Jen málokteré zvíře dokáže přežít v nejextrémnějších podmínkách, kde slunce rozpaluje písek na 60 °C a kde každá kapka sladké vody má cenu zlata. Ale i taková se najdou! Co o nich dnes vědci vědí, co zjistili nového?
Pouště, z nichž největší je bezesporu africká Sahara (9 milionů km²), která pokrývá téměř stejnou plochu jako Čína nebo USA, se v určité formě vyskytují na všech světadílech. Pravá poušť je definována jako místo, na kterém v roce nespadne více než 25 mm srážek (pro srovnání – v Praze je to 528 mm).
Rozdíl teploty v pouštních oblastech mezi povrchem a hlubšími vrstvami bývá značný. Zatímco na povrchu může mít písek teplotu až 60 ºC, už v hloubce jednoho metru je to pouze okolo 10 ºC! Od cca půlmetrové hloubky potom zaznamenáváme, že je písek vlhký.
Nedá se však říci, že pouště jsou místa úplně mrtvá, i když v nich nenacházíme tolik živočichů jako v jiných, životu příznivějších oblastech. Většina zvířat, která tu žijí, se musela po stovky generací přizpůsobovat tvrdým pouštním podmínkám a výsledkem jsou stovky adaptací, které zde nalézáme.
Co má společného velbloud se sobem?
Živočich: Asi nejznámějšími obyvateli pouští, dokonale přizpůsobenými jejím záludnostem, jsou oba druhy velbloudů. Dnes bychom poslední zbytky divoce žijících populací dvouhrbých velbloudů (Camellus bactrinus) hledali v Mongolsku. Jednohrbí velbloudi (C. dromedarius) zdomácněli v celé severní Africe a státech Blízkého východu, avšak jedna (zdivočelá) populace žije také v Austrálii. Tam však není původní, ale vysazená.
Obrana: Najdeme u nich například zajímavou úpravu nohou. Prsty mají zredukovány jen na třetí a čtvrtý, které jsou naopak rozšířené, čímž vytvořily jakousi bačkoru, opatřenou navíc nášlapným mozolem. Takto „obuté“ zvíře se pak do pouštního písku neboří (podobnou úpravu nacházíme u severských sobů).
Tělo velbloudů je porostlé velice hustou srstí, takže rozdíl teploty konce chlupu a jeho kořene v kůži může činit až několik desítek stupňů. Nad očima jim srst vybíhá v jakési řasy, které jako kšilt zabraňují padání písku do očí. Podobně fungují i uzavíratelné nozdry.
Unikátní je i tekutinový režim velbloudů. Jejich hrb neobsahuje vodu, ale tuk, který se však metabolickou reakcí mění na vodu a energii. Zatímco smrtelný deficit vody u člověka je okolo 5 , velbloud dokáže přežít vyschnutí až o čtvrtinu své váhy! Aby zvířata snížila odpařování vody na minimum, potí se až při 42 ºC.
Uhyne po 13 minutách
Živočich: Oba dva druhy korovců, jedovatý (Heloderma suspectum) a mexický (Heloderma horridum) jsou ještěři, kteří dorůstají asi 50–60 cm. Složení jejich jedu je podobné jedu kober (působí na nervovou soustavu). Dávka jedu, kterou mají v zásobě, by stačila k usmrcení až pěti lidí. Ač žijí v poušti (Nevada, jihovýchodní Utah, Arizona, Mexiko), jsou velmi citliví na sluneční záření.
Pokusně bylo zjištěno, že korovci nevydrží vystavení přímému slunečnímu svitu déle než 13 minut. Po této době může korovec dokonce uhynout.
Obrana: Mnoho zvířat vyřešilo situaci právě prostým útěkem pod povrch země. A korovec je jedním z nich. Také v expozicích zoologických zahrad si můžeme všimnout, že korovci tráví většinu času schovaní někde pod kamenem.
Na povrch vylézá pouze v chladných obdobích, kdy loví svoji oblíbenou kořist, ptačí mláďata a drobné savce. Nažere se v sezoně až k prasknutí a veškeré živiny uskladní do svého tučného ocasu. Po zbytek roku potom přežívá ze zásob, které získal v období hojnosti.
Ještěr s tělem ropuchy
Živočich: Jedním z tvorů žijících na poušti je i malý (cca 8 cm) podivný severoamerický ještěr ropušník sluneční (Phrynosoma solare), který je plný hrotů a vypadá jako z pravěku.
Obrana:Ukrývání pod povrch je zejména pro ještěry velmi častou strategií ochrany. Kdybychom si udělali denní harmonogram ropušníka, vypadal by velmi podobně jako u korovců. Zvíře sice vyhledá teplé paprsky, ale pouze v době, kdy není venku příliš horko. Nasaje do sebe teplo a posléze zaleze někam do stínu. Podle výzkumů osciluje teplota těla ropušníků nejen v průběhu dne, ale i v závislosti na ročním období od 30 do 35 ºC.
Proč žába nevyschne?
Živočich: I žáby se dokážou přizpůsobit suchému prostředí pouště, například australská rosnička hrabavá (Cyclorana platycephala). Samci dorůstají velikosti 42–64 mm, kdežto samičky 50–72 mm. Zbarvení mají šedé až tmavě hnědé nebo zelené.
Obrana: Při dostatku vláhy naplní žába všechny tělesné „nádrže“ k prasknutí. Potom se zahrabe do země, kde kolem sebe vytvoří tuhý obal (kokon), ze kterého vyčnívají ven jen nozdry. Takto chráněna před vyschnutím a při zpomalení životních funkcí (estivaci) dokáže ve vlhkém pokojíčku vydržet velmi dlouhou dobu, dokonce i mnoho let.
Podle posledních výzkumů se kokony v půdě chovají silně hygroskopicky (schopnost pohlcovat a udržovat vodu) a jejich tloušťka navíc ještě postupně sílí. Zoologové přišli na to, že v závislosti na oběhu krve dorůstají nové buňky kokonu každé dva dny.
Kanibalové pouště
Živočich: Hrabavé žáby rodu Scaphiopus z čeledi blatnicovitých (Pelobatidae) obývají při dešti vznikající tůňky v mexických pouštích, které rychle vysychají.
Obrana: Když zaprší a tůňky se naplní, vylezou žáby ze země, aby se spářily a nakladly vajíčka. Jejich pulci nemají ani měsíc na to, aby dospěli, vykrmili se dostatečnou zásobou živin, dospěli a stačili se zahrabat do země, než tůně vyschnou. Za potravu jim slouží larvy drobných bezobratlých živočichů, jejichž vajíčka přežívají v půdě dlouhá období sucha. Některé žabky jsou schopny, ve snaze co nejrychlejšího růstu, spořádat i vlastní slabší sourozence.
Jako nacucaná houba
Živočich: Dokonalým příkladem přizpůsobení se poušti jsou stepokuři (Pterocliformes). Jsou to ptáci blízce příbuzní holubům. Žijí v suchých oblastech Afriky a Asie. Ptáci snášejí obvykle tři vajíčka na holou zem a někdy se dokonce uhnízdí i ve velbloudích stopách. Podle některých výzkumů až 96 % mláďat do dospělosti nepřežije útoky drobných pouštních savců, Stepokuři se živí především semeny náletových rostlin a některé výzkumy z posledních let potvrdily, že za potravou zalétají i do vzdálených obdělávaných míst.
Obrana: Příroda je opatřila poměrně krátkými běháky, vybavenými kraťounkými širokými prsty, aby se nohy méně bořily do písku. Tomu dopomáhá i souvislé opeření nohou. Výsledky nedávných výzkumů potvrzují, že metabolizmus stepokurů je přizpůsoben k intenzivnímu chlazení těla.
Mláďata je také zapotřebí napájet a voda v okolí většinou není. Každý den proto rodiče musí létat mnoho kilometrů k nejbližšímu napajedlu. Tam doplní sami své zásoby tekutin. Jejich peří se přitom zmáčí a nacucá jako houba. Z něj se pak po návratu na hnízdo napojí i mláďata.
Kde jsou v módě velké uši?
Živočich: Adaptace na život především menších pouštních savců popisuje tzv. Allenovo pravidlo. To mimo jiné říká, že zvířata na jihu mají daleko větší uši než zvířata na severu. Typickým příkladem jsou pouštní lišky, zajíci a ježkové.
Obrana: Veliká plocha ucha bývá většinou velmi dobře prokrvena, takže funguje jako chladicí systém. Mnozí z těchto zvířat kombinují velké uši navíc ještě s noční aktivitou, takže se polednímu žáru vyhnou skryti ve své noře. Podobně fungující systém chlazení ušima nacházíme konec konců také u slona afrického (Loxodonta africana). Ten však systém narozdíl od výše zmíněných malých savců ještě zdokonalil. Ve velkých vedrech ušima pomalu mává, čímž krevní cirkulaci ještě zesiluje.
Jak chodit na rozpáleném písku?
Jihoafrická ještěrka Meroles anchietae z Angoly a Namibie používá zajímavou fintu jak vydržet na rozpáleném písku o teplotě až 40 ºC. Aby se nespálila, rychle střídá končetiny, kterými se povrchu dotýká, přičemž ještě zvedá ocas.
Jinou evoluční úpravou vybavila příroda gekony pouštní (Palmatogecko rangei). Ti mají mezi prsty nataženou blánu podobnou plovací, za pomoci které se (jako na sněžnicích) neboří do sypkého písku, ale pouze se po něm kloužou.
Největší ptáci savany
Redukce prstů, i když ne co do délky, nýbrž co do počtu, nacházíme u typických ptáků otevřené krajiny, jakými jsou běžci (Struthioniformes) a dropi (Ottidae). Tito ptáci nejsou sice typicky stepními, ale do polopouští někteří z nich zasahují – všech 25 druhů dropů obývá sušší oblasti Starého světa. Narozdíl od běžců umí velmi dobře létat, ale létají jen neradi. Jejich noha prodělala menší redukci než u běžců (chybí jim pouze palec), ale i tak na první pohled vidíme, že se jedná o kráčivou končetinu.
Redukce prstů u běžců se vyvinula, narozdíl od dropů, v souvislosti s běháním. Prohlédneme-li si zblízka nohu pštrosa, zjistíme, že povrch je na omak velmi tuhý.
Všech pět čeledí běžců spojují především chabé svaly křídel, absence hřebene prsní kosti (tam se upínají mohutné létací svaly ptáků) a také peří bez háčků. U kazuárů (Casuaridae), emu (Dromadidae) a kivi (Apterygidae) křídla skutečně příliš velkou funkci nehrají. Zato u nanduů (Rheidae) a pštrosa dvouprstého (Struthio camellus), kteří mají křídla veliká, mají svou funci. Samice pštrosa dvouprstého velmi často chrání kuřata před poledním žárem, když si nad ně stoupne a roztáhne křídla jako stan.
Finty s vodou
Také členovci museli svůj režim v pouštním horku upravit. Kutikula (vrstva na povrchu těla) štírů (Scorpionida) má v sobě vestavěny vodě jsou nerozpustné látky, lipidy, které zabraňují přebytečnému odpařování tekutin.
Brouci potemníci z rodu Onymacris, žijící v pouštní oblasti Namibie, se po ránu staví na vrcholcích písečných dun hlavou směrem dolů a čekají, až od moře přijde mlha. Ta se jim sráží na krovkách a voda jim pak stéká přímo k ústům.
Pochod solnou pouští
Největší kuriozitou mezi zvířaty žijícími v pouštích jsou určitě veliká hejna plameňáků, hnízdící na solných jezerech pouště Kalahari. Ptáci se uchylují právě sem, protože do těchto nehostinných oblastí predátoři většinou nechodí.
Na obrovských, sezonně zaplavovaných místech dochází k zajímavému úkazu. Ve stejném období sem přilétají společně plameňáci růžoví (Phoenicopterus roseus) a plameňáci malí (Phoeniconaias minor). Zatímco plameňáci růžoví zahnízdí okamžitě a mláďata ihned po tom, co jsou schopna vzlétnout opouštějí s rodiči jezerní pánve, plameňákům malým to trvá déle.
V průběhu jejich hnízdění jezero ale postupně vysychá, čímž se z něj stává solná poušť. Odrostlá kuřata plameňáků ještě neumějí létat, když voda z místa téměř vymizí a s ní i veškeré zdroje potravy. Hejnům nepřepeřených ptáčat nezbývá než ve zformovaných houfech opustit hnízdiště a pochodovat několik desítek kilometrů pěšky po rozpálené zemi, než najdou místo se sladkou vodou. Ptáčata, která se vylíhnou pozdě a nestihnou se svými staršími spolubratry včas vyrazit, jsou odsouzena k jisté záhubě. Nepomáhá ani, že je sem rodiče každou noc přilétají z velkých dálek krmit.
