USA jich mohou postavit 130“.
Dnes víme, že Američané Sověty v tomto směru přecenili. První družice startovala 4. října 1957 shodou okolností i proto, že ještě nebyla hotova jaderná hlavice ke zkušebním střelbám s raketou R-7. A tak hlavní konstruktér Sergej Koroljev dostal požehnání použít zatím plonkovou (??) raketu pro družici. Nikdo ze sovětského vedení, snad ani sám Koroljev, netušil, co pípající kopací míč ve vesmíru způsobí.
Teprve po reakci světového tisku tehdejší 1. tajemník ÚV Komunistické strany SSSR Nikita Chruščov pochopil, jaký propagandistický a vojenský trumf má k dispozici a kosmonautika dostala v SSSR zelenou.
Cestu kosmickým špionům otevřeli psi
Američané měli vždy blíže k praktickým aplikacím, a tak už v r. 1959 vyzkoušeli v rámci projektu Corona (technologické družice Discoverer) dva první špionážní satelity – jeden pro radiovou rozvědku a druhý pro rozvědku fotografickou. Pravda, na oběžnou dráhu se z první série dostaly jen Discoverery 2, 5 a 6, „jedenáctce“ sice kamery fungovaly, ale pouzdro dopadlo neznámo kam (u Kaliningradu?). Úspěšný byl teprve Discoverer 13. Stopadesátikilové návratové pouzdro ve tvaru doutníku sice letouny do sítě nezachytily, ale vrtulníky je 11. srpna 1960 vytáhly z moře nedaleko Havajských ostrovů. Třináctka neměla na palubě kamery, ale její význam spočívá v něčem jiném – poprvé v historii se totiž z vesmíru navrátilo těleso, vyrobené lidskou rukou! O deset dnů později prokázali i Sověti, že problém návratu zvládli – v pořadí pátý „kosmický koráb“ se psy Strelkou a Bělkou na palubě přistál v automatickém režimu v určené oblasti Kazachstánu. To mělo samozřejmě význam nejen pro budoucí let člověka. Místo psů mohou být v lodi příště fotoaparáty…
Jde do tuhého: SSSR kontra USA
Vývoj sovětských fotoprůzkumných družic ovšem začal už v roce 1957. A kde jinde než v konstrukční kanceláři hlavního konstruktéra sovětských raket a družic, S. P. Koroljeva v Podlipkách u Moskvy.
Definitivní rozhodnutí moskevského vedení o vývoji kosmických špionů ale padlo až v r. 1959. Šlo v zásadě o dva typy výzvědných fotografických družic – OD-1 a OD-2, jejichž ideovým otcem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky, profesor Mstislav Keldyš. Samotný technický vývoj dostal na starost Koroljev a jeho lidé.
Objekt OD-1 měl být v prostoru orientován pasivně, kdežto OD-2 s aktivní kontrolou orientace a stabilizace. Skupina mladých konstruktérů kolem Konstantina Feoktistova odvážně navrhovala nehermetizovaný objekt o hmotnosti asi 1,5 tuny, ale ukázalo se, že tehdejší sovětské aparatury by nevydržely práci v kosmickém vakuu (ostatně první nehermetizovanou družicí tzv. východního bloku byl československý satelit Magion z r. 1978!).
Let člověka dostal přednost
Koncem roku 1958 se vyjasnilo, že OD-2 může vážit až 4,5 tuny, a tak se bude skládat ze dvou částí – z kulovité návratové kabiny a z válcového přístrojového úseku s korekčním motorem, který shoří v atmosféře.
Vojáci tlačili na Koroljeva, aby jim co nejdříve dodal jejich „vyzvědače“. Na druhé straně šéf Kremlu, Nikita Chruščov, který věřil v obrovskou moc propagandy, hodlal Američany předhonit jinde. Nařídil: „Člověka musíme vypustit nejdřív my, nikoliv USA. To je pro socialismus nejdůležitější úkol!“
Tak se z OD-2 stává projekt Vostok a přednost dostává pilotovaná verze kosmické lodi, která v dubnu 1961 vynese do vesmíru prvního kosmonauta – Jurije Gagarina. Práce na nepilotovaném vyzvědači zůstaly až do podzimu 1960 na druhém místě.
USA pod dohledem
Nicméně se vyvíjely čtyři varianty tohoto plavidla. Vostok 1 pro technologické zkoušky jako objekt 1K, Vostok 2 jako výzvědná družice 2K, Vostok 3 pro člověka jako 3K a Vostok 4 pro špionáž s moderní kamerou jako 4K. Začátkem roku 1960 se Vostok 2 se stal Zenitem 2 a Vostok 4 Zenitem 4.
Tak se sovětské vojenské družice odlišily od pilotovaného programu, byť šlo v zásadě o modifikace jedné a té samé konstrukce, která byla využívána dlouhá léta.
Mnohé tehdy vyvinuté přístroje se podle Cybina ještě dnes používají na Mezinárodní kosmické stanici. Jde např. o infračervený zaměřovač VERTIKAL, který umožňuje orientovat loď na střed Země, nebo na Slunce orientované solární panely.
První start Zenitu 2 byl plánován na prosinec 1961. Ale vybuchla nosná raketa. Druhý pokus už byl úspěšný a kabina s filmy perfektně přistála v Kazachstánu. Na oběžné dráze byla jen tři dny, ale za to dokázala nafilmovat více jak polovinu území USA.
„Pořízené snímky se velmi zalíbily v generálnímu štábu,“ vzpomíná Cybin. „Díky jim jsme totiž v USA objevili dvě nám neznámé raketové základny…“
Poklad spadlý z nebe
Američané oslavovali o něco dříve, už v srpnu 1960. Discoverer 14 o hmotnosti 850 kg – byl to devátý pokus s kamerou na palubě – létal sice jen jeden den, ale po excentrické oběžné dráze ve výšce 177–803 km se sklonem 79,6 ° k rovníku. Ostrý sklon dráhy byl zvolen proto, aby kamera zachytila i oblasti na dalekém sovětském severu do zeměpisné šířky 79,6 °. Státy sovětského bloku a Číny obletělo těleso celkem třikrát.
Poprvé se také podařilo schránku s filmy, která na sebe upozorňovala rádiovým signálem, zachytit do vlečné sítě letadel C-119, patrolujících ve výšce cca 3 km nad Pacifikem.
Kořist byla velmi zajímavá – kamery zachytily takřka pětinu sovětského území a velkou část východoevropských socialistických států. Na záběrech téměř kilometr dlouhého filmu byla plocha o neuvěřitelné rozloze – 5 659 000 km2. Mimochodem, bylo to přibližně o 40 % víc, než pořídily všechny expedice špionážních letounů U-2.
Na fotografiích vojenští analytici rozeznali (už tehdy!) objekty o velikosti až 10 m. A co uviděli? Celkem 64 vojenských letišť a 26 stanovišť protiletadlových raket! Nejcennější však byly záběry naprosto neznámého letiště se strategickými bombardéry na Schmidtově mysu na Dálném východě. Pouhých 600 km od města Nome na americké Aljašce! To byl skutečný poklad.
Karibská krize odstartovala závody
Družicová špionáž sehrála důležitou roli už v Karibské krizi r. 1961, kdy americké průzkumné letouny objevily na Kubě sovětské rakety, a to především při ověřování jejich odsunu z „Ostrova svobody“. Svět tehdy stál jen krůček od atomové smrti. Sovětské vedení si z toho učinilo jednoznačný závěr – kosmických rozvědčíků je potřeba více, lepších a různorodých.
Fotografické družice se vyráběly v koroljevské OKB-1 a dvou jeho filiálkách. V Kujbyševě, dnešní Samaře, a v Železnogorsku u Krasnojarska. Ale družice bylo třeba řídit ze země, a naučit je vracet nepoškozené filmy. Proto se starty a lety kosmických špionů kontrolovaly z letového střediska v podmoskevském městečku Jubilejnyj, jinak ze stanice Bolševo. Jubilejnyj byste však na mapě marně hledali. Bylo to jen jedno z tajných „vědeckých“ středisek ministerstva obrany.
Jiné družice byly třeba k řízení balistických raket dlouhého doletu, identifikaci radarů protivníka včetně radarových systémů letadel, k odposlechu nepřátelských komunikací.
Obdobnou představu měli i v Pentagonu. V rámci programu Corona (viz Discoverer) byly odzkoušeny různé typy špionážních satelitů a pod označením KH [Key Hole] startovaly především fotografické družice. Zrodily se družice série Samos (fototelevizní přenos snímků na Zemi) či Midas (satelit tzv. včasné výstrahy pro sledování letadel a raket v infraspektru), družice navigační a meteorologické, které teprve mnohem později začaly sloužit i civilnímu sektoru. Zejména USA kladly důraz hned od počátku na telekomunikační družice.
Družice poháněl miniaturní reaktor
V SSSR se proto zrodil program KOSMOS. První sputnik této série byl sice vědecky zaměřený (start 16. března 1962 z kosmodromu Volgograd, známého spíše jako Kapustin Jar), ale už Kosmos 22 byl fotoprůzkumnou družicí 2. generace Zenit 4.
Konkurenční konstrukční kancelář Vladimíra M. Čelomeje dostala složitější úkol – vyvinout „Systém námořní rozvědky a identifikace cílů“. Samozřejmě – satelitní. Už v r. 1960 začali čelomejci vyvíjet svého prvního špiona, nazvaného ironicky USA (Upravlajemyj Sputnik Aktivnyj). Po několika letech vývoje a pozemních testů, kdy se m. j. vyvíjely speciální radary a další přístroje, startoval USA v r. 1965.
Při vývoji tohoto satelitu musel Čelomej jít do spolupráce se svým tichým konkurentem – Koroljevem. Tehdejší sluneční baterie neměly takový výkon, aby mohly zabezpečit energii pro aparatury USA ve výšce 280 km. Tehdy to ještě neuměly.
Koroljevci totiž měli k dispozici malý jaderný reaktor, který dokázal po dlouhou dobu dodávat dostatek elektřiny satelitům s dlouhou životností ( obdobné zařízení v USA nikdy nevyvinuli a v devadesátých létech od Ruska koupili licenci). Čelomej ale zároveň připravoval USA-2 se slunečními bateriemi. Šlo o modifikaci pro vysoké oběžné dráhy, kde solární články už stačily. Rovněž byl určen pro sledování amerických letadlových lodí a raketových křižníků.
Za 30 let od prvního startu, t. j. v letech 1962–1992, bylo v SSSR vypuštěno 2182 „vědeckých“ družic pro sledování a výzkum vesmíru a Země série Kosmos. Jistě, většina družic Kosmos, jak tvrdila sovětská média, Zemi sledovala. Ale cizí…
Oči Velkého bratra
Do programu KOSMOS se schovaly nejen sovětské špionážní družice, ale i technologické zkoušky kosmických lodí a prototypů meteorologických, navigačních a dalších družic, či nezdařené starty meziplanetárních sond. A nalezneme mezi nimi i družice-zabijáky, které měly za úkol likvidovat nepřátelské vojenské satelity.
I ty vyvinuli pod patronací V. M. Čelomeje – o dvacet let dříve, než byli schopni adekvátní systém nasadit Američané.
„Kosmosy“ startují i v novém tisíciletí a často mají poetická jména, jako například „Jantar“ alias „Kobalt“ (viz např. Kosmos 2387 z r. 2002), což je moderní fotoprůzkumná družice s několika přistávacími pouzdry. Dále Arkon sloužící k optoelektronickému průzkumu (Kosmos 2392 a další), nebo družice včasné výstrahy „Oko“ od Lavočkinů (např. Kosmos 2388), což byl donedávna supertajný projekt, který snad měl svými vlastnostmi předčít ekvivalenty americké. Tato družice je vybavena dalekohledem o délce tubusu asi 2 m s detektory infračerveného záření, schopnými zaregistrovat start mezikontinentálních balistických raket z pozemních sil i námořních plavidel.
Faktem je, že v posledních letech frekvence ruských startů značně poklesla, ať už z finančních důvodů či pro větší životnost aparatur. Nicméně – stále nás pozorují a jejich parametry jsou o mnoho lepší, než v počátcích kosmonautiky.
Navíc – své zvědavé oči vypouští na oběžnou dráhu kolem země stále více států jako Čína, Japonsko či Izrael, o slovo se hlásí i Indie nebo Brazílie. O Francii a Británii nemluvě.
I Brusel chce své špiony
Kolik těchto neviditelných „zvědavců“ nad námi v současnosti létá, nikdo přesně neví. Snahou je špiony na oběžných drahách „zneviditelnit“ (viz americký projekt ZIRKON) a nad americkými utajenými družicemi se rozčilují i jejich spojenci, například Francouzi, kteří svými novými radary detekovali neohlášené „tajné“ družice USA.
A Evropská unie – možná i proto – navrhuje vybudovat vlastní síť špionážních satelitů, která údajně umožní Bruselu i dohlížet na jednotlivé země a dokonce i soukromé osoby, zda skutečně dodržují rozhodnutí EU, což např. zahrnuje dohled nad podvody v zemědělství a rybolovu a zvýšení „vnitřní bezpečnosti“.
Systém pojmenovaný „Global Monitoring for Environment and Security“ (GMES), čili globální kontrola pro prostředí a bezpečnost, by měl být jako „mladší bratříček“ Galilea spuštěn v letech 2010–2013.
Evropští politici rovněž doufají, že GMES podpoří první kroky v přetváření Unie ve vojenskou mocnost – „má poskytnout úřadům potřebné prvky pro evropskou bezpečnost a obrannou politiku“. O řízení satelitů se postará Evropská kosmická agentura (European Space Agency, ESA), ve které se shromažďují zdroje všech členských zemí, včetně Británie, Norska i Švýcarska a nyní čerstvě i České republiky.
Američanům to nevoní
Jenomže ouvej – američtí politici se už delší dobu dívají podezřívavě na zcela mírový projekt Galileo, jehož třicet satelitů má konkurovat už celosvětově zavedenému a původně vojenskému globálnímu navigačnímu systému GPS, kde drží ruku na tlačítku Pentagon. A teď ještě nějaký GMES! K tomu ještě (podle informací z Bruselu) umožnila EU účast na systému v roli hlavního investora Číně, což pochopitelně obavy USA zvyšuje.
Každopádně by to byl dobrý byznys – EU už utratila v ESA a ta zase v aerokosmických firmách přes pět miliard korun na přípravných pracích. Očekává se, že celý projekt přijde na 500 miliard korun. Dodejme – minimálně…
Good bye (?), freedom
V USA a Rusku ale také nespí. Očekává se zkvalitnění satelitní detekce zejména pomocí infračervených snímačů natolik, aby se dalo snadno rozeznat například lidské tělo (!), které má povrchovou teplotu 32 °, ve stejně teplém prostředí, tedy i za letního vedra, od jiného teplého objektu. Na obou stranách Atlantiku se rodí moderní špionci pro optoelektronická a radarová pozorování. Podle představy, která se v Pentagonu neustále zpřesňuje a prohlubuje, by mohla taková flotila malých družic získávat klasické snímky i radarové záběry veškeré plochy světa. Celý zemský povrch by v určitém rytmu neustále kontrolovaly americké družice (jenom americké?). Tento nový požadavek se vynořil po útoku v září 2001 na budovy WTC a Pentagonu v USA. Ameriku prostě děsí nárůst světového terorismu i ambice Íránu či Koreje vyvinout vlastní raketo-jaderné zbraně. Teď už podle stratégů v Pentagonu není ani tak třeba hlídat novodobé Rusko či Čínu, ale spíše výcvikové tábory teroristů nejen v Asii.
Srpen 1968 pod dohledem
Američané tvrdí, že už v šedesátých letech jim družice pomohly vyhodnotit rozsah nasazení vojsk a šance Izraelců v šestidenní válce (1967), či organizaci a rozměry intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Samozřejmě hovoří o tom, že satelitní rozvědka jim umožnila i hodnocení a řízení bojových operací ve vietnamské válce, rozsah nasazení severovietnamských vojsk v bojích na jihu či rozsah devastace severu bombardováním.
Cesta k hvězdným válkám
Kosmická rozvědka pracovala přesně a za studené války byla mocným argumentem. Osvědčila se i v takových případech, jako byla arabsko-izraelská válka v r. 1973, vstup sovětských vojsk do Afghánistánu 1979. Informace byly tentokráte mnohem detailnější, než dříve a používaly se daleko efektivněji. Například za krátké čínsko-vietnamské války koncem sedmdesátých let, řídily sovětské družice dělostřeleckou palbu vietnamských jednotek na místa soustředění čínských útočných útvarů.
Vesmír se rýsoval jako další možné bitevní pole. Promiňte, pane Lucassi, ale idea Hvězdných válek vznikla právě tehdy…
Tanky místo traktorů
Špionážní družice byly důležité nejen při sledování závodů ve zbrojení, ale posléze kontrolovaly dodržování dohod o omezení strategických zbraní SALT a likvidaci dohodnutých typů a množství zbraní. Porušení dohod bylo prakticky nemožné.
Například sovětští vyjednávači tvrdili, že v čeljabinském traktorovém závodě se vyrábí jen traktory a tak Američani ukázali snímky, dokládající, že se tam vyrábí i tanky. Sověti zase šokovali snímky z pilotované vojenské stanice Almaz (Saljut 3 a 5), kde byla zřetelně vidět nejen raketová sila, ale i číslo prezidentského automobilu…
Vesmírným špionům nic neunikne
*Dnešní špionážní družice – to je několik navzájem se překrývajících sítí, kterým nic neujde. Jejich oči vidí každou odpalovací šachtu rakety, každou ponorku i loď a obě strany je mají snad neustále pod dohledem. Řídící středisko vidí, zda je šachta mezikontinentální střely zakrytá, nebo otevřená. Jakmile je otevřená, vyhlašuje se poplach…
*GPS, kosmické spoje, meteorologie, dálkový průzkum zemského povrchu a hledání surovin, internet, nové materiály a technologie, vědecké výsledky, to je jen část vojenských kosmických technologií, které dnes používá civilní sektor. Technologií, vyvíjených více než 40 let kosmické éry. Ale vše má svou druhou stranu mince.
*Už koncem šedesátých let minulého století přečetly prý americké „neviditelné oči“ hlavičku (název) novin, které jste si četli pod pouliční svítilnou. Dnes mohou rozeznat hodnosti na náramenících důstojníků a brzy možná i barvu vašich očí. Velký bratr nás bude hlídat nejen přes rodná čísla, mobilní telefony a platební karty.
*Maximální schopnosti špionážních prostředků všichni tají. Spekuluje se o tom, že nejmodernější družice s vysokou rozlišovací schopností ukáží postavu člověka, ale analytici ho zatím nedokáží rozpoznat. Zatím.
*Není žádným tajemstvím, že v armádních laboratořích – jedno zda v Evropě, Asii či Americe – zkoušejí biometrické metody, které už dokážou identifikovat jednotlivce, který už v nějaké databázi je. Podle postavy, podle chůze, podle hlasu, pohybu rukou a podobně. Jako bankovní lupiče z bezpečnostní kamery.
*Ano, tyto pokusy s úspěchem probíhají. Ostatně je to už pěkných pár let, co čečenského generála Dudajeva Rusové zaměřili a zlikvidovali řízenou střelou ve chvíli, kdy vylezl z úkrytu, aby mohl telefonovat ze satelitního telefonu…
*Rozlučte se se soukromím. Rozlučte se s osobní svobodou. Neviditelné oči vidí vše. Vždy.
Podívejte se v noci na oblohu. Jsou tam. Nejste náhodou Usáma bin Ládin?
