Věnuje se jejímu vzniku, struktuře, složení, vývoji (včetně vývoje organismů) a poznávání procesů, které vytvářejí dnešní podobu. Náležejí k ní i následující pojmy:
Absolutní věk – období, které uplynulo od vzniku určité geologické formace. Spolehlivé určení tohoto věku umožnilo využití radioaktivity. Nejlépe slouží metody založené na přirozeném radioaktivním rozpadu izotopů některých prvků (uran, rubidium, draslík.)
Bahenní sopka – útvar vzniklý na místech výstupu plynů nebo vodních par z jílovitých či bahnitých půd. Připomíná pravé sopky; vyskytuje se v sopečných oblastech jako horké (často zakalené a zabahněné) prameny. Bahno je zbarveno žlutě, červeně, červenohnědě až černě od oxidů železa a manganu.
Černé uhlí – kamenné uhlí s nízkým obsahem vody (narozdíl od hnědého uhlí), podstatně vyšší výhřevností a nižším obsahem prchavých látek. Podle jejich množství a koksovatelnosti se dělí mj. na plamenné, plynové (pro výrobu svítiplynu), mastné (na koks pro hutě).
Delta – plochý náplav při ústí řek do jezera či moře. Má přibližně tvar trojúhelníku. Vzniká pokud není ukládaný materiál ve větší míře zaplaven přílivem či vodními proudy. Podle tvaru jsou delty vyplněné(vyplňují např. zálivy) a výběhové (vybíhající před pobřežní linii).
Elektrické pole Země – přirozené elektrické pole, které se projevuje v tuhém zemském tělesu, v mořích, atmosféře i magnetosféře (část kosmického prostoru kolem Země, kde geomagnetické pole výrazně ovlivňuje pohyb nabitých částic a šíření elektromagnetických vln).
Fosilie (zkameněliny) – zbytek či původní otisk odumřelého organismu zachovaný v sedimentu (usazenině). Nejčastěji se jedná o různé tvrdé části těl (schránky, kosti, zuby.) V jemnozrnných sedimentech se mohou zachovat i otisky měkkých částí těl. Souhrn procesů přeměňujících organické zbytky na fosilie se nazývá fosilizace (zkamenění).
Globus – zmenšený model astronomického tělesa. Nemusí přibližovat jen Zemi, ale třeba i Měsíc (měsíční g.) aj. Zemský g. obyčejně zobrazuje zemský povrch v měřítkách 1: 30 milionům až 12 : 80 milionům. Známe různé druhy globusů Země – plastický, politický, fyziogeografický aj. První globus zobrazující naši plantu vytvořil Kratés z Malosu (150. l. př. n.l.), novověký německý geograf M .Beheim r. 1492. Až do konce 18. stol. se globus používal při mořeplavbě. Dnes slouží hlavně názornému vyučování geografie.
Hypotermální vody –vlažné vody, jejichž název odvozen z řečtiny (thermé = teplo).. V lázeňství mají teplotou 20 – 30 °C a léčivé účinky; proto u nich vznikala léčebná centra. Známe též hypertermální vody, které vyvěrají z velkých hloubek; teplota přesahuje°50 °C. Vedle lázeňských účelů (po ochlazení) se mj. využívaly k vytápění skleníků aj.)
Chemické zvětrávání – rozklad hornin spojený se změnou chemického složení minerálů tvořících horninu; přičemž vznikají nové minerály. Důležitý je vliv kyslíku, vody, CO2, organických kyselin, humusových látek a mikroorganismů. Druhy chem. zvětrávání: oxidace, koroze, hydrolýza, hydratace apod. Vliv má teplota a vlhkost; např. v horkých a vlhých půdách tropických oblastí je rychlost chemických reakcí 20x větší než v chladných půdách arktických.
Impakt – dopad kosmického tělesa na povrch planety či Měsíce. Nárazem vzniká impaktní kráter. Původní horniny v místě dopadu jsou tepelně i tlakově postiženy (šoková metamorfóza). V důsledku toho vznikají nové horniny, tzv. impaktity, které obsahuj specifické minerály (jadeit, coesit aj).
Jádro zemské – nejvnitřnější součást zemského tělesa, jeho vnitřní (pevná) část zasahuje cca 6370 km pod zemský povrch.Je složeno především z krystalického železa, pak niklu (asi i kobaltu), v průměru měří cca 2400 km, žár cca 5000 – 6300 °C..Vnitřní jádro je jednou z částí tzv. dynama, které pohání magnetické pole planety. Vědci z amerických univerzit Columbia a University of Illinois nedávno v časopisu Science publikovali názor, že jádro se točí rychleji než zbytek naší planety – ročně cca o čtvrtinu až polovinu stupně, tedy rychleji o 0, 009 sekundy
Kontinentální drift (angl. drift= hnát) – putování pevnin, změna polohy kontinentů horizontálním posunem. Na počátku této teorie stál německý učenec Alfred Wegener, jenž roku 1912 vyslovil domněnku, že počátkem prvohor kontinenty tvořily jedinou prapevninu zvanou Pangea. Důkazem příbuznosti mají být podobnosti západního pobřeží Evropy a Afriky i východního pobřeží Ameriky. Pangea se postupně roztrhala a kontinenty se od sebe vzdalují. (Každý představuje jakousi pomalu plující maxiloď.) Tím se zabývá mj. mořská geologie (viz).
Láva – roztavený horninový materiál neboli magma vystupující sopečnými jícny nebo podél zlomů či prasklin a rozlévající se po povrchu. Teplota lávy je cca 700 – 1200°C a například stříbro taje už při 960,5°C. Při zvlášť silné explozi vulkánu je láva vymrštěna do vzduchu v podobě tzv. sopečných bomb. Jindy jen vytéká z kráteru v podobě lávových proudů, jejichž povrch rychle tuhne.
Mořská geologie – odvětví geologie, které se věnuje studiu geologické stavby a vývoje zemské kůry tvořící dno moří a oceánů. Výzkum mořského dna zahájila anglická oceánografická expedice na lodi Challenger (1872 – 1876).
Nerostné suroviny – všechny plynné, kapalné i tuhé části zemské kůry (viz), které se dají hospodářsky využít. Některé lze používat bez úpravy, v přírodním stavu, jiné až po technologické úpravě.Hledáním nových zásob nerostných surovin a hodnocením z hlediska těžby se zabývá ložisková geologie.
Oceánologie (oceánografie) – nauka o světovém oceánu anebo moři jako části hydrosféry. Zkoumá fyzikální, chemické, geologické a biologické procesy v moři a rozmanité vzájemné vztahy mezi nimi. Zajímá se i o strukturu oceánu, transformaci a přeměnu látek a energie apod.
Pluton – obrovské hlubinné těleso magmatického původu. Tato tělesa, která mají rozdílné tvary (kopulovité, okrouhlé, nálevkovité aj.) vnikají do okolních hornin.
Ropa – zemní olej, kapalná směs uhlovodíků. Nechybějí rozmanité barevné odstíny (lehké ropy světlé, těžké tmavé), složky s obsahem kyslíku, dusíku a síry.Ropa vznikla anaerobním (bez kyslíku) rozkladem planktonních organismů (rostlinných, živočišných) – zejména v mořském prostředí.
Slapy Země – periodické deformace tuhé Země, jejích vodních i vzdušných mas, vyvolané přitažlivými silami nebeských těles (hlavně Měsíce, méně Slunce). Typickým projevem na mořích i oceánech je příliv a odliv. (Rozdíly výšky vodní hladiny mezi přílivem a odlivem na širém moři dosahují maximálně 2 metry, ovšem na pobřeží až 18 m!) .
Šok – v geologické terminologii souhrn účinků dopadu kosmického tělesa (viz impakt). Projevuje se šokovým zuhelnatěním tavenin a metamorfózou za současného vzniku šokových minerálů.
Tabulová (stolová) hora – izolovaná, vyvýšená plošina nebo hora; její vrchol tvoří vodorovná či jen málo skloněná poloha odolné horniny. Charakterizují ji strmé svahy, vzniká hloubkovou erozí vodních toků ve vodorovně uložených vrstvách. Podmořská tabulová hora se nazývá guyot. Někdy je vysoká až 2000 m; ploché temeno vzniká erozí při mořské hladině.
Uhlí – hořlavý sediment, který vznikl akumulací rostlinných zbytků a jejich různě pokročilou přeměnou – tzv. prouhelněním. Při něm postupně roste obsah uhlíku – C, za snížení obsahu vodíku a kyslíku. Základní druhy uhlí: rašelina (obsahuje asi 55 % C), hnědé uhlí(70 -75 %), černé uhlí (72 – 92 %;viz) , antracit (nad 92 % C).
Vádí – údolí s občasným tokem, typické pro polopouštní a pouštní oblasti. Jeho výplní bývají nejčastěji štěrky a písky.
Wolfram (W) – velmi důležitý (i strategicky, navíc vzácný) kov vázaný na granitoidy. Vylučuje se za vysokých teplot v ložiskách, která jsou především v Asii (Čína, Korea apod.). Hlavním minerálem je wolframit.
Xenotermální ložiska – vznikla za relativně vysokých teplot a poměrně nízkých tlaků.
Yazoo (čti: jezú) – ústí vodní pobočky zavlečené směrem po proudu hlavního toku. Vzniká mohutnou akumulací silného hlavního toku v nivě (rovinné údolní dno).
Žíla –deskovité těleso tvořené minerálními substancemi, které vnikly do pukliny nebo systému puklin – většinou v genetické souvislosti s magmatickou činností (erupce vulkánu) – výjimkou jsou např. kalcitové žíly ve vápencích.
Více se dozvíte:
J. Činčura a kol.: Encyklopédia Zeme, Obzor- Bratislava
J. Petránek: Malá encyklopedie geologie, nakl. JIH České Budějovice
Ch.W. Finke: The Encyclopedia of Applied Geology. Mc Graw-Hill London
J. Svoboda a kol.: Encyklopedický slovník geologický (2 díly), ACADEMIA
