Americké námořnictvo se rozhodlo pro unikátní řešení problémů s rychlostí přesunů svých vojsk. Díky odvážnému vesmírnému projektu budou schopni dostat se prakticky kamkoli během pouhých dvou hodin.
Jakýkoli vojenský velitel nám řekne, že dostat vojska na místo bitvy včas je stejně těžké jako vyhrát boj. Za dnešní situace, kdy se bojiště nachází často tisíce kilometrů daleko od základny, a kdy je nutné složitě vyjednávat práva průletu vzdušným prostorem několika různých zemí, je rychlá přeprava vojáků na místo určení téměř nemožná.
Američané však navrhli řešení, které by do 30 let mělo umožnit dosáhnout jakéhokoli cíle na naší planetě v průběhu maximálně dvou hodin. Žádného jednání s okolními zeměmi nebude zapotřebí, námořní pěchota se totiž na místo určení dostane vesmírem. Pokud by se jejich projekt ujal, zcela se změní způsob vedení války.
Dvě mouchy jednou ranou
Název projektu Small Unit Space Transport and Insertion (zkráceně Sustain), který v překladu znamená „vesmírná přeprava malých jednotek“, přesně vystihuje jeho podstatu. Jedná se o tzv. suborbitální transport, kdy stroj vystoupá až k hranici atmosféry, ale nedostane se přitom na oběžnou dráhu. Tady vysokou rychlostí překoná požadovanou vzdálenost a zpět do atmosféry vstoupí až nad cílovým místem mise.
Projekt uvedl v život Roosevelt Lafontant, který v současnosti pracuje pro vojenskou konzultační firmu Schafer Corporation. Podle něj by tento způsob elegantně vyřešil hned dva problémy spojené se současným systémem vojenské dopravy: „Námořnictvo by nemuselo čekat na zdlouhavá politická jednání a jeho přeprava by se zároveň stala mnohem bezpečnější a rychlejší. Odpadly by problémy s komplikovanými přesuny přes nebezpečná území.“
Prototyp do 15 let
Návrh se mezi americkými vojenskými odborníky ujal poměrně rychle a projevil o něj zájem i kongres. Podle jeho vyjádření realizaci Sustain neleží po technické stránce v cestě žádná važná překážka. Pro americkou armádu by znamenal značný posun vpřed.
V současné době již ve vojenských laboratořích po celé zemi probíhá vývoj potřebného pohonného systému. Řeší se nové kompozitní materiály, které strojům zaručí dostatečnou mechanickou i tepelnou odolnost umožňující lety do výšky nad 80 km. Tato hranice totiž vymezuje vzdušný prostor, náležející příslušnému státu. Nad ní už je jen vesmír nikoho.
Do 15 let by měl být hotový první prototyp, pravděpodobně dvoufázového systému. Ten se bude skládat z nosného letounu, který zajistí doručení stroje do vesmíru, a přistávacího modulu. Se začátkem jejich výroby se počítá kolem roku 2030. Odhad přitom není nijak přehnaný, například nejnovější americký stíhací letoun F-22 Raptor se v současnosti začíná vyrábět po 22 letech vývoje.
Může za to Usáma bin Ládin!
Lafontantovy snahy na zavedení vesmírné přepravy vojsk nevznikla nijak náhodně. V 90. letech minulého století studoval na Naval Postraduate School v kalifornském Monterey. Od roku 2001 pracoval v Pentagonu a v listopadu 2001, kdy americké námořní síly provedly nejhlubší letecký průnik na nepřátelské území v historii, sloužil jako styčný důstojník se štábním velitelstvím.
500 mariňáků tehdy mělo v helikoptérách přeletět 600 km přes severopákistánské hory a dostat se tak na afgánské letiště Kandahar. Měl to být začátek rozsáhlé ofenzívy proti Talibanu a Al-Kaidě. Pokud by vše dopadlo podle plánu, američtí vojáci tehdy měli zajmout Usámu bin Ládina.
Vše ale zhatila politická situace. Vojáci dva týdny zaháleli na palubách dvou lodí v Indickém oceánu, kde museli čekat na vyjednání práva vstupu do vzdušného prostoru Pákistánu. Když se konečně 25. listopadu dostali na místo, po bin Ládinovi už nezbylo ani stopy. Tehdy Lafontant začal přemýšlet o tom, jak se zdlouhavému diplomatickému jednání vyhnout a zajistit vojskům volnou cestu pokaždé, když to bude zapotřebí.
Zatím chybí technologie
Následující měsíce neúspěšného honu na bin Ládina v afgánských horách přiměly Lafontanta přednést svůj návrh vesmírného transportu šéfům Pentagonu. V červenci 2002 se tak vesmírný transport dostal na oficiální seznam požadavků námořnictva.
Tehdy však ještě nebyly k dispozici technologie, zajišťující zejména potřebný výkon motoru a izolaci tepelného štítu. O rok dříve se se stejným problémem potýkala i NASA, která musela odložit své plány na nosné vesmírné přepravní stroje, právě z důvodu absence vhodné technologie pro dostatečně silné motory.
Přesto už v červnu roku 2003 americký senát projekt ve spolupráci s NASA, Air Force a Darpou (americkou agentura pro vývoj armádních technologií) schválil. I když Darpa prozatím účast na projektu, pro vytížení válkou v Iráku, zamítla, tvůrci nejsou nijak skeptičtí. „Její čas ještě přijde,“ říká plukovník Jack Wassing, který dohlíží na vývoj technologií vhodných pro Sustain.
Jednoduchost na prvním místě
Přestože finální podoba nosného letadla, které dopraví druhou část stroje k oběžné dráze, i samotného přistávacího modulu zatím nejsou vůbec jisté, technologie pro tepelný štít a motor už začínají mít konkrétní obrysy.
Musí přitom splňovat přísné požadavky na to, aby byl stroj snadno přizpůsobitelný a použitelný pro více letů. „Aby Sustain mohl fungovat, musíme připravit takový systém, který bude připomínat spíš letecké operace v atmosféře než výpravy do vesmíru,“ vysvětluje Wassing. „Bylo by nám vcelku k ničemu, že za dvě hodiny cesty dokážeme naše vojáky dopravit na jakékoli místo na Zemi, kdyby nám příprava letu zabrala dny nebo dokonce týdny.“
Kde začíná vesmír?
Technickými parametry ale všechny problémy rozhodně nekončí. Přidávají se otázky provozu, kdy na cesty do vesmíru musí být neustále k dispozici dostatek paliva na všech letištích, ze kterých v dané situaci připadá start v úvahu. Pokud se prosadí dvoufázový systém s malým přistávacím modulem, jehož přepravu zajišťuje nosný letoun, musí být také nějak vyřešen návrat výsadku.
Sustain také s největší pravděpodobností vyvolá bouři na politickém poli a snahy o to, aby se hranice vzdušného prostoru posunula ještě dále do vesmíru. 80 km zřejmě nebude stačit věčně. Ostatně o něčem podobném se zmiňovaly i návrhy opatření na zajištění vesmírné bezpečnosti, které iniciovala současná americká vláda.
Američané se tak velice lehce mohou dostat do situace, kdy budou mít k dispozici potřebné technologie k uskutečnění vesmírného transportu, nicméně politická situace jejich stroje nepustí z hangárů.
Dvě letadla pro jeden cíl
Společný start
Průběh mise: Dvoufázový systém počítá s tím, že přistávací modul do výšky 30 km dopraví robustní nosný letoun a tady se oba stroje oddělí. Udělená rychlost pak přistávacímu modulu umožní dosáhnout nad 15 mach (15x rychlost zvuku, 17 895 km/h) i za pomoci slabšího, a tedy i lehčího a jednoduššího motoru. Pro srovnání, nejmodernější dopravní letoun Airbus A380 létá max. rychlostí 1060 km/h)
Fáze vývoje: Několik letounů, které by k podobným účelům byly po drobných úpravách vhodné, je v současné době již ve vývoji. Pravděpodobně největším kandidátem ze současných projektů je Falcon – nadzvukové letadlo, na jehož vývoj bylo vyčleněno 100 milionů dolarů. První dva Falcony (s křídly ve tvaru široce rozevřeného V) se už staví v kalifornském Palmdale a hotové by měly být v roce 2008.
Do vesmíru o samotě
Průběh mise: Nosný letoun udělí přistávacímu modulu dostatečnou rychlost a oddělí se od něj, aby se mohl vrátit na základnu. Přistávací modul zažehne vlastní proudové motory, tím ještě zvýší svou rychlost nad hodnotu dvou desítek Mach (23 860 km/h). Opustí atmosféru a ve vesmíru pokračuje v cestě nad svůj cíl. Díky vysoké rychlosti přesun na jakékoli místo na planetě zabere maximálně dvě hodiny.
Fáze vývoje: Pro přistávací moduly se počítá s podobným motorem, s jehož pomocí v loňském roce NASA překonala rychlostního rekord. Experimentální letoun X43A dosáhl 10 machů (11 930 km/h) díky tzv. scramjetu, náporového motoru (ramjet) s nadzvukovým spalováním, který využívá vysoké rychlosti letounu k nasávání kyslíku z atmosféry a mísí jej s vodíkem z nádrží. Nejblíže přistávacímu modulu má v současnosti SpaceShipOne postavená v roce 2004 v kalifornském Mojave. V říjnu 2004 ji do výšky 12 km dopravilo nosné letadlo a SpaceShipOne se pak s pomocí vlastního raketového pohonu dostala do výšky 100 km, aby posléze přistála podobným způsobem jako letadlo.
Přistání uprostřed nepřátelského území
Průběh mise: Nad problémovým územím začne modul zpomalovat a sestupovat do atmosféry. Pro pozdější návrat na základnu se uvažuje o dvou variantách. Větší stroj, který by se fungoval jako klasické letadlo, by posléze mohla sám odstartovat a doletět zpět za pomoci vlastních motorů. Lehčí verze, vhodná pro dopravu vojáků co nejblíže k cíli, by na místo určení dosedla za pomoci padáku a po skončení operace by musela být odvezena nákladním letounem. Návrat by probíhal již klasicky přes vzdušný prostor – bude dostatek času na vyjednání podmínek s okolními zeměmi.
Fáze vývoje: Na rozdíl od raketoplánů je pro Sustain důležité, aby měl tepelnou izolaci zajištěnou kompozitními štíty namísto křehkých keramických destiček. Ty se totiž musí 60 dnů před každým startem pečlivě připravovat, a tolik času si vojáci nemohou dovolit. Současné představy přistávacího modulu počítají s lehkým klínovitým strojem, do kterého by se mělo vejít 13 vojáků i s veškerou výstrojí. Proto musí být podstatně robustnější než lehká bezpilotní SpeceShipOne, která projektu slouží jako první záchytný bod. Zatímco přesná podoba modulu zatím není známa, technologie pro výrobu kompozitního materiálu pro tepelný štít jsou již v pokročilém stádiu vývoje.
