Vetřelci nemusejí přicházet ze vzdálených planet. Jsou už mezi námi. Na mnohé, rostliny i zvířata, jsme si v našem prostředí už tak zvykli, že je mylně považujeme za starousedlíky. Ale chyba lávky… 
Některé vetřelce vítáme, jiné tolerujeme, na přítomnost dalších jsem už rezignovali a s vybranými zástupci invazních druhů vedeme bitvu. Na celém světě se na hubení živočišných i rostlinných vetřelců vynakládá ročně více než 400 miliard dolarů, což je hodnota, srovnatelná například s ročními příjmy tabákových firem. V řadě případů vynakládáme tyto prostředky jen na udržení stávajících pozic či snad jen na zpomalení invaze. Odborníci se však shodují v tom, že některé vetřelce je prakticky nemožné z „dobytých“ území vystrnadit. Přitom je velice obtížné dopředu odhadnout, který druh se promění v živou potopu.
I naše příroda se brání
V Čechách je synonymem pro invazní druh, tedy živého vetřelce, mohutná rostlina bolševníku velkého. To je pro nás „Nepřítel“ s velkým N. Jejich výčet je však podstatně delší! Patří mezi ně dokonce i brambory, jejichž domov je daleko za Atlantikem v horách Jižní Ameriky. Jako vetřelce ale vnímáme nanejvýše škůdce této kulturní plodiny, např. mandelinku bramborovou.
Metr, s nímž měříme vetřelcům, je tedy notně pokřivený. A za jeho deformací se vždycky neskrývá jen rozdíl mezi významnou zemědělskou plodinou a jejím škůdcem. Například jírovec koňský nám jako vetřelec nevadí. Klíněnka jírovcová, která tyto stromy ničí a snaží se tak uvádět naši přírodu do původního stavu před invazí, však získala nálepku „veřejný nepřítel“. Přitom stačí vyměnit bíle kvetoucí jírovce na variantu s červenými květy a klíněnka nemá šanci.
Živí nájezdníci
Nutrie (Myocastor corpus) pronikla s výjimkou Antarktidy na všechny kontinenty. Obvykle vznikla jejich volně žijící populace ze zvířat, která unikla z kožešinových farem. Někde však byla cíleně vysazena s úmyslem redukovat jiné vetřelce. V tomto případě měla zničit invazní vodní rostliny v USA.
Hlavní škody dnes nutrie páchá na pobřežních mokřadech. Například v oblasti zátoky Chesapeake na atlantickém pobřeží USA zničí ročně skoro 300 hektarů mokřadů. Ekonomické škody lze vyčíslit ztrátou 30 pracovních míst u profesí, které jsou na mokřadech existenčně závislé. Pokud jde o příjmy, pak ztrácí oblast zálivu Chesapeake ročně kvůli škodám způsobeným nutriemi asi 700 tisíc dolarů (17,5 mil. Kč). Jen rezervace Blackwater Refuge v americkém státě Maryland vynakládá na boj s nutriemi dva miliony dolarů ročně.
Zavlečených nutrií se dokázala zbavit například Velká Británie. Poslední kus tu byl chycen v prosinci roku 1989. Brity však vyšlo vymýcení nutrií na tři miliony liber (120 mil. Kč).
Jsou už Galapágy zachráněny?
Mravenec Wasmannia auropunctata žije jen v teplém podnebném pásu. Na nové lokality bývá zavlečen s importovanými stromy, ovocem nebo s obilím. Největší problém představuje na ostrovech, např. na Galapágách ve východní části Tichého oceánu. Zcela pak převládne nad místním hmyzem a páchá tak obrovské škody nejen na původních bezobratlých živočiších. V zemědělství jižních států USA působí tímto způsobem škody, odhadované na stovky milionů dolarů.
K osvědčeným metodám boje patří insekticidní postřiky, vypalování a mýcení vegetace. Na Galapágách bylo takto za pět let vyčištěno od mravence několik ostrovů a tažení si zatím vyžádalo náklady osm milionů dolarů.
Ani jezera nemají klid
Do amerických Velkých jezer a přilehlých řek zas pronikla přes kanál Welland, zbudovaný ve 20. letech minulého století, Mihule mořská (Petromyzon marinus). Je to parazit ryb a v této fázi svého života zabije kolem 40 kilogramů ryb. Mihule tak zdecimovaly rybí populaci Velkých jezer a způsobily kolaps tamějšího rybářství.
Dnes jsou již mihule pod kontrolou. Používá se k tomu pesticid, který hubí specificky jen larvy mihulí v řekách, kam se připlouvají třít. Nově byl nyní vyvinut feromon, pachová látka, která láká táhnoucí mihule do pastí. Uplatňují se i bariéry v řekách a potocích, jež brání tahu mihulí na míst jejich tření.
Ročně se v celé oblasti Velkých jezer vynakládá na boj s mihulemi asi 15 milionů dolarů. Jen na jezeře Champlain činí roční náklady na boj s mihulí kolem 8,4 mil. dolarů (210 mil. Kč). Přínos těchto současných opatření je však více než třikrát vyšší.
Peklo ostrovních rájů
Plocha všech ostrovů ve světě zaujímá sice jen 3% zemského povrchu, hostí však 45% všech ptačích, rostlinných a plazích druhů. Ještě nedávno ale byla ostrovní společenstva podstatně bohatší. Plná polovinu savců vyhubených od roku 1600 byla domovem právě na ostrovech. Z vyhubených plazů a ptáků sídlilo na ostrovech dokonce plných 90%.
Třeba takoví potkani byli zavlečeni na 80% všech světových ostrovů a ničí tamější jedinečnou flóru i faunu. Z živočichů jim padají za oběť především ptáci a malí savci. Ušetřen však není ani hmyz.
Další takovou ostrovní metlou jsou kočky. Na Kerguelenovy ostrovy v Indickém oceánu se například v 50. letech minulého století dostala kočka se třemi koťaty. Během 30 let z nich však vznikla populace 3 500 koček, které zde každoročně usmrtí 1,2 milionu mořských ptáků.
Tam, kde žijí spolu se vzácným ptactvem i zavlečené kočky a potkani, to jakž takž to „funguje“, ale běda, když se někdo pokusí zlikvidovat kočky nebo potkany. Na úbytek hlodavců reagují kočky intenzivním lovem ptactva. Při úbytku koček se zase přemnoží potkani, kteří pak utočí na ptačí vejce a mláďata. Je to vždycky jako z louže pod okap.
Pokud máme někde přeci jen jakous takous šanci vrátit běh událostí do původních kolejí, pak je to právě na ostrovech. Mají omezenou rozlohu a když si dáme trochu pozor, můžeme většinou zabránit průniku nových vetřelců na „vyčištěná“ území.
Napravit škody vzniklé invazí je často zhola nemožné. Někdy se dokonce vzácné původní druhy odmítají vrátit na místa, která jim vetřelci nuceně vyklidili.
Když skončily vepřové hody…
Složitost nápravy situace na ostrovech dokazují problémy provázející ochranu fauny a flóry na kalifornských Channel Inslands. V izolaci ostrovů vzdálených necelých 40 km od pobřeží se vyvinula dnes vyhubením ohrožená liška ostrovní (Urocyon littoralis).
Před deseti lety zavítali na tato ostrovy z pevniny i orli skalní, protože tu našli dost potravy ve stádech zdivočelých prasat. Orli se zde usadili a vyvádějí tu mláďata. Vědci je tu rádi viděli, protože orel sice není na seznamu ohrožených druhů, ale na území USA jej chrání federální zákon.
Prasata tu zas byla a jsou ochráncům přírody trnem v oku, protože devastují ostrovní flóru. A tak ochránci vyhlásili prasatům nelítostný boj. Jenže ouha! Orlům, kteří si předtím liškami jen tu a tam zpestřili jídelníček, skončila doba „vepřové hojnosti“. Rychle se proto přeorientovali na převzácné lišky ostrovní. Jestli se něco hodně rychle nestane, tak je orli sežerou do jedné.
Rosie Woodroffeová z University of California spolu s Franckem Courchampem z University Paris-Sud a Garym Roemerem z New Mexico State University zjistili, že času je zpropadeně málo. Poddruhy lišky ostrovní z ostrovů San Miguel a Santa Rosa už zmizely z volné přírody. Posledních pár kusů zoologové raději uklidili do bezpečí v zajetí. Na ostrově Santa Cruz ještě přežívá z původní populace 1500 lišek asi 65 zvířat, ale i ta mají na kahánku.
Prasata a orli tedy musejí pryč společně, velice urychleně a za jakoukoli cenu.
Podobné dilema není na ostrovních ekosystémech narušených zavlečenými druhy nijak vzácné.
Kdo hubí albatrosy?
„Byl to masakr,“ komentoval ornitolog Ross Wanless z university v jihoafrickém Kapském Městě videozáběry pořízené na ostrově Gough v Atlantiku. „Albatrosí mládě bylo už napůl mrtvé. Jeho tělo bylo pokryté mnoha ranami a mělo vyhřezlá střeva…“
Záběry, jež u slabších nátur vyvolaly nevolnost, vysvětlily záhadu vysoké úmrtnosti mláďat albatrosů (Dimedea exulans), kterých zde hyne až 80%. Na svědomí to mají myši, které sem zavlekli lidé. Ty dokážou usmrtit ptáka, který je svou tělesnou hmotností převyšuje až 200krát. Myši útočí na albatrosí mláďata tak dlouho, dokud jejich oběti neuhynou na ztrátu krve či infekci. Myš útočí na stále stejné místo ptačího těla s neúnavnou zarputilostí.
Albatrosi navyklí po miliony let na naprosté bezpečí nemají proti takovým útokům vyvinutou obranu. Mládě tak jen trpně čeká, dokud ho myši nezabijí.
Myší řádění odhalily právě až nastražené videokamery umožňující natáčení v noci, protože myši vyrážejí na své krvavé nájezdy pod rouškou tmy.
Vražedné dědictví
U myší je podobné chování zcela nečekané. Navíc zabijácké myši žijí jen v některých oblastech ostrova Gough. Na jiných místech, která se přírodními podmínkami nijak neliší, zůstávají mírumilovnými býložravci.
Wanless se domnívá, že zabíjení albatrosech mláďat je naučené a myši si tuto dovednost předávají z pokolení na pokolení. To je v přírodě velmi vzácný fenomén, pozorovaný u lidoopů nebo u kytovců. U myší ve volné přírodě zatím pozorován nebyl.
Albatrosy z ostrova Gough zachrání jen vyhubení myší a to rozhodně nebude jednoduché. „Tenhle jev určitě není specialitou ostrova Gough,“ říká Wanless. „Prostě jen nikoho nenapadlo po něm pátrat.“
Úspěchy v boji s vetřelci na ostrovech
Invazní organismus Počet úspěšně „vyčištěných“ ostrovů
Promyky* 1
Kočky 48
Ptáci 3
Hmyz 7
Potkani 234
Plazi a obojživelníci 8
Kozy 120
Rostliny 10
Lišky 39
Králíci 50
*šelma z čeledi cibetkovitých, která loví jedovaté hady
Lososí uprchlíci
Propouštění v jedné kanadské rybářské společnosti mělo katastrofické ekologické následky. Některý z bývalých zaměstnanců společnosti otevřel v noci z 9. na 10. listopadu 2005 na farmě u Jeleního ostrova v zátoce Fundy pět obřích sil s lososy. Společnosti tak způsobil škodu ve výši tři miliony kanadských dolarů, ale mnohem horší škody napáchal na přírodě zátoky. Uprchlí lososi se totiž usídlili ve čtyřech místních řekách, kde v té době právě vrcholil tah divokých atlantických lososů, a domácí lososi se tedy třeli s nimi. Nikdo tehdy netušil, nakolik to poznamená budoucí lososí generaci.
Atlantičtí lososi se líhnou v říčkách a potocích, z kterých migrují do oceánu. Stráví tam rok či dva a pak se vracejí do svého rodiště zplodit další lososí pokolení. Narozdíl od svých pacifických příbuzných atlantičtí lososi po vytření nehynou. Vracejí se do moře a na trdliště táhnou k tření opakovaně po několik let.
Atlantický losos čelí akutní hrozbě vyhubení, které má na svědomí bezohledný lov, znečištění řek a moří a překážky na vodních tocích, jež se staví do cesty lososí migraci. Tahy milionů lososů jsou dávnou historií. V současné době jich každoročně táhne k tření asi 100 000. „Příměs“ lososů uprchlých z farmy může celou populaci srazit na kolena.
Je osud ryb zpečetěn?
Lososi chovaní na farmách často pocházejí z divoké populace žijící v okolí farem. Například zmíněná společnost odvozuje svůj chovný materiál od lososů z řeky St. John, ústící do zátoky Fundy. Přesto se lososi na farmách od volně žijících ryb výrazně liší. Jsou výsledkem intenzivního šlechtění. Rychleji rostou a zároveň spotřebují podstatně větší množství potravy. V přírodě se chovají jako cizorodý element.
Z výsledků počítačového modelování i z experimentů na uzavřených úsecích řek a potoků vyplývá, že ryby s vyššími růstovými schopnostmi se chovají jako rybí Čingischáni. Rybí konkurenty prostě „převálcují“. Přírodní rovnováhu narušují i tím, že „vyžerou“ živočichy, jimiž se živí…
Jaké tedy budou osudy lososů v zátoce Fundy? V první fázi zřejmě potomci domácích lososů porazí v boji o potravu potomky divokých rodičů. V populaci mladých ryb migrujících do moře vítězové zcela převládnou. Bude to však pro ně Pyrrhovo vítězství. Jejich rodiče byli vyšlechtěni pro podmínky hojnosti a bezpečí chovného sila. Život v moři bude nad jejich síly.
„Vytlačí mladé ryby z původní divoké populace na nejlepších lokalitách řek a potoků a zcela tam převládnou. Pak odplují do moře a už se nikdy nevrátí,“ řekl o potomcích domácích lososů Fred Whoriskey z Atlantic Samoin Federation.
Mladí na to nemají!
Lososi táhnou k tření na místo, kde sami přišli na svět. Každá řeka má proto svou vlastní jedinečnou populaci lososů. Rozdíly jsou často překvapivě velké. Lososi z řek s prudkým proudem, kterým se staví do cesty peřeje a vodopády, táhnou ve vyšším věku.
Jako „mládež“ by nástrahy cesty na trdliště nezvládli. Nepřeskočili by například vodní prahy a vodopády. Lososi z mírnějších toků se mohou vydat na svůj první tah v mladším věku. Tento zavedený pořádek mohou uprchlí lososi z farmy na Jelením ostrově proměnit v chaos.
Neblahé zkušenosti z lososy uprchlými z farem už získali Norové. V některých norských řekách už žijí jen potomci lososů uniklých ze zajetí. Ti však nejsou s to vytvořit trvalou populaci a jejich stavy musejí norští rybáři pravidelně doplňovat rybami z umělého odchovu.
Vetřelci – export a import
Na počátku 80. let 20. století se Čína otevřela mezinárodnímu obchodu. Došlo k obrovskému obchodnímu boomu a objem zboží přepravovaného z Číny a do Číny dramaticky stoupl.
S tak obrovskou masou zboží bohužel přijíždějí stále častěji i černí pasažéři. Vzhledem k velmi podobnému klimatu a podobným ekosystémům nacházejí vetřelci ve své nové domovině velmi dobré podmínky. Někteří se však chovají ukázněně. Mnohé zahradní květiny nepředstavují z hlediska ekologické rovnováhy závažnější problém. Jiné však, z ne zcela jasných důvodů, podnikají rychlé a masivní invaze.
Čína dnes vetřelce vyváží i importuje. Nejčilejší výměnu v tomto směru udržuje se svým největším obchodním partnerem, Spojenými státy. A tak břehy řeky Jang-c-tiang v okolí Šanghaje zarostly severoamerickou slanomilnou travinou Spartina alterniflora, dovezenou z USA. Ta byla v mnoha oblastech nejprve úmyslně vysévána na ochranu proti erozi. Záhy ukázala svou horší tvář a začala se sama nekontrolovaně šířit jižní Čínou. Zarůstá ústí řek, vytlačuje původní druhy travin a neskýtá vhodné prostředí k životu mnohým rybám a ptákům.
Pošlete brouka na keře!
Opačným směrem, tedy z Číny do Ameriky, putoval asijský tesařík Anoplophora glabripennis. Připlul s lodními náklady, zabalenými v dřevěných bednách, asi před deseti lety. Pokud se ho nepovede udržet pod kontrolou, může jen v USA zničit dřevo v hodnotě mnoha miliard dolarů. Mnozí odborníci považují vyčíslené škody ve srovnání s realitou za podhodnocené. Nikdo nepochybuje o tom, že tyto sumy v nejbližších letech dramaticky vzrostou.
Už v 80. letech se proto Čína a Spojené státy dohodly na výměně přirozených nepřátel nebezpečných vetřelců. A spolupráce přináší první ovoce. Z Číny do USA putoval například asijský brouk Diorhabda elongata, který ničí tamaryškové keře. Ty po zavlečení do Severní Ameriky zcela vytlačily původní rostlinstvo z okolí řek na americkém Západě. V některých místech jsou porosty tamaryšku tak husté, že se jimi neprodere ani zvěř, která je tak odříznuta od říčních napajedel.
Brouk Diarhabda elongata si za sedm let od vysazení poradil s mnoha tamaryškovými porosty a zdá se, že je v jeho silách tamaryškovou invazi zastavit.
Američané poslali na oplátku do Číny dva druhy brouků, kteří ničí vodní hyacint zvaný výstižně „vodní mor“. Ten se dostal do čínských řek z Jižní Ameriky.
Zachránce nebo taky vetřelec?
Namístě je ale opatrnost. Sebemenší chyba se krutě vymstí. Importovaný hmyz nesmí škodit původním druhům a musí se soustředit výhradně na nežádoucí invazní organismy. Potenciální zachránce se nesmí proměnit v dalšího vetřelce. Varovným příkladem neuváženého importu je nosatec Rhinocyllus conicus, který byl dovezen do Kanady a Spojených států, aby ničil porosty importovaných bodláků. Brouk však nedělal rozdíl mezi importovanými a původními americkými bodláky. Jeho přítomnost v americké přírodě dnes vnímají vědci spíše jako hrozbu než jako přínos.
Obavy z opakování podobných fatálních omylů vedly k omezení importu přirozených nepřátel invazních druhů. Za posledních 15 let tak byly cíleně vysazeny v Číně jen čtyři druhy amerického hmyzu a jen tři druhy hmyzu putovaly z Číny do USA.
Hlavní důraz je kladen na prevenci. Především na kontrolu zásilek ze zámoří. Spojené státy ročně zadrží asi 53 000 zásilek obsahujících „černé pasažéry“ – cizí členovce, rostliny či jiné nežádoucí organismy. To vše je ale jen příslovečná špička ledovce. Kontrole jsou podrobena asi jen 2% všech nákladů.
Čína je na tom v tomto směru ještě mnohem hůře, protože s kontrolami nákladů začala teprve nedávno. Představy o tom, před kterými cizími druhy by se měla Čína přednostně chránit, jsou zatím jen velmi mlhavé.
Urputné rostliny
Vymýcení zavlečených rostlin představuje opravdu tvrdý oříšek. Za relativně snadno zvládnutelnou je považována plocha do 1 hektaru. I tak trvá definitivní zničení cizího rostlinného druhu asi 10 let.
Za horní hranici reálného boje s nadějí na úspěch považují odborníci plochu 1000 hektarů. Na ní by trvalo konečné vymýcení zavlečených rostlin asi 30 let. Větší plochy jsou mimo současné možnosti. Je proto nezbytné, abychom invazi nového druhu podchytili v samém počátku. Pak je šance na úspěch celkem slušná. Proti rostlině, která se už „utrhla z řetězu“, nemáme nejmenší šanci.
Další nepřítel číhá!
Nejednou také vyvolá vyhubení jednoho invazního druhu nečekané, dramatické změny v populacích zbylých druhů.
Například vyhubení zavlečených koz na pacifickém ostrově Sarigan nejprve dovolilo obnovu původního pralesa, ale ten byl později zcela „převálcován“ zavlečenou liánou Operculina ventricosa. Dokud kozy devastovaly na ostrově vegetaci, nikdo netušil, že se tam už liána dostala. Dneska kryje ostrov takřka souvislým kobercem.
