NASA chystá návrat astronautů na Měsíc. Ve světle těchto zpráv se opět objevují kritické hlasy, které tvrdí, že se nejedná o návrat, protože Američani tam nikdy nebyli. Jaká je tedy pravda?
Každý významný lidský čin je provázen pochybnostmi. V případě vědeckých objevů jsou kontrolním mechanismem ostatní vědci, kteří můžou experiment zopakovat nebo jej vyvrátit. Jak však zkontrolovat kosmickou mocnost, která poprvé vyslala astronauty na Měsíc? Jakou máme záruku, že to všechno nenafilmovali ve studiu a že se tedy nejedná o podvod století? Co všechny ty argumenty usvědčující NASA z velké „hollywoodské show“?
Jediný zdroj světla
Měsíc nemá žádnou atmosféru, na jejíchž atomech by se světlo rozptylovalo tak jak na Zemi a Slunce je na něm jediným zdrojem světla. Jak je tedy možné, že astronautův skafandr je osvětlen také na straně neosvětlené Sluncem? (B)
I když na Měsíci není atmosféra rozptylující světlo, odraz slunečního světla od povrchu Měsíce způsobuje osvětlení skafandru také tam, kde na něj Slunce přímo nesvítí.
Navíc, v tomto případě stojí astronaut blízko osvětleného lunárního modulu, jenž je pokryt folií, která odráží až 50 % dopadajícího světla.
Lunární povrch je velice jasný, stačí si uvědomit, že Měsíc v úplňku dokáže odrazit tolik světla, že dokonce ještě i na Zemi při něm můžeme číst noviny.
Tady žádná atmosféra není
Jelikož na Měsíci není atmosféra rozptylující světlo na fotografii bychom , měli vidět zcela jasně vše až po horizont. (C)
Atmosféra na Zemi opravdu snižuje viditelnost směrem k obzoru, avšak rozptyl světla způsobuje, že vzdálené objekty jsou „vybledlé“ a světlejší než ty bližší. Na fotografii z Měsíce je horizont tmavší, protože tam žádná atmosféra není.
Velice důležitým faktorem při intenzitě světla odraženého od povrchu je také směr vůči zdroji (Slunci) a také úhel a struktura povrchu. Jestliže se díváme proti slunci, povrch je tmavší, protože vidíme stíny, které vrhají zrnka měsíčního povrchu a nerovností. Vyhlazený povrch (např. šlépěj astronauta) je při takovém úhlu pohledu jasnější, protože snižuje nerovnosti a tudíž i množství stínů. Naopak, jestli se díváme se sluncem za zády, povrch bude mnohem světlejší, protože vidíme především osvětlené části zrnek a nerovností. Navíc má měsíční povrch větší zakřivení nežli pozemský (Měsíc je menší, velikost celého jeho povrchu je srovnatelná s rozlohou Afriky), a menší úhel, pod kterým vidíme povrch, způsobuje také menší množství světla a tudíž tmavší povrch.
Co to je za předmět?
Označený předmět (D) na odrazu štítu skafandru nemůže být identifikován.
Může, je to americká vlajka (2), jak je vidět na detailu odrazu. Číslem 1 je označen astronaut, který právě danou fotografii pořizuje a číslem 3 zařízení na sběr solárního větru. Pro porovnání odrazu se skutečným profilem vidíme i přímý snímek.
Hra stínů
Astronauti na fotografii vrhají stíny(A) s výrazně odlišnou délkou. Taková situace může nastat pouze jestliže jsou osvětleni blízkým bodovým reflektorem. Jelikož na Měsíci je jediným zdrojem světla vzdálené Slunce, jejich stíny musejí mít stejnou délku.
Je přirozeně omylem, že povrch Měsíce je dokonale plochý. I na této fotografii je vidět, že povrch je značně skloněn (svah vlevo je osvětlena jasněji).
Názorně si to přiblížíme na fotografiích ze Země, na kterých je vidět jednoduchý experiment, kdy v prohnuté krabici jsou dvě stejně dlouhé paličky. Vidíme, že vrhají různě dlouhé stíny, což je to způsobeno zakřivením povrchu. Na další fotografii z parku vidíme různě dlouhé stíny stejně vysokých stromů.
Fotografie jasně ukazuje, že povrch Měsíce v oblasti přistání byl opravdu plochý.
Nebyl! Podrobnější pohled na zakřivený stín vržený žerdí vlajky odhaluje, že je zde přinejmenším jedna zjevná nerovnost. Povrch Měsíce opravu není fotbalové hřiště.
Proč není na obloze vidět žádné hvězdy?
Tento snímek pochází z modulu Eagle (Orel) z Apollo 11. Ovšem snímek není pořízen z povrchu, nýbrž ještě před přistáním ve výši několika kilometrů. Tmavá oblast nahoře není tedy obloha, nýbrž pouze povrch Měsíce ukrytý ve stínu. Přistání blízko rozhraní světla a tmy (tzv. terminátoru) byla projektována z toho důvodu, že Slunce nízko nad obzorem zabezpečovalo mírnou teplotu, nenamáhající příliš materiál modulů a skafandrů. Místo přistání Apolla 11 je v blízkosti středu snímku.
Neznámý objekt (E) vrhá na povrch Měsíce stín
Nejedná se o stín na povrchu Měsíce, nýbrž o siluetu trysky lunárního modulu Eagle, která byla umístěna v blízkosti okénka velitele a je vidět na mnoha jiných snímcích z něho pořízených.
Kam zmizely hvězdy?
Na Měsíci není žádná atmosféra. Proč tedy ani na tomto snímku není vidět vůbec žádné hvězdy? Jsou vyretušovány, protože každý astronom by dle nich rozpoznal, že to není fotografie z Měsíce nýbrž ze Země.
Je obecně známo, že při fotografování hraje významnou roli expoziční doba. Jestliže fotografujeme jasně osvětlený povrch (jako např. měsíční modul), musíme zvolit krátkou expoziční dobu, protože jinak by byl obraz zcela přeexponován a přesvětlen. Protože na film dopadá světlo při krátké expoziční době pouze okamžik, ani nejjasnější hvězdy se na něm nemají šanci objevit, jelikož jejich světlo je nesrovnatelně slabší než světlo odražené od lunárního modulu a povrchu Měsíce. Proto tedy na těchto snímcích žádné hvězdy nenajdeme.
Navíc, poloha hvězd na obloze Měsíce je prakticky stejná jako na obloze Země, protože vzdálenost Země a Měsíce je nesrovnatelně menší než vzdálenost hvězd. Rozdíl je tedy takový, jako kdybychom se při jízdě vlakem podívali na vzdálené pohoří jiným oknem ve vagónu – neuvidíme žádný rozdíl.
Aby se nerozplácli…
V raketových základnách jsou k vidění testy motorů s podobným výkonem jako lunární modul. Je to taková síla, že jsou schopny přesouvat celé balvany! Přistávací modul vyvíjel tah přibližně 4,5 tuny. Není možné, aby takový motor nevyhloubil v povrchu Měsíce hluboký kráter nebo alespoň nezanechal dobře viditelné stopy. Navíc, na videu není vidět téměř žádný plamen!
Většina těchto tvrzení vyplývá z neznalosti práce raketových pohonů. Raketový motor pracující ve vakuu vykazuje několik rozdílů v porovnání s motorem ve vzduchu. Podívejme se na start rakety, a uvidíme, že se plamen se stoupající výškou postupně rozšiřuje. Je to způsobeno klesajícím tlakem vzduchu, který tak přestává uzavírat tryskající plyny do malého prostoru.
Na Měsíci je úplné vakuum, a tedy tryskající plyny a plamen se šíří do okolí mnohem lépe než je tomu na Zemi. Proto také plamen není tak dobře viditelný a „hustý“ a také nevyvine tak výrazný tlak na podloží. Nicméně, ani na Zemi nevyhloubil zkušební lunární modul žádný kráter.
Lunární modul nevyvíjel při přistání tah 4,5 tuny, ale mnohem menší. Plně naložený vážil na Zemi 15 148 kg. Několik vteřin před přistáním měl již spálenu většinu paliva hlavního motoru, konkrétně zůstávalo ještě 320 kg z původních 8285 kg. Modul měl tedy těsně před přistáním váhu 7184 kg. Měsíc však působí asi šestkrát menší gravitační sílou. Lunární modul musel vyvíjet tah rušící tuto sílu pouhých cca 1200 kg. Přirozeně původní rychlost klesání byla větší a modul musel brzdit a vyvíjet větší tah, jenomže to bylo vysoce nad povrchem Měsíce, nebudou přece riskovat, že neubrzdí a rozplácnou se na povrchu.
Teplota nižší než 550 ˚C
Teplota tryskajících plynů přesahovala 2800 ˚C. Na povrchu však nejsou vidět žádné známky tavení horniny.Teplota 2800 ˚C se vyskytuje pouze přímo ve spalovací komoře. Při úniku z trysek má teplotu již jen 1550 ˚C a ve vakuu se velice rychle rozpíná a ochlazuje.
Při kontaktu s povrchem Měsíce měly plyny teplotu nižší než 550 ˚C. Lunární povrch se skládá ze skal a prachu, roztavení povrchu by proto vyžadovalo opravdu vysoké a dlouhotrvající (minuty) teploty. Motory lunárního modulu stačily nanejvýš tak slabě sežehnout a obarvit povrch, jak ostatně je vidět také na obrázku.
S křížkem na fotografii
Ve výřezu vidíme písmenem P označen křížek, který se používá ve fotoaparátech Hasselblad. Křížek je za anténou měsíčního roveru – s fotografiemi tedy jasně bylo manipulováno!
Fotografický film je chemická emulze. Jestli na její část dopadá mnoho světla (jako např. z antény na daném obrázku), přičemž pouze malinkatý výsek by měl zůstat tmavý, tak tyto tmavé části budou jednoduše přesvětleny a přeexponovány, protože molekuly emulze na negativu zčernají (na výsledné fotografii zblednou) v celé ploše. Dobře to vidět na fotografii americké vlajky, kde křížek zdánlivě chybí právě na nejsvětlejších částech fotografie.
Záhadné C
Na skále (R) je jasně vidět písmeno „C“. Je to zapomenutý pozůstatek označení rekvizit pro natáčecí štáb?
„C-skála“ patří mezi nejpopulárnější důkazy. Ovšem tato fotografie je již pouze kopií předcházejících kopií, přičemž nikdo z kritiků si nedal tu práci vyhledat si originální fotografii. V procesu kopírování velice jednoduše došlo k znečištění fotografie (kousek stočeného vlasu nebo vlákna), která se od té doby šíří coby důkaz.
Na volně přístupné originální fotografii nic takového nenajdeme. Krom toho, jestli by štáb byl natolik poctivý, že by označoval a aranžoval i kameny v záběrech, zdaleka by mu nestačilo jednoduché značení jedním písmenem. Potřeboval by složitější kombinaci písmen nebo čísel.
Úplně jiný prach
Stopy roverů (i astronautů na jiných fotografiích) jsou velice dobře otisknuty. V prachu je takové stopy možné udělat pouze v případě, že prach byl smíchán s vodou, což je na Měsíci vyloučeno.
Měsíční prach není stejný jako prach na Zemi. Měsíční povrch se skládá ze skal, které jsou stovky milionů let bombardovány mikrometeoroidy, které povrch Měsíce za ten čas rozdrobily na jemňounké ostré úlomky (na obrázku z mikroskopu). Jeho přilnavost je díky ostrým hranám značně vyšší nežli u zemského prachu. Snadno tedy drží tvar po otisknutí astronautovy šlépěje nebo kola roveru.
Astronaut (na snímku) nevrhá stín
Vrhá, jenomže kritici si neuvědomují, že astronaut je právě uprostřed skoku, a tedy se vznáší nad povrchem. Jeho stín je vpravo dole od něho.
Objekt za astronautem je ve stínu a i tak ho je dobře vidět.
Ano, další ukázka jak odraz od povrchu Měsíce a objektů na něm může osvětlit také předměty nacházející se ve stínu.
Proč vlajka nevlaje?
Jelikož na Měsíci není žádná atmosféra, vlajka nemůže vlát tak jak to je vidět na snímku!
Vlající vlajka je dalším z velice populárních argumentů. Vlajka však nevlaje. Je pouze pokrčená, protože celou cestu byla složena a je vyrobena z tenkého nylonu. Jelikož by vlajka ve vakuu nijak nedržela tvar, NASA ji vyztužila kovovými vysouvacími tyčemi, které astronaut vzpřímil až na Měsíci. Posádce Apolla 11 se nepodařilo vzpřímit výztuhu zcela nadoraz, díky čemu vlajka zůstala nejen pokrčená, ale i zprohýbaná. Proto další výpravy úmyslně výstužné tyče vysouvali pouze částečně, protože vlajka tak vypadala přirozeněji. Na několika po sobě následujících fotografiích bychom zjistili, že vlajka má stále tentýž pokrčený tvar.
Existuje však i video, na kterém jasně vidět plápolající vlajku.
Během manipulace se vlajka vyztužená kovovými tyčemi přirozeně kymácí vytvářejíc dojem plápolání. Nemá to však nic společného s atmosférou, je to způsobeno rezonováním a oscilováním tyčí pod vlivem astronautových pohybů při manipulaci s vlajkou.
Na jednom videu však vlajka vlaje, i když s ní nikdo nemanipuluje.
Ano, na daném videu je však vlajka pouze chvíli poté, jak s ní astronaut přestal manipulovat. Setrvační pohyby v pružné konstrukci vlajky s ní tedy přirozeně ještě chvíli „cloumají“. Navíc, myslíte, že by v případě zjevně a nevysvětlitelně cloumající se vlajky neměl údajný režisér dostatek filmového pásu na to, aby nenatočil záběr znovu, když vítr ustane?
Vlajka je jasně vidět, i když slunce svítí z druhé strany. Bylo použito dodatečného reflektoru pro zvýraznění národního symbolu.
Vlajka byla vyrobena z docela obyčejného tenkého nylonu, který je značně průsvitný. I když tedy slunce svítí na druhou stranu vlajky, je natolik průsvitná, že je i v takovém případě vidět zřetelně.
Kde je anténa?
Na snímku kráčejícího astronauta je vidět i anténu, která na předchozí fotografii chybí! Přitom pravý snímek byl pořízen pouze o několik vteřin později.
VHF anténa astronautů neměla, narozdíl od běžných antén v automobilech nebo přenosných rádiích, tvar kovové trubky, nýbrž úzké kovové lišty. Byl-li tedy astronaut snímán zepředu nebo zezadu, bylo anténu „vidět“ pouze jako tenounký pásek. Velice lehce se mohla vůči černému pozadí ztratit.
Na detailním zesvětleném výřezu z prvního snímku je vidět, že anténa tam je (označena šipkou), avšak je velice obtížně viditelná.
Stopování měsíčního vozidla
Na snímku není vidět žádné stopy po kolech roveru. Musel tam být snesen jeřábem nebo jinak naaranžován.
Žádné stopy tam nejsou, protože již byly překryty aktivitou astronautů během hodinu trvající práce kolem roveru. Snímek pochází z výpravy Apolla 17, kdy připravovali geologickou stanici.
Šlépěje astronautů můžeme vidět všude, kde by měly být stopy kol. Měsíční gravitace je nízká, a prach proletí větší vzdálenost než je tomu na Zemi, což výrazně přispělo k překrytí všech stop.
Lesknou se mu boty!
Astronaut vystupující z lunárního modulu má světelný odraz na své botě (zakroužkováno). Jelikož snímek vznikl na zastíněné straně modulu, odraz mohl vzniknout pouze jako důsledek dodatečného studiového osvětlení.
Na snímku Neil Armstrong fotografoval Buzza Aldrina vystupujícího z modulu. V sekvenci těchto fotografií pořídil také záběry, na kterých jsou odrazy čoček fotoaparátu, což je důkazem, že stál v přímém slunečním světle.
Odraz na Aldrinových botách je způsoben světlem odraženým od Armstrongova skafandru a povrchu Měsíce. Skafandry jsou tvarovány tak, aby odrážely co nejvíce světla (aby se nepřehřívaly), a jelikož při prvním výstupu jsou silikonové boty pokryty slabou vrstvou lesklého ochranného gelu, odraz světla pocházejícího ze skafandru je zcela pochopitelný.
Musí být stíny rovnoběžné?
Na obrázku padá stín astronauta přímo od něho, avšak stíny kamenů padají pod výrazně jiným úhlem. Jelikož sluneční paprsky jsou rovnoběžné, také stíny musí být rovnoběžné. Na fotografii tedy bylo použito několik umělých zdrojů světla.
Nerovnoběžnost stínů není způsobena nerovnoběžností paprsků ze zdroje světla, nýbrž perspektivou. Podobně se nám zdá, že třeba koleje se zbíhají, i když je jasné, že jsou rovnoběžné. Více však napoví porovnávací snímek z parkoviště ze Země. Při západu slunce se i tady zdají být stíny nerovnoběžné, i když je vrhá pouze slunce.
Navíc, ne všechny měsíční kameny jsou kolmé na povrch, což také spolu s nerovným povrchem přispívá k změnám úhlů.
Důkaz nemusí být jen na fotografii
Nejvíce důrazu kladou kritici na analýzu fotografií, avšak podívejme se také na jejich další důležité argumenty.
Roztavit nebo zmrznout?
Na měsíci dosahuje teplota až 140 ˚C. Fotografický film se taví při 65 ˚C. Není možné, aby astronauti mohli pořizovat na Měsíci snímky. Extrémní teplota povrchu by přinejmenším změnila barvy fotografií. Na druhé straně i krutý mráz (kolem -100 ˚C) by způsobil zkřehnutí a popraskání filmu.
Teplota na povrchu Měsíce je průměrnou teplotou měsíční horniny. Jelikož na Měsíci není žádná atmosféra, nedochází v podstatě k žádnému přenosu tepla mezi povrchem a fotografickým filmem. Je to stejné jako princip termosky, která se skládá ze dvou stěn, mezi kterými je velice nízká hustota vzduchu.
Vakuum je nejlepší tepelný izolant. Teplota filmu tudíž závisí pouze na tom, kolik tepla dostane přímo ze Slunce, tedy z těla fotoaparátu. Samotný film je ze speciálního materiálu, odolného vůči nízkým teplotám.
Místo přistání astronautů bylo navíc, vždy blízko rozhraní dne a noci, což pomáhalo vyhnout se pravě teplotním extrémům, a to i kvůli skafandrům.
Vezměte si deštník!
Na ochranu astronautů před radiací během přechodu Van Allenovými radiačními pásy by bylo potřeba dva metry tlusté stínění z olova. Nic takového však Apollo nemělo. Astronauti by tudíž museli brzo po cestě zemřít na chorobu z ozáření.
Van Allenovy pásy jsou oblasti kolem Země, které díky magnetickému poli zachycují nabité částice, především protony a elektrony ze slunečního větru. Jsou to lehké částice, k jejichž odstínění je mnohem lepší než olovo použití lehčího materiálu, např. hliníku nebo vysokohustotního polyetylénu.
Navíc, Van Allenovy pásy obklopují Zemi pouze částečně. Díky tomu v nich astronauti strávili pouze kolem čtyř hodin. Čím kratčeji jsme v nebezpečné zóně, tím méně záření dostaneme. Je to stejné, jako když se rozhodujeme v hustém dešti, jestli rychle proběhneme nebo raději použijeme „stínění“, deštník.
Pozor, záření!
Během výprav Apolla bylo zaznamenáno asi 1400 slunečních vzplanutí s měřitelným rentgenovým zářením. Astronauty by tolik záření zabilo!
Během výprav Apolla se nevyskytla žádná nebezpečně velká erupce, částečně také proto, že astronomové mohou takové erupce předpovědět. Navíc, výpravy Apolla byly uskutečněny v období nízké sluneční aktivity, kdy jsou velká sluneční vzplanutí velice vzácná.
Experimentálně bylo dokázáno, že rentgenové záření v kosmickém prostoru zničí nebo alespoň výrazně poškodí fotografický film. Žádné fotografie tudíž nebylo možné spolehlivě dopravit na Zemi.
Studie vůbec neodpovídá podmínkám, kterým byl film v kosmu vystaven. Byl totiž ozařován více než tisíckrát silnějším zářením, než se v kosmu vyskytuje, a není tudíž divu, že jej poškodilo. Navíc firma Hasselblad poskytla pro NASA speciálně upravené fotoaparáty s dodatečnou ochranou filmu před zářením. Ten při pokusu nebyl použit.
Za vším hledej politiku!
Jak je možné, že s poměrně primitivní technikou šedesátých let bylo možné uskutečnit tak náročný projekt, a dnes, téměř 40 let poté, potřebuje NASA víc než desetiletí na zopakování? Proč vlastně nikdo na Měsíci od dob Apolla nebyl?
Projekt Apollo by se nikdy neuskutečnil, kdyby motivací byla pouze věda. Bylo to především politické rozhodnutí, které mělo Američanům vrátit prestiž v kosmickém závodě se SSSR. Jedinou možností bylo předběhnout Sověty na Měsíci, a to za každou cenu. Cíl poražení Sovětů byl dosažen a nebyla žádná motivace pokračovat v tak nákladném úsilí.
Krom toho, Sověti pečlivě sledovali všechny americké kroky, a jistě by si nenechali ujít příležitost k odhalení „velkého podvodu Američanů“. Američané prostě na Měsíci byli!
Více se dozvíte:
www.clavius.org
http://www.redzero.demon.co.uk/moonhoax/
