Že vědecky lze zkoumat prakticky cokoliv dokázaly v nedávné době dvě americké psycholožky. Spojily příjemné s užitečným a svému vědeckému zájmu podrobily chování lidí ve frontách. Ne, že by tak zbožňovaly fronty. Dokázaly si ale užít jejich cíl – koncert irské skupiny U2. 
Představa, že se dostanou k do blízkosti Bonova odhozeného propoceného ručníku, přestavuje pro řadu fanoušků a zejména fanynek ekvivalent ráje na zemi. O možnost dostat se brzy do sálu či na stadion a zaujmout tak výhodná místa přímo pod pódiem je proto na koncertech vždy rvačka. Psycholožka Marie Helweg-Larsen z Dickinson College v Pensylvánii spolu se svou kolegyní Barbarou LoMonaco, antropoložkou z Transylvania University v Kentucky zkoumaly, jakým způsobem reagují lidé na předbíhání ve frontě. Soustředily se na to, jestli předbíhající mířil ke svému kamarádovi v přednější či zadní části fronty a zjišťovaly také míru oddanosti jednotlivých lidí ve frontě skupině U2. Podle jejich zjištění se lidé rozčilovali stejně jak na ty, kteří předbíhali na konci fronty, tak na ty, kteří se dostali až na začátek. Relativní vzdálenost předbíhajícího a předbíhaného tedy nehrála roli. Předbíhání mnohem hůře nesli oddaní fanoušci oproti těm, kteří šli na koncert spíše náhodou. O tom, zda se oběma vědkyním také podařilo dostat do blízkosti megahvězd, však ve své studii mlčí.
