Světem stále otřásá skandál kolem podvodů v korejském výzkumu klonování. Dva roky jsme si mysleli, že jsme v oblasti přípravy lidských embryonálních kmenových buněk mnohem dál, než tomu ve skutečnosti bylo.
Většina zemí přípravu lidských zárodků přenosem jádra z tělních buněk do vajíčka zakazuje, přesto by tato metoda mohla přinést lék na dosud neléčitelné nemoci.
Pesimistický pohled
Etické bariéry výzkumu
Největší úspěchy na poli přípravy lidských embryonálních kmenových buněk už dva roky vycházejí z korejských laboratoří pod taktovkou U Sok Hwanga. Na konci minulého roku se však prokázalo, že právě Hwang získával vajíčka eticky nepřijatelným způsobem. Zákon jasně stanoví, že dárcovství vajíček musí být dobrovolné, nesmí být motivováno penězi ani jinými hmotnými pohnutkami a musí být anonymní. Má se tak předejít situacím, kdy by například vedoucí laboratoře vymáhal po svých podřízených vajíčka pod nátlakem. Odběr totiž provází nepříjemná hormonální léčba, která v sobě nese značná zdravotní rizika. Korejci však vajíčka získali právě od laborantek a tuto informaci před světem zatajovali. Do rukou odpůrců metody tak přibyl další argument, proč ji zakázat.
Co dokážeme vůbec zvládnout?
Z prověření výsledků korejského klonování odstartovaného etickými nedostatky vyplývá, že doposud největší úspěchy s přípravou linií lidských embryonálních kmenových buněk byly podvrhy. V dubnu 2003 (tedy necelý rok před tím, než v lednu 2004 přišel Hwang s tvrzením, že se mu poprvé podařilo naklonovat lidské embryo) publikoval americký biolog Gerald Schatten studii, podle níž není z důvodů molekulárních zvláštností vajíčka možno klonovat primáty. Kromě Hwanga se nikomu jinému nepodařilo z lidského embrya, vytvořeného přenosem jádra tělní buňky do vajíčka, vypěstovat žádné kmenové buňky. V oblasti klonování ostatních primátů také ještě nikdo žádný úspěch nezaznamenal. Není tedy vůbec jisté, zda je tato metoda v dohledné době technicky realizovatelná.
Co nás čeká?
Korejský skandál se zatajováním původu vajíček použitých pro výzkum a následné falšování výsledků může jednak prohloubit odpor veřejnosti k již tak kontroverzní metodě. Jednak ukázal, že U Sok Hwang vlastně žádných přelomových výsledků nedosáhl, takže ani není jisté, jestli v nejbližší době budeme schopni embryonální kmenové buňky připravovat.
Celá kauza tedy může vést až k celosvětovému zákazu klonování a s nadějnou metodou léčby za pomoci embryonálních kmenových buněk bude konec.
Je vlastně klonování nezbytné?
Teraupetické klonování je metoda, která elegantně řeší problém s imunologickou nesnášenlivostí transplantovaných „cizích“ tkání. Pacient by si nechal vypěstovat tkáně obsahující jeho vlastní genetickou informaci, dodanou ve formě jádra tělní buňky injekovaného do vajíčka zbaveného jeho vlastní jaderné DNA.Imunitní systém by ji tedy po transplantaci nechal na pokoji. Pravé kmenové buňky (takové, ze kterých se mohou vyvinout všechny typy buněk) by teoreticky měly jít získat i jiným způsobem. Vědci se je snaží vypěstovat z buněk z kostní dřeně a nově i buněk ve vaječnících Ty slouží jako výchozí stádia pro „výrobu“ vajíček. Nicméně tyto metody se ještě nepodařilo vypilovat ani u zvířat a u člověka je k tomu ještě pořádný kus cesty.
Optimistický pohled
Etické bariéry výzkumu
Etický problém se získáváním embryonálních kmenových buněk je poněkud nadhodnocený. Dalo by se říct, že dokonce hraničí s tmářství, kdy se na novou metodu bere jiný metr než na tradiční a nikoho nepobuřující lékařské postupy. Veřejnosti a zejména církvi vadí, že se při terapeutickém klonování „zabíjejí lidské zárodky“. Proč však úplně stejné zabíjení lidských zárodků nikomu nevadí při postupech asistované reprodukce, kdy se ženský organismus záměrně hormonálně podnítí k nadprodukci vajíček, jež se pak všechna oplodní in vitro? Z několika (až desítek embryí) se zavedení do dělohy budoucí matky dočká jen část. Zbytek se zamrazí v tekutém dusíku a nechá se „čekat na další použití“. O většinu z takových zárodků však nikdo nejeví zájem, a tak se po čase (v ČR po 10 letech) jednoduše zničí. Se vzrůstající informovaností veřejnosti by se tedy mohl odstranit i neopodstatněný odpor ke klonování.
Co dokážeme vůbec zvládnout
I přesto, že korejský malér optimisty poněkud usadil, chtějí s přijetím teorie o neklonovatelnosti primátů ještě počkat. Důvodem je fakt, že Korejci nedokázali z naklonovaných embryí vypěstovat žádné linie kmenových buněk. Oproti tvrzení Geralda Schattena se jim však podařilo zárodek dovést až do stádia 64buněčné moruly (tento výzkum zatím nikdo nezpochybnil), která je u zvířat výchozím útvarem pro odběr zakladatelů linií embryonální kmenových buněk. Touhu po nalezení cesty přípravy takových buněk navíc umocnil i nedávný objev kalifornských biologů vedených A. R. Mutriem o chování lidských kmenových buněk implantovaných do mozkového kmene myší. Bez problémů se uchytily, diferencovaly se a zapojily se do přirozené obnovy tkání. Přesně takový postup by pomohl léčit pacienty postižené Parkinsonovou nebo Alzeimerovou chorobou.
Co nás čeká?
Korejská bublina časem odezní a úspěchy s kmenovými buňkami u zvířat převáží misku vah veřejného mínění. Debata o zákazu klonování se vrátí do racionální roviny a za přesně vymezených se terapeutické klonování podaří prosadit i ve většině zemí západní kultury. Vědci doufají, že liberalizace výzkumu embryonálních kmenových buněk přinese i jeho urychlení, a tak by se zázračné (a zatím jen vymyšlené) výsledky U Sok Hwanga mohlo podařit realizovat i v nějaké jiné laboratoři. Optimisté také doufají, že se embryonální kmenové buňky dokážou skutečně uplatnit jako „opraváři“ poškozených nebo nedostatečně vyvinutých tkání.
Je vlastně klonování nezbytné?
V září 2004 se objevily zprávy, že terapeutické klonování možná bude při snaze vytvořit náhradní tkáně z embryonálních kmenových buněk jen zbytečnou komplikací. Kanadský tým vedený Mickiem Bathiou přišel na to, že kmenové buňky na svém povrchu nenosí žádné identifikační znaky, a jsou tedy pro imunitní systém příjemce nerozpoznatelnými. Nějaké další úpravy pro zvýšení tolerance vnášením jádra konkrétního pacienta (tedy klonováním) se zdají být nadbytečnými. Žádné další výzkumy však v tomto směru zatím provedeny nebyly. A tak zůstává nezodpovězena například i otázka, jak se bude organismus chovat k buňkám, které sice vzniknou již pod jeho taktovkou, nicméně geneticky budou stále cizí a v „dospělosti“ tedy pravděpodobně budou vystavovat na svém povrchu látky, jež by mohly dráždit imunitní systém.
Realistický pohled
Etické bariéry výzkumu
V otázce zákazu klonování svět ještě nemá definitivně jasno. Například v USA je od roku 1997 zakázáno financovat jakýkoli jeho výzkum ze státních zdrojů a od roku 2001 je tu klonování člověka zakázáno úplně. Americký prezident na konci prosince minulého roku navíc schválil zákon na podporu výzkumu kmenových buněk získaných z pupečníkové krve novorozenců. Přiklepl biologům 256 milionů dolarů na vytvoření počítačové databáze, díky které budou mít všichni vědci snadný přístup ke všem dostupnými vzorkům. Na námitky odborníků, že tyto buňky nejsou v žádném případě embryonálním buňkám rovnocenné, nereagoval. Dal tak jasně najevo, že za jeho vlády se výzkum embryonálních kmenových buněk povolení nedočká.
V ČR se o zákazu terapeutického klonování dosud nerozhodlo. Ve většině evropských zemí začal platit v průběhu let 2002-2005. V Číně a Koreji zatím výzkum může probíhat dále.
Co dokážeme vůbec zvládnout?
Zákaz samotného klonování a vytváření nových linií embryonálních buněk v USA trochu paradoxně popohnal Bushe k tomu, aby přednostně podpořil výzkum kmenových buněk z pupečníkové krve, a alespoň částečně tak vědě nahradil možnosti, o které je připravil. Tento stav sice nijak nenahrává vývoji metody na získání naklonovaného embrya schopného poskytovat kmenové buňky. Urychlí však druhou navazující fázi výzkumu, tedy vypěstování konkrétních buněčných typů z kmenových buněk. Už teď se ukazují první úspěchy. Z kmenových buněk z pupečníkové krve se podařilo vypěstovat ledvinovou tkáň bez využití jakýchkoli zvířecích proteinů. Je tak potenciálně bez problémů aplikovatelná pro transplantaci.
Co nás čeká?
Přísné omezení klonování lidských buněk ve většině vyspělých zemí zřejmě přetrvají. Hlavně ve státech východní polokoule by však takové metody mohly zůstat povoleny. Zastáncům této metody hrají do karet nedávné úspěchy, jako např. objev z října 2005, kdy se z embryonálních kmenových buněk podařilo vypěstovat složky imunitního systému, jež dokážou zabíjet nádorové buňky. Jejím odpůrcům naopak nahrává neukázněné chování některých rádobyvědců (korejský skandál, nepravdivé výroky o naklonování člověka italsko-řecké dvojice gynekologů Antinori, Zavos či korejské firmy Clonaid z let 2002-2004). V otázce legislativy se toho tedy v nejbližší době asi příliš nezmění. Další vývoj metody získávání embryonálních kmenových buněk tak nebude pokračovat nijak závratnou rychlostí
Je vlastně klonování nezbytné?
Postup, se kterým vloni v červnu přišel chicagský genetik ruského původu Jurij Verlinskij, kombinuje výhody přenosu jádra s eticky přijatelným postupem. Verlinskij elegantně obešel proces vytváření nového jedince (embrya) a vyměnil jádro již existující kmenové buňky za jádro odebrané z buňky konkrétního pacienta. Kmenové buňce záměna nijak nevadí, jen teď pracuje s jinou proteinovou matricí a vyrábí tak veškeré produkty podle stejného kódu jako dárce jádra. Může se tedy využít pro tvorbu tkání, které nebudou pacientovi činit žádné imunologické potíže. Zda si však taková buňka opravdu zachová veškeré své zázračné schopnosti a bude i nadále schopna neomezeného množení, to zatím nelze s jistotou říct.
