V loňském roce se doslova strhla smršť objevů týkajících kmenových buněk. Až doposud jsme se museli spokojit jen s lichou nadějí od korejských podvodníků, teď ovšem několik nezávislých týmů prokázalo, že terapie za pomoci všehoschopných buněk, připravených přímo z tkání pacienta, už netrpělivě buší na dveře.
Dobytí embrya
Příslib terapie mnoha chorob, které v současnosti lékaři neumějí nijak řešit, je příčinou neuvěřitelného zájmu vědeckých laboratoří po celém světě. Za posledních pár měsíců se objevilo hned několik studií, které lze považovat za přelomové.
Když v roce 2004 přišel korejský genetik Woo-Suk Hwang s tím, že se mu podařilo za pomoci přenosu jádra z dospělé tělní buňky do vajíčka vytvořit funkční lidské embryo, zdálo se, že medicína díky možnosti přípravy kmenových buněk pokročila o notný kus vpřed. Až do tohoto okamžiku bylo totiž klonování primátů tehdejšími metodami považováno za nemožné. Několik studií nezávisle na sobě ukazovalo, že složitost lidské genetické informace bude pro vědce ještě několik let tvrdým oříškem. Kromě Hwangovy laboratoře se však nikomu dalšímu už úspěch zopakovat nepodařilo. Korejci dokonce tvrdili, že připravili několik linií pravých embryonálních kmenových buněk, nic z toho ale nebyla pravda.
Korejský podvodník
Vše se provalilo ve chvíli, kdy chtěl prestižní vědecký časopis Nature o úspěších korejské laboratoře napsat článek. Začalo to na první pohled jen etickým prohřeškem se zdrojem vajíček, nicméně následné prověrky ukázaly, že si Hwang všechny ty úžasné výsledky s výrobou lidských embryonálních buněk jednoduše vymyslel. Vydržel klamat nejen veřejnost, ale i odborníky dva a půl roku.
Zdá se, že odhalení podvodu bylo impulzem k tomu, aby se genetici po celém světě pustili do řešení příčiny jejich dosavadních neúspěchů. Výsledkem je, že od konce roku 2007 se objevují studie, které popisují, jak připravit kmenové buňky i od primátů, jako na běžícím pásu.
Jak obejít strážce pořádku
Embryonální kmenové buňky mají tu výhodu, že se dokážou proměnit na jakoukoli tkáň těla, a mohou proto sloužit jako zdroj „náhradních součástek“ pro případ, že se něco nepovede. Tím něčím mohou být například Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba, cukrovka, leukémie, ale také třeba poraněná mícha.
Přestože vědci by mohli mít k dispozici velké množství embryí, které reprodukčním centrům zbudou po umělých oplodněních, nejsou buňky z nich prakticky nijak využitelné. Organismus, který dostane tkáň s jinou dědičnou informací, ji bude považovat za vetřelce. Jeho imunitní systém se ji bude snažit zlikvidovat a většinou se mu to také podaří.
K náhradě tkání se tedy hodí jen buňky se stejnou DNA, jakou má i budoucí příjemce. Proto se vědci snaží vytvořit embryo klonováním, tedy metodou, kdy se z vajíčka odstraní jeho původní jádro (ve kterém je většina DNA) a nahradí se jádrem z tělní buňky pacienta. Tento jednoduchý způsob funguje u několika různých savců, primáti se mu však donedávna bránili.
Na opice v rukavičkách
Tým z Oregonského národního centra pro výzkum primátů v americkém Portlandu přistoupil ke klonování s novou metodou. Záměnu jádra vajíčka za jádro tělní buňky provedl u makaka šetrnější metodou. Obvykle vědci postupují tak, že si veškerou DNA obarví, aby ji při odstraňování z vajíčka viděli a nesebrali mu nějakou důležitou součástku, která s jádrem nijak nesouvisí. Barvení přitom může mít negativní dopad na metabolismus buňky. „My jsme k problému přistoupili trochu jinak a obešli jsme se i bez barvení,“ říká jeden z členů týmu, Shoukrat Mitalipov.
Z 278 oplodněných vajíček nakonec genetici dokázali do stadia blastocysty, tedy útvaru o několika desítkách buněk, ze které se odebírají kmenové buňky, „odchovat“ 21 embryí. Úspěšnost 7,5 % se může zdát jako zanedbatelná, pravdou ovšem je, že i tento zlomek byl velkým krokem vpřed. Do cesty se však vzápětí postavila další překážka. Následné pokusy na paviánech prokázaly, že bude zapotřebí vyvinout ještě o něco opatrnější postup, protože oregonská metoda u dalších druhů opic (například paviánů) nefunguje.
Bude se opakovat Korea?
O převratné výsledky se pak letos v lednu postarala kalifornská firma Stemagen. Ta v časopise Stem Cells publikovala studii, podle níž se jí povedlo vytvořit funkční lidské embryo za pomoci přenosu jádra z kožní buňky do vajíčka. Dokonce se jim podařilo z něj připravit i kmenové buňky. Jako důkaz Američané uvedli shodnou genetickou informaci dárců kožních buněk a vzniklých embryonálních buněk. Po zkušenostech z Koreje však není vyloučeno, že se opět jedná jen o podvrh.
Na vylepšení techniky klonování se výrazně podepsal i nejnovější objev českých vědců, který si jako jeden z mála studií našich laboratoří vysloužil i publikaci v prestižní vědeckém časopise Science. Tým pod vedením Josefa Fulky mladšího z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky v Praze přišel na to, že ve správném vývoji embrya sehrává důležitou úlohu jadérko. Dosud se mu nevěnovala příliš velká pozornost, a tak se mohlo stát, že bylo při „amputaci“ jádra poškozeno nebo zcela odstraněno. Fulkův výzkum však prokázal, že jadérko musí ve vajíčku zůstat neporušené a nelze je ani nahradit jadérkem z buňky, která slouží jako dárce jádra. Odhalil tak jednu z pravděpodobných příčin neúspěšnosti klonování u některých druhů.
Návrat k nepohlavnímu rozmnožování
Mezitím se k výrobě lidských embryonálních buněk postavili trochu odlišně genetici z mezinárodní technologické společnosti International Stem Cell Corporation. Ti namísto klonování přiměli vajíčko k partenogenezi, tedy k vytvoření embrya bez nutnosti oplození. Partenogenezí se v přírodě množí mnoho druhů živočichů (například včely), u savců však nic podobného prokázáno nebylo. „Takto vzniklá embrya by se mohla stát zdrojem kmenových buněk pro širší skupinu lidí, kteří jsou si geneticky podobní,“ říká prezident společnosti Jeffrey Janus. Buňky z partenogenetického embrya jsou totiž homozygotní ve všech genech. To znamená, že všechny jejich geny mají dvě stejné varianty, a celá jejich DNA je tak jednodušší než u běžného člověka, který je v mnoha znacích heterozygot (má dvě různé varianty jednoho genu). Díky tomu se u nich vyskytuje i méně variant bílkovin, které dráždí imunitní systém případného příjemce tkáně a provokují jej k agresivním výpadům. Takové tkáně by se proto byly vhodné pro širší skupinu geneticky podobných osob a nemusely by se připravovat přímo ze tkání příjemce.
Embrya, která nejsou embrya
Další nespornou výhodou této metody je skutečnost, že vědci nepřipravují pravá embrya, ze kterých by se mohl narodit člověk, ale přimějí buňky k nestandardnímu vývoji. Odpadají tak etické problémy s tím, že je nutné ukončit existenci zárodku, který už je podle některých filozofií živým člověkem.
Ale jak vlastně genetici donutí lidské vejce k partenogenezi? Ještě před tím, než vajíčko plně uzraje a je připraveno k oplození, se musí zbavit jedné poloviny své genetické informace, aby mohlo přijmout druhou polovinu od spermie. Pak se několikrát množí (KDO??) a při této příležitosti zdvojují svou poloviční sadu chromozomů na dvojnásobek, aby každým dělením nepřišla o další polovinu. Nezralá vajíčka s takto duplikovanou DNA vědci chemicky zmatou a namluví jim, že už se nejen dělila, ale navíc i to, že už jen oplodnila spermie. V důsledku toho vejce začne jednu polovinu své DNA považovat za DNA spermie a myslí si, že je zygota (oplozené vajíčko). Ta se pak několik dní vyvíjí jako normální embryo, než jí dojde, že něco není v pořádku a měla by toho nechat. Vyvinout se do stadia blastocyty, ve kterém se odebírají kmenové buňky, to však stihne.
Kmenové buňky z menstruační krve
O děložní sliznici je už dlouho známo, že obsahuje velké množství kmenových buněk. Výtěr přímo z dělohy by ale vyžadoval operační výkon, a proto je jako zdroj většího množství tkáně nevhodná. Na konci loňského roku však vědci z kansaského Biokomunikačního výzkumného ústavu zjistili, že tyto buňky úspěšně přežívají i v menstruační krvi. Mají přitom všechny hlavní znaky kmenových buněk. Množí se bez předešlé diferenciace, mohou dospět do mnoha různých buněčných typů a na svém povrchu vystavují bílkovinné řetězce, které jsou typické právě pro kmenové buňky. Biologové počítají s tím, že by si ženy mohly v budoucnu nechat izolovat a uchovávat kmenové buňky z menstruační krve pro případ potřeby léčby například po infarktu, cukrovky nebo poranění míchy.
Tři rodiče a nemluvně
Vědci z Newcastelské univerzity představili techniku úpravy embryí, která má předejít některým vážným dědičným nemocím. Většina DNA se nachází v jádru buňky, kde bydlí kolem 22 000 genů. Přesto se najde i 37 genů, které slouží pro provoz buněčných elektráren (mitochondrií) a z provozních důvodů sídlí přímo na místě dění. Tato mitochondriální DNA se dědí výhradně od matky. Pokud tedy matka trpí poruchou některého z oněch 37 mitochondriálních genů, je velmi pravděpodobné, že stejnou chorobou bude trpět i její potomek. Může se přitom jednat o velmi závažná onemocnění, jako je svalová dystrofie nebo poruchy nervového systému.
Řešením této situace by mohla být výměna cytoplazmy oplozeného vajíčka. Lépe řečeno, z nemocného embrya se vezme pouze jádro, a to se přenese do zdravého vajíčka. Výsledný zárodek pak má v podstatě dvě matky (majitelku zdravého vajíčka a majitelku jádra z nemocného embrya) a jednoho otce. Podle výsledků publikovaných zatím pouze na kongresu se Američanům takto podařilo připravit 10 životaschopných embryí. Vzhledem k etickým problémům s manipulací s lidskými embryi však metodu asi v dohledné době nebude možné využívat.
Konec ničení embryí
Připravovat kmenové buňky i bez nutnosti vytvářet embryo bylo až donedávna nedostižným snem. Teď to vypadá, že stačí přidat pár genů a dospělá specializovaná tělní buňka se vrátí do svých „školních“ let, kdy byla ochotná dospět prakticky v jakýkoli buněčný typ organismu (stane se tedy kmenovou buňkou).
Etické problémy s využitím lidských embryí měly za následek, že vědci začali přemýšlet i o metodách tvorby kmenových buněk, které nevyžadují existenci embrya. Podařilo se jim připravit buňky odhodlané přijmout jakoukoli roli v lidském těle prostě tak, že si trochu pohráli s jejich genetickou informací.
Jak restartovat buňku
Klíčovou roli sehrála aktivace tzv. transkripčních faktorů, tedy genů, které dohlížejí na funkci dalších úseků DNA. Pod jejich dozorem se vyrábí mnoho bílkovin, jež mění celkovou funkci buňky. Při správné kombinaci pak buňka restartuje, zapomene vše, co se doposud naučila, a je připravena přijmout jakoukoli novou roli. Vědci takto mohou vytvořit například neurony, které nahradí líné mozkové buňky postižené Alzheimerovou chorobou, dokážou dokonce připravit tkáň, která přemostí porušenou míchu, nebo vypěstovat buňky z Langerhansových ostrůvků ve slinivce, jež produkují inzulin, a léčit s jejich pomocí cukrovku. Pozitivní zprávou je, že v tomto případě se o podvod nejedná, protože k podobnému výsledku se dopracovaly nezávisle na sobě dva různé týmy za pomoci odlišných postupů.
Retrovirový pomocník
Shinya Yamanaka z japonské Kjótské univerzity, tímto způsobem z tkání kůže a kloubního mazu vytvořil buňky velmi podobné embryonálním kmenovým buňkám. „Za pomoci retrovirových vektorů jsme do buněk vnesli 4 geny,“ říká Yamanaka. Tím si ovšem japonský tým zadělal na problémy, které zatím znemožňují využití jeho metody v humánní medicíně.
Retroviry jsou viry, které svou genetickou informaci uchovávají ve formě RNA, ale aby se mohly množit, musí být schopny spolupracovat s DNA hostitele. Proto svoji RNA nejprve přepíšou do DNA a pak ji podstrčí do jádra hostitelské buňky, kde se tváří jako běžná součást jejích „výrobních plánů“. Nic netušící hostitel pak produkuje přesně ty enzymy, které vychytralý virus potřebuje pro své vlastní záměry.
Retroviry nejsou žádnou vzácností a v podstatě se značnou měrou podepsaly na podobě genetické informace všech vyšších forem života. Například u člověka je minimálně 8 % jeho DNA retrovirového původu. Přestože nejznámějším retrovirem planety je zabijácký HIV, ty které se nám natrvalo vloudily do DNA, jsou většinou naprosto neškodné. Můžeme si však tímto způsobem přenášet i vlohy třeba pro zhoubné bujení.
Věda rychlejší než zákon
A právě rakovina je největším strašákem, kterého s sebou vnášení genů za pomoci retrovirů přináší. „Existuje příliš vysoké riziko, že tímto způsobem vytvořené kmenové buňky zapomenou na slušné mravy a začnou se nekontrolovaně množit. Jinými slovy vytvoří nádor,“ říká Yamanaka. „To je také dalším cílem našeho výzkumu. Snažíme se ony čtyři transkripční faktory do buněk dostat i bez pomoci retrovirů. Teď právě testujeme adenoviry, které svůj genetický materiál nevnášejí do DNA hostitele, a tak nehrozí nebezpečí, že tam zpřehází a zaktivují něco, co by neměly.“ Podle jeho slov by se výsledek měl dostavit do tří let, ale nevylučuje, že se to jeho týmu podaří třeba už za půl roku.
Yamanaka se však svého objevu i trochu zalekl. „Pracovali jsme na tom a věřili, že jednoho dne, za dva, za tři roky, se nám to povede. Ale že to bude tak rychle, to nás všechny překvapilo.“ V čem Yamanaka vlastně vidí problém? „Nikdo není na možnosti této nové techniky připraven. Neexistují žádné regulační zákony, a tak by se klidně mohl najít někdo, kdo vytvoří vajíčka a spermie ze shodné tkáně. Teoreticky pak může vajíčko tou spermií i oplodnit a pokusit se takto přivést na svět lidskou bytost, která si bude otcem i matkou zároveň. Klonování lidí je zakázáno, ale na takovýto postup zatím nikdo nemyslel. V podobné šílenosti v současné době vědcům brání jen svědomí,“ naznačuje, jakým způsobem by se objev mohl zneužít.
Americká pojistka
Velmi podobný postup zvolil americký tým, který svou práci publikoval prakticky současně s Japonci. James Thompson z Wisconsinského genomického centra v americkém Madisonu využil buňky z předkožky, do nichž za pomoci viru vnesl také čtyři transkripční faktory. Nebyly to však stejné geny jako u Japonců a chyběl mezi nimi jeden, který je známý svou chutí ponoukat buňky k rakovinnému bujení. Přesto vzhledem k faktu, že také k přenosu využily služeb problematických retrovirů, nejsou takto získané buňky zatím použitelné pro léčbu člověka. Ale i Thompsonův tým se snaží najít alternativní metodu vnášení genů a doufá, že k cíli dospěje v horizontu několika let.
Jediný protein pro záchranu embryí
Zcela jiná situace panuje kolem objevu lékařských technologů z massachusettské firmy Advanced Cell Technology v USA. Ti už minulý rok přišli s tím, že dokáží z embrya „ukrást“ kmenové buňky, aniž by samotný zárodek museli zabít. Metoda však měla mnoho stinných stránek. Na rozdíl od klasického postupu bylo zapotřebí buňky odebírat v časnějším stadiu a pak je nechat na kmenové buňky teprve dozrát. To se dařilo jen s 2% úspěšností. Nehledě na to, že embrya ztrátu buňky stejně nedokázala dlouhodobě přežít.
Na počátku letošního roku se však povedlo většinu problémů vyřešit. „Do misek, kde se vyvíjela embrya, jsme přidali laminin, který se běžně nachází v mezibuněčné hmotě kůže a je zodpovědný za pevnost a pružnost podkoží,“ vysvětluje šéf projektu Robert Lanza. „Díky tomu odebrání buněk přežijí téměř všechna embrya a 35 % takto získaného materiálu dokáže dozrát do kmenových buněk.“ Lanza je také přesvědčený, že laminin zvýší životnost embryí vytvořených přenosem jader z tělních buněk a usnadní tak proces klonování.
Umělé organismy buší na dveře
Na počátku letošního roku si američtí genetici připsali jeden přelomový úspěch. Podařilo se jim jako prvním na světě synteticky připravit kompletní genetickou informaci bakterie. Jednalo se druh Mycoplasma genitailum, která se zabydlela v pohlavních cestách primátů. Nosí si ji s sebou i člověk, ale zatím není známo, co nám soužití s ní vlastně přináší. Vědci si ji vybrali pro jednoduchost genetické informace, patří v tomto ohledu k přeborníkům, ještě donedávna dokonce byla bakterií s nejmenším známým genomem. Jen pro srovnání: Zatímco Mycoplasma genitailum si musí vystačit s 517 geny zapsanými v 600 000 písmenech, lidská DNA je dlouhá kolem 3 miliard znaků a nese 22 000 genů. Úspěch je velkým krokem ke tvorbě umělých organismů na míru, které by mohly sloužit například k syntéze některých látek, nebo ke štěpení odpadů. Kromě jiného by synteticky připravené viry mohly sloužit i k vnášení potřebných genů do lidské DNA bez rizika, že v našich buňkách budou provádět i něco jiného, než k čemu byly určeny.
Stvořitel savčí placenty: virový vetřelec
Po zemi nepobíhá žádný tvor, který by ve své DNA nehostil několik set genů pocházejících od nezvaných hostů, nejčastěji virů. Kromě zcela neškodného balastu a občas nějaké té poruchy však tyto parazitické organismy mají na svědomí i velmi důležité funkce. Jeden z posledních objevů ukazuje, že se viry zasloužily i o savčí placentu. Američtí reprodukční biologové z Glasgowské univerzity se rozhodli, že prověří neškodnost viru s označením enJSRV, kterého si ovce nosí trvale ve své DNA. Zabránili mu v přepisu genů, jež kódují jeho obalové proteiny. Docílili toho tak, že několik řetězců neukleotidů (písmen genetického kódu) „ucpali“ komplementárními (doplňkovými) řetězci. Geny se tedy zablokovaly a nemohly se z nich dál vyrábět potřebné bílkoviny. Následkem bylo, že březím ovcím přestala růst placenta, nebyly schopné zajistit výživu plodu a docházelo k potratům. Virový obal se nějakým způsobem zapojuje do rozvoje určitého typu buněk, který při absenci virových bílkoviny zcela chybí. Bez enJSRV by tedy nebyla ani ovčí placenta.
Kmenové buňky na roztrhání
Objevy z posledních několika měsíců ukazují, k čemu všemu lze kmenové buňky využít. Pokud se podaří najít eticky přijatelný způsob jejich získávání, může se mnoho z doposud nevyléčitelných poruch začít bát o své postavení.
Vědci si od zázračných buněk schopných převtělit se do jakékoli tkáně naše těla slibují léčbu mnoha druhů lidských neduhů. Neurologové v nich vidí konec útrap starých lidí s Parkinsonovou nebo Alzheimerovou chorobou, slibují si že s jejich pomocí dokáží vyléčit poškození po těžkých mrtvicích nebo poraněních páteřní míchy. Chirurgové už se nemohou dočkat postupu, který urychlí hojení komplikovaných zlomenin a hematologové se těší, jak zatočí s některými poruchami krvinek. A poslední měsíce ukazují, že většina jejich snů už by se jim mohla brzy splnit.
S tajnými agenty proti cukrovce
Nejnovější studie ukázala, že kmenové buňky připravené z lidských embryí mohou léčit cukrovku. Genetici z kalifornské firmy Novocel z embryonálních kmenových buněk vypěstovali buňky Langerhansových ostrůvků, které produkují inzulin, a pak je implantovali myším, jež měly tyto buňky nefunkční. Buňky údajně plnily několik měsíců svou funkci a úspěšně regulovaly hladinu krevního cukru. K využití metody v humánní medicíně je však ještě dlouhá cesta. Vědci ještě plně nezvládli postup diferenciace a myším byly dodány jen polotovary, které nefungovaly zcela správně. Pokusné myši navíc tyto buňky neodvrhly pouze z toho důvodu, že se jednalo o speciálně upravená zvířata s nefunkčním imunitním systémem. Proto je zapotřebí nejprve z buněk učinit tajné agenty, aby je obranný systém příjemce nerozpoznal jako cizí vetřelce a neudělal na ně zátah. Toho chtějí vědci dosáhnout za pomoci polymerového povlaku z polyetylenglykolu , který by zakryl povrchové bílkoviny buněk a znemožnil tak jejich identifikaci.
Geneticky modifikované krvinky
Genetici z Whiteheadova ústavu pro biomedicínský výzkum v Massachusetts na konci loňského roku předvedli husarský kousek. Vyléčili myši trpící obdobou lidské dědičné srpkovité anémie za pomoci kmenových buněk. Ty přitom připravili z vlastního ocasu myších pacientů. Srpkovitá anémie má za následek deformaci červených krvinek, které pak nedovedou příliš efektivně rozvážet kyslík. Pacienti jsou anemičtí, mají nedostatek železa v krvi, těžce dýchají, jsou hubení a často umírají velmi mladí. „Do jednoho týdne po aplikaci kmenových buněk se všechny ukazatele zlepšily téměř na normální stav,“ říká šéf výzkumného týmu Rudolf Jaenisch. „Ty myši se prostě vyléčily.“
Kmenové buňky z kožních tkání ocasu vědci připravili za pomoci vnesených genů, které řídí produkci celé kaskády regulačních bílkovin. Těm pak ještě vyměnili nemocné geny zodpovídající za anémii za zdravé a vstříkli je myším do krve.
Lidský tmel na rozbité myší hlavy
Zcela nedávno se vědci přesvědčili, že embryonální kmenové buňky dokážou zacelit i díry v kostech. Američtí vědci z Univerzity Johna Hopkinse nejprve chemicky v laboratoři donutili buňky, aby se přeměnily v buňky kostní dřeně, a pak je vysadili na podpůrnou síťku v otvoru myších lebek. Jednalo se o myši s nefunkčním imunitním systémem, které nemají s podobnými návštěvami žádné „etnické spory“, aby nemohlo dojít k imunitnímu odvržení tkáně. Buňkám pobyt trochu zpříjemnili několika růstovými faktory a dalšími nezbytnými chemikáliemi, a pak už jen čekali, jak záplatování lebek dopadne. Po několika týdnech se rozsáhlý otvor zcela zacelil.
Jak spravit nefunkční paměť
Neurologové z Kalifornské univerzity v Irvine v minulém roce prokázali, že kmenové buňky vstříknuté do myšího mozku se tam dokážou velmi dobře zabydlet a vybudovat si fungující sousedské vztahy. Jejich nejnovější studie zachází ještě dál. „Vše nasvědčuje tomu, že implantované kmenové buňky mohou nahradit poškozené neurony a díky tomu výrazně zlepší paměť i schopnost myšlení,“ říká člen týmu Mathew Blurton-Jones.
Myším vědci nejprve poškodili neurony v hippocampu, spodní části mozku, který je mimo jiné zodpovědný za paměť. Po tomto zásahu hlodavci v porovnání se zdravými vrstevníky doslova propadali u paměťových testů. Ty spočívají v tom, že se myším ponechávají v klecích určité předměty. Později se z klecí odstraní a vrátí se na místo až po nějaké době spolu s dalšími objekty. Zdravá zvířata rozpoznají známé předměty a věnují se jejich prozkoumávání kratší dobu než v případě těch nových. Myši s poškozeným hippocampem v nich nevidí rozdíl a musí si prohlížet všechny předměty stejně dlouho. Po terapii za pomoci kmenových buněk hlodavci v těchto testech vykazovali mnohem lepší výsledky. „Jedná se o první přímý důkaz toho, že kmenové buňky mohou léčit ztrátu některých duševních schopností,“ dodává Blurton-Jones.
Buňky pro šlachy šampionů
Zatímco kmenové buňky v humánní medicíně narážejí na etické i bezpečností potíže, u zvířat už se v léčení začínají využívat. Asi nejslavnější průkopníkem je plnokrevník Greg’s Gold z USA, který v roce 2005 musel pro zranění šlachy přerušit dostihovou kariéru. Utržená šlacha v naprosté většině případů natrvalo ukonči závodění, protože následný srůst není dostatečně pružný a nesnese příliš velkou zátěž. V případě Greg’s Golda se však jeho trenér rozhodl, že zkusí využít kmenové buňky z tukové tkáně na ocase. Po 10 měsících od injekce těchto buněk na místo poranění šlachy začal kůň znovu běhat dostihy a dokonce vyhrávat. Greg’s Gold však není jediný, podobnou léčbu podstoupilo několik tisíc dalších sportovních koní. Podle některých veterinářů však metoda nemá dlouhodobé účinky a pružnost srostlé šlachy se zase rychle ztratí. Důvodem je skutečnost, že kmenové buňky se na místě vpichu nepřetvářejí na nové tkáně, ale jen vytvářejí podmínky pro zánětlivou reakci, která urychluje hojení.
