Když se narodí dítě, stačí jediný pohled ke zjištění, zda se jedná o holčičku nebo chlapečka. Jenže člověk nemá jen biologickou úroveň, velmi důležitou roli u něj hraje i vrstva psychologická a společenská.
Civilizace očekává od muže trochu jinou roli než od ženy. U západních kultur je sice postupně překonáván onen tradiční pohled, že totiž muž vydělává a žena se stará o domácnost. To ale neznamená, že společnost již dnes obě pohlaví vnímá zcela stejně. Ostatně, tento sociologický problém je v médiích přetřásán téměř každodenně.
Samice nebo samec?
Systém pohlaví samec-samice je považován za „nejpokrokovější“ ze systémů. Jako samičí pohlaví se charakterizuje to, které do stvoření potomka více investuje. Produkuje menší množství větších a méně pohyblivých až nepohyblivých pohlavních buněk (vajíček) s hojnými zásobami živin, které v případě vnitřního oplození mohou setrvávat uvnitř těla samice. Samice obvykle zcela ovládnou pole dědičnosti.
Jako samčí pohlaví je pak definováno to, které produkuje větší množství menších, ale o to pohyblivějších pohlavních buněk, chudších na zásoby živin (pyl nebo spermie).
Určí pohlaví výchova?
Francouzská spisovatelka Simone de Beauvoirová, představitelka existencionalismu, tvrdila: „Nerodíme se ženou, ale stáváme se jí.“ Podobně uvažuje i její krajan, sociolog Eric Fassin. „Problém není vyřešen tím, že se do rodného listu zapíše pohlaví ženské nebo mužské. Naše sexualita není dána jen přírodou, jedná se o nekonečnou práci. Mám být mužem, nebo ženou, ale jak se ztotožnit s očekáváním okolí?“ ptá se Fassin. „Neznázorňují snad muž přehrávající svou mužnost nebo žena zdůrazňující nadmíru svou ženskost hru pohlaví, a to stejně jako ten nejzženštilejší gay nebo nejmužštější lesbička?“ Jsou to jistě provokativní dotazy, ale bez takových by věda dávno ustrnula na místě.
Významnou roli v utváření pohlavní role hraje výchova. Existují kultury, kde se ve výchově děvčátek a chlapců nedělá rozdíl. Například v některých tichomořských kmenech byly děti bez rozdílu pohlaví vychovávány způsobem, jaký by evropská kultura označila za typicky ženský. Děti i dospělí byli nesmírně přátelští, emotivní a tolerantní.
Existuje ale i opačný princip. Způsob výchovy může být neemotivní a restriktivní. Dospělí lidé z takových kultur (např. kmen Mundrugumurů na Nové Guinei) pak jsou agresivními jedinci a opět zde nezáleží na tom, o jaké pohlaví se jedná.
Nic není definitivní
Kmen Čambuli, žijící v Tichomoří, jasně ukazuje sílu kulturního kontextu. Zde při výchově dětí byly sice dělány rozdíly mezi děvčaty a chlapci, ale přesně obráceně, než přijde přirozené Evropanům. Výsledkem takové výchovy pak bylo, že dospělí muži byli nesamostatní, hašteřiví, víc emotivně naladění a nejvíce je zajímalo, co si vezmou na sebe. Dospělé ženy pak dokázaly sehnat dostatek potravy, postarat se o rodinu a muže považovaly za slabší pohlaví. To jasně ukazuje, že biologický podklad nemusí být a priori určující v tom, jak se jedinec bude chovat v dospělosti a jakou roli ve společnosti přijme.
Vědci v současnosti hledají definici pohlaví na mnoha rovinách. Může to být rovina hormonální nebo neuronová. Ty vytvoří biologický základ a socializace zahájí proces dalšího vývoje jedince. Čili, nejsme definitivní ženy nebo definitivní muži.
Je to konec rodiny?
Jakmile se začne hovořit o roli pohlaví ve společnosti, okamžitě se do toho vloží církve. To, že islám leckde (i když zdaleka ne všude) degradoval ženu do podřízené role, je všeobecně známo.
Do této debaty se zapojili i římští katolíci. Podle nich teorie, které odmítají tradiční role muže a ženy, vedou civilizaci do propasti. V novém světě prý nebude místo pro rodinu a mateřství, nýbrž se otevře cesta všemožným sexuálním praktikám.
Svatý stolec je věrný svému přesvědčení a nebojí se ani silných slov. Nové teorie pohlaví údajně napáchají více škody než marxismus. Vatikán proto navrhuje vlastní definici pohlaví: „Pohlaví je schopno přijímat vnější i vnitřní vlivy na lidskou bytost, ale musí se podrobit přírodnímu řádu, který je již dán v těle.“
Rovnice o několika neznámých
Z lékařského hlediska tedy je vše jasné. Samotné pohlaví je dáno přísně geneticky. „Pohlaví je definováno podle přítomnosti pohlavních žláz, tedy podle toho, jaké jsou primární pohlavní znaky,“ zdůrazňuje MUDr. Jiří Vrána z III. Lékařské fakulty UK v Praze. „Samozřejmě, že psychická sexuální identifikace je podstatně složitější. Ve vědeckých kruzích není vlastně dodnes zcela jasné, jak celý proces funguje. Mohou ho ovlivnit hormony, výchova, zážitky z dětství, ale i řada dalších, zatím neznámých faktorů.“
Málokterý vědecký problém vzbuzuje tolik emocí, jako právě spor o definici pohlaví. Jistě i z toho důvodu, že řada vědců se domnívá, že touto diskusí se otevírá jakási třináctá komnata. Buďme rádi, že rod homo sapiens se rozlišuje jen na dvě pohlaví, a že na tom není podobně, jako některé houby, u kterých je počet pohlaví podstatně vyšší. Ta se pak liší v čistě biochemických vlastnostech. Jak by poté vypadaly vědecké spory, to už si lze představit jen se značnou dávkou fantazie.
Kdo je výmluvnější?
Podle posledních výzkumů použije žena při běžné denní komunikaci v průměru 7 000 slov. K tomu ještě využije 10 000 mimických gest.
Naproti tomu muž vysloví za den průměrně 3 000 slov a použije stejný počet gest. V celkovém počtu je to tedy jen třetina veškerých komunikačních prostředků, které použije žena.
Chcete kluka nebo holku?
Do Spojených států amerických jezdí páry z řady zemí světa, aby si tam zvolily pohlaví svého dítěte. V USA je to totiž legální. Ve většině zemí, včetně ČR, to ale zákony bez lékařského odůvodnění neumožňují. Mezi zájemci o službu dominují především Kanaďané a Číňané, podle dostupných údajů jsou mezi nimi i Češi.
Procedura označovaná jako preimplantační genetická diagnostika (PGD) je založena na tom, že se určí pohlaví oplozených vajíček a zpět do dělohy se implantují jen embrya zvoleného pohlaví.
