Při své loňské návštěvě v Akademii věd ČR se švýcarský astronaut Claude Nicollier exkluzivně podělil s 21. STOLETÍM o své dojmy z vystoupení do volného prostoru při opravě Hubblova teleskopu.
Jen málokdo z nás se někdy nepodíval k nočnímu nebi, kde se třpytí nekonečné množství hvězd. Možná jsme si i představili, jak se po hvězdném oceánu pohybujeme na palubě kosmického plavidla. Takové přání si splnil, švýcarský astronaut Claude Nicollier. Dokonce už čtyřikrát! Nejenže při letu NASA STS -103 kroužil kolem rodné planety, ale navíc ve volném kosmickém prostoru opravoval poškozený Hubbleův teleskop.
Kalendář ukazuje 20. prosinec 1999. Kolem startovní rampy na Floridě vládne vzrušení. Zbývají poslední okamžiky před vzletem bílého raketoplánu Discovery, letu STS – 103. Posádku tvoří sedm mužů – pět Američanů, Francouz a Švýcar Claude Nicollier.
Je to hluboce osobní zážitek
Ve svých pětapadesáti se Claude Nicollier dočkal již čtvrtého vesmírného startu. Pravda, na klidu mu nepřidalo, že se odpoutání od Země od původního termínu 17. prosince již dvakrát odkládalo. Jeho však jen tak něco nevyvede z míry. Jinak by nemohl o pár hodin později, po zařvání mohutných motorů, doprovázených šleháním ďábelským plamenů, s nadějí opustit relativní bezpečí kabiny raketoplánu a vystoupit do volného prostoru.
„Vím, že žádná cesta do kosmu není procházkou růžovým sadem, ale lidi stále více láká pronikat do vesmírných dálav, i když je to nebezpečné. Když opustíte atmosféru Země a čas trávíte ve volném prostru, je to hluboce osobní zážitek“.
Mnozí to přirovnávají k přeříznutí lana ve výtahu. Tam při pádu kabiny také následuje volný pád, jenže v tomto případě zakončený nárazem na tvrdou zem.
Podobné nebezpečí, když hluboko pod sebou vidíte zeměkouli obalenou emisemi, ve vesmíru nehrozí. „Na oběžné dráze je ticho, raketoplán už totiž nepotřebuje silné motory, ale jen motorek k usměrňování letu.“
Jak se léčí obří dalekohled?
V takovém prostředí létal Claude Nicollier se svým dvaačtyřicetiletým kolegou Michaelem C. Foalem. „Každý z nás měl zásobu kyslíku na necelých devět hodin,“ upřesňuje. Jejich pracovní vesmírná procházka trvala osm hodin a deset minut a vůbec se při ní nenudili. Museli totiž dát do pořádku Hubbleův teleskop, vesmírný dalekohled, který už neplnil svůj pozorovací program. Kvůli poruchám některých zařízení proto tiše spal v nouzovém režimu a trpělivě čekal na léčivé ruce člověka.
Mohutný optický kolos nejprve zachytilo rameno jeřábu raketoplánu a astronauti se mohli pustit do práce. Vyměnili hlavní počítače teleskopu a senzor řízení. Teleskop má šest gyroskopů, nutných pro orientaci přístroje v prostoru. Mimo provoz však byly už tři, takže také toto zařízení prodělalo „léčebnou kůru“. Přibyl i nový palubní záznamník dat a vysílač. Astronauti opravili i povrchový plášť, který „potrhaly“ srážky s mikrometeoroidy. Potom mohl být již uzdravený teleskop opět vypuštěn na oběžnou dráhu.
Proč takové nebezpečné práce provádějí lidé?
„Mnozí říkají, aby NASA na takové nebezpečné výpravy vysílala roboty. Nyní se většina vědců shoduje v tom, že optimálním řešením bude kombinace – roboty na nebezpečná místa ( například Mars), lidi na ta zdánlivě méně riziková“.
Claude Nicollier: „Jsem romantik!“
Claude Nicollier se 21. STOLETÍ svěřil, že je v podstatě romantik. „Nádherné jsou západy Slunce, kdy Zemi zářící dole vidíte jako srpek Měsíce. Když sluneční kotouč zapadne, na dokonale černém nebi se objeví hvězdy, planety, meteority. Pohádkově působí Mléčná dráha. Rychlost letu je však veliká, třeba přes mé rodné Švýcarsko trval průlet pouhých třicet sekund. Stejně dlouho jsme samozřejmě létali i nad Českem.“
Nejde však jen o duševní potravu. Co jste třeba jedli?
„Kosmická strava je dehydrovaná, voda se do ní přidává. Mě zvlášť chutnaly zapečené špagety s masovými kuličkami. Bonbóny jsou plné vzduchu a z nádoby místo čaje vycházely bublinky.“
Tak se najíte a chcete spát. Jak to vypadá?
„Posádka spí sedm hodin, většinou všichni najednou. Budíčkem je hudba.“ (Dodejme, že na raketoplánu Discovery v roce 1995 to byla i polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, nedávno zas poprvé přímý přenos živě hrané skladby Beatles.)
Jaké pocity má astronaut při návratu, kdy raketoplán musí vydržet žár 1500 °C?
„Každý z nás je pouze člověk a všichni víme, že může selhat i ta nejdokonalejší technika, nastat nějaká mimořádná událost. Někdy k tragickému konci postačí opravdu málo. Potvrzují to i tragédie amerických raketoplánů. Vždyť například v nádrži startujícího Atlantisu je 700 tun paliva. Představte si, co by znamenalo nekontrolované vznícení… Zajímavé je, že třeba v lunárním programu Apollo při označování pořadí záměrně vypustili třináctku, která se považuje za nešťastné číslo.“
(Dodejme, že tentokrát však vše dobře dopadlo a činnost velice drahého a vědecky cenného Hubbleova teleskopu, která již pomohla k tolika významným objevům, se prodloužila asi do roku 2008. A co bude pak? Podle posledních informací by na další misi měli někdy v roce 2007 odstartovat roboti-opraváři. Šéf NASA Sean O‘Keefe už uložil inženýrům Goddardova leteckého centra v Marylandu, aby zahájili přípravné práce.)
Mezistanicí k Marsu bude Měsíc?
„Velice fandím čínskému kosmickému programu. Jsem rád, že vesmírné lety sdružují lidi všech národností. Důkazem je Mezinárodní kosmická stanice ISS. Původně ji Američané považovali jen za nějaký dočasný objekt testování nových technologií a provádění výzkumů v podmínkách beztíže. Nevylučuji, že za takových deset let se promění v nějaký turistický hotel. Já si totiž myslím, že počet vesmírných turistů bude narůstat, i když taková cesta je velice nákladná .“
Zatím každý „vesmírný turista“ za výlet na ruské kosmické lodi Sojuz zaplatil 20 milionů dolarů. Pětkrát víc, tedy 2,5 mld korun, by měl stát oblet Měsíce, který nyní nabízí společnost Space Adventures.
K bledému souputníkovi Země se však ještě dříve vydají další američtí astronauti. Proč znovu tam?
„Měsíc bude jakýmsi cvičištěm před dlouhým letem na Mars. Využije se jako přirozená vesmírná stanice. Je tam šestkrát menší gravitace než na Zemi, takže se zde mohou budovat velké stavby.“
A jak to bude s poznáváním Marsu? Ten už úspěšně zkoumá několik pozemských sond. Evropská vesmírná agentura se na jednání v Berlíně v prosinci 2005 rozhodla, že na povrch záhadné „rudé“ planety vyšle do roku 2011 svou sondu. A kdy a jak tam asi pocestují lidé?
„Předpokládám, že to bude kolem roku 2030. Jedna cesta tam potrvá asi osm měsíců. Následuje roční pobyt na planetě a zase osm měsíců návratu. Na zásobování kyslíkem a vodou se využije získávání 02 z C02, dál pak tělní tekutiny, pot a moč. Důležitá bude ochrana před tvrdým slunečním zářením, protože tam není ochranná atmosféra jako na Zemi.“
Mnozí z nás se prvních kroků lidí po Marsu už nedožijí. Ale je to krásná perspektiva. Sympatický vesmírný poutník Claude Nicollier se s úsměvem loučil slovy: „Vesmír nemá hranice. Já věřím, že jednoho dne lidé opustí i sluneční soustavu!“
Claude Nicollier
Narodil se 2.9. 1944 ve švýcarském Vevey. Byl pilotem švýcarského vojenského letectva. Přitom vystudoval fyziku (závěr studia 1970) a astrofyziku (1975) na univerzitě v Ženevě. Mezitím v létech 1973 – 1975 létal jako pilot DC–9 u společnosti Swissair. Roku 1988 ukončil ve Velké Británii speciální školu pro zkušební piloty.
V roce 1976 nastoupil jako vědec do Evropské vesmírné agentury (ESA). Po absolvování přísného výběrového řízení se roku 1978 stal jejím astronautem. Od roku 1980 pobýval v americkém Houstonu – NASA. Do vesmíru však poprvé odstartoval (STS – 46) až 31. 7. 1992 – předtím tam na amerických raketoplánech létali jen Američané. Stal se tak 277. člověkem ve vesmíru. Jeho první pobyt mimo Zemi trval 191 hod. 15 min. Další lety: 2.- 13. 12. 1993, 22. 2. – 9.3. 1996 a 20. – 28. 12. 1999. Zvláště tato poslední mise STS-103 byla velmi důležitá, protože při ní opravoval poškozený Hubbleův teleskop. Claude Nicollier celkem pobyl v kosmu 1020 hodin, tedy 42, 5 dne.
S manželkou Susanou má dvě dcery – Mayu a Marinu. Mezi jeho koníčky vede vysokohorská turistika.
