Vytrvalé rostliny se zdřevnatělými stonky dělí odborníci na STROMY (arbor), KEŘE (frutex – stonky větvené hned od země, avšak dřevnaté) a POLOKEŘE (suffrutex – stonky se větví stejně, v dolní části zdřevnatělé, ale v horní části bylinné a odumírající).

Arbor (strom) – dřevina s různě vysokým kmenem a korunou (viz corona), tvořenou olistěnými větvemi, resp. kmen obklopený velkými listy v určité vzdálenosti od země.
V praxi není definování stromu jednoduché – například banánovník je vysoká bylinná rostlina, vzhledem připomínající strom. Geobotanika považuje za stromy rostliny, které mají v urostlém stavu minimální výšku čtyři metry a vytvářejí zde vegetativní vrcholy, případně regenerační pupeny. Stromy náležejí mezi fanerofyty – dobře viditelné rostliny.

Biom – souhrn ekosystémů určité zeměpisné zóny s charakteristickou vegetací a faunou, přičemž hlavní roli hraje podnebí.
Nejdůležitější biomy: tropický deštný prales, jehličnatý a opadavý listnatý les, tundra, step, savana, tvrdolisté dřeviny, polopouště a pouště.

Corona (koruna) – vrchní rozvětvená část stromu. Tvoří důležitou část dřeviny, protože podle ní se většinou klasifikuje celkový vzhled dřevin (habitus).
Základní typy koruny: kuželkovitá (smrk), válcovitá (jedle bílá), kulatá (jabloň planá), vejcovitá (časté u listnáčů), vřetenovitá (topol černý), elipsovitá (olše lepkavá). Existují i zvláštní typy korun, např. u smuteční vrby.

Dřevo (xylém) – dřevní část svazku cévního, skládající se z cév a sklerenchymatické pochvy. Slouží hlavně k vedení vody a minerálních látek z kořene (viz radix) do stonku a k jejich rozvádění po celé dřevině.

Endemit – rostlina (ale i živočich) vyskytující se výhradně v určité oblasti.

Fructus (plod) – rostlinný orgán, který obaluje a chrání semena před nepříznivými vlivy až do zralosti a přispívá k jejich rozšiřování. Vzniká přeměnou pestíku i jiných květových (případně ke květu přidružených) orgánů.
Plody: nepukavé suché (např. oříšek), nepukavé dužinaté (hruška), pukavé (akát bílý) a rozpadavé (javory).

Charakter lesa – vedle již uvedených druhů (viz biom) jsou i další skupiny: smíšený, prales (s původním lesním společenstvem), lužní (vlhký porost na okraji řek a jezer), subtropický smíšený, monzunový (tropický opadavý nížinný les), podhorský, tajga (jehličnaté lesy a rašeliniště) aj. Existuje i sucholes a mlžný les (ve vysokých polohách, blízko mraků) a jeden jeho typ se nazývá mechový (stromy a půdu pokrývají četné mechy).

Gemma (pupen) – v podstatě základ výhonku, ve kterém jsou už na různém stupni odlišeny základní orgány, tj. řapík (stonek), listy, květy. Tak jsou budoucí rostlinné orgány chráněny před vnějšími nepříznivými vlivy. Ochrannou funkci plní obalové (pupenové) šupiny, které mohou vzniknout přeměnou listů apod.

Hybridizace (křížení) – spojení vlastností dvou různých jedinců v potomstvu generativní cestou (opylením blizny pylem s následním oplozením).

Introdukce – zavedení dřevin do oblastí, kde se nevyskytují přirozeně.

Jehličnany – nahosemenné rostliny (viz), většinou stále zelené, jen výjimečně opadavé (modřín), které mají listy nejčastěji úzké, jehlicovité nebo šupinovité (cypřiš). Opakem jsou listnaté stromy, kde jsou čepele listů relativně široké.

Kůra – svrchní vrstva kryjící zdřevnatělé kořeny, stonky a větve. V obecném pojetí je chápána jako celý soubor pletiv oddělitelný od dřeva. Vzniká činností druhotného dělivého pletiva produkujícího korek.

List (folium) – postranní orgán vyrůstající v charakteristickém postavení na stonku. Je zpravidla zelený, plochý. Posláním listu je fotosyntéza, dýchání a vylučování vody v podobě vodní páry (transpirace).
Převažující složení: pochva, řapík a čepel.

Mangrovy – skupiny dřevin na pobřeží tropických moří nebo sladkovodních toků v zaplavované zóně. Mají opěrné chůdovité nebo dýchací kořeny.

Nahosemenné dřeviny (Gymnospermae)  – zpravidla stálezelené, s malými vajíčky přímo přístupnými pylovým zrnkům (semena bývají ukryta v šiškách).

Odrůda kulturní (kultivar) – odchylka od běžné podoby, která vzniká domestikací či umělým křížením.

Phylum (kmen) – dřevnatý a nevětvený stonek stromů nesoucí korunu. Je součástí hlavní osy, kterou tvoří základní větve a jejich další rozvětvení. Spojuje listový aparát s kořeny. Stromy se od většiny jiných rostlin liší nejen výškou, ale i zdřevnatělým kmenem, který (stejně jako větve) v průběhu času dorůstá v průměru (objemu). Růst do tloušťky způsobuje vrstva neustále se dělících buněk pod kůrou kmene (kambium). Přírůstek dřevní části za vegetační období je vidět na průřezu kmene v tzv. letokruzích. 

Radix (kořen) – obvykle podzemní orgán vyšších rostlin, který oproti stonku není článkovaný, nemá listy ani pupeny, nepravidelně se větví a na vrcholu má kořenovou čepičku. Rostlinu upevňuje v zemi a čerpá z půdy výživné látky.
Hlavní kořen (radix primaria), ze kterého vyrůstají boční kořeny a z nich kořenová vlákna (fibrillae radicis), je pokračováním stonku v zemi. 

Řapík (petiolus)– stopkovitě zúžená část listu, u základny se někdy pochvovitě rozšiřuje. Obvykle odpadne spolu s listovou čepelí, někdy na rostlině zůstává (čepel opadává samostatně) a odpadne až později.

Složení květu (flos) – květní stopka, květní obaly, tyčinky a pestík. Toto vše má tzv. úplný květ – soubor přeměněných listů, seskupených na zkráceném stonku a přizpůsobených spojování pohlavních buněk. Rostliny opylovávané hmyzem ho vábí vylučováním nektaru – sekretu obsahujícího cukry, někdy i aminokyseliny.

Trn (spina) – tvrdé špičaté útvary, vzniklé přeměnou větviček, listů, palistů nebo chlupů. Mohou být jednoduché či rozvětvené (dvoudílné, trojdílné).
Jestliže vzniknou jako útvar pokožkovitých pletiv, nazývají se ostny (např. růže či ostružiny). Ty se, narozdíl od trnů, dají dost snadno oddělit od základu. 

Uzlina (nodus) – místo na stonku, kde vyrůstá jeden nebo více listů či větvičky.

Výchovná dřevina – zajišťuje ochranu, stín a vlhko pro semenáče jiného druhu, rostoucího v její blízkosti. Tím mu dává šanci na přežití.

Xylém – část dřevní, tj. mrtvé trubkovité buňky se zdřevnatělým, vyztuženými stěnami (tracheje a tracheidy), které dopravují vodu a v ní rozpuštěné anorganické živiny (minerální soli aj.) od kořene do kmene.

Yungas – subtropické horské opadavé i stále zelené lesy v centrálních Andách (Peru). Jsou to nejbohatší horské lesní ekosystémy.

Zachování druhu – rozeznáváme dva typy rozmnožování. 1. Pohlavní: spojení embryonálních buněk dvou jedinců téhož druhu, které lze označit jako otce a matku, v buňku nového jedince. U semenných rostlin jsou sídlem pohlavních orgánů květy. Pylové zrnko usazené na blizně má schopnost vyklíčit.
2. Nepohlavní: u něj nedochází k žádným novým kombinacím genů. Buněčným dělením vzniká pouhý klon původního jedince (např. u ostružiníku.).

Živiny – zeleným rostlinám stačí k vytvoření potřebných látek jen oxid uhličitý, voda a minerální látky, anorganické látky rozpuštěné ve vodě. Nejdůležitější je světlo. Při procesu fotosyntézy vzniká kyslík, který odchází do vzduchu. Pro tvorbu životně důležitých molekul (aminokyseliny, proteiny) a kyselin RNA a DNA potřebují rostliny další prvky – dusík, fosfor, síru, hořčík, železo… Tyto látky přijímají v podobě minerálních solí rozpuštěných ve vodě. Do všech částí dřevin rozvádějí anorganické látky a organické živiny vodivé svazky. Skládají se mj. z vysoce specializovaných buněk xylému (viz) , což lze přirovnat ke krevnímu oběhu člověka.

Více se dozvíte:
Rostliny, Euromedia Group k. s. – Knižní klub 2006
Václav Větvička: Stromy, Aventinum, 2000
J.Pagan, D. Randuška: Atlas drevín, Obzor Bratislava 1997