Leckterý kutil to zná ze své zkušenosti. Slepí dvě součástky a najednou zjistí, že někde došlo k chybě. Jenže, lepidlo drží jak přibité a kutilův výrobek je tak odsouzen k cestě do popelnice. Tak takovým scénám bude možná v budoucnosti konec. Vědci objevili lepidlo, které věci dokáže nejen spojit, ale i rozpojit.
Laboratoř na britské universitě v Sheffieldu se zaměřila na výzkum polymerů. A nedávno její pracovníci objevili dva polymery, jejichž vazby se proměňují v závislosti na kyselosti a zásaditosti okolního prostředí. Zjednodušeně řečeno, při změně podmínek vazby přestanou fungovat. Vědci z těchto polymerů vyvinuli lepidlo a v praktických testech se jim podařilo dva předměty velmi pevně spojit a změnou ph v okolním prostředí posléze zase rozpojit.
Pětkrát a dost
Projekt „chytrého“ lepidla je zatím v plenkách a výzkumníky čeká ještě spousta práce. Nicméně, už první test přinesl úspěch. Spojení a rozpojení se v laboratorních podmínkách podařilo zatím v pěti případech. Problémem je, že lepidlu trvá reakce na změnu kyselosti prostředí několik hodin a po určité době přestane fungovat úplně a už se nespojí popřípadě nerozpojí.
Prvotním úkolem výzkumníků je tedy nyní zajistit, aby toto lepidlo pracovalo spolehlivě. Kromě toho zkoumají, kde vznikají příčiny velké závislosti pevnosti lepeného spoje na tlaku, použitém při spojení.
Lepidlo pro lékařství
Lepidlo, které se umí samo rozpojit, by samozřejmě nevyužívali jen výše zmínění kutilové. Existuje řada oblastí, kde by takové lepidlo bylo přivítáno s jásotem a aplausem. Jednou z takových je zcela jistě medicína a biologický výzkum. Lékaři dobře vědí, že vnitřní prostředí trávicí soustavy a zejména žaludku se vyznačuje kyselostí. A právě při operacích žaludku by takové lepidlo bylo dobře využitelné. Vědci rovněž upozorňují, že takové lepidlo by skvěle přilepilo náplast, kterou by uvolnila aplikace roztoku o přesně definované kyselosti. Zajímavé možnosti využití tohoto lepidla se otevírají i ve vývoji nových technologií. Každopádně, odborníci říkají, že bude možná trvat až jedno desetiletí, než lepidlo získá stoprocentní spolehlivost a požadované vlastnosti. Doufejme, že ona desetiletá lhůta bude přece jen poněkud kratší.
Polymer je když….
Polymer je látka sestávající z molekul jednoho nebo více druhů atomů, spojených navzájem v tak velkém počtu, že řada fyzikálních a chemických vlastností této látky se nezmění přidáním nebo odebráním jedné nebo několika konstitučních jednotek.
Dříve se za polymery označovaly výhradně makromolekulární látky složené z molekul o obecném vzorci Xn (kde X značí strukturní jednotku, která se v molekule n-krát opakuje). Dnes se běžně mluví o polymerech také u látek, jako jsou proteiny a nukleové kyseliny, protože jejich molekuly obsahují velký počet vzájemně si podobných, na sebe napojených strukturních jednotek.
Čím se lepilo v minulosti?
Lepidla člověk využívá od počátků své historie. Zprvu používal přírodní lepidla, například pryskyřici nebo včelí vosk. Staří Egypťané používali k lepení směs mouky a vody. Takové lepidlo asi příliš dlouhou trvanlivost nemělo, ale lepení pergamenů celkem slušně zvládlo. Až dvacáté století znamenalo nástup syntetických lepidel. Vývoj nových polymerů tak vědce dovedl až ke vzniku například epoxidů. V současnosti jsou populární tzv. vteřinová lepidla. Ta ve styku se vzduchem zůstávají v tekutém stavu a tuhnou až pod tlakem.
