Včelí kolonie jsou jedním z nejkomplikovanějších společenství, která lze v přírodě najít. Tajemství jejich orientace v prostoru, vyhledávání zdrojů potravy, dělby práce a dalšího rozdělení rolí ve společenství odhalují vědci již řadu let.

Počítačové modelování pomáhá v poslední době odhalit mnoho z dříve netušených kvalit těchto pilných tvorů.

Život včel medonosných (Apis mellifera) fascinuje laiky i vědce již po tisíciletí. Výrazný pokrok v porozumění celistvým organismům, které včelstva představují, přinesly metody a poznatky moderní genetiky, v současné době se v něm stále více začíná uplatňovat užívání počítačových modelů.

Rakouský vědec Ronald Thenius z univerzity ve Štýrském Hradci (Graz), spojil svou průpravu v entomologii a v kybernetice a vytvořil zajímavý model, který by nám mohl pomoci poodhalit tajemství obrovské efektivity práce včel.

Podle jeho vlastních slov by však jeho programátorská práce mohla najít využití i v jiné oblasti – v aplikované robotice.

Ten dělá to, ten zas tohle Včelí společenství dokáže navenek jednat takřka jako jeden jedinec, je však složeno z obrovského množství jednotlivců tří základních „typů“ – královny, trubců a dělnic. Zatímco hlavní úlohou včelí královny je klást vajíčka a udržovat tak kolonii při životě, trubci nedělají nic jiného než že královny oplodňují, případně zahřívají včelí plod.

Veškerou práci musí tedy obstarat královniny dcery, dělnice. Po svém vylíhnutí absolvuje dělnice v úlu úctyhodný pracovní cyklus – nejprve čistí buňky v plástech, poté krmí včelí larvy a královnu. Jejich další rolí je stavění buněčných plástů a střežení vletového otvoru do úlu – česna.

Teprve na konci života čeká včely jejich nejtypičtější úkol – vylétat z úlu a nosit do něj pyl z květů.

Mezi úlem a loukou Právě předělu mezi úlem a světem venku se věnoval Ronal Thenius a odhalil v něm místo, které zásadně přispívá k efektivitě včelího společenství. Informace o světě „tam venku“ si včely předávají komplikovanými „tanečky“. Jejich prostřednictvím si však sdělují pouze to, kde potrava leží. Pro včelstvo je však důležité mít ještě jednu veledůležitou informaci – kolik potravy lze na daném místě najít. Princip, jímž včely tuto informaci získají, je podle Thenia velmi prostý.

Od sběraček, které přilétají na česno, přebírají nasbíraný pyl dělnice, které jej přemísťují do medových pláství. Když některé sběračky narazí na lepší zdroj potravy, vytvoří se na jedné straně česna „zácpa“, která signalizuje ostatním, že v tomto směru je více potravy, a ostatní se tedy na tento směr rychle přeorientují.

Tento jednoduchý mechanismus, který by mohl napomáhat rychlé orientaci včel, je zatím pouze modelem, který musí potvrdit další pozorování včelařů a entomologů. Je krásným příkladem, jak lze z mála vytěžit maximum!

21. STOLETÍ dodává: „Tanečky“, jimiž si včely sdělují důležité informace, jsou vlastně svým způsobem „jazykem“. Různé druhy včel užívají stejně jako lidé různými jazyky. I přes to, že včelí tance patří mezi nejlépe prostudované „jazyky“ v živočišné říši, přinesla v nedávné době mezinárodní spolupráce australských, čínských a německých vědců nečekané překvapení.

Ukázalo se, že dva druhy včel, naše včela medonosná (Apis mellifera) a asijská včela indická (Apis cerana), které se oddělily od společného předka před více než 30 miliony let, dokážou spolu komunikovat a spolupracovat tak na sběru potravy.

Kéž bychom se tak dokázali domluvit i my, lidé!

Proč včely spolupracují? Za na první ohled jednomyslným unisonem tisíců jedinců se skrývá řada složitých mechanismů, které mají původ v příbuzenských vztazích jedinců ve včelstvech. Tajemství velkých hmyzích kolonií z řádu blanokřídlých (Hymenoptera) začalo být odhalováno již před 40 lety díky britskému evolučnímu biologovi Williamu Hamiltonovi z univerzity v britském Oxfordu a jeho teorii „příbuzenského výběru“. Hamilton ukázal, že čím jsou si organismy příbuznější, tím větší mají tendenci ke spolupráci a vzájemné péči. V koloniích včel jsou všechny dělnice, tedy sterilní samice, dcerami jedné matky – královny.

Díky nerovnoměrné distribuci chromozomálních sad jsou si však dělnice ještě příbuznější, než jsou běžné sestry – nejsou identické z poloviny, ale dokonce ze tří čtvrtin. Tak příbuzným jedincům se již práce pro dobro celku skutečně vyplácí!