Čas je neodmyslitelnou součástí našeho světa. Lidé JEJ měli potřebu měřit od nepaměti. Základem měření času bylo poznání, že délka stínu, který vrhá předmět ozářený sluncem, se v průběhu dne mění.
Prvními měřidly času byly sluneční hodiny. Ty používali už staří Řekové a od nich je převzali Římané – při jednom vzájemném konfliktu se Římanům podařilo jedny ukořistit. Teprve až po sto letech zjistili, že u nich ukazují špatný čas, neboť jsou zkonstruovány pro jinou zeměpisnou šířku.
Sluneční hodiny jsou spolehlivé, ovšem jen do chvíle, dokud svítí Slunce. Proto začaly vznikat hodiny na Slunci nezávislé, přesýpací a vodní. Ve 13. století se pak objevily mechanické hodiny se závažím a o sto let později pak světlo světa spatřily i ručičky a ciferník. V 16. století obohatil Galileo Galilei hodiny i o kyvadlo.
Jednou z nejvýznamnějších postav historie časoměřičství byl Švýcar Edouard Heuer. Svoji hodinářskou dílnu založil v roce 1860 a po několika patentech ve svém oboru uvedl v roce 1916 na trh první stopky s přesností měření na 1/100 sekundy. Díky tomu se stal v následujících letech oficiálním časoměřičem všech významných sportovních událostí.
Čas pokročil, 1/100 sekundy již byla pro lidstvo příliš dlouhým časovým úsekem, a proto od roku 1966 začala firma Heuer vyrábět první miniaturní časomíru s přesností na 1/1000 sekundy. Přes tento vynález se propracovala, již pod novým názvem TAG Heuer, k oficiální časomíře Formule 1.
Současnost přinesla světu miniaturizaci a další zrychlení. Časoměřičský stroj z 60. let se vměstná do náramkových hodinek a jeho nástupce v americké formuli Indy dnes měří s přesností na 1/10 000 sekundy.
Nejpřesnější časomírou jsou atomární hodiny. Jako atomární oscilátor zde slouží molekuly čpavkového plynu, které mají konstantní kmity. Jejich odchylka od přesného času je téměř nepozorovatelná. Není bez zajímavosti, že Československo bylo třetím státem v Evropě, po Švýcarsku a SSSR, který měl v provozu tento přístroj vlastní konstrukce a výroby.
