Vědci spřádají ambiciózní plány na návrat vyhynulých velkých zvířat do Severní Ameriky. Doufají, že zabijí dvě mouchy jednou ranou. Vrátí velká zvířata do Ameriky a zachrání před vyhynutím ohrožené zástupce africké a asijské fauny.
Kde vzít soupeře v rychlosti?
Vidloroh je nejrychlejším savcem západní polokoule. Uhání až šestimetrovými skoky a vyvine rychlost přes 90 kilometrů v hodině. Dokonce i maličké „kůzle“ vidloroha dokáže zasprintovat rychlostí kolem 40 km/hod. K čemu tahle rychlost? Z tohoto hlediska vypadá vidloroh na první pohled jako exces matky přírody. V Severní Americe, kde je tento podivný kopytník domovem, totiž nežije šelma, která by mu mohla rychlostí konkurovat. Za tvorem schopným lovit vidlorohy bychom se museli vypravit až na druhý konec světa – do Afriky. Tamější gepardi uhánějí rychlostí přes sto kilometrů v hodině a na krátké sprinterské trati by tedy vidloroha dostihli.
Představa geparda lovícího vidlorohy vypadá z hlediska současné zoologie jako čistá fantasmagorie, ale ještě před 12 000 roky byly takové scény v Severní Americe k vidění denně. Gepardi a vidlorozi na tomto kontinentu vzájemně evolučně soupeřili plné 4 miliony let. Před 15 000 roky zasáhl do jejich soužití nový aktér. Do Nového světa přišli první lidé. Jejich oštěpy a šípy poslaly na věčnost řadu živočichů, kteří s dramatickou změnou klimatu na konci ledových dob beztak prožívali krušné časy. Z americké přírody zmizeli mamuti, divocí koně, velbloudi, lvi. Smutný konec potkal i gepardy a vidloroh evolučně osiřel.
Problém je řešitelný!
S příchodem člověka došlo v severoamerické fauně k výrazné redukci druhového bohatství. Drasticky se to projevilo především u velkých obratlovců. Nový svět prošel procesem, jaký dnes s mrazením v zádech sledujeme na africkém kontinentu. Až příliš mnoho živočišných druhů – gorily, psi hyenovití, nosorožci a mnozí další – tu balancuje na pokraji vyhubení. A vyhlídky na zlepšení jsou mizivé.
Americký zoolog Josh Donlan z Cornellovy university s dalšími jedenácti předními americkými vědci z devíti různých institucí představil na stránkách prestižního vědeckého týdeníku vizi, která by řešila oba problémy, dávné vybití velkých savců v Americe i současné vymírání velkých savců v Africe. Plánují vysadit do americké přírody ohrožené asijské a africké druhy. Nejsou přitom zdaleka první, koho něco podobného napadlo. Už před patnácti lety se touto myšlenkou zabýval biolog Michael Soulé.
„Vysazení těchto velkých zvířat by bylo bezesporu kontroverzní,“ připouští Soulé. „Přesto by mě nepřekvapilo, kdybych se jednou dočetl, že americké jeleny prohání africký gepard a že mesquitový porost na jihu USA spásají nosorožci.“
Neexistuje nedotčená příroda
Vědečtí rebelové v čele s Donlanem vycházejí z důkladného rozboru stávající situace. Podle nich už na Zemi vlastně ani neexistuje panenská příroda. Dokonce i to, co za panenskou přírodu považujeme, je mnohdy jen prostředí silně poznamenané činností člověka. Platí to překvapivě i o deštných pralesích. Teprve nedávno se ukázalo, že mnohé „nedotčené“ porosty v Amazonii, na Šalamounových ostrovech nebo Nové Guineji byly před několika staletími zemědělsky poměrně intenzivně obdělávány.
Pokud jde o přírodu Severní Ameriky, zvykli jsme si považovat za přelomový okamžik rok 1492. Mlčky předpokládáme, že předkolumbovskou Ameriku lidská činnosti nepoznamenala. Jenže to je omyl! Americké ekosystémy prodělaly velké změny již po příchodu původních obyvatel Nového světa.
Dnes jsme v USA svědky opačného procesu, při němž se některá místa dostávají z vlivu člověka. Například na Velkých pláních amerického středozápadu už delší dobu klesá počet obyvatel a celé oblasti se vylidňují. Tím se ochraně přírody otevírá možnost alespoň zčásti napravit to, co napáchali naši dávní předci, když tu větší a tu menší měrou přispěli k vymření velkých obratlovců. Donlan a jeho buřičská suita jsou přesvědčeni, že si tuhle šanci nesmíme nechat ujít.
Kam zmizela mamutí tundrostep?
Vyhubení velkých živočichů změnilo přírodu k nepoznání. Názorně to dokládá zkáza jednoho z nejrozsáhlejších ekosystémů světa, „mamutí tundrostepi“. Travnaté pláně se ještě před 15 000 roky táhly z východu na západ, od dnešní Francie do Asie a přes Beringgovu úžinu až do Kanady. Ze severu na jih sahaly od arktických ostrovů až do severní Číny. Před 10 000 roky zmizely. Někde je nahradily lesy, jinde mechová tundra.
Na první pohled to vypadá, jako kdyby suchou tundrostep vytlačily vlhkomilnější ekosystémy, jejichž rozmach umožnila změna klimatu. Jenže tahle úvaha je chybná. V poslední době ledové žili mamuti v podmínkách, kde úhrn ročních srážek dosahoval 200 až 250 mm (současné průměrné roční srážky v ČR 679 mm) a lednové teploty klesaly na -25 až -35oC. To jsou podmínky, které se příliš neliší od současného počasí v arktické tundře. Klima tundry není o nic vlhčí než bývalo v mamutí tundrostepi. Sluneční svit tu bohatě dostačuje k tomu, aby se roční srážky bezezbytku odpařily. Ve světle těchto faktů se zdá nepochopitelné, proč se travnaté ekosystémy neudržely v Arktidě až do dnešních dnů.
Tepelný izolátor mech
Pravda je taková, že mamutí tundrostep udržovaly v suchu travní porosty. Traviny odčerpávají vodu z půdy jako savý papír. Mechy a keře, které dnes dominují severské přírodě, odsávají z půdy mnohem méně vody a krajina je díky tomu podstatně vlhčí. To pochopitelně nezůstane bez následků. V zamokřené půdě se zpomalí rozklad organické hmoty a zbrzdí se tak návrat živin do půdy. Navíc působí mechy jako tepelný izolátor a chrání půdu v létě před rozmrzáním. Ve zmrzlé půdě je ještě více potlačen rozklad organické hmoty, jež je tak vyjmuta z koloběhu živin. Stručně lze tyto procesy shrnout do konstatování, že mechy nastolí podmínky, které svědčí zase jen a jen mechům. Platí to bez ohledu na klima.
Na druhé straně jsou však mechem pokryté tundry velice citlivé. Na místě, kde zvířata mechovou vrstvu rozruší, se do roka či do dvou rozmohou traviny. Traviny začnou vysoušet půdu a mění krajinu na step. Tak to fungovalo v mamutí tundrostepi po tisíciletí. Když však počty velkých býložravců vinou člověka klesly, začaly se v porostu hromadit odumřelé traviny. Jejich vrstva izolovala půdu a bránila rozkladu organické hmoty. Do půdy se nevracely živiny a trávy strádaly nedostatkem. Mechům a křovinám takové podmínky naopak vyhovovaly, protože jsou mnohem skromnější.
Koně už začali
Vybíjení velké zvěře a následné změny ekosystémů byly na sklonku ledových dob globálním jevem. Postihly nejen Ameriku, ale i Evropu a Austrálii. Velké druhy zvířat přežily ve větší míře jen v Africe a v některých částech Asie. V 21. století však tyto kontinenty zbytek světa ve vybíjení velkých zvířat rychle dohánějí. Vysazení velkých asijských a afrických druhů v Severní Americe považuje Donlan a jeho kolegové za jednu z mála možností, jak ohrožené druhy chránit.
Vysazení velkých zvířat do severoamerické přírody plánují v několika etapách. První už má Amerika za sebou. Kupodivu byla zahájena krátce po objevení Ameriky Evropany, kteří dovezli do Nového světa koně. Zdivočelá zvířata, označovaná v Severní Americe jako mustangové a v Jižní Americe známá jako cimmaroni, nahradila vyhynulé pravěké koně. Vznik populace divokých koní byl krokem k restauraci americké přírody. Nic na tom nemůže změnit fakt, že farmáři často mustangy i cimmaroni krutě pronásledovali jako „škodnou“ a i někteří přírodovědci v nich viděli „cizorodý element“.
Poplují „koráby pouště“ do Ameriky?
Nyní bychom mohli na dávný dovoz koní navázat importem dalších lichokopytníků z Afriky a Asie. Přednost by měli zřejmě koně Prževalského nebo divocí osli ohrožení vyhubením. Podobně by mohli velbloudi dvouhrbí nahradit původní severoamerické velbloudy z rodu Camelops. Také „koráby pouště“ patří k druhům ohroženým vyhubením. Přežívají už jen v některých oblastech pouště Gobi. Suché oblasti Severní Ameriky by jim mohly být dobrým domovem.
Druhou fázi kolonizace severoamerické přírody cizími druhy velkých savců považují autoři za kontroverznější. Počítají při ní s vysazením malých populací afrických gepardů, lvů, slonů afrických a indických. Mnohá z těchto zvířat jsou již v Severní Americe chována v zajetí. V druhé fázi projektu by šlo o to, najít těmto zvířatům příhodné podmínky pro život ve volné přírodě. Gepardi by měli být vysazeni především do oblastí, v kterých žijí vidlorozi. Po tisíciletích by tak bylo znovu obnoveno soužití obou živočišných druhů. Zároveň by gepardům svitla šance na záchranu. Jejich vyhlídky na přežití v Africe jsou nyní spíš jen hypotetické.
Stěhovat se budou sloni i lvi
Vysazení afrických a indických slonů by mělo „suplovat“ pět druhů chobotnatců, kteří před příchodem lidí v Severní Americe žili. Sloni jsou vyhlášení tím, že ničí stromy a přispívají k šíření travnatých porostů. Mohli by proto napomoci záchraně původních prérijních ekosystémů, jež ohrožuje nálet stromů i keřů. K vysazení by mohli být využiti jak sloni chovaní dnes v USA v zajetí, tak i domácí sloni chovaní v Asii (jejich stavy se odhadují na 16 000).
Vysazení slonů bude ekonomicky náročnější než je tomu u jiných druhů, protože areál obývaný slony bude nutné oddělit od okolí plotem. Africké zkušenosti totiž dokazují, že oplocení je neúčinnější prevencí tragických střetů slonů s lidmi. A ploty, které by udržely slony na vymezeném prostoru, samozřejmě něco stojí,
V závěrečné fázi návratu velkých zvířat do Severní Ameriky by přišli na řadu lvi. Také tyto šelmy čelí ve své africké a asijské domovině hrozbě vyhubení. Vytvoření americké populace by opět skýtalo naději na záchranu tohoto živočišného druhu. V přírodě Nového světa by mohl lev nahradit vyhubený americký druh lva.
Kdo si hraje na Boha?
Na hlavu Donlana a spol se snesla ostrá kritika. Někteří odborníci poukazují na to, že africké a asijské druhy velkých savců jsou geneticky odlišné od vyhubených druhů, které původně žily v Severní Americe. Jiní upozorňují, že by bylo záhodno nejprve vrátit do americké přírody živočichy, kteří z ní zmizeli teprve nedávno. Poukazují například na úspěšný návrat vlků do Yellowstonského parku. Zároveň připomínají, že ani tyto návraty nebudou jednoduchou záležitostí. V této souvislosti zmiňují např. fiasko pokusu vysadit v Coloradu kanadské rysy. Šelmy nenašly v nové domovině dost potravy a do jedné uhynuly hladem.
„Náš náhled může být chápán jako ´hra na Boha´,“ přiznává Donlan.
Rozdíl mezi vyhynulými savci a jejich dnešními příbuznými je patrný na první pohled. Lvi a gepardi jsou například o poznání menší než původní severoamerické druhy. Také současní velbloudi se značně liší od svých vyhynulých amerických příbuzných. Na lehkou váhu nelze brát ani riziko, že velcí savci zavlečou do Ameriky z Asie či Afriky infekční choroby.
Rizika vědecké vize
Zoologové nesmějí zapomínat ani na skutečnost, že se severoamerická příroda ochuzená po tisíciletí o mnohé druhy velkých savců výrazně změnila. Náhlý návrat velkých savců může vyvolat i nežádoucí efekty, které lze jen těžko předvídat. Šanci získat velmi cenné informace pro odhad těchto rizik nabízí vědcům cizí druhy zvířat, která už v severoamerické přírodě žijí. Jen na texaských soukromých rančích se pohybuje volně asi 77 000 velkých savců. Většinou jde o asijské a africké kopytníky, ale můžeme se tu střetnout i s gepardy, velbloudy nebo klokany. Bohužel, jejich vlivem na přírodu se zatím nikdo hlouběji nezabýval.
Donlan předpokládá, že v Americe vzniknou „parky historické ekologie“ – oplocená velká území osídlená cizími druhy velkých savců. Ty by mohly přinést ekonomické oživení a nové pracovní příležitosti do oblasti Velkých plání. Po vzoru afrických národních parků by se v jejich okolí rozvíjela ekoturistika a s ní spojené služby. To by naklonilo veřejnost na stranu parků historické ekologie.
„Obtíže jsou značné a rizika rozhodně nejsou zanedbatelná,“ píše tucet rebelů vedených Donlanem v závěru textu své vize. „Ale my se nechceme nadále spokojit s pasivním systémem ochrany přírody. Místo toho chceme znovu oživit přírodu v takové míře a tak rychle, jak jen je to možné.“
Americká rarita – vidloroh
Už latinské jméno vidloroha amerického – Antilocapra americana – naznačuje, že si s tímto tvorem vědci odjakživa nevěděli rady. „Americká antilopí koza“, jak bychom si mohli vědecké jméno přeložit do češtiny, je posledním žijícím zástupcem živočichů, kteří se poprvé objevili na Zemi před 20 miliony roků. A není to ani antilopa ani koza. České jméno vidloroh je příhodnější, protože hlavu tohoto zvířete zdobí jako jedinému současnému savci rozvětvené rohy. Ty se na první pohled podobají paroží srnců, svou stavbou však mají blíže k rohům antilop a koz. Aby ale shoda nebyla příliš velká, vidloroh své rohy shazuje podobně jako srnec paroží.
Vidloroh žije na velkém území od jihu Kanady až po Mexiko. Obývá otevřené pláně a nevyhýbá se ani velmi suchým polopouštním oblastem. Je neuvěřitelně odolný. Snáší teploty od + 55 do -45oC. Má vynikající zrak a pohyb zaznamená až na vzdálenost 6 km. Pokud je vystrašen, zježí bílé chlupy na zadku, což je signál, který ostatní vidlorozi uvidí až na vzdálenost 3,5 km. Zároveň vydává pach, který je cítit na dva kilometry daleko.
Dorůstá hmotnosti přes 60 kg a výšky (v kohoutku) málo přes 1 metr.
Jak poznat velké savce?
Plná čtvrtina ze 4795 druhů suchozemských savců je ohrožena vyhubením.Velké druhy savců jsou přitom ohroženy podstatně větší měrou než drobnější zástupci suchozemské fauny. Lze to přičíst na vrub jejich pomalejšímu rozmnožování a menšímu počtu odchovaných mláďat. Zajímavá je už samotná definice „velkého savce“. Jsou tak oficiálně označováni tvorové dorůstající v dospělosti hmotnosti přes 44 kilogramů. Toto číslo se na první pohled tváří jako výsledek nějaké složité, tajemné kalkulace. Ve skutečnosti je dědictvím po anglosaských zoolozích, kteří definovali spodní hranici pro velké savce „kulatým“ hmotnostním limitem 100 liber.
Rezervace kam oko dohlédne!
Nejnovější analýzy dokazují, že k záchraně savců by bylo zapotřebí zřídit rezervace na 11% plochy pozemské souše. Bohužel, 80% plochy těchto potenciálních rezervací se už dávno netvoří panenská příroda. Mnohé oblasti byly těžce poznamenány bezohlednou zemědělskou či lesnickou činností. Záchrana ohrožených ptáků nebo obojživelníku si vyžádá další rozšíření rezervací. Podle nejnovějších odhadů je k záchraně současného druhového bohatství pozemského života nutno zřídit rezervace na 30 až 40% zemské souše.
I lama je velbloud
Amerika není ani dnes tak úplně bez velbloudů. Patří k nim jihoamerické lamy, i když nejtypičtější znak, hrb, jim chybí. V minulosti žili velbloudi na rozsáhlých územích od Jižní Ameriky až po Aljašku. Mnozí dosahovali impozantních rozměrů. Například Titanotylopus dorůstal výšky před 3 metry a na zádech si nesl velký hrb. Někteří američtí velbloudi mohli dokonce přejít přes pevninu v místě Beringgovy úžiny na asijský kontinent a odtud až do Evropy. Například Titanotylopus měl svůj protějšek v oblasti dnešní Ukrajiny a tamější Giganotylopus je některým paleontology považován za druh totožný s americkým titanotylopem.
První obyvatelé Ameriky se setkali s poněkud menšími zástupci velbloudů z rodu Camelops. Ti se v mnoha směrech podobali dnešním dvouhrbým velbloudům. Měli jen vyšší nohy a delší a užší lebku. Živili se zřejmě listím keřů a trávou a snášeli i třeskuté mrazy Aljašky za ledových dob. Není pochyb o tom, že je první Američané velbloudy intenzivně lovili. Kosti těchto zvířat, které se našly v desítkám sídlišť pravěkých indiánů, nesly stopy po řezech ostřím kamenných nožů. Ve Wyomingu byly dokonce nalezeny nástroje vyrobené z velbloudích kostí.
