Genetické rozbory potvrdily, že naši předci měli ke gorilám až nebezpečně blízko. 
Potvrdilo se, že lidský ,vetřelec´ má nejblíže ke gorilí vši Pthirus gorillae,“ prohlásil nedávno vědec David Reed z Floridské univerzity v USA. Vše se nejspíš odehrálo před 3,3 milionu roků.
Zdědit vši od společného předka by bylo velmi komplikované, protože podle dosud uznávaných poznatků člověk žil spolu s gorilami zhruba před sedmi až devíti miliony let. K předání vší gorilích však došlo před více než 3 miliony let. Tento druh nemá křídla a nemůže skákat, proto se mohou přenášet jen velmi těsným kontaktem.
Spali s mršinami?
Současní představitelé medicíny tvrdí, že se muňky přenášejí výlučně při pohlavním aktu. O tom, že by naši předkové páchali zoofilii, to však stoprocentně nemůže svědčit. „Tak dlouho jsme rozebírali genetické informace muněk, až jsme této hypotéze uvěřili. Tuším, že její závěry jsou stále závažné,“ cituje záznam tiskové konference Davida Reeda dopisovatel Washington Post David Brown. Mimo tělo svého hostitele přežije muňka nanejvýš 24 hodin. To stačí, aby lidé chytili gorilí vši, když se živili gorilími mršinami nebo spali v jejich brlozích. Toto tvrzení potvrzují i někteří současní lékaři, kteří zjistili nákazu tímto obtížným hmyzem i při používání stejného ložního prádla, třeba v hotelích.
Proč je DNA přesná? Nebo nepřesná?
Zjistit genetické informace vši lidské – muňky není složité. Každý tvor na této planetě má odlišný vzorec. Podle odborníků objevujících svět s pomocí odhadů je to něco jako číst detektivku odzadu, případně sledovat kriminální případy, které v americkém seriálu řeší inspektor Columbo. Podle výsledku vědec hledá v minulosti opěrné body. Záhady se samy postupně vyřeší. „Je to jistý druh vědecké naivity. Na posouzení tak jemných detailů a jejich odstínů v genetice není potřeba žádných rčení o sci fi či detektivkách,“ oponuje Reedovi španělský genetik Pedro Robledo.
Exkurze do malého velkého muzea
Jak málo se vědci o výzkum tohoto jednoduchého hmyzu zajímají, naznačuje, že jim může být práce z hlediska etiky nepříjemná. Potvrzuje to například názor Keese Moelikera z rotterdamského přírodovědného muzea. Lidé se snaží tohoto obtížného hmyzu co nejrychleji zbavit, vědci z Rotterdamu ale po vších, zvaných česky muňky, touží. Drobný hmyz, který bývá považován za pohlavně přenosnou infekci, je totiž v jejich obsáhlých sbírkách hojně zastoupen.
„Máme hodně přes 300 000 exemplářů. Většinu z nich nevystavujeme, neznamená to ale, že by o malý a mezi lidmi nepopulární hmyz nebyl vědecký zájem,“ řekl Kees Moeliker.
Muňka – ohrožený druh
Zájem holandských vědců se soustředil na fakt, že v některých částech světa může za úbytek výskytu muněk depilační vosk, který umožňuje odstranit část či většinu ochlupení intimních míst člověka. „Rozsáhlá depilace ochlupení, kterou bylo dříve možné vidět převážně na ženách, je v poslední době oblíbená i mezi muži. To způsobilo snížení možnosti nákazy muňkami mezi ženami a v důsledku i mezi mužskými pacienty. Je ohroženo životní prostředí muněk,“ tvrdí Moeliker.
Aleš Crha
Muňky: Jak nás vidí svět?
Pokud někoho napadneme, snaží se nás velmi rychle zbavit.
Lékaři naši přítomnost (libujeme si v ochlupení, pod paží, ve vousech i v pánské chlupaté hrudi) klasifikují coby přenosnou pohlavní nemoc; její nositelé podléhají ohlašovací povinnosti všech svých intimních partnerů.
Jsme několik milimetrů dlouhé a denně sajeme krev. Bez ní dlouho nepřežijeme.
Při silném napadení je naše samička přichycena ke kořeni chlupu a klade pevně lepící vajíčka (hnidy), které rostou s chlupy.
Proto se nás lidé zbaví jen časově postupnou deratizací.
Náš životní cyklus je poměrně rychlý. Samičky žijí tři týdny, snesou 20–40 vajíček, z nichž se za sedm dní vylíhnou larvy a dospějí do 14 dnů; poté se cyklus opakuje.
Přenášíme se také pokrývkami i pomocí podhlavníků v letadlech.
V současné době jsme na téměř na vyhubení.
