Akropolis (z řeckého akros = vysoký, polis = obec), česky by se dalo říci „vyšehrad“, je původně opevněné návrší řeckých měst s posvátným okrskem (temenos – viz heslo templum) a vladařským palácem (např. Mykény). Nejznámější je Akropolis v Aténách, dochovaly se však i zbytky akropole z Pergamu.
V archeologickém pojetí se za akropolis označují nejvyšší opevněné části hradů, budovaných jako sídlo vládců na nesnadno přístupných místech.
Baroko (z portugalského barocco = nabubřelý, nemotorný) – dobový vůdčí styl evropského umění. Toto slohové i myšlenkové období začalo v Itálii v 16. století a skončilo ve střední Evropě po roce 1750.
Základním znakem je pohyb (dynamika) forem pod tlakem pomyslných sil, patetický výraz vzrušení, velká bohatost a velkolepost výzdoby. Patří k němu i iluzionismus – vytváření představ, které neodpovídají skutečnosti. Tak vznikla představa nových prostorů, dalekých průhledů, které často vyúsťovaly kdesi v nekonečnu. Velká pozornost byla věnována například zámeckým zahradám, v nichž se ustálila jejich dvě odlišná řešení, park anglický a francouzský. Nechyběly ani pavilóny, umělé jeskyně, skleníky, oranžérie, voliéry. Samozřejmostí byly hojné vodopády, kaskády, fontány, sochy, plastiky.
Citadela ( z ital. cittadella = městečko) – malá obranná pevnost ve městě. Zpravidla byla součástí opevnění, ale zároveň nechybělo propojení s palácem, neboť měla chránit vládce před případnou vzpourou poddaných.
Od období baroka (viz) se opevnění umísťovalo uprostřed města na vyvýšeném místě. Sloužilo jako sídlo ozbrojené posádky či útočiště při ztrátě vnějšího hrazeného obvodu. Typickým tuzemským příkladem je Vyšehrad v Praze.
Čínská zeď (Wan Li Ch’ang Ch‘eng, Velká čínská zeď) – mohutná hradební stavba na severní hranici Číny, který chránila Čínu proti Hunům. Stavět se začala roku 220 př. n. l. Její délka se odhaduje na 2500 km, ale podle nejnovějších zjištění se všemi rameny, smyčkami a zdvojeními je dlouhá až 4000 km. Základy jsou široké 7,5 m, v koruně (na vrchu) 4, 6 m. Průměrná výška činí 6 m, někdy ještě o tři metry více. Vnitřní hliněnou výplň chrání cihelný plášť až ze sedmi vrstev cihel. Každých 150 – 200 m ji zpevňují obranné věže vysoké cca 12 m.
Dům kolektivní (koldům) – obytný dům (především pavlačového či chodbového typu) pro několik set až tisíc obyvatel. Vedle bytů je zde společné provozní a sociální vybavení (jesle, mateřská školka, knihovny, kina, prodejny, tělocvičny apod.) Největší rozvoj zaznamenaly od 20. let 20. století, kdy zejména sovětští urbanisté domy vybavovali i společnou kuchyní a jídelnou. U nás je nejznámější koldům z 50. let minulého století v Litvínově.
Empír (franc: l’empereur´= císař; empire – císařství) – umělecký sloh vznikl ve Francii za panování císaře Napoleona (1804 – 15). Záměrně navazuje na klasickou architekturu antického Řecka a Říma. Charakterizuje ho střízlivá jednoduchost a barevná střídmost. Architekti se snažili o monumentálnost. U nás je příkladem zámek Kačina.
Funkcionalismus – architektonická teorie a směr ve 20. – 50. letech 20. století. Některé jeho principy, postupy a vzory se však užívají i v současnosti. Vycházel z předpokladu, že „ forma následuje funkci“. Stavba se bezvýhradně podřizuje funkci, bez ohledu na ostatní složky díla. Téměř pravidlem jsou ploché (později i sklonité) střechy, pásová okna, hladká fasáda.
Gotika – umělecký sloh středověku (od pol. 12. stol. ve Francii do konce 15. stol. v severní a střední Evropě), vystřídal románský. Kultura i architektonické trendy v zemích, kde silně působilo náboženství západního křesťanství.
Charakteristický je lomený oblouk (jakoby sepjaté ruce vztahující se při modlitbě vzhůru), převýšená žebrová klenba a opěrný systém s pilíři a sloupy. Stavba měla působit dojmem odhmotnění, což dokazují mj. honosné katedrály (viz).
High–tech (též hi-tech; high technology architecture = architektura pokročilé technologie) – vznikla koncem 60. let 20. stol. Klade důraz na technologickou a technickou složku. Inspiraci našla ve funkcionalismu (viz) a konstruktivismu (použití diagonály). Dokázala však funkčně využívat i objevů nových materiálů, vyvinutých pro potřeby letectví i kosmonautiky. Uplatňuje se zde konstrukční systém (hlavně kovový) s uzavřenými silnými okny, plechy z nerezové oceli a dalších lehkých kovů.
Od 90. let minulého století se prosazují i tzv. inteligentní fasády, které využívají solární (sluneční) energii a přirozené větrání. Nejznámější je pařížské Centre Pompidou (dostavěné roku 1977) či Lloydova banka v Londýně.
Chronogram – nápis skrývající letopočet daný součtem písmen – římských číslovek vyznačených velikostí nebo barvou: I = 1,V = 5, X = 10,L = 50, C = 100, D = 500, M = 1000.
Inkrustace (z latinského krusta = kůra, skořápka) – pokrytí plochy jednoho materiálu vrstvou (krustou ) materiálu jiného, např. lomového zdiva deskami z mramoru, ze dřeva apod. Pozor: Často se mylně zaměňuje s pojmem intarzie, což je vykládání plochy stejným materiálem (hlavně dřevem), ale jiné barvy. Může jít i o pokrytí tenkými listy (dýhami), ze kterých jsou vykrajovány ornamenty.
Jurta – přenosné obydlí turkmenských a mongolských národů střední Asie a jižní Sibiře. Základem je svislá válcová část a proutěná kopulovitá střecha, ukončená dřevěným kruhem. Svislá část má dřevěnou rozebíratelnou kostru, vyplněnou proutěným pletivem. Kostru pokrývá plstěná plachta, odolávající přírodním živlům.
Katedrála (z řečtiny katedra = sedadlo, křeslo). Má více významů:
1.církevní – hlavní chrám, kde je katedra (tj. stolice pro biskupa)
2. architektonicky – typ gotického vícelodního chrámu s ochozem kolem hlavního oltáře, ke kterému přiléhá věnec kaplí.
Lapidárium
1.sbírka fragmentů a zbytků starých stavebních památek. Jsou zde mj. uchovávány originály významných soch (u nás např. z Karlova mostu), přičemž na jejich původním místě bývají jen dokonalé kopie.
2. V antických lázních se za lapidárium označovala místnost s mírně prohřátým vzduchem.
Minaret (z tureckého menaret či arabského manár či manára = maják) – štíhlá věž u mešity s balkónovým ochozem v horní části, ze kterého jsou muslimové svoláváni k modlitbám. Zpočátku byly minarety (jeden či dva) stavěny v nároží dvora mešity – islámské kultovní stavby určené k modlitbám a poradám věřících. Vůbec první minaret stál u mešity v Damašku (705 – 712 n. l.)
Neorenesance (novorenesance) – architektonická tvorba, která vládla v Evropě po 2. polovinu 19. století. Tvůrci navrhovali mj. neobyčejně smělé ocelové konstrukce, užitkové stavby z oceli a skla. V naší zemi se neorenesance více uplatnila až po roce 1861. K jejím propagátorům patřil i Josef Zítek, jenž zvítězil roku 1865 v soutěži na stavbu Národního divadla. Příkladem neorenesance v Praze je mj. Národní muzeum a Rudolfinum
Obelisk (řecky malý hrot či rožeň) – štíhlý, nahoře se zužující komolý jehlan, obvykle z jednoho kusu kamene, který ukončuje nízký, někdy zlacený, pyramidion (tvar malé pyramidy). V období baroka měl podobu koule s paprsky. Pokud plní funkci památníku, je často zakončen sochou.
Pagoda – obecný název pro východoasijské věžovité chrámy, prapůvodem z Indie. Zdomácněly v Číně, Japonsku a Koreji. Pro stavby jsou příznačná stupňovitá poschodí, které mají vlastní střechy. Sloužily k uchování relikvií buddhistického světa či ostatků jeho významných mistrů.
Quarmangy – dřevěné polozemnice pokryté zeminou, které slouží jako trvalé obydlí pro Inuity (Eskymáky). Dočasným příbytkem je pro ně iglú ze sněhu – se vchodem chráněným krátkým tunelem.
Rokoko – sloh vyznačující se zdrobněním a zdekorativněním barokních forem. Vyvinul se v létech 1710 – 1715 ve Francii. Rozvíjel se současně s pozdním barokem, narozdíl od baroka však opustil monumentalitu a patetičnost.
Secese (franc. art nouveau, německy Jugendstil) – výtvarný sloh v období konce 19. a poč. 20. stol. Usiloval o nový umělecký výraz, který by se oprostil od dosavadního historismu. Charakteristické jsou jeho tvary vzniklé stylizací rostlin a zvířat. Je posledním z univerzálních mezinárodních směrů, které se projevovaly v umění, módě i životním stylu.
Štuk – bílá či zbarvená hmota (rychle tvrdnoucí) ze sádry či mramorové moučky, vápna a písku. Užívá se zejména na omítky a k modelování plastické výzdoby stěn.
Templum
1. U Latinů původně posvátný okrsek – obdoba řeckého temenu. Temenos (z řeckého témno = krájím) byl posvátný chrámový okrsek obehnaný zdí.
2. Templum přeneseně znamená římský chrám. 3. Je to i synagóga novější doby, chápaná jako připomínka jeruzalémského chrámu.
Urbanismus – soubor vědeckých a uměleckých metod a postupů užívaných při zakládání a záměrném formování lidského osídlení v krajině.
Veranda
1. Původně dřevěný arkýř v průčelí orientálního či španělského domu.
2. Otevřený či uzavřený prostor přidružený k menšímu stavení v přízemí či patře. Často se užívá jako zimní zahrada či letní jídelna.
Westwerk – církevní věžovitá stavba v předrománské a nově románské architektuře, obvykle přičleněná k západní straně podélných biskupských a klášterních kostelů.
Xystos ( řec. chodba) – ve starořeckém gymnáziu krytá sloupová chodba otevřená na sluneční stranu. Měla loubí s běžeckou drahou, kde se v zimě cvičilo. Ve starém Římě se tak také nazývala květinová zahrada císařského paláce.
Yesería – štukový dekor islámské architektury. Někdy je malovaný, takže připomíná sgrafita.
Zemnice (rusky zemljanka) – primitivní obydlí zapuštěné do země úplně či z větší části. Dosud je užívají např. berberové v Libyi.
Železobeton – beton vyztužený (armovaný) železem (přesněji ocelí). Kombinace železa a betonu lze užít protože oba materiály mají stejný koeficient roztažnosti. Sloučil odolnost betonu vůči tlaku s odolností železa vůči tahu.
Více se dozvíte:
V. Dudák a kol.:Encyklopedie světové architektury; BASET, 2000
Encyclopaedie of Modern Architecture, Thames London, 2003
