Mnoho z nás si jistě pamatuje dobu, kdy homosexuálové, tedy gayové a lesbičky, byli společností odsuzováni pro své „zvrácené“ chování a léčeni v psychiatrických léčebnách a ambulancích jako nebezpečně úchylní jedinci. Poslední výzkumy švédských vědců přidávají další střípek do mozaiky a ukazují, že homosexuálové si svou orientaci skutečně nevybírají.
Pod tlakem většinové společnosti bylo sexuální chování považováno za dobrovolné, naučené a tudíž „opravitelné“. Řada výzkumů v oblastech genetiky a fyziologie však ukazuje, že v homosexuálním chování daleko spíše převažuje biologicky určená složka a nelze jej proto považovat za ovlivnitelné kulturou a výchovou. Tuto domněnku, zdá se, podporuje i velká řada příkladů homosexuálního chování napříč takřka celou živočišnou říší. Vědci se soustředili na zkoumání genetické podmíněnosti i struktury mozku homosexuálů obou pohlaví a zjistili skutečně nečekané věci!
Gayové a geny
Pro odpověď na otázku, zda je homosexuální chování vrozené, bychom se přirozeně nejprve obrátili na vědce, zkoumající dědičné vlastnosti zapsané v DNA a uložené v buněčném jádře, tedy molekulární genetiky. Ti se hledáním „homosexuálního genu“ zabývají již delší dobu. Největším problémem, s nímž si musí poradit teorie o genetické podmíněnosti homosexuality je výtka, že jelikož se homosexuálové většinou nerozmnožují, měly by tyto vlohy postupně z genetického „zásobníku“ lidstva vymizet. Aby se „homosexuální“ geny nějakým způsobem udržely, musí se tedy šířit v ženské linii, a co víc – měly by nějakým způsobem přispívat k tomu, že matka nesoucí takový gen bude úspěšnou šiřitelkou svých genů. Výzkumy, které prováděl Andrea Camperio-Ciani z univerzity v italské Padově se zdají ukazovat, že příbuzní homosexuálů mají často více dětí než lidé, kteří v přízni žádného gaye ani lesbičku nemají. Od genů k tělu je však dlouhá cesta a výzkumníci se proto musí věnovat také zkoumání fyziologie člověka.
Není mozek jako mozek
Abychom zjistili, jak homosexualita skutečně funguje, je třeba provádět i výzkumy ve „velitelském stanu“ těla – v mozku. Tým ze švédského Karolinska Institute pod vedením Ivanky Savicové se věnoval rozsáhlému srovnávání struktury mozku homosexuálních a heterosexuálních lidí a dospěl k poměrně jednoznačným závěrům. „Cílem naší studie bylo ukázat na parametry, které se liší, ale nemohu být změněny prostřednictvím učení či kognitivních procesů,“ říká Savicová. Její tým užíval k výzkumu metod magnetické rezonance a pozitronové emisní topografie a odhalil mezi mozky homosexuálů a heterosexuálů značné rozdíly, které se projevují zejména v oblasti mozkového jádra – amygdaly. Podle Savicové vznikají tyto nápadné asymetrie ještě během prenatálního vývoje či nejpozději v raném dětství a nelze je tedy v žádném případě považovat za výsledek výchovy. Jestliže jste gay, pak jste se prostě gayem narodil, uzavírá celou věc Qazi Rahman, biolog z britské University of London.
Homosexualita a deprese
Máte homosexuálního kamaráda? Většina z nás jistě ano. Možná jste si proto všimli, že právě homosexuálové trpí výkyvy nálad, které jsou jinak typické spíše pro ženy. Studie Ivanky Savicové má pro tento jev vysvětlení. Ukázalo se, že struktury mozku, které jsou zodpovědné za ovládání emocí a nálad, jako je například úzkost či agrese, se u homosexuálních jedinců podobají mozkům opačného pohlaví. Homosexuální muži mají tedy podobně jako ženy větší náklonnost k depresím a změnám nálad, zatímco homosexuální ženy se podobně jako muži snadněji vyladí do bojovné nálady. Je to pro vás překvapivé zjištění?
