O mechanických pomocnících sní lidstvo již dlouho. Začalo to kdysi v Babyloně vodními hodinami, a skončit to může i tak, že jednoho dne umělá inteligence daleko předčí tu naší a převezme vládu nad světem.
Dojde k zápasu robotů v kosmu?
Éra humanoidních robotů už netrpělivě klepe na dveře. Zejména asijské firmy se předhánějí v tom, kdo dodá šikovnějšího robota chodícího po dvou nohách, případně přijde se zcela novým využitím umělé inteligence. Zkrátka hotový robo-boom.
Roboti se během několika následujících let zabydlí mezi lidmi a stanou se součástí našeho každodenního života. Seriozní odhady dokonce naznačují, že do 30 let budeme schopni vyvinou umělou bytost s inteligencí srovnatelnou s naší. Vědci se proto začínají vážně zabývat myšlenkami na sepsání asimovského kodexu, určujícího bezpečnostní i etické hranice pro robotický průmysl. Návrh byl projednáván na první evropské konferenci zaměřené na pokrok na poli robotiky, European Robotics Symposium 2006, konané letos v březnu v italském Palermu. Probírala se bezpečnost armádních špionážních autonomních letadel, stupeň nepředvídatelnosti chování domácích i pouličních pomocníků a dokonce i hranice sexuální využitelnosti strojů.
Nejlepších výsledků v oblasti humanoidních robotů sice zatím dosahují firmy produkující elektronickou zábavu, ale nad jejich výrobky není radno nikterak ohrnovat nos. Klání v různých sportech i imitace tvrdého boje je tím nejlepším způsobem, jak prověřit obratnost i další schopnosti nezbytné pro pozdější „smysluplné“ využití.
Pomocníci nebo jen reklama?
Nejznámějším humanoidním robotem se stal ASIMO, jehož první verze spatřila světlo světa již v roce 2000. Od té doby se z nemotorné reklamní chlouby technologické vyspělosti Hondy stal vcelku schopný pomocník, který dokáže přivítat hosty, poskytnout jim průvodcovské informace, nabídnout kávu nebo například tlačit vozík s až 10 kg nákladu.
130 cm vysoký robot váží 54 kg a v bezprostředním okolí člověka se může bezpečně procházet díky optickým a ultrazvukovým senzorům či snímači povrchu podlahy. Soužití s člověkem pak ještě podporuje telekomunikační karta. Nicméně taková recepční rozhodně neslouží k úspoře mzdových nákladů ve firmě, protože roční pronájem ASIMa, který Honda nabízí od letošního května, přijde v přepočtu na čtyři miliony korun. Spíše než nekvalifikovaná práce se tedy od něj očekává ohromování návštěvníků technologickou vyspělostí firmy.
Jako odpověď na ASIMa Hondy se gigant elektronické zábavy, japonská frima Sony, v roce 2004 vytasil s tanečním plechovým dvounožcem QRIO, který byl sice menší než ASIMO, na druhou stranu o dost pohyblivější. Jeho kariéra však neměla dlouhého trvání a letos na jaře podobně jako pes AIBO přestal sjíždět z výrobních linek.
Kde skončí souboje robotů?
Není lepší prověrky koordinace, volnosti pohybů a rychlosti zpracovávání informací než bojové sporty pro mechanické zápasníky. Japonci se tím sice i skvěle baví, ale oni se baví spoustou dalších podivností, které konzervativního Středoevropana nechávají v nechápavém úžasu.
Pro autonomní roboty se kromě jiného pořádá MiniSumo, ale pupkaté napodobeniny člověka (androidy) v něm rozhodně očekávat nelze. Jedná se pouze o jednoduchou přetlačovanou přibližně půlkilových vozítek v aréně o průměru 77 cm.
V Tokiu ale zároveň dvakrát do roka probíhá turnaj zcela jiných kvalit, mezinárodní soutěž Robo-One pro humanoidní strojky (i když ve velikosti pouhých několika desítek centimetrů). Jejich drahé řídící centrum je zatím pro jistotu externí – jsou napojeni na počítač, na kterém běží jejich ovládací program. Takové řešení si žádá nejen bezpečnost drahého „mozku“, ale i skutečnost, že ke spuštění programu je zapotřebí výkon, které by miniaturní součástky ve vnitřnostech malých robotů zatím nedokázaly zajistit.
Japonci počítají s tím, že se jejich podivná zábava rozšíří v masovém měřítku po celém světě a ambice organizátorů Robo-One dokonce přesahují hranice naší planety. V říjnu 2010 by totiž měla odstartovat malá sonda, která několik robotických zápasníků vynese na oběžnou dráhu Země, kde budou zkoušet své bojové dovednosti v prostředí s nulovou gravitací.
Fotbal robotů píská člověk
Evropané se zatím v tomto oboru angažují v tradičním sportu, robotickém fotbalu. Jedná o soutěž plně autonomních robotů, do jejichž hry zasahuje pouze jediný člověk, rozhodčí, aby odpískal aut, gól nebo patovou situaci. Existuje několik kategorií, od jednoduchých krabičce na kolečkách až k nepoměrně dražším modelům, které už se začínají podobat lidským hráčům.
Cílem techniků japonské ligy RoboCup je, do roku 2050 sestavit mužstvo, schopné porazit tým živých hráčů. Robotický fotbal si první ročník ve světovém poháru odbyl už v roce 1996 a nás může těšit, že tým z brněnské Technické univerzity dokázal v letech 2001 a 2002 získat titul mistra Evropy.
Sexbomba na baterky
Zatímco Japonci si konstruují své čtyřnohé Aiby, chlubí se recepčními ASIMy a pořádají zápasy robotů, Němci jsou mnohem praktičtější. Již na jaře 2005 norimberký letecký mechanik Michael Harriman sestrojil neúnavnou sexbombu Andy. Robotka měla své kovové útroby schovány pod silikonovou kůží, díky motorkům se jí dmul hrudník budící zdání dýchání, dokázala necudně vrtět pánví a kývat stehny a dokonce byla na omak teplá. O poslední charakteristiku se starala pod kůží rozmístěná vyhřívací tělíska, která dokonce v průběhu dovádění postupně zvyšovala teplotu (chodidla údajně zůstávala studená). Změna „chování“ v závislosti na plynutí času po zapnutí robotky se také týkala frekvence zvedání hrudníku a simulovaného tlukotu srdce.
Japonci se však nedali nijak zahanbit a záhy vytáhli do boje s vlastní kovovou, silikonem potaženou kráskou Repliee Q1, která ale byla o poznání cudnější než její německé kolegyně. Muži si jejích krás mohli užívat pouze pohledem, k hmatovému kontaktu určena nebyla.
Že s podobným monstrem přišli první zrovna Němci, možná souvisí i proslulost teplické části silnice E55, nicméně faktem je, že žádný odliv prostopášníků naše pohraničí nezaznamenalo a němečtí psychologové také zatím sexuální úchylku robofílii v žádném prestižním vědeckém časopise nepředstavili. Takže s mileneckými kvalitami Andy to asi nebude tak žhavé.
Asimovovy zákony robotiky
Isaak Asimov je ruský Američan, který v průběhu 20. století (zemřel v roce 1992) napsal více než čtyři stovky knih, z valné části populárně vědeckých děl. Mezi českou veřejností je však nejvíce znám jako autor science fiction se zaměřením na robotiku.
V roce 1940 pro své knihy definoval i tři zákony robotiky, které zaručovaly bezpečné soužití umělé inteligence s lidmi:
1. Robot nikdy nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí vždy uposlechnout příkazů člověka kromě případů, které jsou v rozporu se zákonem číslo jedna.
3. Robot musí chránit sám sebe kromě případů, které jsou v rozporu se zákonem číslo jedna nebo se zákonem číslo dvě.
Odchod robotické legendy
Robotická náhražka domácích mazlíčků, pes AIBO, v dubnu přestal sjíždět z výrobních pásů. Firma Sony k tomu jistě měla své důvody, takže hromadné sebevraždy nešťastných zákazníků, na které se s nejrozšířenší robotickou hračkou na světě nedostalo, pravděpodobně nehrozí. Jeho konce je však škoda z jiného důvodu. Po dlouhá léta sloužil expertům na robotiku jako živná půda pro testování umělé inteligence. Od roku 1999, kdy se poprvé objevil na scéně, bylo publikováno150 prací o umělé inteligenci testované právě na AIBOvi. I když Sony bude servis na své hafany poskytovat ještě dalších sedm let, někteří vědci začínají propadat panice a snaží se stvořitele AIBa přesvědčit, aby s jeho stažením z výroby ještě počkal. Nemají totiž žádný další vhodný model, na kterém by mohli umělou inteligenci testovat tak důkladně jako doposud.
Jednu z možných náhražek by mohl představovat humanoidní robot od honkongské firmy WowRobotics, který se sice v množství různých senzorů a pohonů pohybů končetin nemůže AIBOvi rovnat, ale odborníci doufají, že by jejich potřebám mohl dobře posloužit. Model je totiž snadno a levně modifikovatelný.
Další vývojáři pokukují po robotu Robosapiens z humanoidní sekce fotbalového RoboCupu, jehož lze snadno upravovat a kromě toho se na fotbalistu stejně příliš nehodí. Zatímco driblovat se naučil vcelku snadno, kopnout do míče tak, aby výsledkem byla nechytatelné pecka, je nad jeho síly.
Američtí vědci se zase přiklánějí k vyvinutí snadno modifikovatelného modelu určeného přímo pro testování umělé inteligence. Na Pensylvánské univerzitě už jeden takový vzniká, zatím se mu říká prostě EduBot. Vzhledem se člověku příliš nepodobá, ale už teď dokáže rychle měnit směr, skákat, běhat i držet rovnováhu lépe než nejnovější verze ASIMa.
I robot potřebuje nové náhradní díly!
V současné době na světě existuje kolem 80 velkých projektů, zabývajících se vývojem androidů, robotů, kteří se mají co nejvíce podobat člověku. A tak nových součástek, díky kterým se robolidé pomalu stávají skutečností, utěšeně přibývá.
V domácnostech po celém světě se již teď prohání 1,5 milionů vysávacích robotů. Na Marsu zas obstarávají výzkum autonomní povrchová vozítka i orbitální družice a americkou Mojavskou poušť loni na podzim pokořil první inteligentní automobil bez posádky.
Nicméně všechen ten robotický humbuk představuje pouhý počátek toho, co vědci chtějí s roboty dosáhnout. Mají v úmyslu je začlenit do naší společnosti tak, aby se staly samostatně fungujícími prvky, pro které nebude kontakt s člověkem překážkou, ale každodenní samozřejmostí. Roboti by se měli naučit pohybovat ve stejném prostředí, používat stejné objekty a řídit se i stejnými pravidly jako my.
Mechanický alkoholik
Inženýři to se začleněním robotů do naší společnosti patrně myslí opravdu vážně. Nanotechnologové z Texaské univerzity již navrhli humanoida, pro kterého by neměla být žádnou výjimkou častá návštěva barů spojená s konzumací nápojů s vysokým obsahem alkoholu.
Současní roboti jsou poháněni elektrickým proudem. Proto je jejich pohyb omezen na blízkost zásuvek, případně se mohou spolehnout jen na několikahodinový provoz, který jim umožňují akumulátory. Američané se proto rozhodli, že od matky přírody okoukají přeměnu chemické energie organických látek (jmenovitě alkoholu) na energii mechanickou. I když pravda to tak úplně není, oba postupy mají společné jen to, že se jedná o chemickou oxidaci.
Na počátku letošního roku vyrobili vědci umělé svaly z niklo-titanových drátů obalených platinovým katalyzátorem. Pokud přes platinový obal projde směs plynného metanu, vodní páry a kyslíku, spustí se silné reakce. Vlivem uvolněného tepla se dráty zkrátí, a tím dojde ke kontrakci (vykonání práce) svalu. Jakmile chce robot povolit napětí, stačí uzavřít přívod plynové směsi, aby dráty obnovily svou původní délku. Velkou výhodou takových svalů je i jejich výkonnost, která stokrát převyšuje sílu lidských svalů ve stejné velikosti.
Může být robot krátkozraký?
Většina robotů je velmi silně krátkozrakých. Jen několik metrů vzdálené předměty se pro ně stávají slitou změtí s pozadím, a právě proto se tak často zasekávají o každou překážku, která se jim při rychlejším pohybu připlete do cesty.
Proto technologům nezbylo, než se pustit do odvážné inovace. Místo dvou kamer vybavili robota pouze jednou jedinou. Humanoidní roboti obvykle, podobně jako člověk, používají dvě kamery, aby mohli odhadovat vzdálenost jednotlivých předmětů. Z nepatrných rozdílů v obrazech snímaných levým a pravým „okem“ se vypočítá vzdálenost sledovaného objektu. Jenže tento systém funguje právě jen do vzdálenosti několika málo metrů. Při větším dosahu už příliš účinný není, protože se rozdíly stávají v porovnání se vzdáleností nepatrnými, a tak i drobná chyba může vést ke značnému zkreslení. Pro malé roboty pak vyvstává další problém. Vinou nedostatku místa pro rozmístění kamer mají „oči“ blízko u sebe, takže jejich odhad vzdálenosti je ještě nepřesnější než u jejich větších kolegů.
Skvělý zrak za pár korun
„Mnoho robotů není zdaleka tak obratných, jak by mohli být, kdyby dokázali rozpoznat vzdálenost jednotlivých objektů,“ říká Andrew Ng z kalifornské Standford University. Jeho tým letos na jaře představil program, který dokáže měřit délku k předmětu i bez binokulárního (dvě kamery) vidění. Pracuje s takovými parametry, jako je ostrost struktury povrchu či neurčitost a využívá známého optického klamu, kdy se paralelní linie s narůstající vzdáleností zdánlivě přibližují. Podle Nga tento způsob měření hloubky funguje až do vzdálenosti stovek metrů.
Malé autonomní vozítko ve velikosti krabice od bot, vybavené webovou kamerkou (v hodnotě 500 Kč) s měřicím programem, bylo schopno rozpoznávat stromy, keře i budovy na vzdálenost větší než 5 metrů. Jelikož vozítko potřebuje na bezpečné vyhodnocení situace a včasnou změnu směru maximálně jednu sekundu a pohybovalo se rychlostí 5 m/s, byla rozpoznávací hloubka pro něj plně postačující. Ng je však přesvědčen, že v dohledné době dokáže tuto rychlost zvýšit na 20 m/s. Stejný robot využívající binokulární vidění nedokázal hloubku spolehlivě určit už při vzdálenosti nad jeden metr. Ng však nejlepší řešení stejně spatřuje v kombinaci monookulárního systému se stereovizí, která má výborné výsledky pro krátké vzdálenosti.
Hrátky robotí ruky
Slovinští vědci vyvíjejí robotickou ruku, která by si dokázala hrát s jojem. Možná se podobné snahy mohou jevit na první pohled jako bezúčelné mrhání prostředky, nicméně opak je pravdou. Velmi náročný pohyb totiž prověří obratnost robotů, která se jim bude hodit v mnoha jiných úkonech. „Chceme vyvinout takový algoritmus, jenž by robotům umožňoval provádět rytmické nebo cyklické úkony,“ vysvětluje Leon Žlajpah, robotický expert ze Slovinského ústavu Jožefa Stefana. „Taková schopnost může být například pro pomocníka v kuchyni naprostou nezbytností. Díky ní dokáže třeba namíchat koktejl.“
Než se Žlapjajův tým mohl pustit do vývoje jojo-robota, musel nejprve přijít na to, jak vlastně pohyb udržující neposedné kolečko na provázku v neustálé rotaci vypadá. Proto nejprve připravil simulátor.
Virtuální jojo
Virtuální jojo vypadá na počítačovém monitoru úplně stejně jako jeho reálná předloha a také se tak chová. Jeho pohyb se ovládá za pomoci páčky, která poskytuje i zpětnou hmatovou vazbu. Lze tedy cítit, jestli se za šňůrku tahá tím správným stylem. Účelem simulátoru bylo zjistit, jaké pohyby jsou přesně pro jojo zapotřebí a také jaké podněty musí člověk vnímat, aby byl schopen je ovládat. Projekt odhalil zajímavou skutečnost. Zatímco bez obrazového vjemu se jojo stává velmi obtížnou záležitostí, bez hmatového vnímání se člověk obejde mnohem snadněji.
Z tohoto důvodu se konstruktéři rozhodli robotickou ruku propojit s kamerou, díky které dokáže měnit směr pohybu těsně před tím, než jojo dorazí na konec provázku. Ruka se pro upřesnění může spoléhat i na tlakové vjemy. „Podobné experimenty nám mohou pomoci zjistit, jak lidé provádějí určité činnosti. Umožní nám sestavit seznam popisů jednotlivých úkonů, který nám posléze usnadní učit roboty co nejúčelněji plnit zadané úkoly,“ říká k tomu britský odborník na robotiku z Bathské univerzity, Necip Sahinkaya.
Stačí ovinout a zvednout
Zatímco si Slovinci hrají s jojem a chtějí robotické ruce co nejvíce připodobnit lidským, americká armádní agentura Defence Advanced Research Projects Agency (DARPA) dává přednost zcela jinému přístupu. Oblíbila si chapadla. Končetina představená letos v dubnu má tu výhodu, že prakticky může zvedat a přenášet téměř cokoli, bez ohledu na velikost a tvar objektu, což se běžných klešťových úchopných systémech moc tvrdit nedá.
Projekt OCTOR (sOft robotiC manipulaTORs), na kterém se pod taktovkou DARPA podílí několik amerických univerzit, vyvinul chapadlový manipulátor nazvaný Octarms a nijak se netají tím, že mu inspirací byla chapadla chobotnic a sloní choboty.
„Sloní chobot dokáže sebrat jak burský oříšek, tak mávat kmenem stromu,“ říká Ian Walker, člen týmu z Clemsonovy univerzity v Jižní Karolíně. „Naši roboti využívají podobnou končetinu, což jim dává velkou výhodu před ostatními stroji s konvenčním řešením.“
Chobotnice na vzduch
Podobně jako jeho přírodní předloha se i umělé chapadlo ovine kolem předmětu, čímž jej uchopí a může s ním dál manipulovat. Každé chapadlo je poháněno stlačeným vzduchem a na svém povrchu má tlakové i poziční senzory. Nechybí ani kamera na jeho špičce, díky níž může prozkoumávat potrubí, tunely a další místa s omezeným prostorem. Některá chapadla jsou dokonce vybavena přísavkami, díky kterým se kolem lehčích předmětů nemusejí ovíjet, ale stačí jej prostě přichytit a jít.
Součastné Octarmy jsou vybaveny pouze jedním chobotem/chapadlem. Vědci však tvrdí, že počítají se stroji, na kterých bude současně pracovat několik končetin, i když koordinace jejich činnosti nebude vzhledem k velké šíři možných pohybů nijak jednoduchou záležitostí. Aktuální chapadla jsou kolem jednoho metru dlouhá, nicméně jejich funkčnost není údajně délkou nijak omezena. Tým už má v plánu připravit několik velikostních variant pro různé činnosti.
Kůže pro roboty
Na podzim loňského roku se vědci z Tokijské univerzity pochlubili s látkou, která v budoucnu pravděpodobně najde využití jako povrch robotích těl. Podařilo se jim totiž zabudovat citlivé tlakové a teplotní senzory do tenké fólie, která je tak ohebná a pružná, že není problém do ní zabalit ptačí vejce.
Kromě měřených veličin si jednotlivé body pamatují i svoji polohu v síti, proto řídící systém robota může vyhodnotit, na které části „těla“ se jej zrovna někdo dotkl, či se mu dokonce pokoušel podpálit kabát. K tlaku a teplotě by se zanedlouho mělo přidat i vnímání světla, vlhkosti, elektrického napětí a ultrazvuku.
Vnímání okolního světa je u robotů současnosti patrně největším problémem. A tak na první pohled prkotina, jakou je zvednutí mince ze stolu, může v jejich vývoji znamenat velký krok kupředu. Na počátku letošího roku se vědci z Osacké univerzity pochlubili novým robotickým prstem, který umožňuje rozeznávat různé povrchy. Dokáže například určit papír, korek, vinyl nebo dřevo. Senzory na povrchu prstu se soustředí na hloubku a velikost nerovností a konzistenci povrchu, jejichž kombinaci je pak programově přiřazován některý z předem v paměti definovaných materiálů. Konstrukce prstu se snaží co nejvíce napodobit lidskou předlohu, a tak jsou jednotlivé senzory rozmístěny v různé hloubce silikonového „masa“, které obklopuje kovovou kostru.
Kde se staví humanoidní roboti
38 Japonsko
10 USA
7 Německo
7 Jižní Korea
7 Velká Británie
3 Čína
2 Švédsko
1 Austrálie
1 Thajsko
1 Singapur
1 Bulharsko
1 Irán
1 Itálie
1 Rakousko
1 Rusko
Oživení Einsteina
Na počátku roku 2003 se objevily první zprávy o robotu, který dokonale zvládá mimiku. Jeho stvořitelem je David Hanson z Texaské univerzity v Dallasu, který si pro vymodelování povrchu hlavy androida připravil speciální gumě podobnou látku. Víčky, lícními a krčními svaly pohybuje 24 různých pístů.
Gumový výtvor dokáže svůdně mrkat, špulit rty či naklánět hlavu. Umí se i smát a naštvaně se šklebit. Zatím tak činí podle pokynů z připojeného počítače, nicméně vědci už pracují na programu, který hlavu naučí samostatnosti. Chce, aby reagovala na vyjádření emocí svého lidského protějšku, a dokonce tvrdí, že robot bude umět rozpoznat, kdy na zlobu reagovat stejnou zlobou, a kdy raději sáhnout po uklidňujícím úsměvu. Na jednu stranu to zní trochu jako sci-fi, na stranu druhou, software, který dokáže rozpoznávat emoce podle lidské tváře, už byl na konci loňského roku představen odborníky z Amsterodamské univerzity, kteří s jeho pomocí určovali smysl výrazu Mony Lisy.
David Hanson však nezůstal jen u téměř bezejmenné figuríny a několik měsíců po prvním prototypu se objevily i velmi slavné modely. Prvním z nich byl americký spisovatel sci-fi Philip Kindred Dick, druhá hlava má podobu Alberta Einsteina a její majitel se netají velkými plány do budoucna. Oživlý Einstein bude přednášet o robotice.
Jak obelhat švába?
Švábi jsou nepříjemní nezvaní návštěvníci lidských příbytků, kterých se zbavujeme jen se značnými obtížemi. Jejich sociální chování je totiž účinně chrání před hromadným pácháním neuvážených skutků (konzumací jedu) a díky své oblibě stísněných a tmavých prostor jsou pro člověka těžko polapitelným cílem.
Na likvidaci švábích populací proto vědci z několika evropských univerzit letos v květnu sestrojili švábota. Jedná se o malý autonomní strojek velikosti krabičky od sirek, který je cítit a chová se stejně jako dotěrný hmyz. Z tohoto důvodu jej opravdoví švábi považují za právoplatného člena svého společenství. S vůní mechanického agenta nebyl příliš velký problém, stačilo využít švábích feromonů.
Naprogramovat jeho chování však už znamenalo větší výzvu. Švábi totiž mají tendenci následovat jeden druhého. Roboti tedy byli naprogramování tak, aby „kontaktovali“ živé kolegy a zároveň se pomalu přesouvali za světlem. Nejdůležitější bylo najít rovnováhu mezi obíháním „soukmenovců“ a jejich vyváděním z temnoty. Při příliš velkém tempu směrem ke světlu by totiž robota nikdo nenásledoval a naopak při nadměrném projevování sociální družnosti by zase nezbylo dost času na opouštění bezpečných úkrytů.
Pokus v laboratorních podmínkách zatím funguje. Čtyři roboti dokáží 12 živých švábů dokonale obelhat a dovést je na nechráněné místo, snadno dostupné pro připraveného dezinsektora. Otázkou je, jak se podobná akce zdaří ve členitých prostorách, jakými jsou například klasické kuchyně.
Soužití člověka s pohyblivými roboty
JAK TO ZAČALO
Vodní hodiny
Za nejstarší robotické zařízení v lidské historii jsou považovány vodní hodiny, které kolem roku 1400 př. n. l. sestrojili Babylóňané. Jejich tzv. „klepsydra“ fungovala na hydraulický pohon a sloužila k měření času do naplnění rozsudku.
ARMÁDA
Bezpilotní letadla
První úspěšné pokusy o využití bezpilotních průzkumných letadel proběhly již v 60. letech minulého století za války ve Vietnamu. Masovějšího nasazení se však dočkaly až ve válce v Perském zálivu (1991). Dnes slouží k řadě účelů – od cvičných terčů, přes průzkum nepřátelského území až po útočné akce.
Samovozidla
První vozidlo na dálkové ovládání se objevilo již v roce 1898 – sestrojil je srbský mechanik Nikola Tesla. Plně autonomní vozidla jsou však vymožeností až posledního desetiletí. Slouží k dopravě zásob do předních linií nebo mohou sloužit i jako průzkumníci či stráž. V současnosti nejrozšířenější jsou automobily, které k navigaci využívají GPS nebo předem zadané postupové body.
Packboti
Víceúčelové stroje americké firmy iRobot, které ve válce v Afgánistánu měly za úkol vyhledávat bojovníky Talibanu. V Iráku pak byla využita jeho verze vylepšená o chemické senzory a pozorovací kamery. Díky výměnným nástavbám mohou být využívání hned k několika funkcím. Průzkumné verze dokáží vyhledávat nášlapné miny a různé pasti a pyrotechnický modul umí zneškodňovat výbušniny.
Nosiči nákladu
Čtyřnohý mechanický pes BigDog od firmy Boston Dynamics dokáže unést 60 kg zátěže, pohybovat se rychlostí přes 5 km/h a překonávat svahy se sklonem do 45 stupňů. Díky propracované soustavě gyroskopů (např. umělý horizont) a akcelerometrů (senzorů, které využívají setrvačnosti) se dokáže na nohou udržet prakticky za jakékoli situace. Od nerovného terénu až po snahy o jeho zastavení. V současnosti je projekt odkázán pouze na dálkové ovládání, nicméně finální verze počítá s plnou autonomitou.
Podmořští průzkumníci
Letos v dubnu vědci sestrojili robotickou želvu. Její účel je zatím veskrze mírový – má pomoci zjistit, jak se pohybovali prehistoričtí tvorové a jak sestrojit efektivní podmořské průzkumníky. V budoucnu se však hlavním odběratelem hlubinných zvědů opět má stát armáda.
Mechanické skupiny
Nejen ve válce je zapotřebí, aby někdo dělal to a ten zas tohle. Samostatně fungující skupiny, kterým stačí zadat určitý úkol a zbytek nechat plně v jejich režii, se hodí pro mise na vzdálené planety. Zatím se podařilo donutit ke spolupráci 20 robotů, jež se dokáží navzájem krýt či si dobíjet baterie.
Autonomní stroje na zabíjení
První na člověku přímo nezávislý stroj, kterému bude svěřena střelná zbraň (kulomet a raketomet), se jmenuje Talon Sword. Původně měl již loňského roku zasáhnout do bojů v Iráku, nicméně testování se trochu protáhlo, a tak už to nestihl.
Na pořadu dne je však i další kandidát. Jmenuje se Gladiator a váží téměř tunu. Má k dispozici světelné i infračervené kamery, chemické senzory, může využít kouřovou clonu nebo dokonce samopal či kulomet. V roce 2007 by se v různých armádách světa mělo vyskytovat takových vojáků na 200.
CIVILNÍ ŽIVOT
Průmysloví roboti
Sériová výroba je pro roboty přímo živnou půdou. Stále se opakující jednoduché úkony si o automatizaci přímo říkají. Ať už se jedná o balící stroj nebo vrtné zařízení, začaly se ve větší míře uplatňovat již v první polovině 20. století.
Vesmírné sondy
První umělá družice se na naší oběžná dráze usadila roku 1957. Následovaly lety k měsíci, okolním planetám i na pokraj Sluneční soustavy. V současnosti automatičtí vyslanci zblízka moniturují povrch Marsu, Venuše a Saturnu a v roce 2005 se dokonce, za pomoci robotů, podařilo odebrat první vzorky z komety.
Mechanická domácnost
Pokud pomineme různé automatické pece, které podle zadaného programu dokáží ze surovin vyrobit například domácí chleba, programovatelné myčky, pračky apod., jsou technicky asi nejzajímavějším počinem samojezdící vysavače, které se poprvé objevily v roce 2001.
HUMANOIDI
Leonardův rytíř
Pokus o sestrojení prvního humanoidního robota je starý už přes půl tisíciletí. Roku 1495 si Leonardo da Vinci postavil rytíře, který uměl pohybovat rukama, kývat hlavou a klapat čelistmi.
ASIMO
Na pokročilém dvounohém robotu začala firma Honda pracovat již v roce 1986. Prvním cílem bylo dopodrobna prozkoumat mechanismus lidské chůze. Prvním chodícím robotem se ještě v roce 1986 stal model EO a jeho mechanismy jsou dodnes standardem pro robotickou chůzi včetně pohybu po schodech a na nerovné ploše. V roce 2000 spatřil světlo světa první model ASIMa. Letos v květnu byl zahájen komerční prodej jeho nejpokročilejších verzí, které se již dokáží pohybovat v bezprostřední blízkosti člověka a do jisté míry s ním i komunikovat.
POMOCNÍCI
Průvodci a strážci pořádku
V japonské Osace se úřady již zcela vážně připravují na zaměstnávání dvounožců nikterak nepodobných ASIMOvi, v rolích strážníků, kteří budou řídit dopravu a podávat informace občanům. Dočkat bychom se jich měli i v uniformách hlídačů různých objektů. Podobné představy o svých budoucích zaměstnancích má i jihokorejský Soul.
Robonauti
NASA roku 2003 spustila projekt, jehož cílem je vytvořit humanoidní roboty, kteří by pomáhali lidem při vesmírných misích, například při plánované výstavbě základny na měsíci.
ZÁBAVA
Fotbal
Od roku 1996 se pořádají celosvětové turnaje autonomních mechanických hráčů, kromě světových šampionátů se nejprestižnější turnaje odehrávají v Japonsku, kde jsou patrně oblíbenější než běžný fotbal.
Hračky od Sony
Sony na přelomu tisíciletí věřila, že budoucnost zábavy spočívá v robotických hračkách. V roce 1999 uvedla na trh mechanického psa AIBa, o rok později pohybově nadaného a hravého humanoida SDR-3X a v roce 2004 excelovala s tanečním dvounožcem QRIO.
Zápasy
Japonci dvakrát do roka pořádají turnaj Robo-One pro malé pár desítek centimetrů velké (většinou) dvounožce externě ovládané počítačem. Pozemské boje je však už přestávají bavit, a tak na rok 2010 chystají zprovoznit i arénu na oběžné dráze, kde se roboti budou utkávat ve stavu beztíže.
Mechanické svůdkyně
V roce 2005 se začaly objevovat první robotické svůdnice. Dmou se jim hrudě, dokáží vrtět pozadím a některým se i mění dech, tep a teplota. Nevábnou kovovou konstrukci zakrývá údajně vábná silikonová výzdoba. No, proti gustu…
MINIATURNÍ ROBOTI
Nanoroboti
Nanoroboti jsou sice zatím jen hudbou budoucnosti, ale využití už pro ně nalezla řada oborů. Lékaři by s jejich pomocí chtěli například opravovat poškozené tkáně, eliminovat nádorové buňky, či rozvážet účinné látky na přesně určené cíle. Molekulární pomocníci by se hodili například i výrobcům počítačů. Jakkoli zní pojem nanoroboti zatím nepříliš reálně, na počátku letošního roku už se objevilo molekulární auto na světelný pohon, kterému se opravdu točí atomární kola.
Dezinsektoři
Na jaře letošního roku se pro malé roboty našlo další využití. Vhodným naprogramováním chování se dá dosáhnout, že jednoduchého robota přijme hmyz za své soukmenovce a nechá se jimi ovlivňovat. Tvůrci doufají, že třeba nepříjemným švábům s jejich pomocí dokáží namluvit, aby vylezli z úkrytů a nechali se pozabíjet.
