Nové vědecké poznatky ukazují, že lidoopové mají k nám – lidem mnohem blíž, než se zdálo. Prokazují smysl pro humor, používají vědomě nástroje a dokážou chodit po dvou zadních končetinách. Potvrdil to kongres Evropské federace primatologů, který se v září 2007 konal v Praze.
Ovšem mnohá překvapení nám nabízejí i jiné živočišné druhy; mnohdy jim můžeme jen tiše závidět.
Nejen my chodíme po dvou nohou
Na zmíněném pražském kongresu odborníci mohli říci, že bádání zas o něco blíž posunula opici k člověku. Nebo naopak – člověka k opici?
Velkou úlohu při přípravě jednání sehráli manželé Marina a Václav Vančatovi – mezinárodně uznávaní znalci primátů.
Kdo patří mezi primáty? Poloopice (například lemuři), opice a lidoopové – včetně člověka. Primatologové však člověka do svého přímého bádání obvykle nezahrnují. „Ještě Darwinova teorie říkala: člověk se pozná například podle toho, že chodí po dvou a užívá nástroje,“ upřesnil doc. RNDr. Václav Vančata, CSc., vedoucí Antropologického oddělení Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Upozornil však: „Ovšem opice umějí totéž – jít po dvou a zhotovit nástroje.“
Badatelé pozorovali, že lidoopi v přírodě si nástroje zhotovují podle aktuální potřeby: Šimpanzi si záměrně opatřují dlouhé hůlky, které strkají do mohutných termitišť, aby vylákali ven termity – svoji lahůdku. Potomky to učí matka – oloupe z větvičky kůru a roztřepá její konec. Zasune ho do termitiště a tak na něm vytáhne množství termitů. Klacík protáhne mezi zuby a potravu spolyká. V západní Africe se mezi zvířaty velice rozšířilo umění používat „kladivo“: Samice mláďatům pomohou najít vhodný kámen a pak jim vedou ruce tak, aby rozlouskla ořech. Jindy zase vhodnými holemi srážejí trsy banánů, ke kterým by se jinak nedostali. Není to jen specialita primátů. Např. v „posledním zemském ráji“ zvaném Galapágy tamější pěnkavy používají trny kaktusů či dokonce malé větvičky, aby šikovně vydolovaly ze štěrbin ukrytý hmyz!
Znají radost i smutek
„Dnes víme, že šimpanz, který je stavbou kostí člověku nejvíc podobný, dokáže
krátkodobě chodit po zadních končetinách. I gorila ujde po dvou nohou kratší
vzdálenost,“ dozvěděli jsme se od Mgr. Mariny Vančatové – vedoucí laboratoře mezidruhové komunikace na Katedře antropologie Fakulty humanitních studií UK v Praze. A nejen to. „Lidoopi mají také smysl pro humor a smějí se.
Šimpanzi při tom vydávají vlastně téměř stejné zvuky jako lidé.“ Na druhé straně se ví, že opice projeví smutek třeba nad ztrátou partnera.
Proto účastníci pražského přelomového kongresu používali odborné termíny jako „kulturní tradice lidoopů“ či „kultura lidoopů“. Chápejme to však v širším významu jako „souhrn dovedností a tradic.“ Nejnovější výzkumy totiž dokazují, že nové generace primátů mnohé znalosti nedědí, ale učí se od rodičů a starších. Mláďata např. sledují, jak se vyrábějí nástroje. Důležitý je i způsob lovu v tlupě, kterým se liší reprezentanti stejného druhu primátů od svých příbuzných ve vzájemně vzdálených oblastech.
Mgr. Marina Vančatová to ukázala názorně: „Lidoopi loví kořist, obvykle menší opice. Lovci si rozdělí role, nadhánějí si kořist. A pak, na konci lovu, vůdčí jedinec spravedlivě rozdělí kořist. Může to však být i jinak: silnější jedinci se zmocní celé kořisti!“
Stále více se ukazuje, že mnohá zvířata se řídí nepsanými etickými zákony. Zvláště primáti rozlišují mezi dobrem a zlem, cizí jim není pocit sympatie či naopak antipatie, smutek i radost. Dokážou abstrahovat, mají dobrou paměť – někdy se chovají lépe než mnozí lidé!
Světovou pozornost vzbudila gorilí samice Binti Jua ze zoo v americkém Brookfieldu. Tam se tříletý chlapeček zřítil do pětimetrového příkopu, který ohraničoval volný výběh místních lidoopů. Binti, ačkoli na zádech nesla vlastní sedmnáctiměsíční dcerku Koollu, za ním rychle sešplhala. Těžce zraněné děcko vzala do náručí a odnášela ke vchodu do opičího pavilonu, kde ho předala ošetřovatelům. Přitom stačila lidské dítě bránit před možným útokem šesti statných goril.
Pro opice i jiné lidoopy bývá velmi důležité vzájemné čištění, probírání srsti. Podle názoru vědců přispívá k udržení skupiny, ale také slouží jako usmiřovací prostředek či pomáhá vytvořit přátelství mezi cizími jedinci.
Překvapil nejen jeden gen
Pračlověk – náš praprapředek v šerověku překročil historický práh do nové epochy, když poprvé vědomě sebral vhodný kámen, aby ho obrousil a vytvořil zbraň.
Počátkem února 2001 zveřejnil britský vědecký časopis Nature na svých internetových stránkách výsledky mezinárodního projektu Human-Genome-Projekt (HGP). Odborníci vytvořili přesnou genovou mapu a popsali způsob fungování mnoha genů. Jejich počet u člověka odhadli na 26 – 39 tisíc, přičemž původní předpoklad osciloval až mezi 100 000 – 140 000 geny.Každý z nás má 99, 99 % svých dědičných znaků shodných s ostatními lidmi. Ke stejným výsledkům dospěli američtí badatelé, jak to potvrdili v americkém odborném magazínu Science. Tak „pán tvorstva“ má jen dvakrát více genů než jednoduchý červ pyšnící se 18 000 geny!
Pro mnohé bylo až šokem, když vědci z USA porovnali geny univerzitního profesora s geny lidoopa. Obě sady genů totiž byly z 98, 4 % identické! Americký genetik Ed McConkey to komentoval: „V této nepatrné odchylce ve výši 1,6 procenta se skrývá tajemství toho, co člověka dělá člověkem – od vzpřímené chůze až po tvorbu poezie.“
Tím však lavina překvapení nekončila: Německý odborník Ernst Meckelburg prozradil: „Počítačová tomografie goril ukázala, že oblasti mozku, které jsou u člověka odpovědné za vědomé vjemy, reprodukování pocitů a zpracovávání zkušeností, se nacházejí rovněž v mozcích primátů. Pokud by byly dostatečně trénovány, mohlo by se dospět k tomu, že by opice získaly úžasné řečové a myšlenkové schopnosti.“
Učenliví lidoopové se po určitém čase sami poznají v zrcadle či na monitoru. Podle nedávných zjištění disponují slovní zásobou tvořenou asi 600 zvuky! Copak by nám asi sdělili, kdybychom si vzájemně rozuměli?!
Tajemný delfín je intelektuálem moří
Při pomoci lidem v nouzi nemají primát jen primáti, konkrétně opice. Velice se tím proslavili i delfíni. Na širém moři zachránili mnoho nešťastníků – třeba ze ztroskotaných lodí.
Dokonce je mnohdy ubránili před útokem dychtivých žraločích tlam vyzbrojených ostrými zuby. Tradice je velice dlouhá – objevuje se v záznamech už po staletí. Kronikáři starověku delfíny označovali za posvátné tvory.
Téměř 70 delfíních druhů osídlilo vodní živel všech oceánů a moří. Některé sladkovodní druhy najdeme i v řekách jako Amazonka, Orinoko, Indus, Jang- c‘ – tiang.
Jsou vždy ve střehu!
Savci žijící ve vodě se musejí pravidelně nadechovat venkovního vzduchu, jinak by se utopili. Proto spí jen jednou polovinou mozku, zatímco druhá zůstává bdělá a rozhoduje o tom, kdy se mohutné tělo vynoří a nadýchne dýchacím otvorem na vrcholu hlavy. (Před ponorem se jeho záklopky uzavřou.)
O delfínech – zvláště delfínu skákavém (Tursiops truncatus) – se tvrdí, že jsou nejinteligentnějšími živočichy na Zemi. Ve 20. století se tak zrodil i nový vědní obor – delfinologie. Vědce přítulná zvířata zaujala zejména ze dvou důvodů. Prvním byl skoro dokonalý hydrodynamický tvar až tunového těla, které rychle pluje ( 20 – 40 km/hod) a navíc se silou 1000 koňských sil křepce vymršťuje nad hladinu. Toho si všimli i zástupci armády, kteří ho chtěli využít při konstrukci torpéd i ladnějšího tvaru ponorek. Delfíny naučili upevňovat trhaviny pod cizí lodě.
Nejdůležitější však je vysoké IQ delfínů. Mnoho vědců dává do přímé souvislosti inteligenci a mentální schopnosti s velikostí mozku. Tady by lidé prohráli: Průměrná hmotnost mozku dospělého člověka je 1450 g, delfína skákavého 1 700 g. Nelze však brát v úvahu jen velikost mozku, která bývá v relaci s velikostí jeho majitele. Vždyť vorvaň se chlubí 9 200 g, velryba myšok 7 200 g a slon 6 075 g. Nejdůležitější je hustota nervových buněk (neuronů) a tudíž i složitost mozkové kůry. Normální lidský mozek obsahuje asi 13 miliard vzájemně spojených neuronů a 65 miliard neuroglií – výplňové buněčné tkáně nervové soustavy. Tady si člověk s delfínem mohou podat ruku a ploutev, mají shodné parametry. V kůře delfíního mozku je rýh, brázd a závitů dokonce víc než v kůře lidské! Tvarem mozek delfína připomíná dvě boxerské rukavice ležící vedle sebe – je tedy kulatější než to, co nosíme v hlavě my.
Vědci potřebují počítač
Člověk je na delfína, který může být dlouhý až čtyři metry, krátký nejen délkou těla, ale přeneseně i mnoha jinými přednostmi. Už jen komunikace mezi delfíny, kteří pískají, zůstává pro delfínology dosud záhadou – také proto, že někdy využívají i pásem, které běžný lidský sluch nezachytí. Vnímají zvuky až do 150 000 hertzů (Hz), sami pak dokážou vydávat tóny až 120 000 Hz. Nabízejí dva základní typy – pískavé tóny a sérii klapavých, rychle se opakujících zvukových signálů.
Samci hvízdají nebo občas zpívají, aby upozornili ostatní na blížící se hrozbu. Jindy tak v období namlouvání lákají samičky. Matky po narození malého delfína pískají celý den, aby si potomek zvykl na jejich hlas. Badatelé se již přes 30 let snaží vypátrat, zda tito vodní tvorové užívají něco podobného lidské řeči. Delfíni svoji inteligenci a přání komunikovat s lidmi vyjadřují i napodobováním lidského hlasu, kdy některá slova bez problému opakují. Jisté je, že jejich sonarový systém, kdy se při tzv. echolokaci vysílané zvuky (frekvence 250 – 280 Hz) odrážejí od překážky a vracejí zpět, mají delfíni kvalitnější než netopýří. Získané zvuky vyvinutý mozek analyzuje a umožňuje díky akustickému obrazu předmětu zjistit třeba hejna ryb vzdálených až stovky metrů. Sami delfíni často vytvářejí skupiny (stáda), někdy až o tisících jedincích. (Uprostřed vždy plují kvůli bezpečnosti samice.)
Větší úspěchy experti mají v poznávání jiných náležitostí. Zasloužili se o to i vědci z Ústavu pro výzkum komunikace, který sídlí na Panenských ostrovech. Výzkumný tým, který vedl americký neurofyziolog dr. John C. Lilly nestačil rychlosti delfíního mozku, takže si musel vzít na pomoc počítač. Kurátor mořského akvária v jihoafrickém Port Elizabeth Colin Tailor se domnívá, že mozek delfína je v porovnání s lidským šestkrát rychlejší. Zatím nemá jasno, zda také dokáže uložit stejné množství informací.
Umějí si pomáhat
Ještě více praktických zkušeností pochází ze sociálního chování, někdy až sebeobětování, delfínů. Již zmíněný dr. Lilly popsal případ, který sledoval na vlastní oči: „Mladý delfín se vzdálil z dohledu své skupiny a byl napaden třemi žraloky najednou. Okamžitě vyslal určitý počet nouzových signálů, vyrážel ze sebe krátké dvojité pískavé zvuky. První část tohoto tónu byla vysoká, v druhé polovině půltón prudce klesal. Signál měl zarážející účinek. Více než dvacet delfínů, kteří spolu právě ‚diskutovali‘ okamžitě přerušilo zábavu. Okamžik panovalo hrobové ticho. Pak zvířata vyrazila asi sedmdesátikilometrovou rychlostí k místu přepadení. Přímo z chodu zaútočili delfíní samci na překvapené žraloky a za okamžik se již bezvládná žraločí těla snášela na mořské dno. Samice mezitím spěchaly ke zle poraněnému delfínovi, který se vlastními silami nedokázal dostat k hladině. Dvě ze samic ho podepřely ploutvemi a vynesly na hladinu, kde se konečně mohl nadechnout. Zvířata se při citlivém manévru dorozumívala pískavými signály. Jsou známy případy, kdy byl zraněný delfín takto nadnášen střídajícími se druhy nad vodou nepřetržitě dva týdny, dokud nebyl sám schopen pohybu.“
Slouží nejen u námořnictva
Vycvičení delfíni už nejsou jen ozdobou delfinárií. Překvapující lehkost, s jakou se učí, se využívá třeba na podmořských stavbách. Mnohem rychleji než potápěči přepravují informací mezi loděmi na hladině a pracovníky na dně. Americké vojenské námořnictvo je nedávno při výzkumu Sealab využívalo k zajištění spojení povrchových a podmořských stanic. Osvědčili se i jako osobní strážci potápěčů. V případě nouze spěšně vynesou z hlubin postiženého člověka.
Jinde cílevědomě (podobně jako delfínovci) nahánějí rybářům do sítě bohaté úlovky ryb. Na Floridě, v Mexiku ale i jinde, se delfíni výborně osvědčují jako psychoterapeuti, léčící zejména děti, ke kterým mají velmi přátelský vztah. Při kontaktech získávají dětští pacienti sebedůvěru, uvolňují se a soustřeďují. Delfíni perfektně napodobují jak jiné vodní tvory (třeba tuleně), tak i osoby pohybující se poblíž jejich bazénů – potřásání hlavou, úklony apod.
V USA, Austrálii, Japonsku, Francii i jinde slaví úspěchy podmořské cirkusy, kde bývá hlavní hvězdou delfín skákavý, někde i příbuzná pravých delfínů – dravá pětimetrová kosatka vážící až 2,5 tuny.
Není to líbivá nadsázka. Italský psychiatr G. Pirelli nyní dospěl k závěru: „Mozek delfínů dosáhl takového stupně centralizace, který daleko předčí mozek lidský. Výsadní postavení člověka mezi savci je stále pochybnější!“
Chobotnice dokážou více
Mnohý čtenář měl čest setkat se s chobotnicí – nejen na talíři u moře. Vědci těchto tvorů objevili na 750 druhů – některé malé jak padesátník, jiné by rosolovitým tělem s bradavičnatými chapadly zakryly autobus.
Tělo osmiramenných chobotnic či desetiramenných kalmarů nemá kosti ani klouby. Nejspíš proto se zrodilo tvrzení „ Žádné kosti – žádný rozum!“ a chobotnice se mylně řadily k jejich blízkým příbuzným – „přihlouplým“ hlemýžďům. Výzkumy dokazují, že není zcela pravdivé.
Hlavonožci nemají hlavu na ozdobu
Podivní hlavonožci (Cephalopoda) ve vodním živlu planety pobývají už 550 milionů let. Výzkumníci je označují za úspěšný evoluční model s podivnými duchovními vlohami. Američtí i kanadští badatelé jim jednoznačně přisuzují vysokou inteligenci a rozumové schopnosti.
Jsou velmi zvědaví, s čímž dost souvisí jejich dotěrnost. Pozorování dokázalo, že bývají nemálo zruční a nápadití – zejména při obstarávání potravy. Jejich laskominou se staly mušle. Do jejich vápencového pancíře navrtají otvor tvrdými čelistmi. Potom do bezbranného sousta vstřiknou jed ze slinných žláz. Jindy se spokojí s tím, že ochrannou slupku prostě rozbijí silou.
O jejich inteligenci se přesvědčili udivení italští neurobiologové při testování v Neapolském zálivu. Před zraky chobotnic uschovali kousky ryb, které hlavonožci dostávali za odměnu, do několika úkrytů. I po několika hodinách si vlastníci chapadel pamatovali, kam jim lidé pochoutky dali a našli je. Navíc ještě větší překvapení čekalo u chobotnic dosud takto necvičených. Ty jen bystře pozorovaly, odkud jejich cvičené příbuzné ryby braly. Hned je napodobovaly. Tím padlo další tabu, když se zoologové dosud domnívali, že učit se napodobováním mohou jen určité druhy ptáků a samozřejmě vyšší savci.
Proto teď experimentální chobotnice obývají akvária a vědci zkoumají záhady jejich myšlenkových možností. Už vědí, že chobotnice rozlišuje předměty pomocí citlivých hmatových čidel na přísavkách. Naučila se otvírat i uzávěr láhve, která ukrývala chutné sousto – garnáta.
Velice inteligentní jsou zvláště chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris), které vykonávají různé úkoly a dokážou uvažováním řešit různé problémy. Většina chobotnic podle citového rozpoložení mění barvy, někdy za krátkou dobu až tisíckrát! Nejspíš to slouží (podobně jako u sépií) i ke vzájemné komunikaci.
Rekordmanem je chobotnice objevená teprve v závěru minulého století v Indonésii. Nejenže mění zbarvení, ale bleskurychle imituje podobu, ba i (chování!) 15 různých živočichů – mj. platýze, raka, sasanky, ryby slizouna i obávaného mořského hada. Proměny slouží k tomu, aby se stala v určitém prostředí nenápadnou či naopak zastrašila dravce! Chobotnice mají vysoce diferencovaný mozek se značným množstvím tkáně, která se podobá mozku vyspělých savců.
Hlubiny asi obývají nepoznaná monstra
Mnozí v nich spíš než nevábné rosolovité příšery vidí laskavé tvory se zvláštními duševními schopnostmi, vlastnostmi, které nejsou lidem nijak propastně vzdáleny. Nejde však vždy jen o pohodáře. Např. chobotnice kroužkovaná je sice velká jako golfový míček, ale představuje jednoho z nejhorších mořských zabijáků: Jedna dávka jejího jedu by zahubila 25 lidí, přičemž protijed neexistuje!
Světoznámý oceánolog Jacques -Yves Cousteau na základě četných zkušeností tvrdil: „Když potápěč vidí, jak si ho chobotnice měří svýma obrovskýma očima, pociťuje cosi jako respekt, jako by potkal jakéhosi velmi chytrého a nesmírně starého živočicha.“
Podívat se hlavonožci do očí musí být zážitek – vždyť někdy jsou velké jako lidská hlava. A to se navíc stává, že se z temných hlubin na hladinu dostane ohromující stvoření. Třeba na novozélandské pobřeží bouřlivé moře vyplavilo zdechlinu dlouhou přes 20 metrů.
Přitom ani seriózní badatelé nezavrhují domněnku, že v tmavých hlubinách, kam nepronikne ani záblesk slunečního světla, vegetují hrůzné chapadlovité nestvůry, které strašily v dávných bájích či v podobě krakatice v románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem.
Teprve v roce 1997 se podařilo dostat na souš živého a nepoškozeného obrovitého kalmara, jenž si lebedí v mnohokilometrové hloubce. Podle velikosti otisků, které zůstaly na tělech velryb, vědci nevylučují, že tajemní kalmáři jsou velcí až 75 metrů.
Ovládá hmyz kolektivní inteligenci?
Kdybychom mohli jako ptáci prolétat nízko nad velkým městem, viděli bychom davy lidí, kteří někam pospíchají, různě pobíhají. V takové chvíli by se chaosu jistě podivili mravenci, jim nepříbuzní termiti či včelky. Ti všichni se totiž – narozdíl od lidí – vždy pohybují organizovaně, jakoby všechny řídil centrální mozek.
Specialisté na mravence – myrmekologové tvrdí, že na každičkého obyvatele Země připadá milion těchto bezkřídlých šestinožců. Existuje cca 14 000 mravenčích druhů.
Domlouvají se vůněmi
Mravenčí dějiny trvají přes sto milionů let, kdy se rodily různé druhy – primitivní dravci, sběrači semen, chovatelé mšic coby dojnic, ale třeba i pěstitelé zvláštních hub. Vytvořili dokonalou dělbu práce, kde vedle dělnic s výkonnými kusadly nechybějí mj. stateční vojáci, kteří zmíněný univerzální pracovní nástroj proměnili na ostré špičaté dýky. Kvůli tomu se však nedokážou sami uživit, takže jim slouží tzv. otroci.
Příslušníci vysoce organizované společnosti mají bohatý slovník – navíc voňavý.Využívají totiž feromony vylučované deseti zvláštními žlázami na různých místech těla. Odborníci už mohou říci, že mravenci mají i svoji mluvnici, protože kombinují „chemická“ slova k různým sdělením. Objevem je tzv. stopovací feromon, který lze s nadsázkou označit za mravenčí hromadné sdělovací prostředky, které informují mj. o zdroji potravy a cestě k ní.
Zvláštní kastou jsou okřídlené samičky a samci, kteří se rodí jen jednou za rok, aby zajistili rozmnožování. Svatební lety spojené s milostnými hrátkami se dějí hromadně – na předem určeném místě, které vybírají samečkové (pokud možno dál od trvalého bydliště). Čas odletu z mravenišť pro změnu volí okřídlené dělnice podle tikotu svých vnitřních biologických hodin. Pokud chce nějaký nedočkavý sameček odletět k páření dřív, hrozí mu samičky varovnými signály. Jestliže neposlechne, pevně ho drží za nožky, aby nevzlétl. Celé mraky zástupců různých mravenišť na shromaždišti sborově vypouštěným feromonem lákají samičky, která pak potěší několik dychtivých nápadníků.
Kdy pracovité včely smutní?
Něco podobného podle tradičního zvyku provádějí i vybrané včely. Jejich rodina na celém světě představuje přes 20 000 druhů, ve velikosti od 2 mm po 4 cm. Všechny se živí výlučně darem květů – nektarem a pylem.
Nám je nejbližší včela medonosná, která má chuťová čidla na jazýčku i chodidlech. Důležitá je velikost mozku. U včely jeho pětinu zabírá tzv. centrum moudrosti pomáhající řešit různé situace. Kupodivu matka (královna), jakožto jediná plodná samička v úlu, ba i jí oplodňující trubci, takové velikosti vůbec nedosahují. Proč? Nejspíš proto, že v klidu úlu „továrna na vajíčka“ mnoho složitých situací neřeší.
Známý včelařský odborník Václav Uher pro 21. STOLETÍ upřesnil: „Musíme včelstvo usazené v jednom úlu chápat jako samostatného živočicha. Každé má totiž svou povahu a charakter. Dokud člověk nevnímá včelstvo, ale pouze včely a trubce v úlu, nemůže včelám porozumět a vyhovět.“
Sám mj. poznal, že včely znají radost, ale třeba i smutek. Když jim např. nešťastnou náhodou při svatebním letu – jediném životním výletu z úlu – spojeném s oplodněním nastávající matku sklovne drzý pták, celý roj divně hučí, nechybějí ani zvuky připomínající vzlyky, pláč. Po smrti matky se chování včelích dělnic změní: Vezmou některá vajíčka a pečují o ně odlišným způsobem, aby se vylíhly nové matky – naděje na přežití.
Kastu nelze opustit!
Skupinový život předvádějí dvě velké skupiny společenského hmyzu: blanokřídlí (včely, vosy a mravenci) a všekazi (termiti, jejichž vojáci mají velkou hlavu.) Neměnný systém kast s přísnou dělbou práce jako tento hmyz mezi savci vytvořil pouze rypouš lysý, obývající podzemní tunely ve východní Africe. Jemu se rodí dělníci hrabající chodby a hledající potravu. Někteří z nich však vyrostou více a tak se stávají strážci!
Poklady máme i doma
Za důkazy o inteligenci zvířat se nemusíme vydávat ani daleko do světa. Postačí pozorování třeba psa či kočky.
Zejména pes je přítelem lidí od šerověku dějin. Není divu, že startoval do kosmického prostoru před prvním člověkem, aby testoval možná nebezpečí. Vynikající psí čich spolehlivě rozliší pachy všech lidí i zvířat.
Čeho se dočká nejen kočka?
Na svoje vlastní jméno poslouchá také kočka. Vždy je povahovým originálem, ráda se pochlubí svým pánem. Německý badatel Ernst Meckelburg ověřil, že kočky přesně znají členy svojí rodiny a důvěřují jim. Přízeň dávají najevo i tím, že se otírají kolem nohou, čímž přenášejí pach a tak si označují oblíbené osoby.
Mnozí odborníci dokazují, že psi a kočky dokážou neuvěřitelně snadno číst myšlenky svých lidských protějšků. Mají totiž vyvinutou senzibilitu pro podvědomě vysílané signály řeči těla.
Nezastupitelná je psychoterapie a léčení s využitím domácích zvířat.
Jejich blízkost a hlazení pomáhá mj. snižovat vysoký krevní tlak a hladinu cholesterolu, ba i prodlužovat život. Kočky chované na klíně odstraňují stres a dobíjejí energii.
Péče o zvířátko zvyšuje sebedůvěru – zejména dětí a dříve narozených. Pocit klidu, bezpečí a vyrovnanosti vyvolávají i ladné pohyby křehkých rybiček k akváriu. Nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz, jenž celoživotně zkoumal zvířecí zvyky, měl dokonce akvárium, do kterého se vešlo přes 32 000 litrů vody! Občas do něj vlezl sám, aby byl svým miláčkům co nejblíže!
Pohlazením po duši je také jízda na koni. U dospívajících dívek má kontakt s jemnou srstí údajně částečně sexuologické aspekty. V přítomnosti vhodných zvířecích přátel se děti lépe učí. Stále se objevují nové formy terapie.
Připomínají anděly strážné
Mnohé zbývá vyzkoumat kolem zvířecích paranormálních schopností. Pes jako by v předtuše předpovídá příchod svého pána. Svým chováním však umí zaregistrovat mj. přicházející epileptický záchvat, ba i smrt člověka!
Mnozí další živočichové (od mravenců přes krysy, hady, ptáky, sumce, skot až po slony) v předstihu neklidem jako „andělé strážní“ ohlašují zásadní proměny počasí, ale především hrůzné přírodní katastrofy, jakými se staly ničivé vlny tsunami v Asii, nebo zeměrřesení.
Etologie: Zvíře není biorobot!
Etologie (vědecká nauka o chování zvířat) učí, že ani my – lidé nejsme v přírodě ničím výjimečným. Jsou z nás příbuzní mnoha ostatních živočichů, především primátů.
Vždyť z čistě fyzického hlediska se buňky lidského těla žádným způsobem neodlišují od buněk zvířecích. Podobná je také anatomie člověka a vyšších obratlovců.
Možná si ani neuvědomujeme, že lidé jsou evolučně se světem zvířat těsně spojeni jako křesťanský prosinec s vánočními svátky. Jasně viditelným důkazem je zrození nového člověka: Před porodem se v mateřském lůně odehrává drama kompletního evolučního vývoje: Rostoucí lidské embryo postupně absolvuje fázi ryby, obojživelníka i plaza. Ve fázi nižších savců se u něj dokonce objevuje ocásek.
Učíme se od přírody
Nikdy bez pomoci moderní techniky nedosáhneme vlastností mnoha zvířat – třeba síly slona, rychlosti geparda, výborného zraku dravců, umění plavat jako ryby, čichat jako pes, slyšet jako kočka, pohybovat se temnotou jako netopýr, skákat jako opice. O létání ptáků s výborným orientačním smyslem (nejen poštovních holubů) ani nemluvě. A což vytrvalost mravenců či pracovitost včel? Odolnost mrazu jako tučňáci či lední medvědi? Nádhera hnízd, ale třeba i pevnost různých přírodních vláken? Složení živočišných jedů a jiných chemikálií, pestrá paleta barev? Šíření ultrazvuku i infrazvuku, ovládání systémů vzájemné komunikace – často i mezidruhové?
Není tajemstvím, že rozmanité poznatky z říše zvířat využívají tvůrci nejmodernějších technologií. Mnohé záhady však odborníci rozluštit dosud nestačili.
Podnětů je tedy hodně, závěr však jediný: Zvířata si nelze plést s nějakými předem naprogramovanými bioroboty! V mnohém jsou dokonalejší než lidé!
Více se dozvíte:
O.Krumlovská: Tajemná duše zvířat, Brána, 2006
E. Meckelburg: Tajemný život zvířat, Dialog, 2004
1000 divů přírody; Reader’s Digest Výběr, 2002
Modrá planeta; Knižní klub, 2002
R.Holbe: Záhadné síly zvířat a rostlin, Dialog, 1999
Zvířata znají samoléčení i antikoncepci
Mnoho záhad panuje kolem toho, že zejména primáti dokážou sami léčit různé zdravotní potíže – především vybranými bylinami, jejichž znalost bezpečně ovládají.
Nedávno zoologové z Japonska a USA zjistili, že šimpanzi užívají léčivky hlavně v období dešťů, kdy hrozí zápal plic, infekční nemoci. Jedná se tedy o prevenci! Američtí biochemici objevili, že šimpanzi požírají tropické rostliny z rodu Aspilia. Zkoumání ukázalo, že obsahují nemálo účinné látky ničící rakovinné buňky – zejména v počátku rakovinného bujení v plicích a prsu.
Ještě větší překvapení znamenalo zjištění, že opice chápani pavoučí (muriki) žijící v Brazílii znají přírodní antikoncepci. Samice krátce po narození potomka vyhledá strom, který dosud botanici přesně neurčili. To však opicím vůbec nevadí, aby snědly pořádnou porci jeho listí. Chemický rozbor ukázal, že bohatě obsahuje chemické látky isoflaviny. Složením se podobají hormonu estrogenu a výrazně omezují plodnost.
Samičky kostarických vřešťanů před pářením a po něm pozřou jistou bylinu – a neotěhotní! Dokonce je možné, že vřešťani dokážou ovlivnit pohlaví mláďat, o čemž se lidem zatím jen sní. Důkazy? Při dvacetiletém pozorování se v určitém období rodili samí samečkové, jindy zas jen samičky. Možná to souvisí s tím, že dospělé samice před pářením a po něm žvýkaly neznámou rostlinu a šťávou z ní si potíraly vagínu, čímž měnily chemickou reakci vaginálního hlenu.
Nutno dodat, že rostliny zlepšující trávení či naopak vyvolávající zvracení v přírodě najdou i jiné živočišné druhy – třeba pes, který „žere trávu.“
Slonice se neztratí
Ve sloním stádu je vůdčím zvířetem nejstarší slonice, která sice už nemůže rodit, ale má perfektní paměť. Tak rodinu na rozsáhlém území vodí mimo nebezpečné oblasti a také ke zdrojům životodárné vody.
Kopřivy gorily nepálí
Oblíbenou potravou goril jsou kopřivy a jiné žahavé rostliny. Dokážou je však vytrhnout, připravit a jíst tak, že se vůbec nepopálí.
Nad učení není!
Nové prospěšné zkušenosti přejímají různé druhy živočichů od svých příbuzných – avšak často nikoli geneticky, ale postupným učením, odkoukáním.
Nejde tedy už o to, že by se všechna zvířata téhož druhu chovala v určitých situacích naprosto shodně, jak se kdysi říkávalo „jako přes kopírák“.
Např. na japonském ostrově Košima žije několik kolonií divokých makaků (Macaca fuscata). Jako zdroj potravy časem čilé opice našly brambory. Ovšem dlouho jim nechutnaly, protože se na ně lepil písek a štěrk. Jak zjistili pozorující etologové, jednoho krásného dne osmnáctiměsíční opička Imo pískem zašpiněné brambory omyla v potoce. Chutnou pochoutku radostně ukázala matce a dalším příbuzným. V krátkém času si obdobně potravu omývaly opice ve všech koloniích ostrova. Navíc zvířata zjistila, že ještě lepší než ve sladkovodním potoce je mytí v moři, protože poté mají brambory slanou příchuť.
Jana Amose Komenského by jistě potěšili i mravenci Temnothorax albipennis. Vědecký časopis Nature zveřejnil závěry dlouhodobého pozorování britských entomologů jak se chovají mravenčí dělnice, když objeví poblíž sídliště potravu. Každá z nich si vezme dosud nezasvěcenou „kolegyni“, aby jí ukázala možnou nejkratší cestu k jídlu – pomocí orientačních bodů v terénu a označkovanou feromony. Poté již poučený mraveneček zaučuje o trase dalšího příbuzného. (Vědci to zjistili tím, že si jednotlivé dělnice označili různými barvami.) Méně chápavější zvířata téhož druhu tak mají smůlu! Veverky, straky, krkavci, papoušci aj. na první pohled zachytí v určitém prostředí až sedm prvků, což nedokáže ani mnohý člověk.
Vedle lidí prý odborníci zatím poznali jen tři živočichy, kteří se cílevědomě, soustavně a kontrolovaně učí – vedle uvedených mravenců to jsou malé africké šelmičky surikati a pták timálie stračí.
Nejen vrána dobře ví, co je rána.
Vrány americké využívají při obstarávání potravy různé fyzikální poučky. Např. tvrdé oříšky rozbíjejí tak, že je v zobáku vynesou do výšky a potom spustí na zem. Čím je tento povrch měkčí, tím výše s ořechem vzlétají. Obdobně to dělají i některé jiné ptačí druhy. Např. ve východní Africe supi tak rozbíjejí vejce, aby si pochutnali na jejich obsahu. Skořápku silnostěnných pštrosích vajec likvidují vhodným kamenem. Pokud dlouho odolává, vezmou kámen do zobáku a pustí ho na skořápku z přiměřené výšky.
Velryby rády zpívají
Keporkaci neboli velryby hrbaté (Megaptera novaeanglie) reprezentují vodní savce vskutku dokonale. Kolosy o hmotnosti až 20 tun na únorové cestě z chladných vod (bohatých na potravu) poblíž pólů do pobřežních mělčin tropického pásma, kde se rozmnožují a zpět, urazí ročně na 6500 km. Přitom si v době slastného namlouvání a páření samci prozpěvují; jejich hlava směřuje dolů. Hluboké chrochtání a pronikavé vysoké tóny se střídají s hlubokou ozvěnou. Písně jsou slyšitelné lidským uchem na značnou vzdálenost, velryby je slyší až na 160 km. Všichni kosticovití dokážou také vyluzovat ultrazvuk, který je slyšet ještě mnohem dále. Velrybí zpěv má své melodie, které se mění v různých situacích. Znalci rozeznávají mj. lyrická témata střídaná ponurými motivy. Pasáže se obměňují cca po 15 minutách – nejdelší zaznamenaný souvislý zpěv trval 35 minut. O příčinách velrybího zpěvu, kde nechybí ani štěkání, vytí, kvákání, kanárčí cvrlikání a jiné zvuky, se vědci stále jen dohadují. Převládá hypotéza, že slouží dorozumívání. Naslouchající samice tak podle kvality písně poznají tělesný stav „zpívajícího“ samce toužícího po družení. Vedle toho kratší volání jedinců i celého hejna umožňuje upřesnit si co nejkratší cestu do míst milostných hrátek, kde se pak rodí živá mláďata – dlouhá až 3, 5 metru, o hmotnosti dvě tuny (tedy jako plně naložená dodávka).
Studiu hlasových projevů keporkaků se mnoho let věnovali američtí výzkumníci R. a K. Payenovi. Magnetofonové záznamy těchto koncertů mj. ukázaly, že se melodie písní „zpívajících velryb“ z oblasti Bermud výrazně liší od melodie keporkaků z Havajských ostrovů. Navíc jednotlivá hejna každý rok mění melodii – často podle toho, že se jim zalíbí píseň hejna jiného a hned ji umně napodobují.
Včela neumírá v úlu
Včelí dělnice v sezóně žijí pouhých 6 týdnů, pracují nonstop, údajně ani nespí. Když cítí, že se blíží smrt, vyletí uhynout mimo úl, aby jejich mrtvá tělíčka nemusely ostatní příbuzné z úlu pracně vyklízet. Takto vzorně se však nechovají třeba trubci.
Mnohem lepší jsou bručouni čmeláci. Mají sice žihadlo, ale jen málokdy je napadne ho použít. Jejich problém je v tom, že narozdíl třeba od včel a mravenců, se bručaví dospělci neumí vzájemně krmit a ani se neinformují o nálezu potravy. Čmeláci ve svých koloniích žijí pouhý jeden rok a podzim znamená konec jejich žití. Přežívá jen mladá oplozená samička, která (stejně jako vosy a sršně) s novým teplým jarem založí nové hnízdo. Z vajíček se zprvu líhnou jen dělnice, plodní pohlavní jedinci se rodí až v létě. Na světě si však většinou pobudou jen pár měsíců, se zimou se nepoznají.
Vyplácí se spolupracovat
Mnohé živočišné druhy uplatňují vzájemně prospěšnou pomoc. Mravenci pečlivě chovají mšice, které jim slouží jako dojnice. Také některé dělnice mravenců medonošů ,zvaných „medové soudky“, skladují v těle značné množství medu. Zůstávají v hnízdě a ostatní mravenci je krmí, takže tělíčka se baculatí nektarem. Vzniká chodící zásoba cukru na možné horší časy.
Velké dravé ryby se nechají čistit od drobných rybek; podobně krokodýlovi nilskému poslouží ptáček kulík egyptský, který mu dokonce v pohodě vyklovává z mezizubních prostorů zbytky potravy a různé parazity, protože na dásních se přiživují různé pijavice. Jinak by se mu zuby kazily. Pomalé želvy si někdy počkají na nasyceného aligátora, který je „sveze“ na hřbetě.
Zvířata se radují i truchlí
Z vlastní zkušenosti můžeme znát veselé hrátky štěňat, koťat, hříbat. Obdobně dovádějí i jiná mláďata. Ani dospělost však veselost některých zvířat neukončí. Sami víme, že chytrý pes dokáže „mluvit i očima“.
Podobně dovedou zvířata truchlit. Např. husa šedá coby „vdova“ se chová jako vyměněná – chodí se svěšenou hlavou, oči jí zapadnou do důlků, ztrácí chuť k jídlu. Afričtí sloni navštěvují hřbitovy předků a po dlouhé chvíle ohmatávají jejich kosti. Přitom dokonce pláčou – žláza na vnitřní straně oka vylučuje sekret, který se kolosům kutálí po obličeji. Mnohá zvířata po ztrátě druha žalem dokonce umírají.
