Známe ji každý – ať se odborně nazývá urina či prostě lidsky moč. Proč ji však mnozí vzletně nazývají „šťáva života“? Dokáže prý úspěšně léčit četné choroby. Tak se zrodila léčebná metoda celostní medicíny zvaná urinoterapie.
Jejím „guru“ je u nás jednoznačně MUDr. Vilma Partyková, která 21 STOLETÍ prozradila: „O urinoterapii jsem se dozvěděla při mém pobytu v Rusku. Dostala jsem se také k ruskému překladu knihy ‚Water of Life‘ anglického léčitele-urinoterapeuta Johna Armstronga, který úspěšně spojil urinoterapii s hladověním. Přivedlo mě to k napsání souboru knih, které využily desetitisíce nemocných a pomohly jim k uzdravení. Mnoho z nich se zbavilo letitých chronických problémů. Základem úspěchu u maligních (zhoubných) onemocnění je začít včas, a nikoli teprve, když je cytostatiky zlikvidován imunitní systém.“
Moderní věda ji má odmítat
Početná je však i skupina odborníků, kteří se urinoterapii posmívají. A jaké mají důvody k odmítavému stanovisku? Podle nich je urinoterapie jednou z poněkud kuriózních metod, která se snaží o vylepšení lidského zdraví v rozporu s poznatky moderní vědy. Jak? Například popíjením tekutiny, která představuje jeden z odpadů našeho těla. V některých urinoterapeutických spisech se objevují zmínky o tom, že příjem dusíkatých látek obsažených v moči může zčásti nahradit konzumaci masa. Není tomu tak, protože tyto látky již naše tělo nedovede dále metabolicky zpracovat – ostatně kdyby tomu tak bylo, nezbavovali bychom se jich. K trávení močoviny je uzpůsoben skot – díky bakteriím žijícím v jeho bachoru, avšak člověk nikoliv. Vedle toho se též setkáváme s argumentem, že v moči jsou přítomny látky nesoucí informační stopy o onemocněních těla a že se proto moč může uplatnit jako jakési univerzální homeopatikum. Toto by byl možná závažný argument, pokud by homeopatické terapeutické principy byly akceptovatelné moderní medicínou založenou na důkazech.
Zastánci mají příklad v přírodě
Vyznavači urinoterapie vše srovnávají se stromem: Na podzim nechá opadat listí, které shnije a přetvoří se na humus. Z toho zase s novým jarem strom získává výživu. V takovém přirozeném obnovitelném systému není žádný odpad.
Urina však není jediná, má mnoho druhů. Podle původu se např. liší novorozenecká, dětská (od dětí ve věku 8 – 10 let), mužská a ženská získaná od dospělých v produktivním věku, urina těhotných žen a stařecká, ba i od dárců. Může být mj. čerstvá, odstátá, stará, ochlazená. Jiné dělení: ranní, denní, večerní, noční. Každý z uvedených poddruhů má prý specifické působení. Není tajemstvím, že výčet zdravotních postižení, která údajně víceméně zdárně ovlivňuje, je delší než Lovosice: mj. šedý a zelený zákal, onemocnění kloubů, křečové žíly, migréna, paradentóza, problémy s tepnami, střevy, žlučníkem, játry, ledvinami i štítnou žlázou, ischemickou chorobou srdeční apod. Šťastlivcům prý vyléčila rakovinu prostaty, prsu, leukémii…
Populární mezi zdravotníky
Příznivců urinoterapie v lékařských a vědeckých kruzích údajně přibývá. MUDr. Partyková se mj. zúčastnila III. světového urinoterapeutického kongresu, který se konal roku 2003 v brazilském městě Belo Horizonte. Upřesnila: „Mezi
650 účastníky ze 43 zemí všech kontinentů byla polovina lékařů. Další
velmi početnou skupinou byly zdravotní sestry, ze všech zemí Latinské Ameriky. Urinoterapie se stává běžnou léčebnou a preventivní praxí…. V Mexiku a Japonsku je součástí studia na lékařských fakultách. V těchto zemích a v Koreji je také několik klinik s urinoterapeutickou léčbou. V Koreji a Japonsku pokročil výzkum aplikací uriny při postižení AIDS a SARS.“
Jak to vidí 21. STOLETÍ?
Není zcela jasné, odkud se na scéně naší alternativní medicíny urinoterapie objevila. Možná pod vlivem ruského lidového léčitelství, snad našich dávných lidových receptů – doporučovalo se mj. dávat na bolavý krk plenu namočenou v moči.
Zastánci urinoterapie se pro 21. STOLETÍ shodli, že nejlepším místem aplikace moči je pokožka, protože přes kůži může urina ovlivnit celý organismus. Celkově očistí tělo, doplní minerály a stopové prvky, léčí kožní onemocnění, omlazuje organismus, ba poslouží i jako kosmetický prostředek. Takové tvrzení však není po chuti mnoha pochybovačům. Pokud i vy máte poněkud jiný názor, možná se shodnete s renomovaným biofyzikem prof. RNDr.Vojtěchem Mornsteinem, CSc., jenž 21. STOLETÍ řekl: „Podle mého názoru urinoterapie není ničím jiným než jednou z okrajových podivností alternativní medicíny. Proti gustu ovšem žádný dišputát, jak říkávala moje babička.“
Více se dozvíte:
J.Heřt, Č. Zlatník: Věda kontra iracionalita, nakl.Věra Nosková, 2008
H. Höting: Velká kniha urinoterapie: Urina – šťáva života, Fontána 2003
V. Partyková: Urinoterapie a nemoci, Impuls 2002
V. Partyková: Urinoterapie očima lékaře, Start 1997
J. Cingroš: Urinoterapie, Start, 1996
PRO
MUDr. Vilma Partyková,
hlavní propagátorka urinoterapie v ČR
Spojením dvou netradičních léčebných metod – urinoterapie a hladovění se mi podařilo u řady lidí zastavit zhoubné bujení. Je smutné, že tyto metody nemají v České republice žádnou podporu. Ba naopak, když se pacient u lékaře přizná, že se léčí netradičně, bývá perzekvován a vyloučen z evidence. Nešetrný přístup a potírání netradičních léčebných metod má značný ekonomický dopad. Nám vždy uniká světové dění. Když Asie, Afrika a Jižní Amerika věnuje urinoterapii velkou pozornost, urinoterapie se dostává na vědecké stoly a do škol, my známe pouze odsudky. My jsme přece civilizovaní a urina – moč je špinavý odpad. Vědí ti, kdo to tvrdí, kde a jak vzniká, že je to ultrafiltrát krevní plazmy a že je urina sterilní? Že obsahuje látky, které tělo vyloučí, protože je nechce energeticky náročně skladovat, jelikož je momentálně nepotřebuje? Že tyto látky náš organismus dokáže bez energetických nároků na jejich zpracování využít při opětném použití?
PROTI:
Prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc.,
Biofyzikální ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Moč vzniká v ledvinách, a to jako důsledek poměrně složitého filtračního a resorpčního procesu. Ledviny vytvoří filtrací krve několik desítek litrů takzvané primární moči za den, která obsahuje vedle odpadních látek i látky pro tělo užitečné – například glukózu nebo některé minerálie, jak se nepřesně říká anorganickým iontům, které máme v tělesných tekutinách. S vynaložením velkého množství chemické energie se pak tyto látky zase vracejí zpět do krevního oběhu. Činnost ledvin je složitě regulována fyzikálně-chemickými a hormonálními mechanismy.
Nabízí se vcelku logická otázka, proč by se mělo do těla vracet to, co z něj bylo s takovým úsilím vyloučeno. Látky obsažené v moči vlastní či cizí nás většinou neohrožují (pokud jde o produkt zdravého člověka), ale nemohou mu také žádným způsobem prospět.
Nebyl jen sedlák s ostrou kosou
Venkovští pamětníci dosvědčují, že mnohý z nich zažil palčivě bolestivou chvíli, když se při kosení poranil kosou či srpem. Znali prý první pomoc – ránu ihned vydesinfikovali vlastní močí. Byla zadarmo, kdykoli a kdekoli po ruce!
Tuto preventivní a léčebnou metodu prý používá lidstvo odnepaměti. První písemné zprávy jsou staré 3500 – 5000 let a pocházejí z Indie (traktát o léčbě močí Šivambukvalpa). Také z babylónských záznamů o lékařství (2. tisíciletí př. n. l.). vyplývá, že se urinou zabývali. Urinoterapie se podle jejich zastánců používá na všech kontinentech. Její rozmach v Evropě byl v 19. století a v první polovině 20. století, do objevení antibiotik, která urinoterapii odsunula do pozadí.
Výzkumem uriny, která ničí mj. viry jak na běžícím pásu, se zabývají vědci v Evropě, USA, v Indii, Japonsku, Austrálii. Extrakty z uriny jsou součástí léků, léčebných mastí a kosmetických přípravků. Zastánci tvrdí: Dnes, kdy svět je přechemizován a lidské zdraví trpí přemírou vedlejších účinků chemických léčebných preparátů, se prý tato čistě přírodní metoda znovu těší zájmu lékařů a hlavně pacientů.
ČTENÁŘSKÁ ANKETA Z INTERNETOVÉHO VYDÁNÍ 21. STOLETÍ
Urinoterapie jako alternativní léčebný směr užívající léčivých sil moči (uriny) je:
1. Omylem přežívajícím z dávné minulosti – 21%
2. Důkazem klamání důvěřivých lidí – 15%
3. Jevem odporujícím vědeckým zákonitostem – 16%
4. Normálním jevem, mnohokrát ověřeným v praxí – 23%
5. Nemám dostatek informací – 25%
