Parazité si v našich tělech pořádají orgie

Svět parazitů je naprosto fascinující, plný tajemných zvyklostí a neuvěřitelných schopností. V životě tvorů, jejichž prostředím je živé tělo někoho jiného, platí naprosto odlišná pravidla, než na jaké jsme zvyklí z našeho světa. Přestože si jich každý z nás denně ve svém těle nosí miliony do autobusu, do krámu i do postele, jsou jako z jiného vesmíru.Svět parazitů je naprosto fascinující, plný tajemných zvyklostí a neuvěřitelných schopností. V životě tvorů, jejichž prostředím je živé tělo někoho jiného, platí naprosto odlišná pravidla, než na jaké jsme zvyklí z našeho světa. Přestože si jich každý z nás denně ve svém těle nosí miliony do autobusu, do krámu i do postele, jsou jako z jiného vesmíru.

Krutá cesta k pravdě
Dnes nám přijde představa, že naše těla slouží jako inkubátor pro mnoho dalších forem života, jako naprosto přirozená věc. Dopracovat se této samozřejmosti však rozhodně nebylo snadné.

Když se řekne parazit, může si člověk představit spoustu věcí. Někteří si vzpomenou na léta strávená ve školních lavicích a na mysl jim vytane největší parazit člověka, až osmnáctimetrová tasemnice. Jiní nedokáží přestat myslet na tenčící se účet v bance a nenasytnou exmanželku. Obě představy jsou přitom správné.
Slovo parazit pochází z řeckého výrazu parasitos, což v překladu znamená „vedle pokrmu“. Označovali se tak sloužící, kteří se starali o dobrou náladu účastníků chrámových slavností. Postupem času význam slova sklouzl k prospěcháři, někomu kdo občas za laskavost dostal dobře najíst od bohatších vrstev. Trvalo však několik století, než se slovo parazit napevno usídlilo mezi biology.

Parazitální temno
Míra středověkého medicínského poznání byla značně limitována tehdy dostupnou technikou a ještě více církevními zákazy, příkazy, odpustky i hořícími hranicemi. Dlouhá staletí se přírodovědci domnívali, že parazité nejsou živí tvorové způsobující člověku různé potíže, ale přesně naopak. Představovali si je jako pasivní důsledky lidských neduhů. Hlavní příčinou této teorie byla skutečnost, že si nedovedli vysvětlit, jak by se živí tvorové mohli do našeho těla dostat. Na vině byl i tehdejší pohled na rození malých nehodných stvoření. Muší larvy vznikaly z tlejícího masa, hmyz padal ze stromů a plíseň byla stupněm stárnutí sena.
Lidem motala hlavu hlavně skutečnost, že jednotlivá vývojová stádia parazitů si navzájem nejsou vůbec podobná a žijí hned v několika prostředích. Není divu, že si nedokázali dlouhou dobu dát do souvislosti drobné boubele v mase prasat s dlouhým tělem tasemnice ve střevech člověka.

Střeva plná tasemnic
Záhadu definitivně rozlouskl až ve 40. letech 19. století německý doktor Friedrich Kűchenmeister. Všiml si, že boubele se nacházejí v mase zvířat (například myší, prasat, přežvýkavců), která se stávají kořistí predátorů (koček, psů i lidí), v jejichž střevech se objevují dospělé tasemnice. Přišel tedy s hypotézou, že boubele jsou nižší vývojová stádia tasemnic, do kterých se vyvinou poté, co je predátor sežere. Aby svou myšlenku potvrdil, nakrmil boubelemi z masa různých druhů zvířat lišky a psy a po několika týdnech provedl pitvu. Našel přesně to, co čekal – střeva plná tasemnic.
Aby však o svém objevu mohl definitivně přesvědčit tehdejší vědeckou obec, čekala ho ještě dlouhá cesta. V roce 1854 získal povolení k pokusu, který si svou zrůdností nijak nezadal s praktikami jeho krajanů, které téměř o sto let později prováděli v mnoha koncentračních a vyhlazovacích táborech.

Pokrm z boubelí
Vězně odsouzeného k trestu smrti tři dny před popravou bez jeho vědomí nakrmil boubelemi z prasečího masa. Po vykonání rozsudku provedl pitvu a nalezl čilé mladé tasemnice, které se si vesele vegetovaly v jeho střevech.
Po pěti letech se odhodlal k ještě odpornějšímu pokusu. Tentokrát si vyhlédl trestance, kterému zbývaly plné 4 měsíce života. Připravil mu podobně „zdravou“ krmi jako jeho předchůdci a pak se 4 měsíce těšil, co z jeho chovatelských snah vzejde. Ve střevech odsouzence na něj čekal úspěch v podobě 1,5 m dlouhého exempláře výstavní tasemnice. Biologická obec byla znechucena, nicméně nadobro přesvědčena o tom, že podivné věci z našich útrob jsou živí tvorové, kteří se tam dostali ve formě boubelí s prasečím masem.

Co je na znaku lékařství
Podle dlouho uznávané verze je na znaku symbolizujícím životní sílu a zdraví had obtočený kolem hole řeckého boha Asklépia. Asklépios byl Apollónův syn, který dovedl vyléčit jakýkoli neduh na světě, problém pro něj nepředstavovalo dokonce ani oživení zemřelého. Ještě před božskou kariérou, byl však Asklépios skutečným léčitelem z masa a kostí, který žil ve starém Řecku ve 13. století před naším letopočtem. 
Nicméně novější varianta považuje zvíře na znaku všech lékárníků a lékařů za cizopasného červa vlasovce. S tímto parazitem se lidstvo zná už dlouhá staletí a dlouhá staletí se jej zbavovalo napíchnutím a navinutím na dlouhý bodec.

Mistři manipulací
Parazité nejsou jen malí, všudypřítomní a odporní. Jsou také neuvěřitelně vynalézaví a schopní ovládat mysl milionkrát většího hostitele, včetně člověka.

Schopnost manipulovat s tělem, které představuje jejich domov, je pro řadu parazitů klíčovým bodem úspěchu. Zatímco někteří si vystačí s krátkodobým naháněním na místa, kde je vysoká pravděpodobnost sežrání následným hostitelem, jiní si troufnou i na tak složitý úkol, jakým je dlouhodobé šálení směrování psychiky.

Spletitá cesta do ovce
Motolice druhu Dicrocelium dendriticum je vcelku vybíravý tvor. Ve vnějším prostředí (jako ostatně hromada dalších vnitřních parazitů) je téměř naprosto ztracena.  Ztracena je i ve velké části živých organismů s výjimkou plžů, mravenců a přežvýkavců. K dobru zhýčkané motolice je nutno přičíst, že o své slabosti moc dobře ví a dokázala se s ní vypořádat se záviděníhodnou elegancí. I když mravenci by na to asi měli podstatně odlišný názor.
Stali se totiž hlavním článkem v řešení problému, jak se v rámci životního cyklu Dicrocelia bezpečně dostat na vytoužené místo rozmnožovacích orgií. Tímto místem je trávicí trakt některého druhu přežvýkavců, nejlépe ovce. Jelikož hmyz není zrovna oblíbenou ovčí kořistí, zbyl způsob, jak jednoho svého hostitele dostat do žaludku druhého, přímo na motolici. Nikdo přesně neví, jak k takovému řešení maličký parazit došel, ani jak to vlastně provádí, ale jedno je jisté. Udělal si s nebohého mravence dokonale ovladatelný taxík.

Mravenčí loutky
Motolice se v jeho těle nepohlavně namnoží do počtu několika desítek jedinců, zalezou si do nervových pletenců, a tam jednoduše tahají za provázky. Mravenec se v jejich rukou stává poslušnou loutkou, která každé ráno vyleze na vrchol trávy, pevně se zakousne, aby náhodou nespadla, a čeká. V případě, že jej i s trsem šťavnaté traviny slupne hladová ovce, je jeho trápení konec, tyranský parazit dosáhl svého.
Pokud nakažený hmyz ve své snaze být co nejrychleji spořádán býložravcem neuspěje do chvíle, než slunce vyšplhá dost vysoko, motolice zavelí k ústupu do stínu a k odpočinku. Na odpoledním prudkém slunci upečený a na zem spadlý mravenec totiž nezapadá do jejích rozmnožovacích plánů a nebyl by jí tedy k ničemu. Na vrcholek trávy jej vyžene opět ve chvíli, kdy teplota dosáhne snesitelných hodnot. Když intrika ani teď nezabere, je mravenec dočasně propuštěn ze služeb svého vládce a může si až do rána dělat, co se mu zlíbí. S novým dnem se opět stává otrokem a poslušně vylézá na vrcholek trávy. Tato taškařice se opakuje až do chvíle, kdy mravence konečně nesežere nějaká ovce.

Popletené ryby
Velmi podobně se svými hostiteli zacházejí i další motolice, které ve svém životním cyklu dočasně zneužívají rybí těla. Zalezou si do jejich očních čoček, kde pochopitelně provádějí samé zraku neprospívající věci. Důsledkem je, že rybí oči dokáží  zachytit menší množství světla a najednou se ocitnou v temnotě. Jelikož většina ryb není nijak závratně bystrá, považuje zatmění za důsledek toho, že se dostala příliš daleko od slunce. Vydají se proto k hladině, kde se téměř zbavené zraku bezradně mrskají a lákají tak pozornost hladových ptáků. Přesně to se motolici líbí, jelikož v těle teplokrevného masožravce ji čeká odměna v podobě dospělosti, sexuálních hrátek a přívalů potomstva.

Otrokářské vosičky
Jednoduché pomatení mravenčích a rybích myslí je však jen slabým odvarem toho, co se odvažuje provádět parazitická vosička Ampulex compressa se švábem americkým. Nejdříve švába žihadlem do hrudi paralyzuje a pak stejným nástrojem provede precizní neurochirurgický zásah. Doslova si ve švábově hlavě nahmatá nervový pletenec, který řídí útěkový reflex, a zalije jej jedovatým koktejlem, díky němuž se oběť stává naprosto poslušným robotem. Svého otroka pak čapne za tykadlo a odvede si jej do předem připraveného hnízda. Tam ho povalí na hřbet a na břicho mu naklade vajíčko. Pak už vše probíhá podle klasického scénáře. Z vajíčka se vyklube larva, prokouše si cestu do švábova interiéru, kde přibližně týden prolézá a ohlodává „zbytečné“ tkáně, a potom se spokojeně na měsíc zakuklí. Celou tu dobu šváb díky speciálně upravenému metabolismu přežívá a je při vědomí. Konec jeho útrap v podobě smrti učiní až odlet dospělé vosičky.

Podivný eunuch
Korýš kořenohlavec, si ze svého hostitele (kraba) dělá pojízdný hotel, kde kromě ubytování a stravy zdarma, má jako bonus k dispozici i nedobrovolnou pečovatelku o vlastní vajíčka. Kraba jednoduše vykastruje a na místě, kde obvykle samice mívá váček s vlastními vajíčky, vytvoří vlastní jesle. Svého hostitele pak přiměje, aby se o vajíčka staral stejně, jako by byla jeho. Dokonce k takovému chování dokáže donutit i samce. Po odstranění varlat zajistí, aby zadeček poslušnému eunuchovi dorostl do stejné šířky jako samici, a mohl na něj umístit svůj váček s vajíčky. Navíc krabovi namluví, že je samice a má se starat o vajíčka (kořenohlavce pochopitelně). Nebohému hostiteli, jehož tělo z větší části obsadil parazitický tyran, ani nic jiného nezbývá a starost o cizí potomky se stane jedinou náplní zbývajícího (leckdy i řadu let dlouhého) života.

Dvounohé taxi pro vlasovce
Ani člověk není parazitické manipulace nijak ušetřen. Část životního cyklu si v našich tělech odbývá červ vlasovec medinský (ten, který je pravděpodobně namotaný na bodci na znaku lékařství). Ke druhé části však potřebuje drobné korýše buchanky, obývající vodní prostředí. Ve chvíli, kdy se v děloze několik desítek centimetrů dlouhé samice vyvine změť milionů larev, musí člověka nějakým způsobem k té vodě dohnat. Samice čeká pod kůží na noze a záměrně ponouká náš imunitní systém, aby s její přítomností zuřivě bojoval. Výsledkem je bolestivý otok, od kterého si člověk obvykle snaží ulevit tak, že jej zchladí ve studené vodě. Máma vlasovcová přesně na tento okamžik čeká, aby se mohla  vysunout z kůže a vypustit své potomstvo přesně tam, kde ho potřebuje mít.

Myš z pohledu toxoplasmy
Přímo do lidských mozků si troufá parazitický prvok toxoplasma. Zatímco na vlasovce v našich končinách jen tak nenarazíte (líbí se mu hlavně v pouštních oázách), miliony toxoplasmích cyst si právě teď hoví v mozku každého třetího z nás. Němci a Francouzi jsou na tom dokonce ještě hůř, u nich se promořenost populace odhaduje na 70 %. Ale není se příliš čeho obávat. Pro toxoplasmu nejsme nijak důležitý hostitel, má nás jen jako přestupní stanici a podle toho se tu za běžných okolností také chová. Většině z nás příliš nepřekáží, nebo si to alespoň namlouváme.
Toxoplasma si totiž myslí, že jsme myši a loví nás kočka (její finální hostitel). Proto nás nechává vypadat zdravě a čiperně, abychom měli šanci, že si nás kočka všimne. Mrtvou myš, zalezlou hluboko v noře podle jejích zkušeností žádný predátor lovit nebude. Ale ono to pochopitelně není tak růžové. Když myš (za kterou jsme tak velkoryse považováni) bude čiperná a obezřetná až příliš, může se stát, že ji kočka nechytí a z toxoplasmí návštěvy kočičích útrob nakonec sejde.

Jednobuněčný psycholog
Lstivý prvok tedy nenechává nic náhodě a svého hostitele zbavuje přirozeného strachu z predátorů, zhoršuje nervosvalovou koordinaci a zpomaluje únikové reflexy. Úspěchem české parazitologie je skutečnost, že tým z pražské Karlovy univerzity na konci 90. let dokázal, jak toxoplasma skutečně mění osobnost i u lidí.
Muži nakažení toxoplasmou méně ochotně akceptují morální standardy společnosti, méně se obávají trestů za překročení hranic legálnosti a vůči ostatním jsou nedůvěřiví. Ženy se naopak stávají společenštějšími a otevřenějšími. Oba typy chování vedou k tomu, že lidé s toxoplasmou se ochotněji vystavují nebezpečí. Statistické průzkumy například ukazují, že oběti dopravních nehod si s sebou nosí mnohem více toxoplasmích prvoků, než kolik je běžné u zbytku populace. Nákaza toxoplasmou 2,5krát zvyšuje riziko, že nepřežijeme naše řidičské umění. Jiná statistická studie nedávno prokázala, že toxoplasma dokonce může za některé sklony k neurotismu a schizofrenii.
Stále se objevující nové souvislosti mezi lidskou mentalitou a nenápadným prvokem podsouvají otázku, do jaké míry je naše psychika a svobodná vůle pouhou iluzí a vývoj lidské společnosti ve skutečnosti spočívá v rukou všemocných parazitů.

Toxoplasma nadržuje klukům
Jeden z nejnovější výzkumů v oblasti působení toxoplasmy ukázal, že nakaženým ženám se rodí o třetinu více chlapců než děvčat. Přesnou příčinu této nespravedlnosti zatím nikdo nezná, ale předpokládá se, že samičí embrya v důsledku pozměněné imunitní odpovědi hynou už v časném stádiu vývoje, a žena si tak ani nevšimne, že potratí.

Vynálezce lidských harémů
Parazitům se toho poslední dobou přičítá opravdu mnoho. V některých případech až běhá mráz po zádech ze zjištění, jak silně je vývoj lidské společnosti pod vlivem drobných potměšilých stvoření. Výjimkou není ani polygamie. V 90. letech se objevila studie americké Michiganské univerzity, podle které je počet manželek a konkubín přímo úměrný tomu, nakolik byla daná kultura sužována parazity. Geny zdravých mužů byly natolik cenné, že se o ně muselo dělit i několik desítek žen.

Nenápadní hybatelé evoluce

Parazitologické studie poslední dobou ukazují, že malí tyrani zastávají s největší pravděpodobností mnohem důležitější funkce, než jaké jsme jim byli doposud ochotni přiznat.

Parazité ve valné většině případů pozměňují šance svého hostitele na předání genů další generaci. Až na několik výjimek tyto šance značně zmenšují. Ať už v předání genů zabraňují přímo kastrací nebo smrtí svého hostitele, dlouhodobým snižováním životaschopnosti či ochoty odchovávat potomstvo. Vytvářejí tím silný selekční tlak, v jehož důsledku vzniká mnoho vlastností života, které dnes považujeme za samozřejmé. Pokud se však pozastavíme nad jejich evoluční výhodností či jiným smyslem jejich existence, často se dobereme pouze toho, že tyto vlastnosti musely sloužit jako únik před velice nebezpečným nepřítelem. A ve valné většině je tím nepřítelem právě parazit.

Existujeme díky parazitům
Bezskrupulentní vetřelci pravděpodobně určovali směr vývoje života už na jeho počátku před 4 miliardami let, kdy se začali nabourávat do tehdy bezbranných souborů genů a měnili genetickou informaci ku svému prospěchu. Díky nim dodnes v našich buňkách fungují jakési střižny, které bez přestání vyhledávají podezřelé sekvence a bez milosti je odstraňují jako nebezpečný odpad.
Už samotný vznik těl někteří evoluční biologové připisují řádění parazitů. Život v prapůvodní formě pravděpodobně fungoval jen jako jakýsi biochemický hypercyklus, který nebyl ničím oddělený od okolního prostředí. Pak se ale objevily první zlodějské cykly, které začaly krást produkty ostatním. Jako obrana proti těmto prvním zločinům se začaly objevovat různé membrány, přihrádky a tělíska a snaha udržet naši biochemickou výrobu v bezpečí pod kůží nám zůstala až dodnes.
Parazité se také nejspíš postarali i o vznik první eukaryontních buněk, tedy těch buněk, ze kterých jsou poskládány všechny vyšší formy života, od prvoků po člověka. Biologové předpokládají, že například mitochondrie, jež zastávají úlohu buněčných elektráren, ve skutečnosti původně byly samostatnými organismy.
V dalších fázích vývoje nám nezvaní hosté nadělili imunitní systém. Nebýt jich, nebyly by zapotřebí ani zástupy bílých krvinek, ani arzenál chemických zbraní, střežících bezpečí našich tělesných schránek.

Proč tolik podivných druhů
Nejnovější hypotézy vidí v parazitech jeden z hlavních systémů evoluce. Stačí se podívat na rozmanitost tvarů hmyzu. Larvy motýlů – housenky – bývají masité a pomalé a jejich jediným životním cílem je žrát a tloustnout. Jakmile nashromáždí dostatek organické hmoty, zakuklí se a přemění v motýla.
A přesně takovou továrnu na energeticky bohaté látky potřebují paraziti. Oblíbenost housenek u jednoho z nejděsivějších hmyzích nepřátel, parazitických vosiček, vedla ke vzniku mnoha motýlích druhů s chlupatými trnitými a opancéřovanými larvami. Jediným účelem těchto nákladných investic do změny vzhledu, bylo zabránit vosičkám v kladení vajec do housenčího těla.
Stejně tak i zvláštní zvyk zavěšovat motýlí kuklu na dlouhé vlákno je odpovědí na ohrožení vosičkami. Napíchnout kladélkem něco, co se při každém dotyku ležérně rozkýve, je téměř nemožné. Motýlí kukla tak zůstane nechtěné společnosti žravých larev vosičky ušetřena.

Kdo vymyslel sex
Sexuální rozmnožování je také s největší pravděpodobností důsledkem řádění parazitů. Všechny ty tanečky s nápadnými samčími ozdobami, praštěnými zásnubními zvyky i veškeré psychické odlišnosti mezi chováním samců a samic mají na svědomí nenápadní cizopasníci, kteří svým hostitelům nedali jinou možnost.
Paví ocas, kohoutí hřebínek či obrovské jelení paroží. Všechny tyto ozdoby mají mnoho společného. Nemají žádný praktický význam, ztěžují jejich majiteli únik a musí stát spoustu energie je vypěstovat do podoby, jaká se bude zamlouvat případným ctitelkám. Na první pohled nedává jejich existence ve vysoce konkurenčním prostředí žádný smysl. To by tu však nesměli být parazité (a občas nějaký predátor).

Na co jsou samičky a samečci
Smysl pohlavního rozmnožování byl pro evoluční biology dlouho záhadou. Většina rostlin i živočichů včetně některých obratlovců se dokáže množit nepohlavně. Je to jednodušší, bezpečnější, rychlejší a nestojí to tolik energie. Tak proč se vlastně vyvinulo něco tak bizarního, jako je sexualita?
Za hlavní důvod bujarého mísení a vyměňování genů byla dlouho považována proměnlivost prostředí. Vznik kříženců jako výsledek sexuálního rozmnožování zvyšoval variabilitu populace, a tím i možnost přizpůsobení měnícím se podmínkám, mnohem rychleji než jen prostým dělením. Výzkumy z 80. let však jasně ukázaly, že u živočichů, kteří  se dokáží množit jak pohlavním, tak nepohlavním způsobem, převládá sexuální plození potomstva v případech, že populaci obtěžují parazité.

Jak vykolejit parazita
Pakliže by se napadený živočich množil nepohlavně, vytvářel by generace plné velmi podobných a zcela identických jedinců. Vysoce specializovaný parazit by měl usnadněnu práci, nemusel by vyvíjet systémy proti tisíci druhům obran, ale stačil by mu jeden jediný. Naprostá většina jedinců napadeného živočicha by se stala jeho obětí. Při sexuálním rozmnožování na svět přichází směska nejrůznějších kombinací genů od obou rodičů, existuje proto velká šance, že alespoň část z nich se nebude parazitovi jako hostitel vůbec zamlouvat.
Na stejném principu se pravděpodobně vyvinuly i složité životní cykly parazitů. Mnoho druhů parazitů si prodělává několik životních stádií v různých hostitelích, ve kterých střídá pohlavní i nepohlavní rozšiřování svých řad. K sexuálnímu způsobu se přitom uchylují v případě, že svádí zuřivé bitvy s imunitním systémem. Jednoduše se snaží co nejrychleji vyvinout obranu proti zástupům po zuby ozbrojených bílých krvinek.

Reklama na správné geny
Kombinování genů s sebou ale přineslo nový problém. V případě, že samice vlastní velmi výhodnou sestavu pro boj s určitým parazitem, může spáření s hůře vybaveným samcem jejím potomkům přinést jen snížení šancí na přežití. Potřebuje se proto v nabídce genů svých protějšků nějak orientovat a umět si vybrat toho pravého samce. A právě k tomu slouží různé samčí přívěšky, hýřivé barvy či „nesmyslné“ kvákání žabáků.
Nabubřelí samci svými okázalými ozdobami a přitroublým chováním dávají najevo, že jsou zdraví a plní energie, se kterou si mohou dovolit plýtvat. A jejich geny tedy potomstvu zaručí, že se dokáže s nástrahami přírody dobře vypořádat a zbude mu i dostatek síly na zbytečnosti. Kdyby samec musel značnou část své energie vkládat do boje s parazity, nenarostl by mu výstavní ocas ani paroží a samička by o něj ani okem nezavadila.

Strůjci bizarního chování
Parazité mají na triku spoustu podivných návyků zvířat. V pralesích Latinské Ameriky například žijí mravenci, kteří si pěstují houby. Ke své farmářské činnosti potřebují množství listů, jež porcují na stromech a pak je v kusadlech nosí do mraveniště. Na tom by nebylo celkem nic podivného, kdyby na oněch listech nevozili další mravence. Entomologové si dlouho lámali hlavu tím, proč takové projížďky mravenci organizují. Příčinou je opět parazit, tentokrát moucha. Ta přistane na přenášeném listě, sleze po něm až ke kusadlům nosiče a do mezery mezi kusadly a hlavou nakladou vajíčko. Vezoucí se mravenec má tedy za úkol takové mouchy buď zahnat, nebo dokonce kusadly usmrtit.
Některé druhy sov si v Americe do hnízda nosí živé hady slepany, např slepana texaského. Neslouží však jako hračka pro malá sůvata, ale jako užitečný pomocník, který v hnízdě uklízí a zbavuje je parazitů. Stejný důvod má i záliba jiřičky modrolesklé v plané mrkvi a turanu. Obklopuje jimi svůj domov, rozhodně však tak nečiní z estetických důvodů, ale proto, že obsahují některé antiparazitální látky.

Nejsilnější afrodiziakum v dějinách
Parazit někdy dokáže organismus dohnat k výkonům, které by ho ve zdravém stavu ani nenapadly. Ve chvíli kdy napadený hostitel dospěje k závěru, že svůj boj s parazitem prohrál, snaží se na poslední chvíli co nejlépe využít zbývající čas. Když některé plže napadne motolice, trvá jí zhruba měsíc, než provede kastraci a svého hostitele přemění na bezduchý stroj na výrobu živin. Mladí plži se za tento měsíc snaží překotně dospět, mnohem rychleji se jim vyvinou pohlavní žlázy, a než ztratí svobodnou vůli, nakladou alespoň několik vajíček.
Některé druhy mušek octomilek zase pod vlivem zamoření roztoči zvyšují čas strávený dvořením až na trojnásobek. Pod hrozbou blízké smrti se na poslední chvíli snaží oplodnit co nejvíce samiček.

10 skutečností, které byste do parazitů možná neřekli
1. Motolice parazitující na člověku (krevničky močové) jsou jedněmi z nejvěrnějších partnerů. Sameček se o samičku příkladně stará a celý život ji pevně svírá a vozí všude s sebou, od jeho přítulnosti jej často neodradí ani smrt partnerky. Najdou se dokonce i homosexuální páry, které se i po snahách vědců po jejich rozdělení sveřepě znovu a znovu spojují.
2. Parazitické vosičky kladoucí vajíčka do těla housenky, jež se tím okamžikem stává nedobrovolnou spíží i noclehárnou v jednom, musí překonávat jistý úhybný manévr. Své oběti totiž vyhledávají po čichu. Mazané housenky druhu Epargyreus clarus však přišly na důmyslné obelhávání svého trýznitele – fekální dělo, kterým své výkaly pálí do značné vzdálenosti (rychlostí 1 m/s urazí až 60 cm, což je na drobné tělíčko housenky pěkný výkon). Čenichající vosička pak má problémy s přesnou lokalizací své oběti.
3. Původce malárie, plasmodium, umně manipuluje s chováním komára. Produkuje látky, které zvyšují srážlivost krve, a tak se nenasytnému komáru doslova ucpává pípa pod sosákem. Aby se nasytil, musí poštípat více obětí než za běžných okolností, a plasmodiem obšťastní mnohem více hostitelů.
4. Parazitický korýš kořenohlavec (Sacculina carcini) se dostává do těla své oběti (kraba) tak, že ze sebe doslova udělá injekci. Napíchne se na klepeto oběti a protlačí dovnitř několik buněk svého těla. Vnější obal (větší část původního těla) je jako nepotřebný odpad odhozen.
5. Parazitické vosičky si dělají osobní strážce z housenky běláska zelného. Nejprve její tělo využijí jako inkubátor a těsně před tím, než si provrtají cestu ven, ještě housenku přeprogramují. Namísto, aby se odplazila, upřede kolem kuklících se larev vosičky ochrannou síť. Na jejím vrcholu se stočí do klubíčka a hlídá. Kdyby se kdokoli přiblížil, snažila by se jej postříkat jedovatou tekutinou a zároveň pořádně pokousat.
6. Tužka tenká, jeden z mála endoparazitických obratlovců, nevybíravě trestá nevychovance močící do vody. Sumeček se vydává proti proudu moči a vsune se do močovodu. Jakmile se zahryzne do penisu nebo do pochvy, už jej odtamtud jen tak něco nedostane. Svým obětem saje krev.
7. Motolice druhu Leucochloridium paradoxum neuvěřitelně drze obětovává jednoho ze svých hostitelů, plže. Jelikož jejími konečnými hostiteli jsou ptáci, zaleze nebohému měkkýši do tykadla a svým tělem zvětší jejich velikost a zbarvení tak, že vypadá jako vypasená chutná housenka. Vidina bohaté hostiny pak brzy přiláká ptáka, který bude vhodným hostitelem motolice.
8. Drbání, škrabání či pohazování ocasem se nemusí jevit jako účinná zbraň proti vnějším parazitům. Kdybychom však třeba gazelám (které mají mezi zuby mezery, takže jejich chrup vypadá jako hřeben) zabránili v tomto chování, v jejich srsti by se usadilo osmkrát více klíšťat. Například vůdčí samec gazely impala, který na péči o srst nemá z důvodu jiných povinností (jako je starost o bezpečnost stáda, udržování respektu ostatní samců apod.) příliš času, si v kožichu nosí šestkrát více klíšťat než řadoví členové stáda.
9. Parazitická moucha bzučivka, která klade vajíčka do otevřených ranek, aby se její larvy posléze mohly živit svalovou hmotou hostitele, dokázala vychovat z opic vřešťanů mírumilovná zvířata. Namísto klasického vyřizování sporů za pomoci zubů a drápů se hádky ve vřešťaní společnosti řeší vřískáním a plácáním dlaní. Snižuje se tak riziko drobných poranění, které vinou nezvaného dvoukřídlého hosta mohou lehce končit bolestivou smrtí.
10. Parazitický korýš Cymothoa exigua si hraje na rybí jazyk. Vleze rybě do tlamy, sežere jí jazyk a pak zaujme jeho místo a zastává i jeho funkci. Tedy až na to, že sem tam nějaké sousto nepošle do jícnu ryby, ale do své ústní dutiny.

3 Parazité s nejděsivějšími způsoby
1. Za největšího zvrhlíka bez jakýchkoli skrupulí jsou mezi parazity považovány vosičky, které zneužívají masitá těla housenek. Máma vosička si vyhlédne svou oběť a do měkké tkáně jí vrazí kladélko, s jehož pomocí do těla housenky naklade desítky až stovky vajíček. Z těch se vyklubou larvy, které požírají tělo svého hostitele zevnitř. Jsou si dobře vědomy, že potřebují housenku živou, aby jim zpracovávala potravu a larvy měly živiny jako na talíři. Proto se důsledně vyhýbají všem důležitým orgánům a udržují ji ve funkčním stavu. Když nadejde jejich čas, provrtají se ven a na povrchu umírajícího hostitele se zakuklí. Housenka s tělem prožraným skrz naskrz umírá až poté, co dospělé vosičky definitivně opustí její tělesnou schránku.
2. Mnoho druhů mravenců sužují parazitické mouchy, které jsou vlastní právě jen jednomu vybranému druhu. Jejich specializace má svůj dobrý důvod – musejí tělo svého hostitele znát do posledního nervu. Taková moucha sedí u stezky, kterou mravenci denně chodí z mraveniště ke zdroji potravy, a trpělivě vyhlíží svou budoucí oběť. Jakmile se objeví vhodný mravenec, moucha si mu sedne na záda a hbitě zarazí kladélko to mezery mezi hlavou a hrudním článkem. Naklade vajíčko, ze kterého se okamžitě vylíhne čiperná larva. Ta si prokouše cestu do hlavy, kde se živí svalovou hmotou (mravenci mají nejvíce masa právě v hlavě, největší svaly jejich těla hýbou kusadly). Sežere, co se dá, utěšeně roste a dává si přitom dobrý pozor, aby nenakousla některý z nervových pletenců a vláken a předčasně tak mravence nevyřadila z provozu. Když už se cítí dostatečně silná (spíš se do hlavy nebohého mravence tak tak vejde a nemá už co ohlodávat), rozleptá spojení mezi hlavou a hrudí a mravence jednoduše dekapituje (ukousne mu hlavu). V upadlé hlavě se pak v bezpečí pevné chitinové schránky přemění v dospělou mouchu.
3. Parazitický strunovec Spinochordodes tellinii s tělem kobylek a cvrčků zachází přímo děsivě. Larva strunovce ke konci svého vývoje téměř zcela vyplňuje tělní dutinu hostitele. Nestačí jí však vylézt a nechat kobylku v klidu zemřít. Ke zdárnému dokončení životního cyklu potřebuje vodní prostředí, a jelikož kobylky jsou výlučně suchozemskými tvory, musí se parazit drastickým způsobem postarat o dopravu k vodě sám. Donutí svého hostitele spáchat sebevraždu skokem do nejbližší vodní nádrže. Dosahuje toho produkcí určitých proteinů, s jejichž pomocí pozměňuje činnost částí mozku zodpovědných za vnímání zemské gravitace, emoce, pocity a nutkavé jednání. Z topící se trosky pak desítky centimetrů dlouhý strunovec s klidným svědomím vyleze a začne si hledat sexuálního partnera.

Více se dozvíte:
www.nature.com
www.science.com
www.newscientist.com
www.wikipedia.com
C. Zimmer: Vládce parazit, Paseka 2005
J. Flegr: Zamrzlá evoluce, Academia 2006

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Ohněm proti rozsáhlým požárům

Ohněm proti rozsáhlým požárům

Globální klimatické změny způsobují, že dlouhá suchá období nejsou ničím...
Podaří se zachránit drobnou krásku?

Podaří se zachránit drobnou krásku?

Kdyby vyhynula, dost možná by si toho nikdo nevšiml. Ale naštěstí jsou v...
8 zástupců říše medvědů

8 zástupců říše medvědů

„Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům,“ zpívá v jedné písničce...
Prodlužuje řasa chlorella život včelám?

Prodlužuje řasa chlorella život...

Biologické centrum Akademie věd ČR v Českých Budějovicích v současnosti podrobně...
Tropy, netropy, mokřady bují životem

Tropy, netropy, mokřady bují...

Zatímco většina Česka je spálená sluncem, ptačí park České společnosti...
Loňský rok byl třetím nejteplejším v dějinách. Přibylo také skleníkových plynů

Loňský rok byl třetím nejteplejším v...

V současnosti se doslova koupeme ve vlastním potu. Předpověď navíc není...
Podaří se zachránit asijského jednorožce před vyhubením?

Podaří se zachránit asijského...

Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO) se připojuje k...
Nečekaná strategie medvědího přežití

Nečekaná strategie medvědího...

Medvěd bývá mnohdy nespravedlivě vykreslován jako krvelačná šelma. Ve...
Kočkovitou šelmu na vodítko nevezmete

Kočkovitou šelmu na vodítko...

Lidé, vlastnící v nejrůznějších zájmových chovech kočkovité a jiné velké šelmy, budou...
Olomoucká zoo představila 20. mládě v přírodě vyhynulého lva berberského

Olomoucká zoo představila 20. mládě v...

Cesta k 20. mláděti lvů berberských byla trochu trnitá. Šimon a Lily už...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Jak by vypadal svět, kdyby byla Země plochá?

Jak by vypadal svět, kdyby byla...

S konspiracemi o tom, jaký má tvar naše planeta, se v...
Nebaví vás chodit do práce? Zkuste 8 zaměstnání z říše snů

Nebaví vás chodit do práce? Zkuste 8...

Máte pocit, že v kanceláři už nevydržíte ani o minutu déle? Že dalšímu...
Vybírali v italském Janově politiky losem?

Vybírali v italském Janově...

„Všechny peníze shrábnou sázkaři a my z toho nemáme vůbec nic,“ zuří...
Alzheimerova choroba má vazby na virus herpes, tvrdí vědci

Alzheimerova choroba má vazby na...

Nový výzkum odhaluje více kmenů viru herpes v mozku člověka v prvním...
Tajemství jeskynních maleb: Hledali v nich naši předkové duchy zvířat?

Tajemství jeskynních maleb: Hledali v...

Profesor antropologie David Lewis Williams z jihoafrického Johannesburgu si myslí, že naši...
Mongolská říše: Jeden z nejrozlehlejších států v historii!

Mongolská říše: Jeden z...

Nejrozsáhlejší říše všech dob? Ani Sovětský svaz, ani Španělsko, nad...
VIDEO: TOP 5 nejšílenějších rekordních skoků

VIDEO: TOP 5 nejšílenějších...

Taky máte zvláštní pocit, pokud máte seskočit z vyššího...
Nejméně poruchový smysl: Hmat!

Nejméně poruchový smysl: Hmat!

Smyslové orgány, kterými nás příroda vybavila, jsou důmyslnými a...
Krimi z Brazílie: Co spáchal strážný z místní školky?

Krimi z Brazílie: Co spáchal...

Ty výkřiky drásají srdce. Jsou plné agónie. Oheň se sápe na drobná tělíčka....
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.