Někdy se o našem století tvrdí, že to bude věk nanotechnologií. Nanotechnologie v mnohém ulehčují náš život, ale vzhledem k tomu, že se jedná o čerstvou záležitost, rizika, která by mohly skrývat, zatím nejsou ještě dostatečně zmapována.
Nejde snad tolik o katastrofické vize, kdy armády malých nanorobotů zdevastují celý svět i život na něm. Tak daleko ještě naše civilizace není a snad nikdy nebude. Ale určité varující signály se už objevují. Nanomateriály se totiž objevují mimo jiné i v potravinářských výrobcích.
Nanotechnologie v potravinách
Organizace Friends of the Earth (Přátelé Země), jak název napovídá, se zabývá ochranou životního prostředí. Ve své čerstvě vydané zprávě tato organizace uvedla, že na trhu Evropské unie zaznamenala více než sto zemědělských produktů, ve kterých jsou nanomateriály obsaženy přímo nebo jsou vyrobeny pomocí nanotechnologií.
Nejde přitom jen o plané bití na poplach, jak se čas od času ze stran zelených aktivistů děje. Podle řady odborníků skutečně nikdo přitom netuší, jak se nanomateriály mohou v lidském organismu projevovat či zda dokonce nemohou škodit.
Špatná informovanost veřejnosti
Friends of Earth upozorňuje na to, že zákazníci vůbec netuší, že v potravině, kterou si právě zakoupili, může vůbec být nějaký nanomateriál. Ostatně jedno sociologické šetření, jehož autory byli vědci z americké Yaleovy univerzity ukázalo, že 53 procent Američanů neslyšelo o nanotechnologiích zhola nic.
Výrobky, obsahující nanomateriály, by sice měly být označeny, ale to daný problém příliš neřeší. Takové upozornění potenciální nebezpečí nanotechnologií neodstraní. Evropská unie byla dále vyzvána, aby přijala přísnější opatření a aby důsledně analyzovala zdravotní rizika, která by nanomateriály mohly přinést.
V USA je výzkumu možné nebezpečnosti nanomateriálů věnována velká pozornost, ročně se do tohoto sektoru vloží desítky milionů dolarů. Evropská unie v tomto ohledu poněkud pokulhává. „Evropané by neměli být vystaveni potenciálně toxickým materiálům, dokud nebudou zavedena jasná pravidla, která zajistí jejich bezpečnost,“ řekla Helen Holderová z Organizace Friends of the Earth. Na starém kontinentu se o výzkum rizik nanotechnologií starají například zajišťovny, což jsou finanční ústavy, u nichž se pojišťují pojišťovny. Chtějí se tak vyhnout pozdějším vysokým nákladům za případná hromadná odškodnění.
Menší než virus
Kde se tedy lze s nanomateriály v potravinovém průmyslu setkat? Využívají se jako potravinové doplňky, najdeme je i v obalech nebo v různých chemikáliích, které současní zemědělci běžně využívají.
Označení nanotechnologie obvykle zahrnuje technologie, které pracují s částicemi, jejichž velikost se měří v nanometrech (nanometr je jedna miliardtina metru). S těmito rozměry se lze setkat u atomů či molekul. Do jednoho nanometru by se za sebou srovnalo deset atomů nejjednoduššího prvku vodíku. Pro srovnání – viry měří od 20 do 300 nanometrů. Nanomateriály se mohou do lidského těla dostat různými cestami, od přímé konzumace po kosmetiku. Nanomateriál se bez problémů do těla dostane skrz kůži a pronikne do živých buněk. A co tam může způsobit, to je zatím ve hvězdách.
O nanotechnologiích toho už víme dost, o jejich vlivu na život zatím minimum. Nejde jen o přímý vliv na živé organismy, ale i na životní prostředí. Co takový nanomateriál dokáže po čase někde na skládce, o tom můžeme mít jen velmi mlhavou představu. Jen další výzkumy ukážou, zda z této strany skutečně hrozí nebezpečí. Vědecká obec se ve své většině zatím přiklání k mírnému varování.
Nanotechnologie a paprika
Taková zkouška pálivosti chilli papriček vlastním jazykem může být doslova pekelná. Navíc každý člověk je vůči této pálivosti jinak odolný – zatímco jednomu tečou slzy z očí, druhý stejné papriky baští jako popcorn v kině. Britský chemik Richard Compton z Oxfordské univerzity vyvinul test pálivosti paprik, při kterém mu výrazně pomáhají nanotechnologie. Uhlíkové nanotrubičky jsou zavedeny do vzorku papriky a tam už samy testují přítomnost látek, které pálivost způsobují. Tyto látky se nazývají kapsaiciny a neplechu v našich ústech způsobují tím, že stimulují receptory nervových zakončení jazyka. Zařízení s nanotrubicemi je pak ponořeno do roztoku etanolu, kde kapsaiciny zoxidují a vytvoří elektrický proud. Čím je proud silnější, tím paprika více pálí. Výsledky se pak zobrazují na počítači a výsledkem je přesná stupnice pálivosti paprik.
Jak přemístit atom
*V sedmdesátých letech minulého století se k americkému inženýrovi Kimu Eriku Drexlerovi dostaly nejnovější genetické objevy, týkající se DNA. To ho inspirovalo k myšlence šikovných miniaturních robůtků, kteří jsou velcí –nebo spíš malí – jako molekuly. V roce 1986 pak Drexler vydává knihu Stroje stvoření, v níž popisuje svět miniaturních „assemblerů“, jak tyto stroje nazývá, které se mají umět samy rozmnožovat, přestavovat, zdokonalovat, opravovat, navzájem komunikovat a skládat ve větší celky.
*Představy některých futuristů spočívají v tom, že do lidského organismu bude vpravena armáda nanorobotů, kteří budou bdít nad jeho dobrým stavem. Poté dokážou opravovat mozkové neurony, zabíjet viry, ničit nádory. Krásný námět pro spisovatele sci-fi. Nanoroboti by se mohli vzbouřit a totálně převrátit lidské tělo a i jeho psychiku.
*Australský spisovatel Greg Egan ve svém Axiomatu varuje před hypotetickou schopností nanostrojů měnit psychiku člověka jednoduchým přepojováním neuronů v mozku. Dokázaly by změnit třeba naší sexuální orientaci, preference, povahu i pocity. A přimět nás uvěřit v cokoli a zapomenout. Takový nanorobot by dokázal udělat z Václava Klause zapřísáhlého zastánce Evropské unie a možná by si na Hradě pak všimli i klimatických změn.
*Americký profesor fyziky, chemie a astronomie Richard Errett Smalley se v roce 2003 nechal slyšet, že podobné technologie lidstvo jen stěží vyvine. Překážky viděl zejména ve výrobě mechanických rukou, které by dovedly manipulovat s pouhými atomy. Ale ouha! Už v roce 1989 společnost IBM pomocí elektronového mikroskopu napsala logo své firmy na niklový plát 35 izolovanými xenonovými atomy.
*Vědci z japonské univerzity v Ósace vyvinuli technologii, která dokáže z povrchu látky vyjmout jediný atom a přemístit jej. A v roce 2007 Japonský národní institut pokročilé průmyslové vědy a technologií (AIST) úspěšně vyvinul nanopotrubí, které umí třídit částice různých látek.
