V odborné veřejnosti se vytvořily dva názorové tábory. „Novátoři“ požadují zrušení velkých psychiatrických léčeben. Mají je nahradit nemocnice a zejména ambulantní péče. Co tedy bude s duševně nemocnými, ptalo se 21. STOLETÍ.
V členských zemích Evropské unie umírá vinou deprese každoročně 58 000 obyvatel, což je pro srovnání zhruba počet občanů Děčína. Sebevrahů je tak více než obětí dopravních nehod, vražd či AIDS. Odborníci se obávají, že do roku 2020 se deprese stane v rozvinutých zemích nejvýznamnější příčinou nemocí. Mnohé náznaky už sledujeme i u nás.
Stále častěji se lékaři setkávají s psychózami, což je označení pro duševní onemocnění, které mění prožívání člověka ve vztahu k okolí i k sobě. Mnozí odborníci, kteří mají pečovat o naše duševní zdraví, se dostávají do sporu o to, jak by taková péče měla do budoucna vypadat.
V odborné veřejnosti se vytvořily dva názorové tábory. Rozděluje je pohled na to, jak napravit nerovnoprávné postavení oboru psychiatrie mezi ostatními lékařskými disciplinami. „Novátoři“zdůrazňují, že to ve svých důsledcích má nepříznivý vliv na kvalitu péče o duševně nemocné. Proto požadují zrušení velkých psychiatrických léčeben. Měly by je nahradit nemocnice a zejména ambulantní (komunitní) péče o osoby, které pronásleduje některé z pestré mozaiky duševních onemocnění.
Dva protichůdné „ředitelské“ názory nyní představujeme:
+
Mgr. Barbora Wenigová,
ředitelka Centra péče o duševní zdraví
Změna chce odstranit diskriminaci
• CÍLEM TRANSFORMACE psychiatrické péče je vyváženost mezi nemocniční a ambulantní, komunitní, péčí tak, aby bylo k dispozici co nejvíce alternativ služeb reagujících na individuální potřeby pacientů a jejich rodin.
Duševně nemocní nebo lidé s duševním postižením se v kontaktu s ostatními stále střetávají se strachem a předsudky, které se mnohdy zakládají na nepochopení problematiky duševních nemocí. Takové stigma zvyšuje osobní újmu, vyloučení ze společnosti, a může být například překážkou v přístupu duševně nemocných k bydlení či zaměstnání. Celkově způsobují duševní nemoci značné ztráty hospodářskému, sociálnímu, vzdělávacímu ale i trestnímu a soudnímu systému.
• ŘEŠENÍ této nepříznivé situace navrhuje Komise evropského společenství ve svém dokumentu Zelená knih (Green Paper). Podobně reagovala i Světová zdravotnická organizace, která již v roce 2005 vydala Deklaraci o duševním zdraví pro Evropu a Akčním plánu. Hlavním doporučením obou dokumentů je boj se stigmatem, prevence deprese a sebevražd, podpora duševního zdraví.
• VELKÁ POZORNOST je věnována ochraně práv duševně nemocných a jejich začlenění do společnosti. Uskutečňování takového přístupu však vyžaduje transformaci psychiatrické péče, tedy zásadní přesun těžiště péče z léčeben do nemocnic a do přirozeného prostředí pacienta, které je pro něj přátelštější.
To platí také pro Českou republiku, kde se 87 % lůžkové péče odehrává v léčebnách, kam proudí také největší část financí z rozpočtu státu. I přes vysoký medicínský pokrok jsou v nabídce služeb stále nedostatky.
• CO POTŘEBUJE ČESKÁ PSYCHIATRIE? Vedle navýšení celkových finančních výdajů na psychiatrii, je nutno začít s reformou a do tohoto procesu zapojit všechny relevantní skupiny, včetně pacientů a jejich příbuzných. Je nutno intenzivně pracovat na zvýšení povědomí o stavu psychiatrické péče u politiků a veřejnosti, ale také odborníků samotných. Velkou výzvu znamená systematický boj se stigmatem a diskriminací, který brání ve včasné léčbě a integraci duševně nemocných do společnosti. Destigmatizační programy se uplatňují v současné době v mnoha zemích světa. Česká republika se zapojila do těchto snah v roce 2004 projektem s názvem Změna.
minus
• ROZVOJ KOMUNITNÍCH SLUŽEB se v poslední době se spíše zastavil. Postoje a stanoviska veřejnosti vůči psychiatrickým tématům v České republice mapuje výzkum z roku 2004, který ukazuje že ještě dnes jsou v Čechách nemocní vystavováni předsudkům ze strany veřejnosti.
–
MUDr. Ivan David, CSc.,
ředitel Psychiatrické léčebny Praha – Bohnice
Když ambulantní léčení selhává…
• V ČESKÉ REPUBLICE léčíme nemocné s duševními poruchami stejně jako v západní Evropě. Používáme stejné léky ve stejných dávkách a stejných indikacích. K psychoterapii postupujeme podobně jako v zemích EU. V kvalitě péče rozdíl není. Psychiatrie ale v západní Evropě přestala být na okraji veřejného zájmu. V ČR jsme na tom relativně hůře i ve srovnání s chudými sousedy. Na psychiatrickou péči se v jednotlivých zemích EU vydává 5 – 14% výdajů na zdravotnictví, průměr je asi 7,5 – 8%. V ČR je to 3,6%. Jsme před Slovenskem předposlední. K tomu je třeba připočítat, že na rozdíl i od Slovenska nemá polovina klidných chronických nemocných kam odejít a zůstávají v psychiatrických nemocnicích, kterým se u nás chybně říká „léčebny“. Je to tedy 3,6% včetně výdajů na tyto pacienty. Desítky let trvající nezájem státu počínaje už První republikou je značně vidět i na stavu institucí. Péče je podfinancovaná, proto máme špatné technické zázemí, bídný ubytovací standard ve srovnání se zahraničím i jinými obory u nás, sotva polovinu personálu oproti Západní Evropě. Pojišťovna nám neplatí tolik, abychom ho mohli najmout. Některé budovy nebyly po sto letech ještě rekonstruovány. To se prostě musí změnit.
• NĚKOLIK „CHYTRÁKŮ“, které nazývám „krasoduchy“, nemá reálnou představu o potřebách pacientů, ale radí kopírovat některé scestné zahraniční vzory. Nejde o medicínu postavenou na důkazech, jak žádalo už celé minulé století, ale o bezduchou ideologii. Krasoduchové parazitují na problémech, nenavrhují reálná řešení, raději se zabývají pseudoproblémy „klecových“ lůžek a „stigmatizace“. Přitom sotva kdo vytváří tolik stigmatizace jako oni. Odmítají uznat, že neklidné nemocné, kteří ohrožují sebe nebo jiné je třeba zklidňovat. V západní Evropě preferují izolační místnosti s přibetonovaným lůžkem a poutání kurty. Síťová lůžka pokládám v některých případech za daleko humánnější než izolační místnosti nebo zalehnutí svalnatými muži. V zahraničí obvyklé předávkování léky k tlumení neklidů pokládáme za škodlivější než občasný pobyt v síťovém lůžku.
Častá rada těchto samozvaných odborníků je léčit pacienty ambulantně. Jenže naši pacienti jsou v „léčebnách“ výhradně proto, že ambulantní léčení selhalo. Strukturu našich nemocných vůbec neznají.
• KAM PŮJDOU PACIENTI, protagonisty těchto „změn“ naprosto nezajímá. Popírají to, co víme ze zahraničí, že takoví pacienti končí na ulici. Oni tvrdí, že tam se o ně starají tzv. mobilní týmy. To mi řekl jistý psychiatr, který teď pracuje v Anglii a jeho ordinací je hospoda, koupaliště a ulice, kde přemlouvá pacienta, aby bral léky apod. Já si však nemyslím, že budoucnost medicíny by měla jít takovým směrem.
Jak to vidí 21. STOLETÍ?
Při přípravě příspěvku jsem vyslechl názory mnoha psychiatrů. Zvlášť mě zaujala „osvětová“ akce pro novináře, kterou v Praze uspořádala přední farmaceutická společnost Eli Lilly. S myšlenkami na transformaci české psychiatrie na ní vystoupil ředitel Psychiatrického centra Praha prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. Je prvním na seznamu signatářů pod projektem Změna, který má trvat až do roku 2007 (zájemce o podrobnosti odkazuji na www.stopstigma.cz.). Komunikativní péči definuje jako „síť služeb, které nabízejí průběžnou léčbu, bydlení, zaměstnání, sociální podporu a které společně pomáhají lidem s duševní nemocí znovu získat jejich normální sociální role.“
Čtyřikrát méně než v jiných zemích EU
Ideály to jsou jistě ušlechtilé. Jenže jak to udělat, a také za co? Fakta jsou nemilosrdná: Nyní naše psychiatrie z měšce rozpočtu ministerstva zdravotnictví dostává méně než třicetinu, nejméně čtyřikrát méně než v jiných zemích EU! To je nejspíš jediná věc, na které se reprezentanti rozkmotřených skupin léčících psychotiky shodují.
S tím ovšem souvisejí jak při řetězové reakci další věci, včetně možnosti dobře zaplatit kvalitní personál, vylepšit prostředí, ve kterém se klienti. Četní psychiatři se loni v listopadu vypravili do Senátu. Nikoli aby zkoumali duševní stav senátorů, ale na odborný seminář. Významný vyznavač transformace zde mj. pronesl: „Mamutí léčebny je potřeba udělat útulnější. A bude k tomu potřeba i víc personálu. Není možné, aby jedna sestra, která pečuje o padesát pacientů, je ráno osprchovala hadicí a tím byla péče ukončena.“
Vzhůru do Bohnic!
Nezapírám, že nakonec jsem přece jen skončil v pověstných pražských Bohnicích, dočasném domovu více než 1300 pacientů. Naštěstí nikoli v síťovém lůžku, ale v pracovně ředitele Psychiatrické léčebny MUDr. Ivana Davida, CSc. Samozřejmě by si přál, aby zdejší pacienti svůj osud prožívali v útulnějším prostředí. Bohužel ani on není kouzelník, jenž by bez přítoku financí proměnil budovy z počátku 20. století v útulný penzión.
V ČR máme 17 velkých psychiatrických léčeben. Co by se stalo, kdyby najednou zmizely? Kam by se poděli jejich pacienti? Vždyť v Bohnicích polovinu počtu představují chronické případy. Jejich příbuzní by se o ně po nuceném „vyhazovu“ asi stěží postarali a většina ani žádnou rodinu nemá. Nahradí je proklamované menší jednotky, navíc ambulantní? Vždyť odtud již dnes horší pacienty posílají do Bohnic.
Přesvědčil jsem se, že tady o ně pečuje dost terapeutů, mají centrální dílny, ale i zemědělské hospodářství. Opravdu si neumím představit, že tzv. terénní psychiatr bude po upozornění vyděšených „normálních“ lidí po ulicích či vesnicích vyhledávat, honit a pak uklidňovat nuceně propuštěné chovance. Notabene, když se o sebe nedokážou nijak postarat! Tak je tomu prý ve Velké Británii, Itálii či Švédsku, kde velkým psychiatrickým léčebnám už odzvonilo.
